autor: Dietřisko & Kentaur
Tom
Už je to týden, co začala válka a pořád se nic neděje. Zrovna jsem byl uprostřed služby v kuchyni. Měl jsem spolu s dalšími několika muži za úkol uvařit jáhlovou kaši pro celou jednotku. Doufal jsem, že se nikdo neotráví, když to vařím já.
V tu chvíli mi z ruky vypadl talíř a roztříštil se na tisíc kousíčků.
„Sheisse!“ ujelo mi. Díval jsem se na střepy a v duchu nadával nad svou vlastní neschopností.
Přiskočil ke mně Andreas se svým jedovatým úsměvem.
„Co to vidím? Okamžitě to ukliď!“ První větu řekl celkem klidně a hlavě posměšně, ale při druhé už křičel.
„Jdi do prdele,“ neudržel jsem se. Přesně v ten moment mi na tváři přistála facka. Bolestně jsem sykl.
„To si vypiješ!“
O pár minut později jsem se sklopenou hlavou stál před Billovou kanceláří.
Berlin
Liebes Tagebuch,
víš, co se dneska stalo?
Po pěti dnech se tu objevil Tom. Další průs průšvih. Tentokrát ale nešlo o zpochybňování našich ideálů. Ulevilo se mi. Jen rozbil talíř a poslal do prdele Oberführera. To nebylo tak hrozné.
„Takže sis opravdu nechal poradit,“ řekl jsem mu překvapeně. Z nějakého důvodu mě to zahřála u srdce.
„Hm… Máte pro mě práci?“ Zajímalo mě, jestli se takhle chová vždycky, nebo jen přede mnou. Proč mě to sakra zajímá?!
„No… Mohl bys mi umýt okna.“ Váhavě jsem se na něj usmál. Teď mi to přijde divné, vždyť se přece moc často neusmívám.
„Dobře.“
A víš, co se stalo dál? No, bylo zase ticho. Rád bych se ho na něco zeptal, ale nevěděl jsem na co. Najednou zakopl o kýbl. Viděl jsem, jak padá, tak jsem ho chytil.
Nevím, co se to se mnou děje. Normálně bych ho nechal spadnout a ještě se mu vysmál. Stejně jako všichni mí nadřízení a teď už i podřízení. Ale já se jen zeptal, jestli je v pořádku. Přikývl.
„Děkuju,“ zamumlal. Jsem divný. Vážně divný.
Ať přijdou rozkazy.
Prosím.
Tom
Po tom, co mě propustil, jsem chvíli neměl co dělat. Procházel jsem se po chodbách a přemýšlel. Dnešek mě celkově mátl. Připadalo mi divné, že bych za urážení nadřízených dostal jen mytí oken, ale abych byl upřímný, nechápal jsem spíš chování Billa. Nemohl jsem ho dostat z hlavy. Vždycky jsem si ho představoval jenom jako jednoho dalšího z těch zrůd, ale on byl přitom tak… jiný. A to bylo přesně to, co mi nešlo do hlavy. Byl vysoce postavený, musel být zlý. Jinak by bylo snad až neuvěřitelné, že by vykonával všechny ty ošklivé a nespravedlivé věci. Nemohl být obyčejný, když beze slova plnil všechny Führerovy rozkazy.
Zamračil jsem se a odbočil do levé chodby. Nemohl jsem se zbavit toho okamžiku, kdy mě chytil, abych nespadl. Pořád jsem cítil, jak mě jeho ruce drží. Sakra!
Zavrtěl jsem hlavou ve snaze to zahnat, ale nešlo to.
„Tady jsi,“ chytil mě Gustav za rukáv, když jsme se na chodbě potkali.
„Hledal jsi mě?“ zeptal jsem se.
„Jo, už jsem si říkal, kde jsi. Měl jsem o tebe docela starost. Andreas docela řádil, takže jsem si nebyl moc jistý, co přesně tím potrestáním myslel,“ přiznal blonďák.
„Jak vidíš, přežil jsem,“ ušklíbl jsem se.
