Costa Vera 2/2

Hodinky na Tomově stole ukazovaly 3 hodiny a 49 minut ráno, když ho probudil chlad a špatný pocit. Zamžoural do stěny a povzdychl si. Dostal takový divný pocit, že někdo je v kajutě. Proto se posadil a rozsvítil lampičku. Chtěl zakřičet, ale hlas se mu zadrhl v krku.

„Pšt, nekřič.“ Uslyšel jen. Díval se do očí Billovi. Seděl na jeho posteli u nohou a pozoroval jej. Byl lehce průsvitný.
„Bože já, fakt ještě spím.“ Zabručel Tom. „Ty se mi jen zdáš, neexistuješ.“ Řekl Tom a protřel si oči v domnění, že se pak ten přízrak nebo duch, nebo něco… že odejde a nechá jej být.

„Děkuju, žes našel mou čepici, hledal jsem ji.“ Zašeptal přízrak a stočil svůj pohled k čepici u Tomových nohou.
„Kdo jsi?“ Zeptal se Tom a byl značně nervózní, doufal, že se brzy vzbudí a vše se rozplyne.

„Bill.“ Přízrak pokrčil rameny. „Ale to už přece víš, Tomi…“

„Jak znáš mé jméno?“ Zeptal se Tom nedůvěřivě.

„Jednoduše jsem ho věděl, čekal jsem na tebe.“ Opáčil Bill a prohlížel si své průhledné ruce.

„Čekal? To mi vysvětli, protože vážně nevím, jak se ke mně dostal duch, nebo co jsi zač. Moje racionální mysl nemůže pochopit, že vůbec existuješ.“ Tom se pro jistotu raději štípnul, ale to nepomáhalo. Bill tu seděl pořád.

„Každý čeká na toho pravého, což je dost bláznivé, jelikož mám o skoro padesát let víc než ty…“ Pousmál se smutně a prošel zavřenýma dveřma do koupelny. Tom zamrkal a vydal se k němu. Otevřel dveře do koupelny a koukal se na Billa. V zrcadle nebyl průhledný, ale vypadal stejně jako on.

„Proč zrovna já?“ Zajímal se mladík a sledoval strnulý Billův výraz.

„Dá se osud naplánovat?“ Odpověděl otázkou Bill a projel si prsty po tváři.

„Je to trochu na hlavu, abych pravdu řekl.“ Opřel se Tom o futra dveří. „Myslím to, že se tady bavím s duchem…“ Řekl Tom a stále se koukal do zrcadla.

„Je tomu těžko uvěřit?“ Zeptal se Bill a otočil se k Tomovi čelem.

„Celkem ano.“ Řekl a chtěl chytnout Billa za rameno, ale ruka mu projela skrz. „Do háje, ty seš fakt pravý…“ Zamrkal a koukal se stále na přízrak.
„Samozřejmě, že jsem pravý.“ Pousmál se smutně Bill. „A omlouvám se, jak jsem tě strašil ve strojovně.“

„Tak tos byl ty, kdo mi vypínal vodu?“ Zamračil se Tom. „Víš, divím se tomu, že já na tebe nemohu sáhnout, ruka projede skrz tvé tělo a ty sám procházíš věcmi, jak je možné, že vypneš vodu?“ Zeptal se Tom, stále neodtrhl od průsvitného pohledu. Bill jen sklopil hlavu a prošel skrz Tomovo tělo. Tom se jen otočil.

„Sám nevím, ale dal bych vše za to, cítit opět lidské teplo a lidskou hřejivou náruč.“ Bill se posadil na Tomovu postel. „Víš, padesát let o samotě na lodi je smutné.“
„Co se vlastně stalo s pasažéry?“ Zeptal se Tom a sednul si vedle přízraku. Zajímalo jej, proč náhle loď zmizela.

