Dracula 3.

„Musíme se vrátit zpátky, než se po tobě začnou shánět,“ pověděl tiše Isidor, pevně objímajíc svého pána a tisknouc se na něj, jak jenom mohl.

„Vrátíme se,“ souhlasil král a společně vyšli z vody ven a znovu se oblékli do svých šatů.

Když se na koni vraceli zpět do hradu, dost se ochladilo, takže hrozilo, že by se mohli oba nastydnout. Ve stáji předali koně štolbovi, který se o ně postaral, a oba se vydali do hradu.

„Máš studené ruce,“ podotkl Isidor, když se zastavili před královou ložnicí, aby si mohli popřát dobrou noc. Svíral královy ruce v těch svých, byly větší a mnohem mužnější než ty jeho.

„Tak mi je zahřej,“ pravil tichým hlasem a díval se s úsměvem svému milovanému do očí. Do očí tak vlídných a oddaných, do očí, které umí vzplát radostí a zároveň vášní. Isidor vzal královy ruce a přitiskl si je na holou hruď pod tuniku, zahříval je svým tělesným teplem a při tom hleděl královi do očí. Jednu jeho dlaň, která se pomalu zahřívala, tiskl na oblast jeho srdce.

„Bije jenom pro tebe,“ pověděl hrdě a odvážně přitiskl rty na ty královy. Jejich prvopočáteční plán se změnil, když jej samotný Vlad zatáhl k sobě do ložnice a až do rána z ní nevyšli.

Dny a noci se střídaly za sebou stejně tak jako roční období a plynuly jako samotný věk lidí. Lidé se rodili a umírali, pole se orala a úroda se sklízela, sníh padal a zase roztával a slunce se každý den vracelo a opakovalo svou nekonečnou pouť po obloze.

Nastalo období, kdy se král vydal na svou již dlouho plánovanou výpravu za dobytím nové kořisti a potrestáním odpůrců. Loučil se se svou láskou a sliboval, že se brzy vrátí. Otázkou bylo, jaká doba pro krále znamenala brzy. I když mladý Isidor prosil, aby jej král vzal s sebou, sám panovník odmítl. Ať už k tomu měl důvodů sebevíc osobnějších, či jen prostých, musel mladík zůstat na hradě, bylo to tak i bezpečnější. Samotný Vlad mu na místě odpřísáhl, že se vrátí co nejdříve a poté skutečně odjel.

„Však on se brzy vrátí, můj pane,“ pověděla služebná, která viděla mladíka sklíčeného. Služebnictvo vědělo o králových milostných pletkách s mladým mužem, šuškali si tajně pro sebe nejrůznější klepy, ale pouze, když si byli jisti, že je skutečně nikdo neslyší. Ostatně, nechtěli být vystaveni trestu, co by je čekal, a také měli mladého pana Isidora rádi. Byl to mladík hodný, veselý a chápavý. Občas se přimluvil u krále za některého ze služebnictva, ovšem jednalo se jen o těch pár, kteří k němu byli vlídní.

„Já vím, že ano, slíbil to,“ pověděl Isidor, hledíc z okna na královu družinu, jak se pomalu ztrácí v lesích v dáli. Poté se obrátil k obrazu visícím na stěně, na němž byl vyobrazen portrét samotného krále. Přistoupil k němu blíže a jemně konečky prstů pohladil plátno.

„Sotva odjel a už mi chybí,“ pověděl sám sobě a dlouze si prohlížel tu na první pohled velmi přísnou tvář. Toužil ji pohladit, aspoň na malý okamžik se dotknout. Zavřel oči a snil.

Uplynuly dva dlouhé měsíce čekání, kdy král putoval po ještě nezmapovaných končinách, hustých děsivých lesích skrývajících svá hrozná tajemství.

Jeho družina zabloudila v lese, kterému místní krajané říkali Klam. Kolovaly nejrůznější pověsti a báchorky o tomto lese, každopádně ani jedna neprozrazovala nic dobrého. Členové královy družiny si mezi sebou šeptali, co zaslechli o tomto lese. Dokonce i král nemohl přeslechnout, co si jeho muži povídají.

„V tomhle lese jsou místa, která člověka úplně popletou. Vidí věci, které nejsou, až si v šílenosti sám hrdlo podřeže.“

„To já jsem zaslechl něco jiného. Žije tady nejedna čarodějnice, která už seslala mor na celou vesnici, a pokud se ji někdo vydá zabít, roztrhají je všechny divocí vlci.“

„Jedna bába povídala druhé, snad nebudete věřit těmhle povídačkám,“ ozval se král.

Čím víc vstupovali do hloubi lesa, tím byl tajuplnější a tmavší, i když bylo denní světlo, avšak přes husté a nekonečně klikaté koruny stromů zde prostupovaly jenom slabé paprsky světla. Koně i muži byli neklidní, děsilo je prostředí lesa, náhle, zničehožnic zaslechli ženský jekot, avšak nikde nikdo. Krále to ale stále nechávalo klidným, nenechá se rozhodit jednou pomatenou ženskou.

