autor: Dietřisko & Kentaur
poslední dobou mám samé zrádcovské myšlenky. Jsou zrádcovské vůči Führerovi i Říši. A je mi to jedno. Nikdo se to nikdy nedozví.
Šel jsem se projít do kasáren. Vyšel jsem na dvůr. Všichni tam byli, ale mlčeli. Bylo to divné. Slyšel jsem jen pravidelné zvuky, jako by někdo do něčeho pravidelně mlátil. Přišel jsem blíž a spatřil jsem něco, na co nikdy nezapomenu. Na zemi ležel Tom, nad ním stál Günhe se železnou tyčí a mlátil do něj. Podlomily se mi nohy.
„Přestaň!“ zakřičel jsem. Okamžitě se zarazil. „Vždyť ho zabiješ!“
„Usoudil jsem, že tresty, které mu dáváte vy, nestačí,“ řekl chladně.
„Ale tímhle ho můžete zabít,“ zasípal jsem.
„K čemu je neposlušný voják?“ zeptal se.
„Chtěl jsem z něj udělat svou osobní ochranku,“ zavrčel jsem. Oberführer vykulil oči a pak zrudnul.
„Já… Omlouvám se.“
„To byste teda, kurva, měl! Kdo vám dal povolení vraždit schopný vojáky?! Celý týden budete čistit hajzly a rozmyslím si, jestli nepožádám o degradaci!“ Zbledl a sklopil hlavu. Mezitím se Tom zvedl. Trochu vrávoral, ale jinak vypadal, že je v pořádku. Zařadil se k ostatním. Na mě se nedíval. Věnoval jsem poslední vražedný pohled Oberführerovi a důstojně odkráčel.
Jednotka nacvičovala nějakou přehlídku pro mě, jakože na moje narozeniny. Trochu opožděně, ale měli jsme hodně práce. Odpoledne mi to měli předvést, ale mě to nezajímalo. Zmlátil ho železnou tyčí, proboha! A teď bude dělat nějaké kraviny…
Musel jsem se tam jít podívat. Asi mě vedl osud nebo něco… Zrovna, když jsem vyšel na dvůr, Tom se zhroutil k zemi. Krve by se ve mně nedořezal. Zachoval jsem však klidnou hlavu a tvářil se, že jsem neviděl Günheho vítězný pohled.
„Shäfere,“ řekl jsem klidným, vyrovnaným hlasem.
„Ano?“ SS-Mann se na mě obezřetně podíval.
„Odveďte ho na ošetřovnu.“ Voják přikývl a splnil můj rozkaz. Ostatní reptali, že takhle nemůžou nacvičit svoji přehlídku. K čemu to je?! K HOVNU.
Tom byl na ošetřovně sám, protože druhý muž, co tam byl, podlehl následkům svého zranění, ale ten hajzl Günhe si nedal pokoj. Seděl jsem ve své kanceláři a třásl se vzteky. Měl jsem sto chutí za ním jít a dát mu pořádně přes hubu.
Čekal jsem. Hodně dlouho. O půlnoci jsem se vplížil na ošetřovnu. Tom spal. Sedl jsem si na jeho lůžko. Pohladil jsem ho po tváři. Když nereagoval, alespoň šestkrát jsem mu zkontroloval tep, než jsem se uklidnil. Kdyby ho praštil do hlavy… Uvědomoval jsem si, že může mít něco zlomeného. Naklonil jsem se nad něj a něžně ho políbil. To ho probudilo. Otevřel oči a zamrkal.
„Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se. Až později mi došlo, jak hloupá otázka to byla.
„Není to tak zlé,“ usmál se.
„Tak jako to, že jsi omdlel?“
„Prostě… Asi bolestí.“ Zrudnul a odvrátil se. On se za to… styděl?
„Doufám, že ti bude brzy líp…“
„Nemůžu tě obejmout,“ řekl smutně. „Nemůžu se moc hýbat.“
„To je v pořádku.“ Sice mě to mrzelo, ale nemělo cenu mu to říkat – ještě by si to vyčítal.
