Dracula 5.

Ještě toho večera, kdy dorazil ve své černé limuzíně zpět domů, sestoupil po schodech do vinného sklípku. Vzal si odtamtud jednu láhev starého a také kvalitního vína, které si nalil do skleničky, a napil se. Stále si v hlavě přehrával ten okamžik. Tohle byla jeho nejšťastnější chvíle za jeho tak dlouhý život.

„Jak je to jen možné, ta podoba…“ vydechl a přistoupil i se sklenicí vína k pancéřovým dveřím, po jejichž pravé straně byla tabulka s několika čísly. Zadal správný přístupový kód a dveře se otevřely. Přibouchl je za sebou a sestupoval po schodech dolů až do laboratoře. U počítače seděl muž v bílém plášti se svářečskými brýlemi na čele.

Profesor, zapálený vědec, který pracoval pro Draculu už mnoho let. Byl tak fascinován jeho stavem bytí a zároveň i zdravotním. Netoužil po slávě, toužil po objevení něčeho dosud nepoznaného, snažil se přijít na to, jak je možné, že se Thomasovy rány zacelují, že nikdy neochoří, že žije tak dlouho. Byl to již postarší muž, přesto ale s mozkem neuvěřitelně bystrým, hotový génius.

O Thomasovi, jakožto o Draculovi věděl mnohé. Dalo by se říci, že byl jeho jediným skutečným přítelem. Byli si přáteli sobě navzájem, poněvadž oba žili velmi osamělé životy.

„Jak proběhla ta velkolepá párty?“ zeptal se, aniž by spustil zrak ze zkumavky.

„Výtečně, opět jsem přesvědčil mnohé o své velké moci a bohatství.“

„To je pozitivní.“ Vzhlédl od zkumavky a na své kolečkové židli se otočil k Thomasovi čelem. „Vidím, že vás něco trápí, tak ven s ním.“ Profesor znal bývalého krále už léta a uměl rozpoznávat jeho nálady. Byl jako jeho syn, i když o pět století starším než on sám, jaký paradox, jaká ironie.

„Profesore, je možné, aby si dvě osoby byly na chlup podobné, něco jako… dvojčata, ale narozena každé v jiném století?“

„Jak vás tato otázka napadla?“ podivil se profesor a zamyslil se nad tím.

„Je to možné? Odpovězte!“

„Teoreticky by to možné bylo, matka příroda dokáže nejeden zázrak. Ovšem na chlup stejné? To by bylo vskutku podivuhodné, vy jste ostatně někoho takové snad viděl?“

„Viděl jsem ho, bylo to jako sen. Zjevil se přede mnou jako samotný anděl.“ Hovořil zahleděný na sklenici vína, se kterým jemně pohupoval.

„Vlade, koho přesně jste viděl?“ otázal se profesor. V soukromí jej striktně oslovoval jeho skutečným jménem.

„Isidora. Dnes na párty v kasinu. Snažil jsem se vyhnout té vlezlé novinářce, když se přede mnou najednou objevil jako duch. Neuvěřil byste té podobě, byla tak dokonalá. Jeho způsob chůze a chování, úsměv, všechno mu odpovídalo, jako jeho o mnoho let později narozené dvojče.“ Hovořil tak zapáleně a vážně. Posadil se na nemocniční lehátko, které běžně mívají doktoři ve svých ordinacích.

„Neuvěřitelné. Moc rád bych toho muže viděl.“

„Uvidíte, už brzy. Je totiž členem archeologického ústavu a sám mě přišel poprosit o povolení na vykopávky. Pravil, že někde na mém pozemku by mohlo být naleziště vzácný artefaktů. Viděl jsem v jeho očích ty jiskry, když hovořil o historii. Já jej musím znovu vidět. Povolil bych mu klidně i srovnat celý můj dům se zemí, jen když by mi byl poblíž.“ Dopil víno ze sklenice a sledoval profesorův hloubavý výraz.

