Tisíc a jeden příběh 16.

Příběh 173. – Nepřestávej mě líbat

Jednou z věcí, kterou jsem měl rád na období bez turné, bylo soukromí. Možnost zajít si ráno pro noviny, aniž by vám někdo stál za zády. Na turné jsem obvykle nemohl opustit ani hotel, aniž bych neměl s sebou ochranku. Ale teď? Teď jsem nemohl dokonce ani přejít chodbu k Tomovu pokoji, aniž by mě ostřížím pohledem nesledoval Saki nebo Fabi. Navíc Saki, který s námi byl od samého počátku, byl v podstatě nesnesitelný – divím se, že se mi nenacpal až do ložnice, jen aby mě měl na očích. Na nervy jdoucí.

Takže když mi David při cestě domů oznámil, že Saki s Tobim se u mě budou střídat i v Berlíně, byl jsem pološílený vzteky a také jsem mu to dal patřičně najevo. Vztekle jsem na něj ječel, aniž bych mu dal možnost odporovat, načež jsem uraženě odkráčel do své postele a odmítal s kýmkoliv mluvit až do chvíle, než mě vysadí doma.

Splnil jsem to. Všem, včetně Toma, jsem krátce pokynul na pozdrav, popadl svá zavazadla a bleskově vyběhl domů.

Ani jsem nestihl pořádně otevřít dveře, když už si mě Anis vtáhl do své náruče a vášnivě mě políbil. Obtáčejíc ruce kolem jeho krku, nohou jsem zabouchl dveře a slastně zavzdychal, jakmile jsme se přitiskli tělo na tělo. Celou dobu mi nedocházelo, jak moc mi Anis chyběl. Až teď, když mě zase držel ve svém ocelovém sevření, mi došlo, že jsem bez něj nebyl úplný.

Rukama zběsile bloudil po mém těle, jako by hledal, co je na mně nového, přičemž se nijak nezdržoval a rovnou mě i svlékal. Během pár minut jsme se ocitli nazí a v zoufalé netrpělivosti se na sebe tiskli ještě víc. Bylo vidět, že Anis na mě čekal, jelikož na botníku měl připravený gel, kterým mě s pomocí svých prstů perfektně přichystal na společné splynutí.

Cítil jsem jeho rty všude – putoval s nimi od těch mých přes krk, ramena a klíční kosti až k bradavkám a zase zpět. Jako kdybych se ocitl v sedmém nebi, když konečně až po kořen pronikl do mého těla. Na pár okamžiků jsem se zase cítil úplný. Každá částečka mého těla křičela neskonalou radostí, zatímco se mi ze rtů vydral slastný sten.

Viděl jsem Anisovy oči hladově sledovat mé tělo, znovu si v paměti připomínajíc jednotlivé křivky a záhyby. Jakmile nabyl vědomí, že spatřil všechno, s úsměvem se mi zadíval do tváře a poprvé tvrdě přirazil. Hrdelně zasténal. Dokázal bych se na něj dívat a poslouchat ho celé hodiny; nic by mi nechybělo.

Jen co znovu přitiskl rty na moje, zoufale jsem potřeboval víc. Rukou jsem mu zajel do vlasů a druhou ho pevně objal kolem ramen, přičemž Anis mě mezi přírazy hbitě vysadil na botník a já mu tak mohl obě nohy omotat kolem boků. Pevně jsem se na něj tisknul, naprosto ignorujíc pot stékající téměř neexistujícími mezerami mezi našimi těly. Bylo mi jedno, že lepíme. Zajímalo mě jen to, že jsme si s Anisem tak blízko, jak jen můžeme, a přál jsem si, aby to tak mohlo zůstat do konce života.

Naše těla po sobě klouzala, otřásala se v jednotlivých přírazech, ze rtů nám vycházelo synchronizované sténání. Byli jsme bez sebe na náš vkus příliš dlouho, tudíž vyvrcholení, které přišlo po několika minutách, bylo bouřlivé.

„Ahoj,“ jemně mě pohladil po tváři.

Tiše jsem se rozesmál a zhroutil se mu do náruče. „Ahoj, ty můj nedočkavče.“

„Promiň, že jsem se na tebe tak vrhnul, ale… Bože, tolik jsi mi chyběl!“

„Vůbec se neomlouvej, Anisi,“ s úsměvem jsem ho pohladil po břiše. „Takovéhle přivítání mi naprosto vyhovovalo. Živočišné, vášnivé a zatraceně sexy, ale zároveň láskyplné. To mi vyhovuje. Fakt jsem šťastný, teď už mi chybí jen postel s tebou vedle mě.“

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zazubil se a hned mě chvatně odnášel do ložnice. Tomu říkám přivítání!

*

Leželi jsme v posteli snad celou věčnost, nebo alespoň tak mi to připadalo. Rozhodně jsem si ale nestěžoval, naopak bych byl nejšťastnější, kdybych takhle mohl zůstat napořád. V Anisově náručí, být objímán, líbán a zasypáván nejrůznějšími slůvky lásky, kterými Anis díkybohu rozhodně nešetřil.

Nakonec nás ale hlad bohužel přeci jen z postele vyhnal a vzhledem k tomu, že jsem měl chuť obklopovat Anise láskyplnými gesty, rozhodl jsem se zalovit v jednom z nejzazších koutů mé paměti a uvařit něco.