Možná bych se sebou měl vážně něco dělat, jak říkal Bill. Co když mi příště něco udělají nebo hůř, co když mě zastřelí? Ale tohle přece nebyla až zase tak moje chyba. Jenom mi spadl talíř – komu se to nikdy nestalo? Nemůžu za to, že do mě Andreas ryl, když jsem byl naštvaný. Nespokojeně jsem zabručel.
„Máme jít na dvůr, prej máme přidělenou nějakou práci,“ ozval se Gustav.
„Jo, jo,“ zahučel jsem. Prošli jsme celou chodbu, otevřeli dveře a seřadili se do zástupu. Jednotka byla povolaná k odchytávání nějaké „škodné.“
Ten den už jsem neměl čas přemýšlet.
Bill
8. září 1939
Berlin
Liebes Tagebuch,
KONEČNĚ přišly rozkazy. Jsem šťastný. Máme vymýtit Berlín od zla. To mě docela překvapilo – netušil jsem, že si nějaká špína dovolila zůstat tady.
Byl jsem tak nadšený, že první zatčení jsem chtěl zažít taky. Šli jsme tedy všichni – Oberführera jsem tu nechal s pár muži, aby to ohlídali – takže skoro všichni, do jednoho domu na okraji města. Už u prvního pohledu bylo jasné, že tu žije nějaká odporná lůza. Dům byl starý, rozpadlý a shnilý.
Poručil jsem třiceti lidem, aby prohlédli ostatní domy. Byl jsem přesvědčený, že tam někde mají hnízdo. Zbytku jednotky jsem řekl: „Takže my půjdeme pochytat ty odporný parazity.“ Nadšeně souhlasili. Vtrhli jsme do domu a celý ho prohledali. To, co jsme hledali, bylo ve sklepě.
Krčila se tam pětičlenná rodina v otrhaných hadrech. Byli špinaví a smrděli už na dálku. Odporné, vážně odporné. Dívali se na nás jako zvířata zahnaná do kouta, kterými byli.
Nechal jsem je zatknout – jen formalita – několika muži se znechucenými výrazy. Když je vedli kolem mě, myslel jsem, že se pozvracím. Někde v půlce cesty začali vřískat a prosit. Vážně jako zvířata, když jdou na porážku.
Otočil jsem se a spatřil za sebou Toma. Vypadal, jako by mu bylo špatně. Ani jsem se mu nedivil. Pak se na mě podíval pohledem plným znechucení.
„To… Ani necítíte žádné… výčitky svědomí?“ vyrazil ze sebe.
„Vždyť to jsou Židé,“ řekl jsem překvapeně. Jenom zavrtěl hlavou a odešel.
Přijde mi to divné. Dělal, jako by to byli lidi.
Tom
Vylezl jsem ven z domu na vzduch. Dělalo se mi tu z toho špatně. Když jsem viděl ten strach a neštěstí ve tvářích zadržených, nemohl jsem uvěřit, že je někdo schopen udělat takové kruté věci. A to, co Bill řekl, bylo tak… nelidské. Sklopil jsem pohled, nechtěl jsem se na to dívat.
„Trümpere!“ ozvalo se.
„Ano?“
„Pojď sem!“ Poslušně jsem přiběhl za Untersturmführerem. „Odveď naše vězně k dodávce, která je odveze do jednoho z našich táborů.“ Můj nadřízený se spokojeně usmál.
„Ano, pane,“ řekl jsem váhavě.
Chytil jsem židovskou ženu za paži. Mezitím jejího manžela a děti už odtáhli pryč.
„Pojďte,“ špitl jsem s lítostí a jemně ji pobídl. Žena už byla tak zoufalá, že se ani nevzpírala. Dovedl jsem ji k autu. „Omlouvám se…“ vydechl jsem a zavřel za nimi.
V tu chvíli se znovu ozval jejich křik. Drásalo mi to uši. Když jsem se rozhlédl kolem, vypadalo to, že jsem byl jediný, koho to zasáhlo.
