autor: Muckátko :o*
Překvapení, moji věrní čtenáři!!!
Sice jsem tak moc nechtěla povídku začít posílat, když ještě není dokončená, ale miluji čtení Vašich úžasných komentářů, proto jsem opět neodolala. Doufám, že se mi bude dařit skloubit psaní závěrečné práce a učení na státní zkoušky s psaním povídky, abyste nemuseli čekat na díly moc dlouho.
Tentokrát zabrousíme jinam. Námět povídky je do jisté míry založen na vlastní zkušenosti. Novinkou jsou také názvy jednotlivých kapitol. Trochu experimentuji. 🙂 Předem děkuji za komentáře a přeji hezké počtení!
Vaše Muckátko :o*
Ne zrovna lehký úkol
Dveře od učebny třískly a dovnitř vešla hnědovlasá doktorka psychologie. Používala třískání dveří, aby své studenty upozornila, že seminář začal a že by bylo vhodné, aby se utišili a dávali pozor. Byla příliš hodná a milá, aby křičela na velkou posluchárnu, která byla zaplněná asi 80 studenty. Bouchnutí zabralo. Ozval se poslední šum a všichni až na pár výjimek utichli.
„Dobré odpoledne přeji,“ odložila na stůl své poznámky a klíče od učebny, a rozhlédla se po svých studentech, kteří si vybrali její předmět. Nejednalo se o áčkový předmět, proto ji udivilo, že jich tu sedí poměrně dost. Byla dost veliká realistka na to, aby si myslela, že si studenti předmět vybrali, protože by je zajímal. Věděla, že většina z nich flákala nepovinné předměty a teď zoufale potřebují nabrat kredity, a tak si zapisují vše, kde zůstává alespoň nějaké místo volné.
„Vítám vás na předmětu Psychologie v praxi. Velice se vám omlouvám, že minulý týden ta první úvodní hodina odpadla. Věřím, že většina z vás se připravovala na to, co se o předmětu doví, aby si jej mohla hned následující odpoledne odepsat. Jak víte, portál je již uzavřen, tudíž zde budete muset zůstat až do kolokvia,“ otevřela si složky a zadívala se na své poznámky. Třída se dala do tichých hovorů. Někteří mumlali, že by si předmět stejně nemohli odepsat, protože jim chybí kredity, jiní nadávali, že je to přesně tak, jak doktorka řekla.
„Takže asi přejdeme k organizačním věcem. Jak víte, v sylabu předmětu je napsáno, že se jedná především o praktickou stránku předmětu a je ukončen kolokviem. Co to bude znamenat pro vás. Začnu nejdříve tou dobrou zprávou. Docházka na semináře nebude pravidelná,“ řekla a všichni přítomní začali jásat, že to třeba přece jen nebude taková otrava.
„Ale pozor! Něčím bude tento ústupek samozřejmě vykoupen. Budu požadovat seminární práci v rozsahu 15 stran, kterou mi odevzdáte do 6. června. To datum si prosím poznamenejte. Předtím se tu však o týden dříve – to znamená 30. května – sejdeme všichni. Každý z vás bude mít připravený výtah z vaší práce na 5-7 minut, kdy své spolužáky seznámíte s vaší prací. Budete mít 5 měsíců na vypracování, což si myslím, že je času víc než dost.“
„Jaké bude téma té seminárky?“ zeptala se dívka z předních lavic. Všichni nejdříve upřeli pohled na tu, co promluvila, a pak čekali na odpověď od vedoucí semináře. Ta se pousmála.
„To na tom bude to krásné. Každý z vás dostane úplně jiné téma. Každý z vás bude pracovat na individuálním případu.“
„Budete vymýšlet 80 témat?“ zeptal se mladý muž z levé strany a mírně se uchechtl.
„Témata jsou již daná. Dozvíte se je tento týden v pátek. Nikdo z vás nemá žádnou výuku. Proto se v jednu hodinu sejdeme před budovou fakulty. A chci vás jen upozornit, že nechci slyšet žádné poznámky na téma „Ale já odjíždím vždycky ve čtvrtek domů“. Taky to můžeme udělat tak, že se tu budeme scházet pravidelně každý týden v tuto hodinu, já vás zahltím obrovským množstvím informací a odbornou terminologií a na konci předmětu se poperete s třístránkovým testem, kde si dám tu práci, abych vymyslela rozepisovací otázky. Žádné tipovaní A-B-C-D. Nějaké námitky?“ rozhlédla se po velké učebně. Studenti si šeptali, mračili se, ale nikdo si nedovolil říct nic nahlas.
