Never Look Back II 11.

Láska a logika nemají nic společného

Tom

„No?“ zvedl jsem k ní hlavu s hraným zájmem. Teď jsem se z toho nedokázal radovat.

„Na tom střepu z okna se našel stejný kus látky, jako je ten chlup, co jsi přinesl od Lighta. Bohužel, nikde nebyla žádná krev, DNA, nebo tak něco.“

„Ta látka může být třeba z nějakých závěsů, co mají doma nebo tak. Takže zase nic nemáme,“ řekl jsem tiše. Unaveně jsem svěsil ramena.

„Běž domů, Tome. Vypadáš strašně,“ broukla Natalie.

„Dík,“ zašklebil jsem se na ni.

„Nemáš zač. Však víš, jsem tvůj parťák, který upřímností nešetří,“ zazubila se.

„Jasně, jasně, ale teď padej z mýho bejváku.“ S lehkým úsměvem jsem ji vystrkal z kanceláře, posbíral si věci, zamkl a klidil se domů. Byl jsem tu už skoro poslední.

***

Se zavřenýma očima jsem ležel v horké vaně. Naložil jsem si pořádnou dávku pěny, a teď jsem se tu už minimálně půl hodiny rozvaloval úplně zničený. Najednou se ve dveřích do koupelny objevil Harry.

„Můžu?“ zeptal se.

„Jo,“ vydechl jsem. Začal se svlékat a potom si vlezl ke mně do vody.

„Chceš namasírovat?“

„Klidně…“ Opatrně a něžně mi začal mačkat záda. Užíval jsem si jeho příjemné péče. Po chvilce mi začal lehce olíbávat krk. „Nech toho, to šimrá,“ uculil jsem se a trochu do něj šťouchl loktem. Harry se tiše zasmál a přesunul se z mého krku na tvář, přičemž mi stále masíroval záda. Konečně jsem myslel také na něco jiného než na práci a Billa.

Bill

Seděli jsme s Mattem v restauraci a přemýšleli, co si dáme k jídlu. Zamyšleně jsem si prohlížel jídelní lístek. Matt každou chvíli vzhlédl a usmál se. Byl jsem dost nervózní.
„Matty?“ ozval jsem se váhavě.
„Ano?“ zářivě se usmál.
„Musím říct… Je mi s tebou dobře, mám tě rád, ale…“ Sklopil jsem hlavu.
„Chápu,“ broukl. Jeho výraz se nezměnil. Pak mě něco napadlo. Naklonil jsem se k němu.

***

Druhý den jsem šel do práce s podstatně lepší náladou. Před vchodem do budovy jsem potkal Matta. Zároveň přišel i Tom. Nevšímal jsem si ho. S úsměvem jsem políbil Matta. Viděl jsem, jak se Tom zarazil a zalapal po dechu. Měl jsem z toho trochu škodolibou radost. Chytili jsme se s Mattem za ruce a šli dovnitř. Tom šel za námi. Nic neříkal. Necítil jsem se provinile. Bylo to jen a jen fér. Rozdělili jsme se – Matt zamířil do jeho kanceláře a já do své. Tom tam samozřejmě šel taky. Zřejmě už ten šok trochu rozdejchal a začal se vztekat.
„Tys mi lhal… Ty… Ty…“ Třásl se. Nevzrušeně jsem ho pozoroval. „Kreténe,“ zavrčel a vrazil mi facku. Chytil jsem ho za zápěstí. Pravděpodobně silněji, než jsem chtěl, ale to mě v tu chvíli nezajímalo.
„Tak pozor,“ řekl jsem chladně. „Ty nemáš právo mi tady nadávat. Ty ne!“ Odešel jsem a práskl za sebou dveřmi.
Zamířil jsem rovnou za Mattem.
„Jak to jde?“ zeptal se se zájmem.
„Zatím dobře.“ Trochu jsem se usmál. Úsměv mi oplatil.
„To jsem rád. Nechceš se večer zastavit?“
„Jo, klidně.“

Tom

Nasupeně jsem vyletěl z kanceláře. Nemohl jsem dovolit, aby ze mě takhle dělal idiota. Bill stál u Matta a zrovna si o něčem povídali.

„Dost!“ zařval jsem. Oba ke mně překvapeně vzhlédli. Matt se tvářil docela vyděšeně. „Sexuální hrátky vám na pracovišti tolerovat nebudu!“ Nejradši bych dal Matthewovi výpověď na hodinu bez udání důvodu, ale to až tak nebylo v mé pravomoci.

„Pokud se nemýlím, tady se nic nestalo. A venku to zakázané není,“ zašklebil se Bill. Prudce jsem se nadechl a chtěl hned argumentovat, ale pak mi došlo, že má vlastně pravdu. V tu ránu mi sklaplo. Nemohl jsem tomu zabránit. Vlastně mohl… Kdybych nebyl takovej idiot a přiznal si to, třeba by… Sakra, tohle mě tak štvalo. Začínal jsem mít vztek hlavně sám na sebe. Štvalo mě, že jsem nemohl říct ani kámen.