„Já sám nevím. Pamatuju si jeden pompézní večírek. Alkohol, jídlo, hudba, tanec… potom tma. Bylo mi špatně po skleničce a šel jsem si lehnout do kajuty. Když jsem se vzbudil, nebyl na lodi nikdo. Vůbec nikdo. Nemohl jsem se dovolat na pevninu. Nevěděl jsem, co se stalo a co bude dál. Týden jsem bloudil po lodi a nakonec jsem to vzdal… odešel jsem do ošetřovny, vzal si všechny léky a zas šel do své kajuty. Namíchal jsem si smrtící koktejl a po vypití se oběsil v koupelně…“ Zašeptal Bill. „Jsem rád, že jsi tu koupelnu neotevřel, nebyl by to hezký pohled.“ Dodal a koukal se Tomovi do očí.
„To je šílené… takže tvé tělo… eh, tvé kosti jsou v koupelně?“ Zeptal se a jen mlčky sledoval přikyvování.

„Je příjemné si s někým popovídat…“ Usmál se Bill a položil ruku na Tomovu, avšak navzájem se cítit nemohli. Stačilo jim, že to vidí. Tom nehnul brvou. Díval se na Billovu průsvitnou ruku, jak leží klidně na Tomově. Avšak necítil ji a snad někde hluboko v srdci po tom tak šíleně toužil. Tak moc byl k Billovi přitahován. Dychtivě chtěl pocítit jemnost Billovy pokožky, chtěl cítit jeho horký dech, jeho vláčné doteky a vlhké rty… chtěl ochutnat tu sladkost jeho úst. Měl tak šílenou touhu být s ním.

„Asi bych tě měl nechat vyspat.“ Řekl Bill po chvilce a vstal z postele, už, už se chystal projít skrz zeď. Když ho zastavil Tomův hlas.

„Zůstaň se mnou, prosím.“ Požádal Tom a lehl si ke stěně na bok, udělal tak vedle sebe místo. „Chtěl bych se na tebe dívat, dokud to bude možné.“ Bill se pousmál a opět doplachtil k Tomovi, lehnul si vedle něj a snažil se nespadnout skrz postel na zem. Dívali se vzájemně do očí, dokud Tom neusnul…

Ráno Toma zbudil racek, který mu neustále narážel do okna. Protřel si oči.

„Uhm, Bille?“ Rozkoukal se, ale nikoho neviděl. Nebyl tu. Byl tu vůbec? Nebyla to snad jen iluze, nebo sen? Co je do háje realita a co je jen výplodem fantazie? Tom mrzutě vstal a podíval se na hodiny. Hodinky ukazovaly 7:24. Zívnul si a protáhnul se. Jeho kroky, jako každý den, sedm dní v týdnu, vedly do koupelny, aby ze sebe udělal částečně člověka. Potom jeho kroky vedly do kuchyně, kde již seděla posádka. Snídala a hlučně se bavila.

„Ah, dobré ráno, šípková Růženko.“ Zazubí se na něj Roger, zatímco do sebe cpal napůl tvrdou housku. Tom jen mávl rukou a udělal si pořádně silné kafe.
„Dnes půjdeme otevřít strojovnu.“ Řekl velitel. „Teda jen já a Frank. Ty a Roger půjdete ohlédnout zbytek lodi.“ Tom usrkl horkého kafe a hned zanadával, když si spálil jazyk. Měl jej vypláznutý jako pes a rukama mával před ním a snažil se jej neúspěšně zchladit.
„Tho jhe skvělhé.“ Zahuhlal, přes vypláznutý jazyk. Po snídani se všichni převlékli do teplejšího a vzali si nářadí, baterky a vysílačky. Vše důležité. Plošina je opět vyvezla na palubu a každý z nich se rozprchl jiným směrem.

Tom se procházel po vrchní palubě. Jeho myšlenky se stále točily kolem Billa a nečekané noční přepadovce. Zajímalo ho, kam zmizel. Došel až na záď a podíval se na oceán.