„Dobrá tedy. Pokud nemáte žádné otázky, sejdeme se v pátek ve 13:00 před budovou fakulty. Budu si zapisovat prezenci, takže žádné „Já mu to pak přetlumočím.“ neakceptuji. Děkuji vám za pozornost a pro dnešek je seminář u konce. Hezký zbytek dne,“ popřála všem zúčastněným a posbírala si věci. Seřadila je na hromádku a čekala, až se všichni posbírají a opustí učebnu, aby ji mohla zamknout.
Přes dav lidí se ven z učebny tlačil i Tom s Andreasem. Když se konečně dostali na širokou chodbu, oba měli pocit, že se konečně mohou z volna nadechnout. Ustoupili oba stranou, aby pustili ostatní.
„V každé debilní učebně jsou dvoukřídlé dveře, ale neee! Oni místo aby otevřeli obě křídla, tak nás nechají se mačkat tou úzkou škvírou ven. Hlava na hlavě a pošlapaný nohy,“ rozčiloval se Andreas jako pokaždé, když se všichni snaží opustit učebnu co nejdříve.
„Možná kdyby se všichni nedrali bezhlavě ven a vycházeli ven jako lidi, tak by to bylo v pohodě. Jako by je těch pár minut, co pustí někoho před sebe, mělo zabít,“ zakoulel Tom očima.
„Uch! To je fuk! Hele ale to je teda pěknej průser,“ rozhodil Andreas teatrálně rukama.
„Co je průser?“
„Slyšel jsi ji. Nebudeme mít stejná témata a jak ji znám, tak pravděpodobně ani vzdáleně podobná. Jak tohle, kruci, uděláme?“
„Řeknu ti jak. Prostě si každý bude muset zašpinit ruce svým vlastním blátem.“
„Že já se nechal ukecat a šel sem. Já ten předmět vůbec nepotřebuju! Proč jsem si ho zapsal?!“ nadával.
„Protože jsi můj kamarád a mě to zajímalo,“ uculil se Tom a vyšel z fakulty.
„Co si od toho vlastně slibuješ?“
„No především dostaneme 3 kredity, a tím si pojistíme, že kdyby tu hranici minimálního počtu kreditů za bakalářské studium opět navýšili, můžeme být klidní, protože budeme stále v plusu. A doufal jsem, že se tam třeba dovíme něco zajímavého o lidském chování. Neverbální komunikace, řeč těla a tak. Víš, jak by se to dalo pak později využít?“
„Nevím, ale jsem rád, že to víš ty. Alespoň jeden z nás bude mít z toho předmětu radost,“ odfrkl si Andreas a sledoval Tomovo kroucení hlavy.
„Počkej! Kam jdeš?“ zamračil se Tom, když se s ním Andreas loučil.
„Musím domů. Táta chtěl s něčím pomoct,“ otočil oči v sloup a mávl Tomovi na pozdrav. Tom tedy pokrčil rameny a dopravil se až domů.
„Čááááu!“ houkl Tom, když strčil nos do předsíně a bouchl dveřmi.
„Ahoj Tome!“ přivítala jej Simone a šťouchla do Gordona zabraného do čtení novin.
„Ahoj,“ zabručel Gordon a vrátil se k článku.
„Jak bylo ve škole?“
„Fajn. Máme něco k jídlu?“
„Posaď se. Kde je Andreas?“ zamračila se Simone.
„Spěchal domů,“ vysvětlil a zasedl na své místo.
„V tom případě dostaneš i jeho porci.“ Bylo úplně normální, že se u Trümperů Andreas stravoval poměrně pravidelně. Gordon i Simone jej brali jako Tomova bratra, tudíž s tím neměli nejmenší problém.
„Super! Stejně mám hlad jako vlk,“ pohladil si Tom břicho a čekal, až mu Simone nandá na talíř.
„Co tvůj předmět z psychologie?“ Tom polkl.
„Zatím nevím. Něco více se zřejmě dovíme tento pátek. Ta doktorka nás chce mít v jednu před fakultou. Měli bychom se dovědět i téma naší seminární práce. Každý bude mít svoje vlastní speciální téma a Andreas je z toho na prášky, protože nebude moct opisovat. On tomu ale říká spolupráce,“ uchechtl se Tom.
„No jo. Celý Andreas. Alespoň se konečně naučí spoléhat sám na sebe.“
„Spíš se bojím, že mě bude chtít uplatit, abych mu s tím pomohl. On si najde cestu, jak z toho vyklouznout,“ ušklíbl se Tom.
„Tome, víš, že mám Andrease ráda, ale nenech ho, aby tě nějak zdržoval od vlastních povinností. Jedna věc je prosit o pomoc a druhá někoho využívat a zdržovat od vlastních povinností. Nerada bych, abys svůj úkol nestihl dokončit, protože jsi pracoval na tom Andreasově.“
„Neboj, mami, vím, kde končí pomoc kamarádovi a začíná otročina. Dokončím svůj úkol, a když mi zbyde čas, pomůžu jemu,“ přežvýkl Tom a na důkaz pravdivosti svých slov ještě pokýval hlavou.