„To je mi jedno!“ vypravil jsem ze sebe naštvaně, abych nevypadal jako totální idiot, čemuž už se pravděpodobně nedalo zabránit.

„Tome, Tome!“ Cítil jsem, jak mě někdo zatahal za rukáv. Rychle jsem se otočil. Přímo proti mně stál Jeremy.

„Co je?“ vypálil jsem na něj. Zaskočeně zamrkal.

„U-už nic…“ Odfrkl jsem si a běžel pryč. „Co je to s ním? Tohle se ještě nikdy nestalo. Vypadá to…“ Hlasitě jsem za sebou práskl dveřmi, abych to nemusel poslouchat. Došel jsem k oknu, o které jsem se opřel. V očích mě pálily slzy. Ani jsem se nesnažil je zadržet.

Bill

Matt se ke mně naklonil. „Vážně to jde dobře,“ zamumlal.
„Jo,“ vydechl jsem.
„Ale nezdá se ti, že už to trochu přeháníš?“ zeptal se ustaraně. „Vždyť vidíš, jak se trápí.“
V tu chvíli vyšel ze svojí kanceláře Tom.
„Musíme jet za tím McAuleyem,“ procedil mezi zuby.
„Fajn.“ Narovnal jsem se a naposledy mrknul na Matta. „Tak večer se stavím, zlato.“
Vyrazili jsme s Tomem k autu. Mlčky jsme se posadili – já řídil. Najednou mě Tom začal hladit po noze. Tázavě jsem se na něj podíval.
„Chceš mě?“ zašeptal.
„Tome… Já chodím s Mattem.“ Tvářil se jako bych mu dal facku. Sundal ruku z mojí nohy a díval se před sebe.

Dorazili jsme tedy k další honosné vile. Vzpomněl jsem si, jak vypadá Tomův (a Harroldův) barák. Kdybych Toma neznal, myslel bych si, že právě to je ten důvod, proč mě stále odmítá. Ale on nebyl zlatokopka. Tak proč? Měl jsem chuť se ho na to zeptat, ale teď na to vážně nebyla správná chvíle. Vystoupili jsme z auta. Zazvonil jsem. Chvíli se nic nedělo. Pak se pomalu otevřely dveře a ven vyšel otráveně se tvářící muž.

„Co tu chcete?“ zeptal se chladně.
„CBI. Vyšetřujeme vraždu.“ Jako vždy jsem Toma ignoroval. „Jste Adam McAuley, že jo.“
„Jo, to jsem já. Co chcete?“ zopakoval.
„Jste podezřelý.“ Měl jsem špatnou náladu, tak jsem se s tím nesral.
„A to jako proč?“ povytáhl obočí.
„Víme, že jste se pohádal s Christmastreem a Benchem. A neměl jste náhodou spory i s Lavoorovou?“ Tentokrát se slova ujal Tom, ale vypadal dost nervózně. To při vyšetřování moc nepomáhá.
„A i kdyby, tak co jako?“ ušklíbl se. „To ze mě nedělá vraha.“
„No, lidi jako vy na to maj prostředníky, že,“ podotkl jsem. McAuley mě zpražil pohledem.
„Nemáte na mě nic, vypadněte.“ Zabouchl dveře.
„Tak jedeme zase zpátky,“ povzdechl si Tom.

***

Přidali jsme McAuleye na seznam podezřelých. Zbytek dne jsem neměl co na práci, tak jsem šel za Mattem. Tom byl zavřený ve své kanceláři. Málem jsem usnul, Matt vyplňoval nějaké papíry. Konečně už byl večer. Šli jsme s Mattem k němu domů. Kupodivu jsem se docela těšil – už jsem se dávno potřeboval trochu rozptýlit. Matt se usmíval, občas prohodil nějakou vtipnou poznámku. Jeho byt nebyl daleko od budovy Scotland Yardu. Bydlel v pátém patře. Vyjeli jsme výtahem nahoru a šli do jeho bytu. Široce jsem zívnul. Zavíraly se mi oči.
„Klidně si někam lehni… Já ti připravím překvapení.“ Něžně mě políbil na tvář. Povzdechl jsem si a lehl si na jeho gauč. Normálně by mi to bylo trochu trapné, ale teď jsem byl opravdu unavený. Po chvíli se Matt vrátil.
„Připravil jsem ti čajovou koupel,“ oznámil hrdě.
„To existuje?“
„Jo… A víš, co to je?“
„Uvařil jsi v obrovské konvici několik litrů vody, dal do vany obrovský čajový sáček a zalil ho?“ zamumlal jsem ospale. Uchechtl se.
„Ne, pojď se podívat.“ Vzal mě za ruku, zvedl mě z gauče a vedl mě do koupelny. Vana byla plná horké vody a cítil jsem příjemnou vůni zeleného čaje.