„Nesmíte ale naléhat, v podstatě o něm nic nevíte, mohl by si to špatně vyložit.“

„Oh, tohle já všechno vím, ale nemůžu už dál čekat.“

xXx

„Tak? Přesvědčil jsi ho?“ otázal se zvědavě muž sedící víc než pohodně na gauči.

„Řekl mi, že si to rozmyslí, dal jsem mu svoji vizitku, tak snad zavolá.“ Pověděl mladý muž a svlékl si sako, které přehodil přes opěradlo židle.

„Že si to rozmyslí? Já myslel, že na něm víc zapracuješ, jestli nám to ten idiot nepovolí, můžeme se jít klouzat.“

„Já se snažil, jak nejvíc jsem mohl. A nemyslím si, že to bude nějaký idiot.“ Posadil se na židli a přemýšlel nad ním.

„Ne? Tak to bude zazobanec, co myslí jenom na sebe. Klasika.“ Vstal z pohovky a zašel si do ledničky pro džus.

„Ty máš dneska ale náladu,“ povzdechl si černovlasý muž, hledíc na svého partnera. Hnědovlasý muž s modrýma očima, připomínající ledovou vodu, přistoupil poté ke svému příteli sedícímu na židli a pohladil jej po čelisti, shlížeje na něj dolů.

„Někdo si tady vyžaduje tvoji pozornost,“ pousmál se chlípně.

„Henry, dnes ne, jsem unavený…“ vydechl frustrovaně. Modrooký muž protočil panenky a vyklidil pole. Usadil se zpět na gauč a přepínal programy.

Henry Cooper, vynikající archeolog, ale pro normální život zcela nepraktický. Samotný William velmi často pochyboval o existenci jejich vztahu, který se mu už nelíbil. Už si snad ani nepamatoval, kdy slyšel, že jej má rád, nevzpomínal si, kdy by pro něj něco udělal. Ani přívětivý polibek nebo objetí, to všechno bylo už dávno pryč, to všechno si mohl už leda tak jen představovat.

„Večeřel jsi?“ otázal se svého zřejmě uraženého přítele, kterému odmítl učinit potěšení.

„Jo, objednal jsem si pizzu,“ odpověděl nezaujatě, přímo hledíc na televizi, jako by to snad bylo to nezajímavější na světě. Nezajímalo jej, zdali má William hlad, jestli jej něco netrápí. O takovéto věci se nikdy nestaral. Důležitější pro něj bylo jeho pohodlí, o čem je potom takový vztah?

Následujícího dne hned ráno se rozhodl Thomas zavolat Williamu Grandovi, aby mu oznámil, že mu uděluje povolení a mohou tedy přijít rozrýt jeho zahradu, jak jenom chtějí. Telefon vyzváněl jenom chvíli, než se na druhém konci ozval hlas.

„Prosím?“

„Dobré ráno, pane Grande, u telefonu Thomas Savage. Už jsem se rozmyslel.“

„Ano?“ ozvalo se pouze, a i v tom jediném slově bylo možno rozpoznat velké očekávání.

„Rozhodl jsem tedy, že mi smíte přijet rozrýt pozemek, ale mám podmínku.“

„Dobře, to je výborné, a jaká je ta podmínka?“ Tak rád by viděl jeho nadšení v očích, nestačilo mu jej jenom slyšet.

„Mou podmínkou je, že ty vykopávky povedete vy osobně.“ Pověděl Thomas a nehodlal ustoupit, ani kdyby mu měla samotná armáda pekel vše zlikvidovat.

„Oh, opravdu? Dobrá tedy, já předám váš požadavek mým nadřízeným. Vlastně, máte teď čas?“ zazněla jeho otázka, která samotného Thomase poměrně překvapila.

„Ano, mám, proč se ptáte?“

„Pokud by vám to nevadilo, zastavil bych se u vás s dokumenty, které je potřeba podepsat, to víte, ústní dohoda by mým nadřízeným asi nestačila, takže pokud byste nebyl proti…“

„Určitě ne, přijeďte, budu vás očekávat.“

„Výborně! Do hodiny jsem u vás, prozatím na shledanou.“

Hodina uběhla tak rychle jako voda v potoce, která se neúprosně valí vpřed a pohltí cokoliv, co jí do cesty přijde.

