Never Look Back II 12.

Rozuzlení

Bill

Dělal jsem seznam lidí, které bylo ještě potřeba prošetřit. Tom mi chyběl víc, než jsem si myslel. Zvlášť když jsem mu dneska chtěl říct, že to s Mattem byla jen hra, abych ho trochu vytrestal za to, jak mě pořád odmítal. Povzdechl jsem si. Nakonec jsem to nevydržel, sebral jsem se, oznámil v kanceláři, že se brzy vrátím a odjel. Cestu k domu Monsoonových jsem si pamatoval. Dům byl půl hodiny rychlé jízdy autem od budovy Scotland Yardu. Moje láska k němu překonala i mou hrdost – chtěl jsem se mu ke všemu přiznat a odprosit ho. Konečně jsem tam dorazil. Najednou mě zamrazilo. Okno nějaké místnosti dole bylo rozbité. Kolem se válely střepy. Co nejtišeji jsem vystoupil z auta, otevřel jsem dveře. V předsíni ležela na zemi jakási postava. Klekl jsem si vedle ní. Sluha. Nahmatal jsem tep. Byl jen omráčený. Šel jsem dál do místnosti s rozbitým sklem. Nikdo tam nebyl. Ale mrtvola byla vždycky tam, kde vrah vyrazil sklo… Nebo ji tam odtáhnul? Je možné, že jsme si toho nevšimli? Jak to, že po sobě nikdy nezanechal žádnou stopu?! Uslyšel jsem shora jakýsi zvuk. Našel jsem schody a vyrazil nahoru. Bylo tam několik pokojů. Otevíral jsem je jeden po druhém. Dveře naštěstí nevrzaly. Po chvíli jsem našel vraha i jeho oběť.

Málem se mi zastavilo srdce – Tom ležel na zemi. Hlavu měl v kaluži krve. Nad ním stál zády ke mně nějaký muž s nožem v ruce. Vplížil jsem se dovnitř – muž byl plně zaměstnaný připravováním vraždy. Inspiroval jsem se. Vzal jsem ze stolu kovový svícen. Napřáhl jsem se a praštil s ním vraha po hlavě. Zhroutil se k zemi. Okamžitě jsem si klekl vedle Toma. Třesoucíma se rukama jsem vytáhl mobil. Zavolal jsem sanitku a k nám na stanici. Mezitím se Tom probral a zmateně se rozhlížel.

„Co se stalo?“

„Přišel Jack… Praštil tě do hlavy… Tak jsem mu to oplatil.“ Nervózně jsem se usmál. Nedokázal jsem si představit, co by se stalo, kdybych přišel pozdě nebo vůbec. Vlastně dokázal – proto mě to tak děsilo.

„Chtěl mě zabít?“ zeptal se nevěřícně Tom.

„Jo. Nejspíš si tě spletl s Harroldem,“ řekl jsem suše.

„Tys mi zachránil život,“ vydechl. Uhnul jsem pohledem. Nestál jsem o děkovný proslov. „Co tu vůbec děláš?“ Najednou si uvědomil, že jsem vlastně nezvaný host.

„Jel jsem za tebou.“ Tentokrát uhnul pohledem on.

„Proč?“

„Ty víš proč,“ zamumlal jsem.

„Já myslel, že chodíš s Mattem.“

„Chtěl jsem ti právě říct, že to s Mattem… Byla jen hra. Chtěl jsem tě trochu vytrestat za to, jak jsi mě pořád odmítal. Odpusť mi to.“ Sklopil jsem hlavu.

„To je v pořádku… Asi jsem si to zasloužil.“ Sevřel jsem ho v náručí.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem mu do ucha. Položil mi hlavu na rameno.

„Já tebe taky…“ vydechl. Překvapeně jsem zamrkal a pak jsem se usmál.

Najednou sykl bolestí a chytil se za hlavu.

„Tak sakra, kde je ta sanitka?!“ procedil jsem mezi zuby.

„To je dobrý, to nic není,“ ujišťoval mě.

„Co když…“ V tu chvíli jsem zaslechl houkačku sanitky. Ulevilo se mi. Pohladil jsem Toma po tváři.

„Vydrž chviličku.“

Otočil jsem se zpátky k našemu vrahovi, vyndal z kapsy pouta a nasadil mu je.

„Jste zatčen,“ oznámil jsem muži v bezvědomí. To už přibíhali záchranáři i Matt, Jeremy a Natalie. Vrah byl odvezen na stanici, Tom do nemocnice. Vykašlal jsem se na případ a jel s ním. Nechali si ho na pozorování.

Čekal jsem na chodbě, stejně jako tenkrát před pěti lety. Lehnul jsem si a spal, protože Tom spal taky a já se nudil. Po dvou hodinách mě vzbudil telefon – vrah se jmenuje Jack Russel, přiznal se a děkují mi za dopadení. Zajímal mě motiv. Natalie mi to všechno vylíčila. Rodina Russelových byla chudá. Půjčovala si peníze od Benchových, jenže je pak neměli z čeho splácet. Nejmladší syn Jack byl psychopat a nenáviděl všechny bohaté lidi. Rozhodl se je všechny zabít. Začal Benchem a vymučil z něj jména a adresy jeho přátel.

