autor: B-kay
Mezi zvířaty to už tak chodí. Slabší jedinci, nižší stupeň potravinového řetězce, bývají oblíbenou pochoutkou jiných. Ve světě lesních zvířat jsou vlci již celé věky řazeni k těm nejnebezpečnějším tvorům. Za oběť jim padají nejenom býložravci, ale i menší masožravá zvířata, neschopná se bránit. Mají skvělý orientační smysl, vycítí svou kořist na míle daleko, zaslechnou ji i ze vzdálenosti několika kilometrů. Pouze hmat. To jediné vlkům nenapomáhá v hledání potravy, neboť je slabě vyvinut.
Tohle bylo to nejčastější, co malý srneček společně s ostatními sourozenci slýchával od své matky. Varovala je. Chtěla v nich vzbudit strach, respekt a přirozenou nenávist, a zatímco se v očích jeho starších sourozenců skutečně jevilo zděšení, on z jakýchsi zvláštních důvodů strach nepociťoval.
Když se s tím později přiznal svým bratrům, vysmáli se mu. Prý je malý a hloupý, a že o lese za jejich obydlím neví vůbec nic. Varovali jej, že matka ví, o čem mluví a že by měl následovat jejich příkladu a také ji poslechnout. Vyhýbat se obávané kamenné hoře, u které s oblibou slídil alfa samec místní smečky a vyhlížel svou budoucí kořist.
Mládě nebylo natolik hloupé, aby se vydalo do kopců, ale ani natolik zbabělé, aby se o to nepřestalo pokoušet. Den co den chodilo na jemu zakázané místo a ze vzdálenosti několika metrů, ukryto za statným modřínem, pátralo po svém obávaném nepříteli. Myslelo si, že matka i sourozenci lžou, protože za celé dny nespatřilo nic neobvyklého. Pouze rozlehlou, zdivočelou přírodu, její drobné obyvatele a symbioticky žijící společenství hmyzu.
Na úsvitu dalšího dne, však došlo k nečekanému setkání. Přiblížil se k němu zezadu. Mládě nemělo o jeho přítomnosti ani tušení, dokud nezaslechlo zlověstné zavrčení. Mohl jej okamžitě zabít. Sotva by se stihlo otočit, už mohlo být po něm. Neudělal tak. Dovolil mu otočit se. Poskytl mu ještě několik vzácných minut života a mládě je nehodlalo jenom tak promrhat. Na vratkých nohou odvážně hledělo do očí smrti a čekalo na chvíli konce.
Ta však pořád nepřicházela…
…
Bill pomalu přistupoval blíž, v roli malé kolouška hleděl do velikých, nepředvídatelných očí, ve kterých však nenacházel nebezpečí, pouze něco zcela nového a neočekávaného. Kdo ví, co to bylo za pocit. Neuměl jej identifikovat. Člověk těžce rozeznává něco, s čím se nikdy předtím nesetkal. Možná to bylo pokušení. Přitažlivost. Nebo jen obyčejná potřeba být s někým během osamělé chvíle. Když se vzdálenost mezi nimi zredukovala na méně, než dva metry zastavil a těžce polkl. Cítil, jak rychle mu tluče srdce, jak prudce a nepravidelně se zvedá jeho hruď. Mohl pouze odhadovat, zdali je i jeho dech stejně roztřesený jako on sám.
„Ahoj, Bille.“
Pousmál se. Takže už znal jeho jméno. „Četl jsi kníž-ku.“
Tom mu úsměv oplatil. Ze dvou metrů se náhle stál poslední metr volného prostoru.
„Četl,“ odpověděl tichým tónem a ve slabém světle sledoval Billovu bledou tvář. „Nezeptáš se, zda se mi líbí?“
Všiml si, že Bill o krok ustoupil, na rtech mu však i nadále zůstával drobný úsměv.
„Někdy… se dočkáme odpo-vědí pouze tehdy… když se přesta… přestaneme ptát.“
Tomův žaludek udělal prudký kotrmelec a za každým Billovým slovem udělal další a další, takže měl pocit, že se celé jeho nitro ocitá v epicentru zemětřesení. Cítil, jak se mu potí ruce, sotva se dokázal soustředit na Billova slova. Líbila se mu jeho inteligence i odstup, který se snažil dodržovat. Nepřekročit hranici. Přesně to bylo i jeho heslem. I když nyní bylo opravdu těžké se jím řídit. Stál na příliš tenkém ledu, bořícím se pod jeho váhou a měl na vybranou ze dvou možností. Skočit napravo nebo nalevo. V nejhorším případě zůstat stát a utopit se. Zůstat před hranicí, nebo postoupit za ni. Zadíval se Billovi do očí. Rozhodly za něj.