„Bavíš se?“ Hlas se mu ozval za zády. Tom sebou trhnul, nebyl zvyklý na to, aby jej takto někdo přepadával. Otočil se a pousmál se. Je tady, opět jej vidí. Sice prosvítal ve slunci více než ve tmě, ale i tak mu to nehorázně slušelo.

„Nevěděl jsem, zda tě někdy ještě uvidím. Chyběl jsi mi…“ Přiznal Tom barvu a naznačil jemný pohyb hřbetem ruky u Billova obličeje. Ten dotek měl symbolizovat jemné pohlazení po líci. Bylo pro něj tak frustrující, když se jej nemohl dotknout. Bill se usmíval a zadíval se na moře. Tom sledoval Billův pohled a začal se usmívat také. Měl vážně radost, že jej vidí. Teplo se mu rozlévalo do konečků prstů. Sledoval jeho vyhublé prsty, jak tisknou kovové zábradlí. Opřel se o zábradlí bokem a ruku dal na stejné místo, kde jej jeho přízrak držel. Ten na chvíli sklopil pohled a zadíval se na jejich ruce. Byly zaklesnuté v sobě a dokonale do sebe zapadaly. Tom pochopil, že byli stvořeni pro sebe. Jeden pro druhého, i když je dělila propast v podobě několika desetiletí a faktu, že je Bill mrtvý. Tom se zahleděl na Billův krk. Měl tam pověšený medailonek ze zlata.

„Ten medailonek máš stále u sebe?“ Zeptal se Tom a sledoval, jak Bill mlčky přikývnul. Odtrhnul se od chladného zábradlí a rychlými, dlouhými kroky šel ke dveřím, které vedly do útrob lodi. Potřeboval se dostat do pokoje 67. Slyšel za sebou, jak na něj Bill volá. Když se zjevil před ním, tak prostě Tom prošel skrz. Procházel změť uliček a odpočítával čísla na dveřích.

„65, 66, 67… tady to je.“ Řekl a opět stiskl kouli a pootevřel dveře. Dnes se prach již nevířil. Prošel celou kajutou až k malým dveřím, za kterýma nejspíš byla osudná koupelna.

„Nechoď tam, Tomi…“ Zaprosil Bill a snažil se Toma jakkoliv zastavit. Ten však nebral ohledy a otevřel dveře. Zatuchlý, hnilobně nasládlý puch se vyřítil přímo proti němu a Tom byl nucen odstoupit pár kroků vzad. Překryl si nos a ústa dlaní a otočil se. Chtělo se mu z toho zvracet. Přímo uprostřed koupelny visela oprátka a na ní kostra mrtvoly. Kdysi bílá, nyní zčernalá uniforma kalhot se válela u jejích nohou. Kabát měla stále na sobě. Na krku medailonek. Tom nemohl uvěřit tomu, co vidí. Vážně to Bill udělal? Stál vedle něj a přitom jeho fyzické tělo bylo již mrtvé a viselo před ním. Okolní tkán, jako vlasy, svaly, kůže a orgány již chyběly. Ale ten zápach té hniloby a smrti byl v koupelně zavřený skoro padesát let.

„Udělals to…“ Řekl Tom a slzy měl na krajíčku, ale stihl je zamrkat.

„Varoval jsem tě…“ Vydechl Bill a postavil se před Toma. Vypadal jak na pokraji zhroucení. Tom se jen mlčky podíval do jeho očí a pak udělal pár kroků dopředu, rozepnul medailonek, a co nejrychleji odešel z koupelny a zavřel dveře. Nemohl se na to dívat. Medailonek stisknul v ruce jako nejdražší poklad.