„Králi!!!“ ozvalo se celým lesem a všichni se ohlíželi, odkud se ten hlas bere. Stáli na místě, nepostupovali dál, jenom vyčkávali, zdali nezahlédnou pohyb. Hlas však pokračoval dál.

„Za své činy draze zaplatíš!“

„Ukaž se, ty pomatená! Ať ti můžu setnout hlavu!“ Stále se nic nedělo, až se náhle ozval děsivý smích a jeden z králových mužů zakřičel.

„Támhle je!“ ukazoval směrem, kde zahlédl běžet tu ženu.

„Za ní, chci ji živou!“ rozkázal král a společně i s celou družinou se vydali nahánět onu bláznivou ženu. Bylo to však jako chytat rybu holýma rukama. Pokaždé vyklouzla, poněvadž znala vodní prostředí mnohem lépe než vy, a tak to bylo i s tou záhadnou ženou, která se jim nakonec úplně vytratila a jako by se nad ní zem zavřela. Nebyla k nalezení. Král tedy rozhodl, ať ji nechají svému osudu a přál jí, aby ji vlci a jiná divoká zvěř roztrhali na kusy.

Ke konci třetího měsíce se král konečně vrátil domů spokojen se svou kořistí i se zmapováním nových krajů. Ovšem každým krokem, co se jeho kůň blížil k hradu, se mu na duši tvořil neklid, který nabral ještě více své síly, když zahlédl na nádvoří skupinku jakýchsi ranhojičů a mastičkářů. Proto kvapem seskočil ze svého oře a spěchal do hradu zjistit, oč se jedná. Od služebné, která odnášela nedotknuté jídlo od snídaně, se dozvěděl, že mladý pán Isidor ochořel. Proto neváhal ani vteřinu a rychlostí šelmy se dostal až do jeho pokoje. Rozrazil dveře a vyrušil právě jakéhosi zaříkávače s kouřící nádobou, kterou kroužil nad Isidorem.

„Co to má být?“ rozčílil se a popadl onoho staříka a vyhodil jej z pokoje.

„Ještě jsem neprovedl všechny rituály, ještě jsem nevyhnal všechny duchy…“ lamentoval zaříkávač, kterého král tak hrubě vyhodil.

„Já ti taky vyženu všechny duchy z hlavy mým ostřím a sto ranami bičem, jestli okamžitě nezmizíš!“ zakřičel na starce, který si rychle pobral všechno svoje nádobíčko a se strachem upaloval pryč.

„Otevři okno, ty hlupačko, potřebuje vzduch, vždyť se z toho smradu až hrdlo stahuje!“ poručil služebné, která celá rozklepaná z králova tak brzkého návratu rychle běžela otevřít okno.

„Lásko,“ přistoupil ihned vladař k mladíkovi. Jeho kůže byla tak bledá, že se téměř ztrácel před očima. Stisk jeho ruky byl tak slabý, poněvadž už neměl žádnou sílu. Čelo měl orosené potem a z očí se vytratila veškerá jiskra.

„Vrátil ses,“ pověděl mladík zesláblým hlasem a na jeho tolik unavená tváři se objevil malý úsměv, který patřil jen králi. Vlad tiskl jeho bledou ruku ke svým rtům a jeho srdce zachvacoval strach. Svíral jej v bodavém vězení bezmoci.

„Sežeňte nejlepší doktory! Žádné pochybné ranhojiče nebo mastičkáře, ty nechám bičovat, vstoupí-li do mého hradu!“ Rozkázal král a jím pověření poslové se vydali do všech koutů kraje, aby přivezli s sebou ty nejlepší a nejvyhlášenější doktory.

Žádný z nich však nedokázal mladému muži pomoci. Žádný doktor si nevěděl s tímto případem rady a král byl zoufalý. Své zoufalství zakrýval vztekem a ještě větší krutostí.

Služky měnily obklady, zkoušeli nejrůznější bylinné odvary, všechno bylo marné. Mladý Isidor byl každým dnem slabší a slabší.

„Má lásko, ty mne nesmíš opustit, slíbil jsi mi přeci, že se mnou zůstaneš navždy, tak proč?“ Vyptával se král.

„Bůh tomu tak chce, můj milý, a i když přesto odejdu z tohoto světa, nadále budu žít ve tvém srdci, má lásko, můj králi.“ Pohladil krále po tváři, jež se nad ním skláněla. Vlad přerušil jejich vzdálenost a spojil jejich rty v jedny. Políbil svého milovaného tak něžně a vroucně, jak jenom dokázal.