Na štěrkové cestě zastavil stříbrný Volkswagen, z něhož vystoupil černovlasý William s bledě žlutou složkou v ruce. Sám se podivil nad velikosti toho domu, připomínající snad i menší zámek, a rozlehlé zahrady tak perfektně upravené. Kopat měli v zadní části jeho pozemku, kde kus zasahoval i do jeho zahrady, což znamenalo, že zničí kus té krásy.

Odhodlaně vyšel několik schodů a velkým klepadlem, jež držel ve své tlamě pozlacený lev, zaklepal několikrát na mohutné dveře. Netrvalo dlouho a dveře otevřel sluha s vážným výrazem, jenž hosta uvedl dále. William se udivením musel až zastavit, když hleděl na tu nablýskanou krásu. První, co mu blesklo hlavou, bylo, že to jistě musí dát spoustu práce, udržet takhle oku velmi půvabné.

„Pán vás již očekává, následujte mne prosím,“ pověděl sluha jménem Robert a vedl mladého muže chodbami až do Thomasovy pracovny. Samotný William se v té spleti chodeb už pomalu začal ztrácet, stále však zůstával udivován. Nemohl si také nepovšimnout, že stěny chodeb a koberce byly laděny do červených barev. Připadalo mu to výstřední a skoro až upírské, každopádně to něco mělo do sebe. Jakousi zvláštní tajemnost, kterou podvědomě obdivoval.

Sluha mu otevřel dveře, aby mohl vstoupit a před ním se zjevila pracovna s velkým krbem a masivním stolem, a především s velmi velkou knihovnou.

„Vyčkejte prosím, pán bude hned tady,“ řekl sluha a ještě nabídl, zdali má William zájem o něco k pití. Ten však odmítl, fascinován tou napěchovanou knihovnou. Přistoupil blíže a prohlížel si názvy jednotlivých knih, jež byly vytištěny na hřbetě každé z nich. Vytáhl jednu velmi starou, jejíž název byl velmi těžko čitelný. Ovšem za dob jejího mládí musela vypadat krásně, svědčila o tom již poničená, přesto zachovalá vazba.

„Zajímáte se o starodávnou literaturu?“ zaslechl hlas náhle tak blízko za sebou. Polekal se a bleskově se otočil k viníkovi jeho malé zástavy srdce, tisknouc si k sobě knihu i dokumenty.

„Vyděsil jste mě,“ pověděl zaskočeně a sledoval jemný úsměv na Thomasově tváři.

„Omlouvám se, to jsem nechtěl,“ prohlížel si jej dlouze, až zrakem zabrousil na knihu, kterou si mladý muž tiskl k hrudníku.

„Klidně si ji půjčte, pokud chcete.“

„Oh ne, to ne, promiňte, jenom jsem si ji prohlížel, je to opravdu znamenitý kousek.“ Hned ji vrátil na její původní místo. Sám neměl tušení, proč si připadá tak nervózní, a Thomasův až ledový klid mu naháněl husí kůži. Posadili se oba ke stolu, na nějž rozložil mladý černovlasý muž dokumenty, které byly potřeba podepsat. Thomas je jen letmo přelétl pohledem a podepsal, kde bylo potřeba, tím byly veškeré formality vyřízeny.
„Děkuju mnohokrát,“ pousmál se William a všechny papíry zase sbalil do bledě žluté složky.

