I´m sorry, brother 10.

Dvojčatům se povedlo sehnat ženu, která pracovala v léčebně pro narkomany. Bill ho v té budově chtěl nechat na pár týdnů, ale Tom protestoval, nechtěl opustit svého malého bratra. A tak si s ní Tom domluvil schůzky třikrát týdně. Pondělí, středa, pátek.

V pondělí ráno se probudil trošku nervózní, vlastně měl chuť doslova utéct z Billovy postele ven a sehnat si svoji drogu. Poslední dny se mu klepe celé tělo, bolí ho žaludek, hlava, div se mu neprotáčí oči, je nepříjemný a moc jí.

Ale když se podíval na stále spícího Billa, všechno negativní odpadlo a on si uvědomil, že tohle svému dvojčeti udělat nemůže. Prostě ne. Políbil ho lehce na rty a tiše vylezl z postele. Zalezl do koupelny, kde se vysprchoval, pak si vyčistil zuby, oblékl se do svého velkého oblečení a vrátil se znovu do Billova pokoje. On pořád spal.

Pohladil ho po klidné tváři a pousmál se, když Bill zakňoural. Pokračoval v hlazení, občas ho políbil a zanedlouho už na něj koukal pár čokoládových očí.

„Ty už jdeš?“ zeptal se Bill. Tom přikývl.

„Jo, za půl hodiny tam mám být.“ Bill překvapeně zamrkal.

„Takže je půl desátý?“ Tom znovu přikývl a usmál se. „Konečně jsi spal dýl než normálně. Nechápu, jak můžeš vstávat tak brzo,“ zamumlal Tom. „Hlavně neříkej, že ranní ptáče dál doskáče,“ dodal. Bill to raději nekomentoval, natáhl ruce a obtočil je kolem Tomova krku, přitáhl si jeho obličej k sobě a dravě ho políbil.

Když se od sebe odtáhli, oba zrychleně oddechovali, rty měli naběhlé. Tom se na Billa překvapeně díval, nevěděl, kde se to v jeho nevinném dvojčeti vzalo, když neměl nikdy nikoho. Možná, když mu bylo dvanáct let, ale v té době si s někým dal maximálně takovou tu dětskou pusu.

„Tome, běž už,“ vybídl ho Bill s úsměvem. Tom frustrovaně zaúpěl, než se narovnal a s mumláním přešel ke dveřím od Billova pokoje.

„Ty mě normálně vyhazuješ!“ zaprskal Tom uraženě.

„Ne, jenom nechci, abys přišel pozdě.“ Bill se znovu zachumlal do deky a zavřel oči. Tom si odfrkl. Zatímco on bude někde na sezení, Bill si bude spát.

„Počkej, až přijdu,“ řekl Tom, než si odešel nasadit boty.

„Bručoune,“ zamumlal Bill. Tom se vrátil do pokoje.

„Říkal jsi něco?“ zeptal se. Bill sebou trhl.

„Jenom, že tě miluju.“

*_*

Tom dojel před světle modrou budovu, která byla obehnaná velkým černým plotem. Vystoupil ze svého auta, zamknul ho a nervózně si o sebe otřel lehce zpocené ruce. Vydechl a vydal se k bráně, kterou prošel. Rozhlížel se po pozemku kolem budovy, když šel po štěrkovité cestě. Byl tu klid, venku nebyla ani noha. „Pacienti“ ještě zřejmě spali.

Bral schody po dvou, když vystupoval do druhého patra, kde měla být místnost, ve které se příštích pár týdnů nebo měsíců bude léčit. Poupravil si čepici, než zaklepal na dveře s číslem 7. Téměř hned mu otevřela žena ve středním věku s hnědýma vlasama, které měla stažené v culíku. Bylo na ní poznat, že je unavená ze vší té práce, ale i tak se usmívala. Její oči barvy medu byly schované za sklíčky brýlí.

„Dobrý den,“ pozdravil ji. „Hledám paní Braunovou,“ oznámil důvod své přítomnosti.