„Ne, tohle nesmíš, co když také onemocníš?“ Otíral mu prsty rty, snad z pošetilého důvodu, aby na nich neulpěla nějaká část jeho nemoci. Král jeho ruku však zastavil a políbil jeho dlaň.

„Nechť tedy zhynu s tebou,“ pronesl s takovou něhou, jakou bylo jeho srdce v tuto chvíli schopno.

„Ne, ne to nesmíš. Ty jsi král, lid tě potřebuje, musíš žít!“ Pověděl Isidor a cítil, že mu víčka slábnou, přesto sbíral stále ty nicotné zbytky sil, aby je udržel otevřené. Vlad koutkem oka zahlédl svého komořího s knězem, jenž nesl bibli, aby mohl vykonat poslední pomazání.

„Co tady děláte! Jděte pryč, ještě není mrtvý, ještě neumírá!!“ vykázal je s takovou hrubostí a přísností. Když však opět pohlédl na svého milého, jeho pohled zjemněl. Poklekl opět k posteli a uchopil mladíkovu dlaň do těch svých.

„Miluji tě, můj drahý,“ pověděl mladík z posledních sil a víčka se mu začínala pomalu zavírat. Stiskl jeho ruky, už tak slabý, ochaboval dočista a v králových očích se zračil děs.

„Mé srdce ti navždy zůstane věrné, má lásko, můj drahý.“ Tiskl si ke rtům jeho ochablou bledou dlaň a z očí se mu kutálely slzy, jež máčely jeho tváře. Prvně v životě mu hrdlo sevřel pláč a zajíkal se bolestí. Jeho láska byla pryč, odešla tam, kde on za ním nemohl. Bezvládný ležel v peřinách a jeho poklidná tvář vypadala jako tvář anděla.

„Proč?!!“ zaslechli služebné s komořím a knězem z pokoje králův výkřik. Znamenalo to jediné. Mladého pána si k sobě již povolal Bůh.

Král se odmítal smířit s tím, že jeho životní láska je mrtvá. Tak rychle uvadla jako květina bez vody. On sám byl tím nádherným květem, který přestal kvést.

Dlouho, převelice dlouhou seděl na posteli s bezvládným tělem své lásky v náručí, tiskl si jej k sobě tak hodně, jako by ho snad jeho náruč dokázala oživit. Nikomu nedovolil vstoupit, i když služebné klepaly a tázaly se krále, s křikem je poslal pryč a všem hrozil, že je nechá popravit, vyruší-li jej ještě jednou.

Nepřál si, aby jej kdokoliv viděl, jak jeho osobu pohltil pláč. Přál si také zemřít, přímo teď a tady, společně se svým milým v náručí. Skonali by v dokonalém souznění a jejich láska by je následovala až na onen svět. Co teď s láskou, která se vám již nedokáže vrátit? S takovým množstvím lásky, které chcete věnovat, ale je to, jako byste křičeli někam neurčitě do dáli.

Co si počít s krvácejícím srdcem, které tak bolí, že vám otupuje ostatní smysly?

Když konečně král povolil vstoupit knězi, aby vykonal poslední pomazání, sice pozdě, ale přece, pláč mu již nezdobil tváře. Ani nejmenší kapičku slzy byste jen stěží na jeho tváři hledali. Ovšem ta neskutečná bolest zachvacující jeho nitro v něm byla stále, přetrvala a nikdy nezmizela.

Celou Transylvánií se šeptalo o králově ještě větší krutosti, o někom, koho král ztratil, nikdo však nevěděl, o koho se jedná. Někteří hovořili o spanilé dívce z jiných krajů, která očarovala královo srdce a poté zmizela, další hovořili o králově věrném příteli, jenž jej zradil, kolovaly nerůznější klepy.

Pravdou však bylo, že od Isidorovy smrti byla králova krutovláda největší za celé období. Lidé se báli o své životy, každý se snažil poklidně si žít a nedělat problémy, jinak jej stihnul krutý trest. Služebnictvo, které bylo u Isidorovy smrti, donutil král zavázat slibem.

„Každého, kdo vyzradí, co se tady na hradě dělo, každého, kdo si pustí pusu na špacír, potrestám vyříznutím jazyka, aby již nikdy nemohl nic říci!“ tak zněl jeho příkaz a všichni se tak báli, že nikdo ani necekl. Proto kolovaly po kraji nejrůznější teorie. Říkalo se také, že král je smutný. Už nepořádal zábavy a hostiny. Nikdo nevěděl, co král dělá.

Postával před namalovaným obrovským portrétem jeho milovaného, jenž nechal zhotovit v době, kdy jeho láska ještě žila. Opíjel se a hleděl do těch hlubokých hnědých očí, které již nikdy nebudou mít tu jiskru, kterou tolik miloval. Vladův žal se mísil se vztekem, a proto jej dokázaly rozčílit i nejmenší maličkosti.