„Aspoň teď máme spolu něco společného.“ Zašeptal Tom a vydal se zpátky na palubu, medailonek tisknouc ke svému srdci. Jeho přízrak ho pomalu následoval. Tom přemýšlel. Nedivil se Billovi, že se skutečně zabil. On být ve stejné situaci, bez nikoho, bez informací, udělal by to taky. Nemohl mu to vyčítat. Ani nevěděl, co by mu vyčetl. To, že se ho nemůže ani dotknout? A i kdyby žil, bylo by mu kolem sedmdesátky a Tom by jej neznal… Podíval se na medailonek a otevřel jej. Málem vypustil duši už po několikáté za poslední dva dny. Koukal sám sobě do tváře. Byla to jeho černobílá fotografie, jen vlasy měl kratší a blond. Znal toho mladíka. Podíval se tázavě na Billa. Ten si jen povzdechl.

„To byl člověk, kterého jsem kdy miloval. Jmenoval se Ernest a ty jsi mu tak podobný Tome…“ Zašeptal a koukal se do jeho očí.

„Nejsem mu podobný, jsem jeho krev. Ernest byl můj děda…“ Řekl Tom a zaklapnul medailonek. To je snad hra osudu, že Bill miloval jeho dědu a teď cítí velkou náklonnost k jemu. Zúžil rty a připnul si medailonek ke krku.

„Proč jste nebyli spolu?“ Zeptal se tiše Tom.

„Dlouhá historie… já mu vlastně nikdy neřekl, co k němu přesně cítím. Bylo mu už 30 a mně 19. V té době byla láska mezi dvěma muži prostě tabu.“ Sednul si na zábradlí a Tom došel až k němu. „V tu dobu byl ženatý s Henrietou, nejspíš tvou babičkou. Sice jsme měli poměr, ale nikdy se to nedostalo tak daleko. Jednoho dne se odstěhoval z Ameriky do Německa a už jsem o něm neslyšel… odjel bez jediného slova, bez jediného sbohem… tehdy mě to hluboce ranilo. Když jste se přibližovali ke Costa Vera, cítil jsem jeho přítomnost, a to jsi byl ty.“ Zašeptal a sklonil hlavu. „Bojím se toho, že jsem zahořel láskou k tobě…“ Začervenal se a pročísnul si vlasy. „Je škoda, že jsem mrtvý a mé fyzické tělo je pryč. Ale nenechávej mě tu… samotného.“ Vzlyknul a přitiskl si dlaně na oči. Tom se jej snažil uklidnit a obejmout, ale projel skrz. Teď ho to frustrovalo o něco víc. Bill se mu podíval do očí a pak rozpřáhl paže a padal dolů do moře. Tom vykřikl a natáhnul ruku. Zapomněl, že se duch zabít už nemůže.
„Bille! Bille!“ Volal a koukal se dolů.

„Co tady řveš, Růženko?“ Uslyšel za sebou Rogerův hlas. „Tobě už vážně z toho obrázku hrabe… sleduju tě už pět minut.“ Chytil jej za rameno a navedl ho na plošinu. Tom se ještě otáčel, zda někde neuvidí Billa. Nebyl tam, kdoví, kde se teď schovává.

Pozdě v noci, ležel Tom ve své kajutě, na tvrdé matraci a koukal do stropu. Jeho hlavou vířily myšlenky a Tom místo toho, aby je zařazoval do kartoték, nechal se jimi pohltit, a tím se v nich ztrácel a topil.

„Rozjímáš?“ Tom otočil hlavu na Billa a pak zase otočil hlavu zpátky. Jen přikývnul. Už si zvykl na to, že se Bill zjeví kdykoliv a kdekoliv. Ale jedno si přiznal, jeho přítomnost mu dělala dobře.

„Kdepak ses mi toulal?“ Zakňučel Tom a zavřel oči. Chyběl mu. Od toho incidentu na palubě jej neviděl.

„Já… omlouvám se, Tomi. Byl jsem trochu vyděšený. Nevyznám se v sobě.“ Vydechl přízrak a lehl si vedle Toma. Položil ruku na jeho hrudník. Bylo zvláštní, že jeho ruka neprojela skrz, ale Tom jej chytnout nemohl. Tom otevřel oči a zíral na průsvitnou ruku. Stále nechápal, jak to Bill dělá. Kdykoliv se ho chtěl dotknout, jen projel skrz.