*
Později toho večera seděl Tom na matraci a sundával si ze zápěstí hodinky, které dostal k osmnáctým narozeninám. Podíval se na svoji postel a povzdychl si. Chyběla mu Christine. Nechodili spolu sice moc dlouho, ale Tom cítil, že by s ní určitě ještě nějaký ten pátek vydržel. Šokovalo jej, když mu oznámila, že se stěhují do Ameriky. Oba věděli, že vztah na dálku by nevydržel, a ačkoli si slíbili, že zůstanou kamarádi, ani jeden z nich zatím nenašel odvahu napsat tomu druhému. Kdyby to mělo být jen hloupé ‚Jak jde život?‘.
Tom celou věc omlouval tím, že má Christine pravděpodobně moc práce se zvykáním si na nové prostředí, lidi a zvyky. On si nalhával, že se začal prostě soustředit na školu. Nechtěl začít flákat školu jen kvůli stesku po dívce. Bůh ví, jestli po nadcházejícím pátku bude mít vůbec chuť Christine psát. Možná bude mít tolik práce, že si na ni ani nevzpomene. Pořád nevěděl, co na ně doktorka psychologie chystala.
autor: Muckátko :o*
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 20
Ták, první díl se mi velice líbil. Pokud se celá povídka bude udržovat v duchu psychologie, určitě budu její věrná čtenářka, protože takové povídky já miluji. 🙂 Jsem zvědavá na Billovu úlohu, i když už tuším…
Těším se na další díl! x))
Juchů, nová povídka od super autorky! 🙂
Teda, ale jestli je to z té školy vše podle vlastních zkušeností, tak potěš koště 😀
Já věděla, proč jsem na vysokou nešla…i když, kdybych šla, už bych ji měla dávno za sebou 😀
Začátek je fajn, i když zatím netuším, o čem to bude. Že by se tam Bill objevil při zkoumání praktické části psychologie? 😀
Tak toto si mi urobila naschvál? si sa témou parádne trafila.. jednak výška a tiež s tou psychológiou… ak to bude aj naďalej v takomto štýle, ako napísala Chika, tak sa mi to bude rozhodne páčiť 😀 A prečo mám taký pocit, že Tomovo zadanie sem. práce bude nejako súvisieť s Billom? 😀
Už sa teším na pokračovanie.. myslím, že pohľad na výšku a psychológiu v kombinácii s twc bude super odreagovanie 😀
Teeeda, zase nová povídka od tebe? 🙂 To jsi mi udělala velkou radost! 🙂
Jsem nadšená prostředím vysoký školy, to je něco, co je mi víc než blízký 🙂
Jsem moc zvědavá, jak se to bude celé odvíjet 🙂
super =)))
Nejkrásnější překvapení večera? Povídka od Tebe! ♥ Vážně jsi mě s ní moc překvapila a udělala mi ohromnou radost 🙂
Taky musím říct, že jsem stejně jako holky, z prvního dílu zcela nadšená! Stejně jako jim, tak i mně jsi se trefila do vkusu 🙂 Začátek prvního dílu mi připomněl můj dnešní týden, první týden v letním semestru 😀 To, co říkala Tomova profesorka z psychologie, jsem tenhle týden slyšela už nespočetněkrát na milion způsobů 😀 Povídky ze školního prostředí mám strašně ráda 🙂 Ať už se jedná o základku, střední školu či vysokou 🙂 A v Tvém podání se na to těším dvojnásob! 🙂 No a nemluvě o psychologii. Ta je mojí vášní už několik let, takže se na Tomův projekt strašně těším 🙂 Možná maličko tuším, co by se mohlo dít a jakou roli bude Bill v povídce zaujímat, ale je taky dost možné že se pletu 😉
Neuvěřitelně moc se těším na pokračování, jsem zvědavá, jak bude povídka pokračovat a kdy objevíme Billa 🙂
Tom zatím vypadá na strašně fajn kluka, ale zatím toho o něm moc nevím, takže se těším, až jej budu poznávat 😉
Předem Ti chci popřát moc štěstí při státnicích a závěrečné práci. Mě to čeká až za dlouho, ale nervuju se kvůli tomu už teď! 😀 Ovšem jestli jsi ve škole alespoň z poloviny tak dobrá jako ve psaní, tak o Tebe strach nemám 🙂
Moc se těším na pokračování a děkuji za další povídku od Tebe! ♥
Toto je pre mňa krásny darček k valentínovi 🙂 veľmi sa teším a začiatok sa mi strašne páči. Tom si ma okamžite získal a Andy? To ešte neviem. A teším sa na Billa som zvedavá kde sa objaví a ako 🙂
Taky mě zajímá co na ně vymysli.