Jednoho dne se mu to však stalo osudným.

Pociťoval touhu zabíjet, plánoval útok na Turky. Chtěl s nimi skoncovat, chtěl jejich území, chtěl být jejich král. Nastaly přípravy na bitvu proti Turkům.

Služebná kráčela studenou chodbou hradu do královy ložnice, aby mu zde mohla poklidit a připravit postel ke spánku. Král mnoho nespal, přesto je chtěla načechrat, až z nich vyklepala nádherný zlatý prsten s modrým kamenem zářícím jako samo nebe. Modřejším, než samotné hlubiny jezera. Byl tak nádherný, tak okouzlující, tak božský! Co s ním? Není-li škoda jej zde jen tak zanechat, co když se ztratí, avšak je to králův prsten, za jeho odcizení by ji čekala poprava. Byla tak nerozhodná, sama si nebožačka neuvědomila, že už pomalu vkládá ruku do kapsy od zástěry, když v tom vpadl do ložnice samotný král a ona tak vyděšená, hlupačka nebohá, se polekala, až jí prsten z čista jasna vypadl z kapsy, kde jej ještě nestihla umístit.

„Ty mi tady kradeš?!“ zamračil se tak zle a přísně na služebnou, která se zděšeným výrazem kroutila hlavou.

„Ne…to ne, můj pane. Prosím, odpusť,“ klaněla se mu, ale bylo jí to všechno marné. Král zvedl ze země prsten, který jí tak nešikovně vypadl a jeho zlost byla ještě větší. Tiskl jej v ruce a služebnou udeřil tak, až upadla na zem. S jeho královskou mocí ji hodlal potrestat, když v tom za sebou zaslechl bojový křik a jen co se stačil ohlédnout, probodla jeho hruď velice ostrá dýka rukou mladého jinocha, jenž se pošetile snažil bránit svou milovanou. Pro svou vyvolenou byl ochoten zabít i samotného krále, což také právě nyní učinil.

Vlad, překvapen tím náhlým činem, couvl o několik kroků vzad v předklonu, držíc si svou ránu, která jej však ze záhadných důvodů neusmrtila. Mladý jinoch překvapen celým tímto zjevením, jemuž byl svědkem, stál jako solný sloup se zakrvácenou dýkou stále v ruce.

Král lapal po dechu a nabíral zvláštní novou sílu. Přes spadané vlasy v jeho tváři pohlédl na toho odvážlivce, který už byl nyní synem smrti. Bez okolků, bez upozornění vytasil své ostří, jež připravilo o život mnoho vinných i nevinných. Jediným, velmi silným a prudkým máchnutím, uťal mladíkovi hlavu, která se odkutálela od těla do rohu místnosti. Vyděšená služebná, ječela, jako když ji na nože berou a nevědomky tak na sebe upoutala královu pozornost.

Pohled na její pomalu vytékající rudou krev upoutal jeho zrak a blížil se stále víc k té nebožačce, uplakané a prosící o slitování. Surově ji popadl a bezmyšlenkovitě se zakousl do jejího krku. Hltal tu životadárnou tekutinu, nedbaje na výkřiky samotné služebné. Přestal. Už se nebránila, už nedýchala, už nežila. Povolil stisk dlaní a její ochablé tělo dopadlo na zem. Vlad neschopen slova, hleděl na mrtvou služebnou, kterou právě on sám připravil o život. Nebylo by to pro něj nic neobvyklého, ovšem ten problém byl, jakým způsobem ji o život připravil. Byl zmaten.

Do pokoje jako první vstoupil králův věrný komoří, starší to už muž, který znával krále ještě jako malého chlapce, a proto byl i jeho dobrým přítelem.

„Ach nebohé dítě,“ přistoupil k mladé služebné, jež měla oděv od své vlastní krve. Král neschopen slova, svíraje v ruce stále pevně onen zlatý prsten, odešel. Zavřel se v pokoji, kde visel obraz jeho lásky, a pohlédl mu do tváře. Poté pohlédl na zlatý prsten s modrým kamenem a dlouze si povzdechl. Totožný prsten je vyobrazen na portrétu, byl to Isidorův prsten. Jediná památka na jeho lásku, jediná věc dokazující mu, že tohle všechno není jen sen.

„Má lásko,“ promluvil k obrazu, „jsem snad ještě člověk?“ pohladil jemně plátno a poté si setřel krev z úst. Usadil se a dlouze, hledíc na obraz, přemýšlel.

„Buď navždy proklet, Draculo! Tvá duše nenalezne klid! Bude trýzněna v plamenech utrpení, tvé rty na rudém pekelném loži navždy prahnoucí po krvi. Život svůj neukončíš ani vlastní rukou. Ve jménu Boha tě proklínám!“

„Králi… Za své činy draze zaplatíš!“

autor: Tina