„Myslel jsi vážně to, co jsi říkal?“
„Co? Že Gühne bude čistit hajzly? Naprosto.“
„Ne…“ zasmál se. „Že ze mě uděláš osobní ochranku.“
„No… Plácl jsem první věc, co mě napadla,“ přiznal jsem. „Ale pak jsem o tom přemýšlel… A nebylo by to vůbec špatné. Mohli bychom být pořád spolu.“
„To by bylo super…'“ Zavřel oči a povzdechl si. „Budeš mít problémy…“
„No a co,“ pokrčil jsem rameny.
„A co Gühne? Nebude si stěžovat?“
„Ať si to užije. Myslím si, že ten trest ani není dostatečný. Nejradši bych ho tou tyčí umlátil… Nebo to udělat někomu, na kom mu záleží, a nutit ho to sledovat. To by byl ten nejpřiměřenější trest.“
„Docela z tebe jde strach, když se vztekáš…“
„To jsem rád. Přijdu zítra,“ dodal jsem a zvedl se. „Dobrou noc.“
„Dobrou…“
Vrátil jsem se do své kanceláře. Dlouho jsem přemýšlel. Musím nějak zařídit, abych ho měl u sebe…
17. září 1939
dnes je první den Oberführerova mytí záchodů. Šel jsem se na to podívat. Celou dobu jsem stál ve dveřích a opíral se o futra. Užíval jsem si ten pohled. Potom, co skončil, jsem se vrátil za Tomem na ošetřovnu. Zařídil jsem to. Řekl jsem, že mu potřebuju vysvětlit, co má jako moje ochranka všechno na práci a vzal jsem si ho k sobě. Jsem vážně geniální. Proti tomuhle nemůže nikdo nic namítat. Uložil jsem Toma do své postele. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřel jsem je a za nimi stál jeden z Untersturmführerů – matně jsem si vzpomínal, že je to Gühneho poskok.
„Obergruppenführere!“ zaheiloval.
„Co je?“ zavrčel jsem.
„Oberführer mi poručil, abych tady dohlížel na neposlušného vojáka,“ řekl.
„Jo?“ povytáhl jsem obočí. „A proč on se sere do mých záležitostí?“
„Nevím, asi si myslí, že to ví líp,“ ušklíbl se.
„Aha, to znamená, že má rád tu svěží vůni sociálních zařízení.“ Probodl mě vzteklým pohledem, ale neřekl nic. „Takže laskavě vypadněte,“ řekl jsem mile. „Ještě pořád tu velím já.“
„Na jak dlouho,“ zasyčel. Když odešel, chvíli jsem přemýšlel nad tím, co mi řekl. Jestli se Obergruppenführerem stane Günhe…
Co s námi bude?
Tom
Když Georg odešel, Bill se tvářil zamyšleně.
„Jsi v pohodě?“ zeptal jsem se.
„To se ptáš ty?“ Na to jsem neodpověděl. Bill přešel ke své posteli a sedl si ke mně. Chytil mě za ruku a propletl si se mnou prsty. Trochu jsem se pousmál a natočil se na bok, abych na něj dobře viděl. Přitom jsem si ale nějak špatně přiskřípl potlučená záda. Bolestně jsem sykl. Bill mě jemně chytil za ramena a přetočil mě zpátky. „Lež,“ řekl tiše.
„Já… měl bych se vrátit k jednotce, abys neměl potíže.“
„Nepřipadá v úvahu,“ zavrhl okamžitě. Pohladil mě po ruce. „Tome, můžeš chodit?“ zeptal se.
„Cože? Proč?“ nechápal jsem.
„No, jestli zvládneš chodit,“ zopakoval.
„Jo.“ Odpověděl jsem trochu nejistě. Proč ho to zajímá?
„A běhat?“
„Asi by se to dalo… Ale bude mě to bolet,“ vydechl jsem. Zadumaně pokýval hlavou. „Co máš v plánu?“ povytáhl jsem obočí.
„Ale to nic, jen se ptám,“ mrkl na mě. Přeměřil jsem si ho podezřívavým pohledem, ale už jsem to neřešil. Naklonil se ke mně a až přehnaně opatrně mě políbil.
