autor: Saline A.
Příběh 180. – Zahájení vzpomínek
Nevěděl jsem, co dělat. Ačkoliv David předem šťastně informoval, že se mu podařilo vyloučit veřejnost ze soudního přelíčení, zároveň nás varoval, že se nenechají nijak snadno odradit. A v tom měl naprostou pravdu.
Ačkoliv nemohli do soudní místnosti, hemžilo se to jimi všude. Už cestou od mého bytu nás sledovalo několik dodávek, přičemž po příjezdu k soudu vypuklo šílenství. Jeden přes druhého vykřikovali nejrůznější otázky, mikrofony a kamery nám div nestrkali až do krku.
Přestože mě Anis pevně objímal kolem ramen a já se k němu vyděšeně tiskl, asi nikdy jsem přítomnost naší ochranky neocenil víc. Připadal jsem si jako štvané zvíře v zajetí lovců lačnících po krvi. A nejspíš jsem při pohledu na novináře nebyl ani daleko od pravdy. Toužili po akci, chtěli drama. Něco, co jim bude prodávat noviny.
„Bille?“ Anis na mě nejistě pohlédl, když jsem se nekontrolovatelně rozklepal. „Pojď,“ pevněji mě objal a chvatně mě protáhl zbývající skupinkou lidí, načež mě odtáhl stranou od detekčních rámů a zvědavých policistů. „Co se děje?“ hned mi chytil obličej do dlaní starostlivě.
„Nic, nic, jen… Zpanikařil jsem, to je v pohodě,“ vděčně jsem mu stiskl zápěstí, tisknouc se k němu. „Jen trocha paniky,“ zamumlal jsem.
Anis mě okamžik s povzdechem sledoval, než se naklonil a lehce mě políbil na rty. „Projdeme kontrolou a na chvíli si sedneš, dobře? Přinesu ti pak nějakou vodu.“
S přivřenýma očima jsem přikývl, na pár okamžiků se ještě schovávajíc v jeho objetí. Přál jsem si ztratit se, uniknou a už se neukázat. Zároveň ve mně ale bojovala touha ukázat lidem, co se děje, jak můj bratr trpěl, a že se to nesmí opakovat, nikomu.
„Jsem v pořádku, můžeme jít,“ jemně jsem mu stiskl ruku, rovnou míříc k detekčnímu rámu a následně do příslušného patra. Co mi ale div nevyrazilo dech, byla naše matka.
Jen co jsem ji spatřil s jejím divokým výrazem v očích, poděšeně jsem couvnul, narážejíc tak do Anise. „Jak to, že je tady? Myslel jsem, že je obžalovaná!“
„To ano, ale je stíhaná na svobodě, takže má stejný přístup,“ ozval se za mnou lítostivě táta. Okamžitě jsem od ní odtrhl pohled a otočil se k tátovi. „Zařídil jsem nám tu menší místnost, ale bude k dispozici až do zítřka. Dneska to budeme muset nějak zvládnout.“
Žalostně jsem zaúpěl, hlavu boříc do Anisovy košile. „Kde je Tom?“ ignoroval jsem matčino pohrdlivé odfrknutí a vzteklé brblání.
„Zalezli s Kayem na záchod, vůči nim se ohrazovala poněkud… rázněji,“ pokynul hlavou směrem k matce. „Ale ničeho se neboj, byla důrazně napomenutá ochrankou a doneslo se to i k soudkyni.“
„Dobře,“ přikývnul jsem, důvěrněji se tulíc k Anisovi. „Co všechno se dneska bude dít?“ zahuhlal jsem směrem k tátovi, jakmile mě Anis objal nazpět.
„V zásadě nic. Státní zástupce soudu přečte obžalobu – proti komu je určená a proč, obhájce vyjádří stanovisko obžalovaného vůči celé věci a pak už záleží jen na soudkyni, jestli začne předvolávat svědky.“
„Aha, a proč tu tedy musíme být?“ zmateně jsem zamrkal.
„Protože chci, abyste všechno slyšeli od začátku do konce, navíc na zahájení vás přizvali všechny jakožto svědky.“
„Hm, dobře,“ s kývnutím jsem znovu opřel hlavu o Anise, na okamžik si užívajíc jeho konejšivého hlazení. Po chvíli mi však pohled stejně sklouzl na matku. Ačkoliv na mě nepřestávala vrhat znechucené a zlostné pohledy, pořád ve mně byla maličká dušička toužící po jejím objetí.