„Víš, Anisi, normálně nemám žádný problém se soustředěním,“ slastně jsem vzdychl a přivřel oči, „ale když mě budeš dál líbat na krk a rozkrokem se na mě takhle mačkat, z tvého kuřecího plátku bude uhel!“

S pobaveným uchechtnutím se ode mě neochotně odsunul. „Neřekl bych, že je pro tebe tak těžké soustředit se. Ale dobře, protože mám hlad, nechám tě být.“

„To jsem rád, protože ačkoliv to nebudu jíst, docela nerad bych to zkazil,“ s úsměvem jsem k němu vzhlédnul. „Ale nemysli si, že pak se od tebe hnu! Hned po jídle totiž půjdeme společně do sprchy. Nebo ne, do vany, tam budeme mít větší pohodlí. A pak si vlezeme do postele, pustíme si nějaký film, který stejně nebudeme vnímat a já se pak v žádném případě neodtrhnu od tvých rtů ani těla!“

„Myslím, že mě právě přešel hlad,“ krátce zalapal po dechu.

„To mě nezajímá, to jídlo sníš, jinak nikam nejdeme,“ pobaveně jsem mu naskládal jídlo na talíř a sám si přichystal vlastní porci. „Takže sednout a jíst, drahoušku.“

„Líbí se mi, když se chováš jako autoritativní mrcha,“ se zamručením mě naposledy políbil na krk, než se s jídlem posadil ke stolu a spokojeně se do toho pustil.

Neodpustil jsem si šťastný úsměv. Pohled, kterým se na mě díval, mě dělal neuvěřitelně šťastným, jako kdyby to bylo všechno, co jsem k životu potřeboval.

Večeři jsme si užili v uspokojivém tichu, jen abychom mohli následně ve společném objetí zamířit do koupelny. Ve vaně plné nejrůznějších olejíčků, solí do koupele, pěny až po krk a vonných svíček rozmístěných po celé koupelně, jsme se k sobě tiskli, jako by nám zbývala poslední hodina života, přičemž polibky jsme téměř nepřerušovali.

„Přál bych si, aby tohle trvalo až do konce života,“ hlesl jsem, když jsme se od sebe po nějaké chvíli odtáhli, abychom nabrali vzduch do plic.

„Taky můžeme. Odjeďme někam daleko, kde nás nikdo nebude znát. Někam, kde si budeme moct klidně užívat jeden druhého, aniž bychom se museli ohlížet přes rameno kvůli paparazziům, zapomeneme na všechny starosti,“ naléhavě mi sevřel boky dlaněmi.

„Ani nevíš, jak rád bych,“ s něžným úsměvem jsem ho objal kolem krku. „Ale oba víme, že to nejde. Nemůžeme opustit naše rodiny, máme tu povinnosti.“

„Já vím,“ s povzdechem si opřel hlavu o mé rameno. „Ale opravdu bych si přál, abychom to mohli udělat a na chvíli všemu utéct.“

„Poslyš, až bude po celém tom soudním řízení, tak slibuju, že někam pojedeme. Někam k moři, za teplem, mimo civilizaci. Poletíme tam na delší dobu a od všeho si pořádně odpočineme, dobře? Teď tu ale musíme zůstat, je to důležité.“

„Bojím se, Bille,“ vydechl nejistě.

„Že zjistí, co se stalo?“ s povzdechem jsem na něj kouknul. Jakmile Anis souhlasně přikývl, krátce jsem přitiskl rty na jeho. „Nic nezjistí, dobře? Byl jsi důkladný a navíc, sám jsi říkal, že policie se o něj nijak nezajímala, vzhledem k tomu, jaký byl hajzl. Taky máme spoustu známých na vysokých místech, kteří by nám pomohli. Já nedovolím, aby někdo na něco přišel, rozumíš? Nedovolím, aby mi tě zavřeli,“ spěšně jsem mu drmolil do rtů.

„Nevím, co bych si počal, kdybych tě neměl,“ pevně mě objal kolem pasu, hlavu boříc k mému krku. „Jsem pološílený strachy, že na to přijdou a půjdu do vězení. Jenom skutečnost, že stojíš při mně a držíš mě za ruku, mě drží pohromadě. Jen díky tomu jsem se ještě nesesypal.“

„A ani se nesesypeš, Anisi, nenechám tě. Jsi neuvěřitelně silný, silnější, než si teď myslíš a já tě budu vždycky držet za ruku, neopustím tě. Možná si to ani neuvědomuješ, ale dodáváš mi sílu každé ráno vstát. Jen díky tobě mám věčně úsměv na tváři, i když se třeba cítím mizerně.“

„Nemáš ani ponětí, jak moc tě miluju,“ vděčně přitiskl rty na mém v líném polibku.

S úsměvem jsem ho pohladil po krku, polibek ochotně opětujíc. „A ty, jak moc miluju já tebe,“ zamumlal jsem tiše.

Ocitl jsem se v naprosté euforii z prožívaných pocitů. Anis mě pevně objímal, tiskl rty na mé a v uších mi stále doznívalo to sladké vyznání lásky. Připadal jsem si jako v sedmém nebi. Kdybych v tu chvíli umřel, ani by mi to nevadilo.

autor: Saline A.