„Koukáte na ni. Vy asi budete pan Kaulitz, že?“ pousmála se. Tom přikývl a úsměv jí oplatil. „Pojďte dál.“

O půl hodiny později seděl Tom na kožené sedačce, naproti v křesle Ingrid. Domluvili se na tykání, protože spolu budou trávit dvě hodiny třikrát týdně. Tomovi přišla Ingrid jako velice milá žena.

„Takže Tome,“ začala. „Jaký byl tvůj důvod? Proč jsi s tím začal?“ Nejprve musela znát důvod toho všeho, než začne terapie. Tom odpověděl téměř okamžitě.

„Po pravdě, ani nevím. Asi jen tak, neměl jsem pádný důvod, žádné problémy jsem neměl. Prostě jsem to chtěl zkusit,“ povzdychl si. Ingrid přikývla, takových jako Tom tu měla mnoho. Byli ti nejlehčí, nejlépe se s nimi pracovalo.

„Předpokládám, že ten pocit byl ten nejlepší, co jsi kdy zažil, a tys to zanedlouho zkusil znovu a znovu, že?“

„Přesně tak. Bylo to naprosto úžasné,“ přitakal Tom. Jeho tělem projela vlna jakéhosi chtíče, nebylo lehké mluvit o drogách. Bál se, že po tomhle sezení se neovládne a sežene si další dávku.

„Proč ses rozhodl přestat?“ položila další otázku. Tentokrát se odpověď nedozvěděla hned.

„No,“ začal. „Víte, já mám bratra. Dvojče. A on mě jednou uviděl, jak si píchám. Byl z toho v šoku, brečel a tak. A mě, jako jeho staršího bratra, to bolelo. Přestávám a bojuju s tím kvůli němu.“

Ingrid se usmála. „Jsi dobrý bratr, Tome. A teď ti dám pár rad, jak na stavy, kdy máš chuť udělat to.“

*

Tom se domů vrátil kolem čtvrt na jednu. Bytem se rozléhal Billův zpěv. Tom se pousmál, vešel do obýváku, kde si Bill lakoval nehty, a koukal se na televizi, ve které hrály písničky. Tom se posadil vedle něj a Bill si lakem špatně přejel po nehtu, jak se lekl. Tom se natáhl po ovladači a ztlumil zpěv Nicki Minaj.

„Kvůli tobě jsem si pokazil nehet,“ zakňoural Bill.

„Nehysterči,“ zasmál se Tom a Bill nafoukl tváře. Starší dvojče protočilo oči, vzalo do ruky kapesníček, na který nalilo trochu odlakovače. Chytlo Billovu ruku a začalo mu čistit pokažený nehet. Bill se zářivě usmál a jeho úsměv se rozšířil, když mu Tom z ruky vzal černý lak a začal mu lakovat zbylé nehty.

„Zkazil jsi mě,“ zamumlal Tom a Bill se zvonivě zasmál.

„Jasně. Chceš taky nalakovat nehty?“ Tom rychle zavrtěl hlavou.

„Tak moc jsi mě zase nezkazil,“ řekl a dolakoval Billův malíček. Vzal jeho druhou ruku a pokračoval v lakování.

„Hmm. Tak povídej,“ vyzval jej. Tom věděl, o čem jeho dvojče mluvilo.

„No, ta paní je milá,“ začal. „Ptala se mě, proč jsem začal a tak. Pak mi dala nějaké rady na začátek a prášky.“

„Prášky?“ nadzvedl Bill obočí. Tom vytáhl z kapsy svých velkých kalhot krabičku a položil ji na stůl.

„Je to na odreagování, abych nad tím tolik nepřemýšlel. Nejspíš po tom usnu nebo něco,“ vysvětloval.

Bill přikývl. „Jakou radu ti třeba dala?“

„Hm, mám dělat činnosti, při kterých na to nemyslím,“ řekl a odložil zavřený lak na stůl. „Například tohle,“ usmál se a přitiskl své rty na ty Billovy a vtáhl ho do vášnivého polibku.

autor: Chika