„Neboj, nejsem mrzák,“ zasmál jsem se.
„Ale mohl jsi být,“ řekl smutně a uhnul pohledem.
„Jenže nejsem,“ ujistil jsem ho s úsměvem a opatrně se vyhoupl do sedu. Sakra, jau, postěžoval jsem si v duchu. Nějakou chvíli jsme si povídali, než se zvedl s tím, že musí jít něco zkontrolovat.
„Dobře,“ špitl jsem.
„Hned jsem zpátky,“ zavolal ze dveří a odešel.
Zůstal jsem v jeho kanceláři sám. Připadal jsem si dost divně. A navíc, kdyby sem teď někdo přišel, měl bych asi dost slušný průser. Najednou zazvonil telefon. Vyděšeně jsem se po něm podíval. Do háje, co mám dělat? Lámal jsem si s tím hlavu, ale nic jsem nevymyslel. Nakonec jsem tedy zůstal sedět a počkal, až zvonění neutichne. Jen doufám, že z toho kvůli mně nebude mít Bill problémy. Mohl jsem jen doufat, že to nebylo nic důležitého. Po chvilce jsem to nechal být s tím, že to možná zdrží Führera od dělání nějakých dalších nechutností. Sice to nebude nic hvězdného, ale aspoň něco. Po tom, co jsem tohle všechno zvážil, jsem byl rád, že jsem to nezvedl nebo někoho nesháněl, aby to udělal. A navíc, pobíhat tady po kasárnách v tomhle stavu by taky nebylo nejchytřejší. Zvedl jsem ruku a přitiskl si dlaň na napuchlý obličej. Radši jsem ani nechtěl vědět, jak to musí vypadat. Roztržené obočí, už mi sice na ošetřovně sešili, ale stejně. Musel jsem vypadat jako zpráskaný pes. Tiše jsem si odfrkl. Tohle ještě umocnilo moji nenávist vůči Oberführerovi.
Najednou se ve dveřích objevil Bill. Stočil jsem k němu pohled a pokusil se pousmát.
„Tak a je všechno v pohodě. Dneska už nikam nemusím. Jen… Chceš donést večeři?“ zeptal se nejistě.
„Ne, díky. To by vypadalo vážně blbě,“ odmítl jsem slušně. „Ještě bys měl vědět, že někdo volal.“
„Vážně?“
„Ano,“ přikývl jsem.
„Hm… Tak zavolá znovu,“ pokrčil rameny v nevědoucím gestu. Musel jsem se zasmát.
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 2
Ten Günhe je vážne sviňa! Pomaly sa začínam báť, kam je schopný zájsť. Ešteže Bill prišiel relatívne včas a Toma zachránil.
Ten nápad s ochrankou 😀 Zaujímavo to Bill vymyslel, len dúfam, že im to aspoň čiastočne vyjde.
Jéééj, cítím ve vzduchu nějaké vážné problémy 🙁 Celkem se bojím o další osud kluků! 🙁 Andreas je s prominutím pořádné h*vado a bojím se toho, co bude :/
Když tam bili Toma, tak se mi chtělo brečet, ještě že Bill zasáhl 🙂 A nápad s ochrankou byl vážně skvělý 🙂
Děkuji za díl! 🙂
Napjat jako kšandy. 😀 jsem rád, že Bill chce Toma jako "velice" osobní ochranku, jehož ruce budou stále na Billovi. Už vidím ty letmé doteky venku před ostatníma .D Btw. chudák Tomin 😀
Strašně se bojím o to, jak to s kluky dopadne 🙁 Bojím se špatnýho konce…
Andrease nesnáším a doufám, že ho brzo něco přejede!
Každopádně se těším na hezké chvilky, co budou klukům dopřány, když bude Tom dělat Billovi ochranku 🙂
Nom, tohle bude ještě zajímavý 😀 přestože jim to fakt přeju, to s tou ochrankou asi zase tak dobrý nápad nebude a určitě se jim to vymstí :/ nechám se tedy překvapit, co jste to zase vymyslely, ale v dobrý konec ani nedoufám…