„Vážně cítíš, že ses do mě zamiloval?“ Ticho protnul Tomův hlas, ale tvář neotáčel.

“ Ano…“ Zakňučel Bill.

„Já mám zase pocit, že jsem na tom stejně…“ Usmál se Tom a představoval si, jak u něj Bill skutečně leží.

„Jak je možné, že tě ostatní nevidí?“ Zeptal se po chvíli a otočil hlavu na Billa. Ten však měl zavřené oči a oddechoval. Tom našpulil pusu a poslal vzdušný polibek. Jeho oči doslova hltaly každičký centimetr Billovy tváře. Tak nesmírně jej trápilo, že se jej nemůže dotknout. Užíral se ve své mysli různýma myšlenkama. Vzpomínal na dědu. Co si kdy pamatoval, byl to starý vrásčitý muž. Zemřel minulý rok, je z něj snad také duch? A pokud ano, proč tedy není s Billem? Jak je možné, že je tu Bill sám? Měl tolik otázek, ale prozatím žádnou odpověď. Frustrovaně pěstí uhodil do matrace. Musí se na to Billa zeptat, ale pro dnešek by už měl spát. Usmál se sám pro sebe a zavřel oči.

„Vstávej, Růženko.“ Vtíravý hlas se Tomovi zabořoval do mozku. Zamumlal a otočil se na druhý bok a přetáhl si přikrývku přes hlavu.
„Ne, chci ještě spát…“ Zakňučel a setrval v poloze, kterou si našel před malou chvíli. Hodil po dotyčném polštář a pak se znovu ani nehnul. Ani netušil, jestli se trefil.
„Ale no tak, princezno. Jdeme chlapům pomoct s těma dveřma ve strojovně, jsou nejspíš zatavený, chceme je rozříznout autogenem.“ Usmál se Roger a chytil Tomovu přikrývku a sundal ji. Tom hlasitě zaprotestoval a vrhl se rychlým pohybem za cípem přikrývky. Jenže si
to nevypočítal a spadl na zem. Uslyšel řev smíchu a k tomu tiché nádherné chichotání. Tom se podíval směrem ke svému křeslu, seděl tam jeho krásný přízrak. Vůbec si nevšímal Rogera, který se lámal v pase a královsky se bavil nad Tomovou nešikovností.

„To jsou vážně srandy po ránu.“ Zabrblal Tom. A sbíral se sám z podlahy. Oprášil neviditelný prach ze sebe a štěknul po Rogerovi, aby na chvíli vypadl.

„Vypadáš roztomile po ránu.“ Uslyšel od křesla a sám se pousmál.

„Víš, že ty vypadáš pořád roztomile?“ Opáčil Tom a vlezl do koupelny, aby si mohl vydrhnout zuby a chtěl donutit svůj mozek pracovat. Měl pocit, jako by se včera restartoval a už se nenahodil.

„Nad čím přemýšlíš?“ Uslyšel za sebou. Tom zvedl oči a díval se do zrcadla, viděl ho, jak se opírá v klidu o futra a jeho tvář byla nečitelná. Chvíli si myslel, že vypadá jako duch někoho, koho právě zabil. Tak opuštěný, smutný pohled, jaký měl on. Tom si ruku, ve kterém držel kartáček, položil na umyvadlo a trochu se předklonil a vypláchnul si ústa. Když se narovnal, mlčky odložil zubní kartáček, a zatímco si otíral rty, pohledem zkoumal pohled černovlasého mladíka za ním.