„Tohle ti trochu uleví od toho stresu a napětí v práci… i v osobním životě,“ řekl něžně Matt. Pomohl mi svléknout se, aniž by se mě nějak dotknul. Položil jsem se do vany a opravdu jsem cítil příjemnou úlevu. Matt si sednul na vanu a začal mi masírovat záda. Naprosto jsem se uvolnil. Bylo to tak příjemné… Po chvíli své ruce nahradil ústy. Nedokázal jsem ho zarazit – byl jsem moc unavený na jakýkoliv pohyb, a navíc se mi to líbilo. Přejížděl mi rukama po hrudníku a pak i po břiše. Najednou jsem si vzpomněl na Toma – jak on mě poprvé pozval k sobě domů, jak byl nervózní… Jak se o mě staral a já o něj… Dokazovalo to, jaký bychom byli skvělý pár.

Jemně jsem odstrčil Mattovy ruce. „Promiň…“ zašeptal jsem.
Odtáhl se. „To je v pořádku.“ Na chvíli se odmlčel. „Ty hoopravdu miluješ, že?“ Bolestně jsem zavřel oči a přikývl. „A nemáš výčitky svědomí, když mu tohle děláš?“ zeptal se.
„Ne… Víš, brzy vyřešíme případ a já odjedu. Pro něj to skončí. Já půjdu na svatbu svýho nejlepšího kamaráda a budu předstírat, že jsem v pořádku. Zbytek života budu myslet na to, že ho nemůžu mít.“ Povzdechl jsem si.
„To mě mrzí,“ řekl smutně.
„V pohodě,“ usmál jsem se.
„Tak já půjdu… Oblíkni se, můžeš jít domů, zůstat tady, jak chceš.“ Odešel.

***

Nakonec jsem se rozhodl, že zůstanu. Matt mi ustlal na gauči. Ráno jsme vstali dost brzo.
„Kdy mu to chceš říct?“ zeptal se mě Matt cestou do práce.
„Dneska.“
Vešli jsme do budovy. Ve dveřích do kanceláře jsme potkali Natalii.
„Dneska to budeme muset zvládnout sami, Tom si vzal volno.“
„Hm, tak dneska mu to asi neřeknu,“ povzdechl jsem si.

Tom

Pořád jsem doma chodil od ničeho k ničemu. Nevěděl jsem, co tu budu dělat, ale jedno bylo jisté – do práce jsem nemohl. Ne po tom všem. Jeden by nevěřil, že se podruhé zamiluju do toho samého člověka a on mě znovu odmítne. Jaká to ironie osudu. Dokonce jsem přemýšlel, že bych se kvůli Billovi rozešel s Harrym. Už jsem byl skoro rozhodnutý to udělat, ale pak mi řekl, že chodí s Mattem. Přitom ještě nedávno říkal mně, že mě miluje. Věděl jsem to, ale hrozně mě vzalo, když mi to řekl takhle natvrdo. Bezradně jsem si prohrábl vlasy. Opravdu jsem nevěděl, co dál.

Došel jsem do kuchyně, kde jsem se málem srazil s naším sluhou a zároveň kuchařem.

„Oh, pardon,“ omluvil jsem se rychle.

„Nic se nestalo. Máte nějaké přání, pane?“ zeptal se mě zdvořile.

„Ne, děkuju,“ zamumlal jsem.

Bylo mi nepříjemné, když za mě něco dělal. Sice to byla jeho práce, ale já jsem byl zvyklý uklízet si a vařit sám, takže jsem v tom i nadále pokračoval. I když se mě ze začátku Harry snažil donutit, abych to nechal na sluhovi. Došel jsem k lednici a vytáhl z ní nějaké ingredience. Zbytek jsem našel ve špajzce. Rozhodl jsem se, že si udělám palačinky. Po půl hodině vaření jsem byl hotov. Naservíroval jsem to na talíř, který jsem položil na stůl. Zakousl jsem se do palačinky, avšak čekalo mě nemilé překvapení. Znechuceně jsem se zašklebil. Místo cukru jsem do těsta nasypal sůl. Já se na to fakt vyseru, na všechno! Naštvaně jsem plody půlhodinové práce hodil do koše. Vzal jsem si z ledničky jablko a snědl ho.

Vyšel jsem po schodech do svého pokoje – dalo by se říct komnaty. Měl jsem jednu soukromou místnost jen pro sebe a druhou ložnici společnou s Harrym. Slyšel jsem, že mi zvoní telefon. Klikl jsem na zelené tlačítko.

„Ano?“

„Ahoj Tome, dneska mě vůbec nečekej. Ta schůze se protáhne až do zítřka. Miluju tě, pa.“ Než jsem stačil cokoliv říct, položil to. Aha, budu tu v tomhle obrovském domě zase sám, super…

Najednou jsem uslyšel nějaké tiché kroky. Otočil jsem se, abych zjistil, kdo jde, ale v tu chvíli mě něco praštilo do hlavy. Obklopila mě temnota.

autor: Dietřisko & Kentaur