Přesně jak táta předvídal, soudkyně dnes vzala to nejdůležitější a zbytek odročila za dva dny s odůvodněním, že na to budeme potřebovat mnohem víc času, než měla dnes. Byl jsem z toho celkem nesvůj; znamenalo to víc času rozebíráním vzpomínek, které mé myšlenky zaměstnávaly i tak.
S povzdechem jsem se zabořil hlouběji do křesla, v dlaních pevně svírajíc hrnek s čajem. Anise jsem, ač neochotně, vyhnal na rodinný večer k Luise, aby náhodou nevznikaly zbytečné problémy, ale hned po jeho odchodu jsem toho litoval. Mysl mi zaplnily výčitky z mého chování vůči Tomovi z úplného začátku jeho vztahu s Kayem.
Lítost nad tím, že jsem nevěřil Kayovi, který Tomovi byl oporou mnohem větší než já. Skutečnost, že jsem na Toma matce dokonce donášel… Bylo mi z toho špatně. Špatně ze sebe samého, z celé mojí podstaty. Co na tom, že jsem se změnil, když jsem býval stejně odporná bytost jako moje matka? Měli mě soudit s ní. Bože, jak je možné, že se mnou Tom vůbec komunikoval?
V náhlém myšlenkovém popudu jsem se najednou sebral, popadl klíčky od auta a zamířil ven.
„Bille, kam jdeš?“ Saki okamžitě vyskočil na nohy.
„Pryč, potřebuju se projet. Nejspíš k Tomovi,“ vyhrkl jsem, během zběsilé chůze snažně sušíc stále kanoucí slzy.
Potřeboval jsem vidět Toma a cítit jeho objetí, omluvit se mu za mé tehdejší příšerné chování. A to poslední, co bych při tom potřeboval, byla společnost někoho, kdo o celém problému neměl žádné ponětí.
Téměř smykem jsem zastavil před Tomovým domem a rovnou k němu vyběhl, rozrušeně div zvonek nedrtíc. „Bille, copak hoří?!“ Tom zmateně otevřel.
Aniž bych mu dovolil říct cokoliv dalšího, vrhl jsem se mu do náruče a nekontrolovatelně se rozvzlykal. Najednou mě veškerá lítost přepadla v plné palbě. Co když mě Tom nenávidí? „Proboha, Bille, co se stalo? Jsi v pořádku? Stalo se něco s Anisem?“ vyděšeně blekotal, zatímco mě pevně objímal.
Se zavrtěním hlavy jsem se k němu víc přitulil, pozvolna se dávajíc do pořádku. Jakmile jsem se trochu uklidnil, s tichým popotáhnutím jsem k němu vzhlédl. „Tomi, moc se omlouvám za to, jak jsem se zezačátku choval. Bože, ani nevíš, jak moc se za sebe stydím! Vůbec nechápu, že se se mnou vůbec dokážeš bavit!“
„Čekal jsem, kdy tohle přijde,“ s povzdechem mi promnul ramena. Zmateně jsem zamrkal. Čekal? „Pojď se mnou nahoru, udělám ti kafe a promluvíme si o tom,“ mírně se usmál a za ruku mě odvedl až do jejich obýváku. „Kay má nějakou práci, takže budeme mít klid. Teď tu chvíli počkej, jen udělám to kafe.“
Mlčky jsem přikývl a během čekání se zachumlal do Anisovy oblíbené mikiny. Dodávala mi pocit bezpečí.