„Nad mnoha věcmi.“ Vydechl a otočil se k němu. „Jen mě velice mrzí, že jsem se nenarodil dřív. Jsem stejný jak můj děda, i když jsem se nejspíše zamiloval, na pevnině mám ženu a dvouletého syna.“ Sklonil hlavu, aby se nemusel dívat na zklamání v jeho očích. „Zamiloval jsem se do někoho, koho nebudu moct ani obejmout… nikdy.“

„Jak se jmenuje tvůj syn?“ Zeptal se Bill, zatímco šel s Tomem na palubu „Billovy“ lodi.

„Ernest, po dědečkovi. Miloval jsem svého dědu, byl to mariňák. Miloval moře.“ Usmíval se Tom. „Víš, můj syn mi ho hodně připomíná, myslím, že bude milovat moře stejně jako já a děda.“ Opřel se o zábradlí. „Promiň, musí tě zraňovat to, že mluvím o svém synovi. Víš, jeho matka se velice změnila a už to není žena, kterou jsem si vzal.“

„To chápu, Tome…“ Pokývnul Bill a stoupnul si vedle něj, také své ruce opřel vedle těch hřejivých, které však nemohl cítit. „Chápu i to, že milovat mě, jako někoho, koho nemůžeš fyzicky milovat, je těžké a možná i šokující.“ Pokýval hlavou a Tom sledoval, jak se jeho poloprůsvitné vlasy čechrají vlivem lehkého větříku.

„Bille…“ Vydechl Tom. “ Ano je to svým způsobem jiné, ale to, že jsi de facto mrtvý ze mě nedělá nějakého úchyla.“ Usmál se a pozoroval Billovu linii rtů. „Možná, že psychická láska je více než ta fyzická.“ Řekl nakonec a podíval se na obzor.

„Takže zůstaneš?“

***

Nevinná otázka s lehkou odpovědí se Tomovi opakovala v hlavě. Billovi na ni neodpověděl. Nemohl. Jeho srdce krvácelo a bolelo, ale i přes to všechno nechtěl nechat Billa ani Ernesta na pospas. Bylo však jasné, že jednomu z nich bude muset ublížit… Jednoho bude muset opustit a toto dilema jej nahlodávalo více a více.

„Tome, zapři se do toho!“ Zvýšil Roger hlas. „Musíme to vypáčit a s tvou hlavou v oblacích, těžko…“ Zahučel a zapřel další páčidlo o dveře do strojovny. Rozřízli jej, ale rez si pohrála i s panty, proto bylo těžké je otevřít.

„No jo…“ Vydechl Tom a nucený se vrátit na zem se zapřel. Luplo to nehezky, ale dveře se pootevřely. Roger a Tom si překryli ústa kusem oblečení, zatímco dva jejich spolupracovníci se zmohli jen na to se otočit a vyzvracet jejich čerstvě zkonzumovanou snídani.

„To není možné…“ Vydechl Tom a podíval se na Rogera.

„Ale je, Tome…“ Vydechl Roger. Tisíc lidí se neztratí jen tak… Bylo jasné, že pokud je nepozřelo moře, budou stále na lodi, a jak vidíš, ta druhá možnost je ta správná.“ Tom zamrkal, otočil se od hrůzné podívané a utekl ven na čerstvý vzduch, doprovázen dvěma spolupracovníky, kteří měli stále žaludek na vodě.
Tom se na palubě sesunul podél stěny a vydychával se. Ten pohled na tlející těla, zápach rozkládajících se tkání… ty šaty dam, které kdysi hýřily pestrými barvami, byly dnes roztrhané a špinavé od mokvajících těl.

„Už aspoň vím, co se jim stalo…“ Uslyšel vedle sebe tichý hlas. Tom ani nezvedl hlavu. Podle hlasu poznal, že je to on.

„Proč jsi to nevěděl, vždyť procházíš zdmi, musíš znát každé zákoutí lodi.“ Vydechl Tom znovu a opřel si temeno hlavy o zeď a koukal před sebe do dáli.
„Nikdy mě nenapadlo jít do strojovny. Jen ze začátku, když jsem hledal někoho, šel jsem i tam, ale ty dveře mi nešly otevřít, nemohl jsem tušit, že za nimi…“ Vydechl.