„To je maličkost, poslouží-li to dobré věci.“

Během pár dní se jako mávnutím kouzelného proutku zjevily na Tomově pozemku buldozery, které začaly nemilosrdně rýt do země a odkrývat tak skrytá tajemství, která dychtila po objevení. Bývalý král a panovník postával na balóně s cigaretou mezi prsty a pozoroval ty snaživce v jejich nekonečné touze a skoro až fanatismu objevit něco z dob králů a hrdinných válečníků. Svým bystrým pohledem pozoroval především mladého archeologa, jenž se pohyboval po vykopávkách ještě společně s jakýmsi dalším mužem opálené pleti. Přes ten hluk pracovních strojů neslyšel jejich rozhovor, který ho zajímal. Žárlil na každou živou bytost, která mohla s mladým Williamem Grandem trávit víc času, než měl povoleno on sám. Musí si získat jeho srdce, ať to stojí, co to stojí.

Na začátku sedmého dne pln zvědavosti a nedočkavosti vydal se Thomas směrem k vykopávkám, jež byly až na samém konci jeho zahrady. Většinu času býval formálně oblečený a i nyní si vykračoval hlínou v černých kalhotách, košili a vestě. Měl jediný cíl, nikterak jej nezajímalo, co tady vyhrabali z hlíny, on měl jiný artefakt. Ten, pro který by se snažil zkrotit i vítr, pokud by o to požádal.

„Jak jde práce?“ otázal se, když jej konečně našel opět po boku toho kolegy, jehož oči byly ledově modré, byly to bojovné oči.

„Pane Savagi, jde výborně, už jsme něco našli.“

„Mohu se podívat?“ Přistoupil blíže a z pocitu, kdy cítil jeho teplo a vůni sálající z jeho těla, z toho pocitu by byl schopen čehokoliv.

„Jistě,“ usmál se William a s hrdostí ukázal bývalému králi několik zbraní, na nichž se podepsal zub času. Pro něj tak všední věci, se kterými válčil a podřezal mnoho hrdel, byly pro někoho jako objevení nového světa.

Po nocích, kdy bylo všude v okolí naprosté ticho, posedával Vlad Dracula se sklenicí vína před obrazem své lásky v pracovně a s hlubokými myšlenkami mu hleděl do tváře. Velkým oknem, které lemovaly těžké závěsy, dopadal jediný ostrý paprsek měsíce přímo na obraz a rozjasňoval celou jeho krásu, jak nejvíce mohl. Bývalý král ho měl uschovaný za zasunovací zástěnou, již tvořila knihovna, aby ho uchránil před zvědavými zraky, jako by se snad bál, že by mu pohledem mohl někdo odcizit i ten poslední střípek, který si celá ta dlouhá léta uchovával v bezpečí.

Třímaje v jedné ruce sklenici rudého vína, hleděl na zlatý prsten s modrým kamenem zasazený do měkkého hedvábného polštářku v truhličce, kterou měl na klíně. Už je to dlouhých 549 let, co Isidor zemřel, co jeho lidské bytí zemřelo. I přes to, že oba ve stejném roce skonali, on tady zůstává dál, ani živý ani mrtvý bloudí světem a hledá něco, co už má možná na dosah.

Následujícího rána navštívil v laboratoři profesora, aby mohl zkontrolovat jeho zdravotní stav, zdali se něco nezměnilo, či zdali na něco nového nepřišel. Profesor odebral pár vzorků jeho krve, aby mohl dělat další a další testy a pokusy.

„Vše je v normě, žádná změna. A co ten mladý archeolog, nastala už nějaká změna?“ zeptal se zvědavě mezitím, co si Thomas shrnul rukávy od své bílé košile a zatím stále zůstával ležet na lehátku.

„Žádná změna, jsem mu tak blízko, a přitom tak daleko. Má pořád jenom to své vrtání v hlíně a objevování starých cetek. Je těmi starožitnostmi tak očarován, že sám ani neví, že tu největší starožitnost má přímo před sebou.“

„Ale nezoufejte, ono to přijde, jen se mu musíte dostat hlouběji pod kůži.“

„Nikdy jsem moc nechápal, co lidé myslí tímto pojmem.“

„To znamená dostat se mu blíž, přece nechcete, abych vás já, takový mladík, učil svádění,“ zasmál se profesor a poškrábal si svůj bílý vous.

„To zvládnu sám,“ potvrdil mu samotný Dracula a posadil se.

autor: Tina