autor: Dietřisko & Kentaur
Berlin
Liebes Tagebuch,
včera Kanada vyhlásila válku Německu. Musím říct, že jsem nečekal, že se do toho zapojí i Američané. No, Führer ví, co dělá.
Včera jsem taky dostal dopis od Himmlera. Měl jsem celé jednotce oznámit, že si mají co nejdřív najít manželky a míst čisté árijské děti. V soukromé části pro mě mi psal, že nás možná brzy přiřadí k Lebensbornu.
Nechal jsem tedy všechny nastoupit a řekl jim to. Okamžitě si začali vymýšlet vtipy a smát se tomu. Bylo to zvláštní, zdáli se být… šťastní, víš? Přemýšlím o tom, proč já šťastný nejsem… Vždyť tohle jsem chtěl vždycky dělat. Tak co mi tu chybí? A ne, nemám chuť hledat si manželku a mít s ní děti. A po pravdě řečeno… To, co jsem slyšel o Himmlerovi, i to, co jsem viděl na vlastní oči… on… je šílený. Ne že bych si to někdy dovolil říct nahlas. To bych měl opravdu veliký problém. Ale to, co si on myslí, co rozhlašuje… vážně není normální.
Abych přišel na jiné myšlenky, šel jsem se projít po kasárnách. Bohužel, přišel jsem ještě na horší myšlenky. Zjistil jsem – přísahám, že jen náhodně – že Toma už pustili. Chtěl jsem si s ním popovídat, ale nevěděl jsem, jak to udělat nenápadně. Naštěstí mi pomohla náhoda.
Když jsem se opíral o zeď a přemýšlel, přihnal se ke mně Oberführer.
„Obergruppenführere!“ vykřikl.
„Co je?“ zamumlal jsem.
„Už zase dělá problémy,“ zavrčel. Nemusel říkat jméno, abych pochopil, o kom mluví.
„Pošlete ho za mnou, vymyslím trest,“ řekl jsem. Neměl jsem ani tušení, jaký trest mu vymyslím.
O chvíli později do mé kanceláře přišel Tom. Sedl si a čekal, až mu něco přikážu.
„Nemám pro tebe žádnou práci,“ řekl jsem prostě. Zmateně se na mě podíval. „Chci se tě na něco zeptat.“ Vážně jsem se mu podíval do očí.
„Ptejte se,“ šeptl.
„Proč? Proč to děláš?“ Byla to obyčejná otázka, ale odpověď znamenala tolik… Chvíli jen tiše seděl.
„Odpovíš mi?“
„Je to rozkaz?“ zeptal se.
„Ne, je to přání.“ Podíval se na mě. Tvářil se trochu nedůvěřivě, a tak jsem se pokusil usmát.
„Dobře… můj… můj nejlepší kamarád Joseph… byl Žid.“ Zase se odmlčel. „On… zabili ho. V koncentráku.“ Teď mluvil rychle. „Ničím se neprovinil. Byl hodný, milý. Jenom byl Žid. Nenávidím Führera a Říši, proto to dělám.“
To, co mi řekl, mi vzalo dech. Jako by mi dal nahlédnout do toho, co dělám, z druhé strany.
„To je mi líto,“ vypadlo ze mě, než mi došlo, co vlastně říkám.
Mně. Líto. Žida.
Tom to moc dobře věděl. Povytáhl obočí.
„Můžeš jít,“ zamumlal jsem. Zvedl se a odešel.
Jsem zmatený. Nechápu to. Nechápu nic.
12. září 1939
Berlin
Liebes Tagebuch,
dnes jsem dostal další hlášení o židovském hnízdě. Rozhodl jsem se, že tam vyrazím osobně a zničím je, abych si byl jistý sám sebou.
Nevezli jsme je do koncentráku. Zastřelil jsem je. Zblízka jsem jim vpálil kulku do hlavy. Všem deseti.
Když jsem vyšel z budovy, zastavil mě Tom. S odporem se mi podíval do očí.
„Jste zrůda,“ řekl. A najednou jsem se viděl jeho očima. A bylo mi zle. Co je špatně? Vždyť to jsou zvířata… Míň než zvířata. Taky proto mě překvapilo, že se u mě po obědě objevil Tom.
„Teď se vás na něco zeptám já.“ Opřel se rukama o můj stůl. Když se nade mnou takhle tyčil, cítil jsem strach i mírné podráždění. Mělo by to být přece obráceně. „Proč to děláte?“ zeptal se mě na tu samou otázku jako já jeho. „A neříkejte, že kvůli tomu, aby nekazili naši krev a takový kecy! Je mi z vás zle!“ To mě naštvalo. Vstal jsem.