„Takže,“ rozpačitě se rozhlédl kolem sebe, pátrajíc po opěrném bodu. „Tohle je tvoje třída?“
Zdálo se, že Billa jeho otázka zaujala. Horlivě přikývl a došel opět k první řadě drobných stolů a židliček.
„Tady,“ nadechl se a ukázal na dvě místa přesně naproti svému stolu. „Tady sedí… Lenka. Je to nej-bystřejší holka… ze třídy. Její soused Artur, mi zase… nejvíce přirostl k srdci. Jsou mu teprve… tři roky.“
Došel k vedlejší řadě a pomalu seznamoval Toma se zbytkem své třídy. Se svou milovanou skupinkou dětí, spolubojovníků, kteří však na rozdíl od něj měli velikou šanci vyléčit se.
„A komupak patří tahle židle?“ zeptal se Tom a opatrně se posadil na nízký dřevěný předmět, po svém pravém boku.
„Ta byla moje,“ bylo mu tichou odpovědí a dřív, než stačil jakkoli reagovat, se mu Bill otočil zády. Ze stolu vzal misku lněných sušenek ze včerejška a pomalým krokem mířil zpět k Tomovi. Doprovázen jeho smutným pohledem, položil sušenky na jeden z malých stolů a posadil se naproti němu. Zvedl tvář a věnoval Tomovi smířlivý pohled. „Teď patří jed-né holčičce.“
„Bille, omlouvám se. Nechtěl jsem s tímhle začínat. Nevěděl jsem…“
„Jak bys to… mohl vědět?“ koutky Billových rtů se zvedly v plachém úsměvu. „Já ne-vím ani tvé jméno.“
„Tom,“ odpověděl třesoucím se hlasem, očima i nadále zůstával viset na Billových usmívajících se ústech. Ve zlatistém světle, pocházejícím z dohořívající svíce, získal křehký ba až magický nádech.
„Jako v té pohád-ce. O kočce a myši.“
A když promluvil, všechno kolem něj se zdálo být ještě magičtější. Tom si nebyl celkem jistý, čím to bylo. Možná kolem sebe vyzařoval něco, co nebylo jeho očím dovoleno spatřit, ale cítil to. V Billově blízkosti se cítil úplně jinak. Zapomínal na problémy. Veškeré starosti se jako mávnutím kouzelné hůlky měnily v malichernost. Svět získával i jiné barvy, nejenom černou a bílou, a byl mnohem opravdovější. A přesto měl pocit, že pokud by natáhl ruku v touze dotknout se jej, zachytil by pouze vzduch. Ještě pořád nemohl uvěřit, že je skutečný. Že stejně jako on žije. Dýchá. Že je možná stejně nervózní, jako byl on sám.
„Přesně, jako v té pohádce,“ pousmál se a rychle se natáhl pro jednu ze sušenek, aby tím zaměstnal své chvějící se prsty. Teprve poté, co si odhryzl pořádné sousto, pochopil význam Billovy veselé jiskry v očích. „Co to je?“ zeptal se, prskaje, a ze všech sil se snažil spolknout sousto předtím, než nad ním vyhraje zdravý rozum a vyplivne ho.
Bill se hravě kousl do rtu. „Sušenky z lně-… lně-ných semínek.“
Tom zmateně vykulil oči. „Z čeho?!“ Pro dítě odchované na čokoládě a veškerých sladkých požitcích hmotného světa, byl pojem lněné semínko úplně cizí.
„Lněná sem-ínka jsou hodně zdravá. Táta chce, abych před opera-cí nabral hod-ně síly a doufá… doufá, že tohle k tomu dopo-může.“
Při myšlence na otce mu povadly koutky rtů, přestal se usmívat a zadíval se do prázdna. Toma však zaujalo něco jiného.
„Čeká tě operace?“ Ani sám netušil, proč jej ta informace natolik zaujala. „Kdy?“ zeptal se ještě dychtivěji.
Bill sklesle pokrčil rameny, jako by to pro něj nic neznamenalo.
„Po svátcích. Dal-ší z mnoha,“ dodal a bříškem prstu ryl do misky se sušenkami. Snažil se myslet pouze na hezké věci a užívat si chvíle, kdy byl Tom u něj, ale bylo to těžké. Ještě pořád na sobě cítil trpkou pachuť otcova chování.