Toť vše k případu novodobého Jacka Rozparovače.

Tom

Když jsem se probudil, Bill seděl na stoličce vedle mé postele. Protřel jsem si oči a podíval se na něj.

„Eh… Ahoj,“ vysoukal jsem ze sebe trochu rozpačitě.

„Ahoj,“ usmál se úlevně a něžně mě pohladil po tváři. „Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.

„Jo,“ zamumlal jsem.

„To jsem rád…“

„Bille, já… Pojď sem.“ Vyhoupl jsem se do sedu, přitáhl si Billa k sobě a pevně ho obejmul. Cítil jsem, jak kolem mě okamžitě obemknul své paže. Schoval jsem si obličej do ohybu mezi jeho ramenem a šíjí. Bill mě nepřestával hladit po zádech. Seděli jsme takhle několik dlouhých minut.

„Chci se s ním rozejít,“ řekl jsem rozhodně. Bill se trochu odtáhl a dojatě se na mě podíval.

„Tomi…“ zašeptal. Uchopil jsem jeho bradu a natočil jeho obličej na stranu. Pomalu jsem se k němu přiblížil. Byl jsem vzrušený snad ještě víc než před svým úplně prvním polibkem. Cítil jsem jeho horký dech na své tváři. Maličko jsem se pousmál a lehce se otřel své rty o ty jeho. Viděl jsem, jak zavřel oči a roztřeseně vydechl. Přiblížil jsem se k němu ještě blíž a zajal jeho rty v láskyplném polibku. Procítěně jsem je laskal a on mi to stejně tak oplácel. Po chvilce Bill pootevřel rty a já jsem jazykem vnikl do jeho úst. Líbali jsme se něžně, opatrně, dávali do toho veškerou lásku, kterou jsme v sobě měli.

Když jsem se od něho odtáhl, musel jsem se přiblble usmívat. Přejel jsem palcem přes Billovy nateklé rty. Ten se uculil a naklonil se ke mně, aby si ukořistil další polibky.

***

Druhý den mě pustili z nemocnice s tím, že se musím šetřit. Bill jim slíbil, že se o mě postará. Vděčně jsem se na něj usmál. Harry za mnou za celou dobu nepřišel, jen krátce zavolal. Bill mě odvezl domů. Vystoupil jsem z auta a nervózně si prohrábl vlasy. Čekala mě ta nejtěžší část dneška – rozchod. Bill mi povzbudivě stiskl rameno. Nešťastně jsem se na něj podíval.

„Já ho nechci ranit…“ Nic neříkal, jen mě konejšivě políbil, což mělo v konečném výsledku lepší efekt.

S mučivým pocitem viny jsem vešel dovnitř.

„Harry?“ ozval jsem se opatrně.

„Oh, lásko. Už jsi tady? Jsem rád, že jsi v pořádku.“

„Já… Musím ti něco říct,“ začal jsem nejistě.

„Povídej,“ pobídl mě.

„Chci se rozejít…“ Harrymu spadla čelist.

„P-proč?“ zeptal se roztřeseně.

„No, víš… já…“ Nevěděl jsem, co mu mám říct. Připravoval jsem si několik různých variant řečí, ale nakonec jsem měl v hlavě stejně vymeteno.

„Ty už mě nemáš rád?“ Chtěl vědět. Slyšel jsem jeho plačtivý podtón v hlase.

„Já tě mám rád, ale… Je tu někdo, koho miluju. Už skoro šest let,“ vydechl jsem a uhnul pohledem. Nevěřícně se na mě díval.

„Je to ten chlap od vás? Ten z New Yorku?“

„Ehm…“ Nakonec jsem jen souhlasně kývnul.

„Aha,“ řekl jen.

„Promiň…“

***

Vrátil jsem se k Billovi s taškou plnou všech svých věcí, co jsem tady měl. Nebylo toho mnoho. Většinu věcí v domě koupil Harry nově, takže jsem měl jen tašku s oblečením s nějakými osobními věcmi. Bill čekal před výjezdem z domu.

„Tak co?“ zajímal se starostlivě.

„Řekl, že to chápe, ale mám o něj strach,“ přiznal jsem. Bill mě chytil za ramena.

„Nedělej si starosti, ano? Bude v pohodě.“ Tak nějak jsem jeho slovům věřil, hlavně věřit chtěl. Bill hodil moji tašku do kufru a sedl si na místo řidiče. Váhavě jsem si přistoupil. Zadíval jsem se ven z předního okénka.

„Tak a jsem bezdomovec,“ zamumlal jsem.

„Postarám se o tebe, slibuju.“

autor: Dietřisko & Kentaur