„Trümpere, odvez je!“ Proč já?
„Rozumím…“ Nasedl jsem do dodávky a strčil klíčky do zapalování. Pomalu jsem se rozjel pryč z této části města.
autor: Dietřisko & Kentaur
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Beriem to len ako poviedku z námetom 2SV, takže sa mi páči ten vývoj, že Bill začína nad Tomom čoraz viac rozmýšľať a správa sa k nemu inak ako k ostatným. 🙂
Ale pri tých jeho slovách o Židoch.. no tu som rada, že to je len poviedka, aj keď takto zmýšľajúci ľudia (a k hociktorej rase) sa nájdu vždy.
Som zvedavá na pokračovanie.
JJe hezké na tohle téma napsat povídku i když za toho zlého jsem tipovala na začátku Toma než Billa, hodně lidi si ani neuvědomuje (spíše ti mladínemyslím všechny mladé) jak museli židé v te době trpět…. je to krásná povídka a obdivuju tě za to že máš ten žaludek na to tohle psát já bych brečela už jsen při psaníjak je mi jich líto 😉
Při Billových slovech o Židech ve mně zatrnulo.. ale bohužel takhle to bylo.. 2. světová válka byla plná krutosti a bezcitnosti.. povídka se mi zatím líbí, je to psáno uvěřitelně a musím složit poklonu autorkám, že se do takového tématu pustily.. 🙂 Těším se na další díl.. 🙂
Mám tušení, že Tom ty lidi zachrání… 🙂 Nebo se o to alespoň pokusí.
A jsem strašně zvědavá na to, jestli Tom nějak změní časem Billův postoj… A vůbec celkově na to, jak se to bude mezi nimi vyvíjet 🙂
Těším se na pokračování 🙂
Tak při Billově zápisu do deníku ze dne 8. září, mi bylo vážně pěkně šoufl. Ty jeho myšlenky…no, nemám na to ani slov. O to smutnější je, že tohle se opravdu dělo a spousta lidí takhle opravdu smýšlela. Je to strašně smutné 🙁 Nechci, aby takhle Bill myslel 🙁 Nelíbí se mi to ani trochu, ale tak věděla jsem do čeho jdu při čtení téhle povídky 😀 Jen je mi to prostě líto, no.
Co mě ale trochu potěšilo je to, že se Tom začíná dostávat do Billova podvědomí 🙂 Pevně doufám, že se z tama už nedostane a naopak na něj bude Bill myslet čím dál častěji 🙂
A co jsem hlavně zvědavá je to, zda se Tomovi někdy povede Billa dostat na svoji stranu, tedy že Billa přesvědčí, že tohle všechno je špatně. Myslím si, že se to asi nestane, ale tak doufat přece můžu 🙂 😀
Jinak jsem tak přemýšlela, a Toma je mi děsně líto. Já být na jeho místě, tak se asi odstřelím..Nechtěla bych tohle dělat s vědomím, že s tímhle nesouhlasím, je mi to odporné a oni mi přikazují dělat taková zvěrstva. I když chápu, že v takových podmínkách hold funguje pud sebezáchovy, tedy přežití. No, ale nedovedu si představit, jak hrozně se musí při těchhle věcech cítit.
Moc děkuji za další díl 🙂
tyjo Bill je teda voříšek .. ale já se nedivím že je tak deformovanej, v té době takhle asi smýšleli všichni … Super dílek a těším se na pokračování. Jooo a velice oceňuju že je tu ta povídka tak často. 🙂
No, další povedený díl 🙂 Je zvláštní číst Billovy zápisky s pocitem, že tak někteří lidé opravdu přemýšleli.
Jak znám váš styl (myslím si, že znám?), tak už brzy k něčemu závažnějšímu dojde. Vidím to tak, že buď Tom ty lidi – byť s těžkým svědomím – nepustí a už brzy se stane něco mezi ním a Billem, nebo je pustí a Bill ho bude zachraňovat 🙂 Ať už to bude jakkoliv, těším se na další díl.