„Z mnoha? Takže t-těch operací bylo víc?“
„Ano. Žád-ná nezabrala. A ani tahle …ne-nebude výjimkou.“ Prstem obkresloval ornament na porcelánové misce a soustředil se pouze na Tomovu vůni. Stejně sladkou a příjemnou, jako vůně vonné svíce, kterou se mu podařilo sehnat.
Tom se naklonil přes stůl a pohlédl černovláskovi do posmutnělých očí. Chtěl se o něm dozvědět víc. Chtěl jej poznat. Chtěl pochopit jeho příběh a naleznout spojitost mezi ním a příběhem malého srnčího mláděte.
„Přišel jsi o sluch při té nehodě?“
Mrzelo jej, že svou otázku položil takhle přímo, ale netušil, jak jinak by se měl zeptat. Pracoval u nich dost dlouho na to, aby zachytil útržky rozhovorů pomlouvajících uklízeček a vychovatelek. Zejména Bertu, starší, zvědavou uklizečku a její vnučku Lucii, zajímal život jejich zaměstnavatelů natolik, že byli neustálým tématem jejich rozhovorů.
Bill se na chvíli zasekl, pouze bezmocně hleděl do hloubi přitažlivých očí naproti, než se odvážil odpovědět. Zavrtěl hlavou a nervózně se ošil.
„Narodil jsem se tak,“ oči se mu opět zalily slzami. „U té ne-hody jsem… j-jsem přišel o maminku a star-ší sestru. By-ly mi čtyři.“
Víc k tomu říct nedokázal. Sám byl nesmírně šťastný, že si na ten den nepamatoval. Věděl pouze to, že jeho otec po návratu z divadelního představení nezvládl řízení, na kluzké silnici dostal smyk a narazil celou pravou stranou vozidla do stromu. Nemohl se zbavit myšlenky, že pokud by alespoň jeho sestra seděla na opačné straně, přežila by. Tak málo stačilo k tomu, aby bylo všechno jinak. Ale nebylo.
„Také jsem ztratil jednoho z rodičů. Otce. Byl jsem ještě malý a popravdě si na něj moc nepamatuju.“
„Já si vzpomínám na… vů-ni jejích vla-sů. A ně-hu, se kterou se mě dotýka-la.“
Tom se pousmál. Neuměl si představit nikoho, kdo by se Billa dotýkal jinak než s něhou. Když se na něj tak díval, bylo mu až líto, že s tím začínal. Vypadal tak smutně, že měl chuť vstát a přitisknout jej k sobě. Hladit jej po zádech a vdechovat jeho vůni. Udělal by cokoliv na světě, aby opět spatřil jeho úsměv. Obrátil tvář a očima zalétl k velikým oknům, za kterými hustě sněžilo. Sníh mu připomněl blížící se Vánoce a ty zase nejkrásnější stromek, jaký kdy spatřil.
„V kolik máš být doma?“ zeptal se.
Bill se podíval na hodinky a chvíli přemýšlel. „Za dvacet mi-nut mi jede auto-bus.“
„Pokud ti slíbím, že tě pak odvezu domů, zašel bys se mnou na jeden večírek?“
„Večírek?“
Bill se nedokázal ubránit překvapení. Nikdy na žádném nebyl. S oblibou se stranil podobných akcí. Neměl rád veliké skupiny lidí, protože si mezi nimi víc než kdy jindy uvědomoval, že je jiný. Podle slov jeho otce – nemocný. Zatímco se všichni smáli, poslouchali hudbu a oslavovali, on byl uzavřen ve své tiché bublině, mimo jejich zábavný svět.
„Ano.“ Tom to nechtěl vzdát. „Moje univerzita dnes pořádá předvánoční večírek a já bych ti moc rád něco ukázal. Věř mi, bude se ti tam líbit. Je to tam krásně vyzdobené a také je tam kopa jídla a pití. Žádné sušenky z pšeničných klasů.“
„Lněných semínek,“ poopravil jej Bill a opět se usmíval. „Mají tam i jableč-ný koláč? Ten mám rád.“
Jeho roztomilost Tomovi již opět vyrážela dech. Měl chuť sevřít jej v náručí jako tu nejmilovanější hračku. Místo toho mu však pouze opětoval úsměv a odpověděl.