Tomovi do obličeje pálily paprsky, stále se na Billa nepodíval. Myšlenkami se stále vracel k té hrůzné podívané, jakou skrývaly lodní útroby. Pootočil hlavu, když ven vyšel i Roger.

„Do háje… fakt by mě v životě nenapadlo, že objevím na moři masový hrob.“ Řekl Roger vcelku klidně a vyrovnaně. Zapálil si jednu ze svých ubalených cigaret a podíval se na Toma.

„V pořádku?“ Tom se zmohl jen na přikývnutí. Popravdě nebyl v pořádku vůbec. Vrtalo mu hlavou, co se hrůzostrašného stalo… Promnul si obličej a pomalu se zvedl na své lehce třesoucí se nohy. Popošel k Rogerovi, sáhnul mu do náprsní kapsy a chytil cigaretu. Hbitě ji vytáhl a nechal si od Rogera zapálit. Nikotinový kouř mu pomalu zaplavoval plíce. Nemohl tu zůstat ani kvůli němu a ani kvůli jeho synovi. Miloval Billa a miloval svého syna, ale syn byl malý a potřeboval jej. Zavřel oči a vydechl kouř.

„Takže v té lodi žádný poklad není, Rogere?“ Zeptal se Tom a koukal se zamyšleně na horizont.

„Ne, ani v nejmenším.“ Vydechl Roger zklamaně a zadíval se stejným směrem jako jeho mladý kolega.

„Vraťme se domů.“ Zašeptal tiše Tom a zamrkal slzy, jež se mu draly do očí.

Osůbka, která stála kousek od nich a čekala na to, na co čekala už několik desetiletí, zkřivila obličej zármutkem. Chytila se za svůj hrudník a nechala stéct pár slz, které se proměňovaly v perly, tak malé a přesto tak krásné a tak moc naplněné bolestí, že by je žádný člověk na krku neunesl. To jediné z Billa zbylo, malé třpytivé kuličky válející se na podlaze.
Tom si vybral… mezi životem a smrtí. Hodil nedopalek do moře a otočil se. Bill tam již nebyl, povzdechl si a natáhl se pro jednu z perel. Nyní mu ležela na dlani, smutně se na ni koukal, sevřel pěst a přitiskl si ji k hrudníku přesně tam, kde bilo jeho splašené srdce.

„Nikdy nezapomenu, odpusť mi.“ Zašeptal Tom a rozešel se pomalu za Rogerem, který mířil na svou vlastní loď, která je měla odvézt domů…

***o několik let později***

„Támhle je!“ Zavolal mladý muž a zamával na kormidelníka z přídi lodi. Costa Vera byla tak blízko a přece tak daleko. Byla jejich. Mladý muž se usmál a vytáhl medailonek. Opatrně ho otevřel a pohlédl na fotku, a také na malou perlu, která byla uvnitř schovaná.

„Jsi nedočkavý.“ Usmál se jeho kolega a poplácal jej povzbudivě po rameni.

„A ty se divíš? Chci vědět, co tu můj táta dělal. Nechtěl mi to nikdy říct, předtím, než zemřel, mi řekl, ať najdu tu loď a do rukou mi vtiskl tento medailonek.“ Povzdechl si mladý muž a pak se podíval na zaoceánskou loď. Byla čím dál starší, ale stále krásnější, zachovávala si stále ten svůj ponurý půvab.

„Tom byl úžasný muž, Erneste. A ty jsi po něm…“

„Zjistím, co se s touto lodí stalo…“ Mladý muž se usmál a podíval se směrem nahoru, když viděl ty nejkrásnější oči, jaké kdy viděl. Znal je… tak moc dobře je znal… letmý úsměv se usadil na jeho rtech a kolem nebylo slyšet nic, než jen lehké šumění mořských vln, jež narážely do budoucnosti…

autor: Davidoff