Bylo mi řečeno, že je mám odvézt na vlakové nádraží, odkud je přetransportují do Dachau. Sice se říkalo, že je to pracovní tábor, ale já věděl, co je jeho pravou podstatou. Hlavní místo vyhlazování „nečisté“ rasy. Prošel jsem tam výcvikem. Nikdy na to nezapomenu.
Celou cestu jsem musel myslet na to, co je čeká. Kdybych byl v jejich kůži, radši bych bral smrt než mučení a týrání hladem. Na nedaleká křižovatce jsem odbočil vpravo. Už zbývaly asi jen 2 km cesty.
Po dlouhém rozmýšlení jsem se rozhodl, že jim to ulehčím. Vím, bylo to ode mě kruté, ale když jsem si uvědomil, co by je čekalo… Jasně jsem si dokázal domyslet, že z toho budu mít potíže, ale… Stálo mi to za to. Ušetřím je utrpení. Tahle to bude víceméně bezbolestné.
Nechtěl jsem, aby dopadli jako Joseph. Po měsících týrání a tvrdé práce nemilosrdně zastřelen.
9. září 1939
Už nevím, co si o tom všem mám myslet. Tom měl včera… (Jo, samozřejmě, že víš, o kom mluvím) odvezl Židy dodávkou k transportnímu vlaku a vyboural se. V ulici, kdy je to téměř nemožné.
10. září 1939
dnes jsem se zastavil na ošetřovně. Chtěl jsem Tomovi říct, že se blíží jeho konec.
Na chodbě jsem míjel Oberführera. Úcta v jeho očích se mísila s podezřením. Uvědomil jsem si, že si na něj budu muset dávat pozor. Co mě to napadá? Vždyť jsou to lidé jako Oberführer, kterým bych měl věřit, a lidé jako Tom byli ti, na které bych si měl dávat pozor.
Přečetl jsem si Mein Kampf, abych se uklidnil. Nepomohlo to. Já to nechápu – vždycky když jsem pochyboval o sobě nebo o tom, co dělám, stačilo, abych si přečetl tuhle knížku a všechno bylo zase v pořádku. A teď? Starám se o problémového vojáka, který je navíc Židomil. Ale když na něj myslím… Cítím se zvláštně. A nemůžu ho prozradit.
TomPo tom, co Bill odešel, jsem zůstal zmateně ležet. On… mě neprozradí? Nemohl jsem tomu uvěřit. Celý den jsem si snažil vsugerovat, že je to monstrum, a on si jen tak přijde a řekne mi tohle? Co je zač? A co se mnou chce udělat?
A k tomu všemu ještě Bill. Nechápal jsem vůbec nic. Nemohl jsem ale říct, že na mě jeho gesto neudělalo dojem. Aspoň tu byla naděje, že uvnitř není až tak zkažený. Počkat… Proč mě to vlastně zajímá? Nechápal jsem sám sebe.
Najednou se ve dveřích objevila sestra, která měla ošetřovnu na starost.
autor: Dietřisko & Kentaur
No, rozvíjí se to opravdu zajímavě 🙂 Honem dál 🙂
Tom teda pekne riskoval… ale myslím, že urobil dobrú vec (teda v rámci možností), lebo aspoň ušetril tých ľudí trápenia. A Bill ma trošku prekvapil.. aj keď prekvapil, no skôr som čakala, že bude viac zmätený a bude mať dilemu, či ho udať alebo nie.. a on sa proste naraz rozhodol, že ho neudá… ale som za jeho rozhodnutie veľmi rada, lebo inak by sme asi mali po poviedke 😀
Vďaka za časť a som zvedavá na pokráčko, či sa Tomovi podarí porozprávať s Billom.
Nah… já chcu další díl prostě 😀 Toma je mi líto, chápu jeho rozpoložení, hlavně když se zdá jako "židumil" jak to trefne Billisko nazval. Zdá se, že maj pomatené hlavy oba dva :D!
Jsem pyšná na Toma za to, že udělal to, co udělal. Je mi jasné, že to pro něj nebylo jednoduché a taky vím, že nad tím bude pořád přemýšlet, myslím, že snad až do konce svého života, ale myslím, že v danou chvíli udělal to, co bylo nejlepší. Všechno lepší, než jít do tábora.
Teď ale začínám mít strach i o Billa a ne jen o Toma 😀 Bojím se, že si někdo všimne, jaké ústupky Bill u Toma dělá a že jej vlastně kryje. Co bude pak? No, raději na to ani nemyslet.
Děkuji za díl 🙂
Začíná to bát zajímavé.. že by si oba uvědomili, že jim na tom druhém záleží? Jen aby si Bill to rozhodnutí neudat Toma ještě nerozmyslel :/