„Nesuď mě, když o mně nic nevíš,“ řekl jsem výhružně. Poznal jsem, že teď se mě bojí, ale netěšilo mě to. „Nevíš, že jsem vyrůstal jen s otcem. Nevíš, že jsme byli chudí. Otec si půjčil peníze od Žida. Měl mu vrátit dvojnásobek. Udělal by to, ale přišel o práci. Žid řekl, že to nevadí, že to může splatit později, ale zato víc. Tak se to opakovalo, až to otec nevydržel a zabil se!“ Stále jsem zvyšoval hlas a ke konci už jsem křičel. Zprudka jsem oddechoval. „Přišlo mi jen přirozené proti tomu bojovat,“ zašeptal jsem.
Pak udělal něco nečekaného. Přistoupil ke mně a objal mě.
„Je mi líto toho, co se vám stalo,“ řekl tiše. „Ale všichni nejsou špatní.“
„Ale Führer…“ začal jsem.
„Ten ať si říká, co chce. Zamyslete se nad tím.“ Trochu se ode mě odtáhnul a podíval se mi do očí. Usmál se. „Teď znáte mé tajemství a já vaše.“ Bylo to zvláštní. Cítil jsem se… dobře. Naklonil se ke mně a… Políbil mě. Vážně to udělal. Nejdřív se mi to… líbilo. Ale pak mi došlo, co děláme. Odstrčil jsem ho.
„Běž už,“ zašeptal jsem. Otočil se a odešel. Nemůžu přestat myslet na to, jak mi bylo, když mě držel, když mě líbal… Tohle se už nesmí opakovat. Ne, nikdy! Není to správné. Navíc si pamatuju, jak skončili Röhm a jeho SA. Nemůžeme. Ne.
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 1
´Židovské hnízdo´ je tak škaredé spojení slov 🙁 Samozřejmě to není nic proti vám a tomu, jak jste to napsaly, ale vždycky když tohle spojení vidím, tak se mi dělá špatně, protože vím, že takhle to doopravdy bylo.
Je pravda, že jsem z téhle povídky měla dost velký strach, že to na mě bude moc, čekala jsem to totiž ještě horší, ale už i tohle mi nedělá moc dobře :-/ Snad se s tím nějak poperu 😀 🙂
Jinak je mi líto obou dvou. I Billa, i Toma. Líbí se mi, jak už i Bill začíná pochybovat o tom, co dělá a co dělají ostatní. Měla jsem strach, že se v téhle povídce Bill nikdy nezmění a že budu muset pořád dokonal číst to, jak miluje svoji Říši a nenávidí Židy. proto mě moc těší, když vidím byť jenom jedno slovo o tom, že Bill začíná pochybovat. Takže pokud bude nakonec i Bill proti tomuhle systému, tak ať to bude mít jakýkoli konec, já si ten svůj šťastný najdu 🙂
No..a ta pusa 🙂 Jsem moc zvědavá, jak to bude mezi klukama dál 🙂 Každopádně bylo od Toma moc hezké, když Billa objal 🙂 měl by to dělat častěji 😉
Dnešní díl mi udělal obrovskou radost! Bylo skvělý, jak se Bill s Tomem jeden druhému otevřeli. Díky tomu budou moct všechno vidět jinak.
A polibek? To byla taková třešnička na dortu 🙂
Jen tak dál, těším se na další díl 🙂
Takhle jste to usekly? To jako fakt? 😀 Tahle povídka, to je závislost. Je trochu zvláštní číst něco takového, protože všechno, co jsem zatím četla o 2SV byly spíše odborné knihy. Je zajímavé pozorovat, jak Bill začíná přemýšlet o tom, co to dělá 🙂
Zaujímavý vývoj.. možno ma trošku prekvapilo to Billovo pochybovanie.. ale to len v tom, že som to nečakala tak skoro 😀
Inak sa mi strašne páči, že si Tom s Billom akoby povedali svoje "životné príbehy". To objatie od Toma bolo krásne.. a o bozku ani nehovorím 😀 Ten Tom má fakt odvahu.
Konečně jsem se k tomu dostal 😀 wooohooo je to užasně užasné 😀 Sice bylo jasné, že se k sobě dostanou, ale nikdo nevěděl kdy a hlavně jak 😀 a ted oba znají tajemství toho druhého, nádherné :3
Konečně jsem se k tomu dostal 😀 wooohooo je to užasně užasné 😀 Sice bylo jasné, že se k sobě dostanou, ale nikdo nevěděl kdy a hlavně jak 😀 a ted oba znají tajemství toho druhého, nádherné :3