Tom se vrátil s přívětivým úsměvem, káva rázem provoněla celý pokoj. Vděčně jsem hrnek převzal, netrpělivě se vrtíc. „Hádám, že se nemám zdržovat zbytečnými řečmi a jít rovnou k věci. Víš, nebudu popírat, že ses choval špatně. Tvoje chování mi ublížilo, protože v době, kdy jsem se s tebou chtěl dělit o svoji radost a později i o smutek, jsi tu pro mě nebyl,“ krátce na mě pohlédl a já se okamžitě provinile přikrčil. „Ale necítím k tobě žádný vztek, zášť nebo něco podobného. Bylo to těžké období, kdy ses musel smířit s tím, že jsem jiný. Vím, že to nemohlo být jednoduché vzhledem k tomu, jak nás Simone vychovávala.“
„Ale stejně jsem tu pro tebe měl být, Tome. To, jak jsem se choval, bylo…“
„Špatné a ty si to uvědomuješ,“ skočil mi do řeči. „A to je pro mě směrodatné. To, že sis svou chybu uvědomil a zapracoval na změně. To, že jsi objevil své pravé já, je pro mě příjemný bonus. Ani nevíš, jakou mi dělá radost, když tě vidím s Anisem. Ještě nikdy ti z očí nečišela taková radost, víš?“
S mírným úsměvem jsem přikývl, ale znovu povzdechl. „Kvůli tomu mám taky výčitky. Víš, kvůli tomu, že já to měl oproti tobě tak jednoduché. Mým jediným problémem jsem byl já sám.“
„A to je možná mnohem horší než to, co se dělo mně, Bille,“ jemně mi stiskl ruku. „U mě to bylo všechno jednodušší tím, že já o své orientaci věděl už poměrně dlouho a byl sám se sebou smířený, spokojený. V tu dobu, kdy se to celé tedy dělo, já vydržel silou vůle jen díky tomu, že jsem byl šťastný s Kayem, víš? Kdybych si sebou nebyl jistý, nejspíš bych to nezvládl. Takže tím pádem mi přijde, že jsi to měl složitější ty, protože… no, psychické utrpení je rozhodně horší než fyzické.“
Pokrčil jsem rameny. „Myslím, že jsem si to, svým způsobem, zasloužil. Víš, za to všechno, co jsem kdy provedl. Býval jsem pořádná mrcha. Musel jsem, jinak by ke mně Kay a Anis nemohli cítit takový odpor.“
„Není to tak, že bych k tobě cítil odpor, Bille, to vůbec,“ najednou se ozval Kay. V šoku jsem k němu vzhlédl. Jak dlouho tam stál? „Ty i Tom jste mě od začátku nějakým způsobem přitahovali, něco na vás bylo. Zatímco s Tomem se mi ale podařilo navázat kontakt, ty jsi mi dal hned najevo nezájem, takže jsem se držel zpátky. Samozřejmě, že sympatie mírně opadávaly, když jsem už byl s Tomem a slyšel jeho vyprávění… Ale odpor to nebyl. A jsem si stoprocentně jistý, že ani u Anise ne. Jen jsme oba bránili Toma a nevěděli, co od tebe čekat, tak jsme byli opatrní.
V křesle jsem se nakrčil ještě víc, nejraději bych se studem propadl do země. Oni o mně smýšleli takhle, zatímco já na ně div neposlal nějaké nájemné vrahy. Proboha. Co to se mnou bylo?
„Teď už se na to ale vyprdni, Bille. Co bylo, bylo, teď už jdeme všichni dál. U soudu se to všechno bude probírat dost, ale musíš mít na paměti, že u nás je to v klidu, dobře? Necítíme k tobě žádnou zášť, nenávist ani nic podobného. Jsme všichni jedna rodina,“ pevně mi stisknul rameno.
Okamžik jsem na něj ohromeně zíral, než jsem spěšně vstal a poprvé za celou dobu, co se známe, ho pevně objal jako člověk, kterému věřím. Jako rodinu.
Ve společném objetí jsme stáli několik dlouhých vteřin, než jsem se mírně rozpačitě odtáhl a usmál se. „Měl bych jet domů, Saki stoprocentně vyšiluje a všechny obvolává. V podstatě jsem mu utekl, chudákovi.“
„Měl bys být opatrnější, Bille. Bůh ví, kdo poslal ten mail a jak vážně to myslel,“ Tom se nesouhlasně zamračil. „Příště buď zodpovědnější.“
„Dobře,“ souhlasně jsem přitakal a raději zamlčel fakt, že cestou sem jsem jen o vlásek unikl vážné autonehodě způsobené mým rozrušením. To vědět nepotřeboval. „Tak já se nějak ozvu nebo se uvidíme u soudu, dobře? Ale spíš asi něco podnikneme všichni, ať se trochu odreagujeme.“
„Hlasuju pro ten uzavřený klub, kam se nesmí vnášet žádné foťáky!“ vyhrkl Tom. „Mezi celebritami je dost oblíbený.“
„Dobře, domluvím se s Anisem, když tak bychom tam mohli zajít buď ještě zítra, nebo pozítří,“ s mírným úsměvem jsem souhlasně přitakal, a ještě jim krátce zamával, než jsem konečně zamířil domů s vidinou tvrdého spánku.
autor: Saline A.
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Je době že se Bill vyzpovídal a Kay mu vysvětlil co si o tom mysli.Jsem zvědava jak to bude u soudu.
Som rada, že a Bill osparavedlnil, že povedal Tomovy ako sa cíti. Myslím si, že v tomto prípade, je to správne, že ich mal, ale dúfam, že po Keyovom aj Tomov ubežoečený až sa nebude trápiť.
Neviem, prečo ale mám tušenie, že sa niečo zlé stane, konkrétne že sa Bill teraz nedostane domou.
Teším sa ďalej.