„Nějaký tam pro tebe najdu.“
…
Když Tom podruhé v ten večer vstoupil do slavnostně vyzdobené auly, připadalo mu, že tam předtím ani nebyl. Nebo skrz ni přecházel, aniž by jí věnoval pozornost. Teprve nyní, s Billem po boku a hřejivým pocitem na prsou, si všiml její majestátnosti a velkoleposti. Výzdoba mu přišla ještě krásnější, otřepané vánoční písničky mu najednou vůbec nevadily. Jediné, na čem se značně projevil posun času, byl stav jeho spolužáků. Ti, kteří před jeho odchodem teprve začínali popíjet, se nyní přiopile usmívali a hlasitě zpívali společně se zpěvákem znějícím z repráků, ti, kteří se už předtím pouštěli do prapodivných tanečních kreací, do sebe v rychlosti tlačili poslední panáky předtím, než skončí jako třetí skupina lidí spící s hlavou na stole nebo u záchodové mísy. I tak se mu zdálo, že tam bylo nějak moc lidí. Hrnuli se na ně ze všech stran, a když se ohlédl a podíval se Billovi do očí, spatřil v nich strach.
Všimnul si však nejenom strachu, ale také Billovy vnější krásy, kterou si mohl poprvé prohlédnout jinak než ve stínu noci nebo matném světle svíce. Smetanová kůže, hnědé, pronikavé oči lemovány dlouhými řasami, plné rty podtrhující dokonalou symetrii jeho tváře. Byl nádherný.
Jednal zcela impulzivně. V moři přiopilých tváří a natahujících se končetin nalezl tu správnou. Chytil jej za ruku a přivinul jej k sobě tak, aby je valící se dav nemohl rozdělit. Snažil se co nejrychleji protlačit ke svému cíli.
Během chvíle byli na místě. I když se jak stav lidí, tak množství spořádaného alkoholu měnilo rychlostí blesku, kouzelný vánoční stromek byl naštěstí pořád stejně krásný.
Bill se pustil Tomovy dlaně, aby mohl popojít blíž, natáhl ruku a konečky prstů pohladil stejnou ozdobu anděla jako předtím Tom, přičemž ohromeně hleděl na vysokou jedličku plnou ozdob různých tvarů a odstínů krémové. Tom zase ohromeně hleděl na něj. Byl opravdový. Na ruce ještě pořád cítil teplo sálající z jeho drobné sněhové dlaně stejně intenzivně jako vůni, které měl plnou hlavu.
„Je to… nádhera.“ Ze zamyšlení jej vytrhlo až Billovo obdivné uznání. Otočil se na něj, celá tvář mu náhle doslova zářila. „Nikdy před-tím jsem takový stromek… neviděl. Dě-kuji, že jsi mě sem vzal.“ Plaše sklonil tvář a zhluboka se nadechl. Srdce mu tlouklo tak šíleným tempem, že to nemohlo být normální.
„Takže se ti líbí? To jsem rád.“
„Moc se mi líbí, ale… Tome… t-těch lidí je tady na mě moc,“ rozhlédl se kolem sebe a všiml si, že je středobodem pozornosti skupinky pěti holek. Čtyři z nich se snažily udržet na nohou vysokou brunetu, která jim to nemínila ulehčit a ze všech sil do nich strkala, až dokud se jejich pohledy nesetkaly a ona nezůstala zcela paralyzována.
„Vůbec si jich nevšímej,“ Tom jej opět chytil za ruku, čímž si vysloužil nevěřícné pohledy i ostatních dívek. „Najdeme koláč a raději půjdeme, ano?“ Bill rychle přikývl a poslušně jej následoval.
Sotva však stačili přejít několik metrů, než Tom zastavil tak prudce, že se Bill nestihl zastavit a narazil do něj. Nebyl si jistý tím, co se stalo, to, zda něco řekl, pro něj bylo ještě větší záhadou. Nečekaně rychle se rozběhl k jednomu ze vzdálených stolů a Billa táhl s sebou. Když nakonec opět zastavili, Billovi se naskytl pohled na kluka spícího pod stolem, se svazkem papírů, které mu sloužily jako polštář. Kudrnaté rezavé vlasy měl rozcuchané a polité čímsi, co neuměl identifikovat, alkohol z něj táhl na metry daleko.
„Flinne!“ Tom se okamžitě sehnul pod stůl a zatřásl jím. „Flinne, slyšíš mě?“
Kluk se ospale zamlel, po chvíli pootevřel oči, a když nad sebou spatřil Tomovu tvář, věnoval mu plachý, opilý úsměv. Bill neměl pochyb. Ten kluk pil poprvé ve svém životě.
„Flinne, cos to vyváděl?“ Tom mu pomohl posadit se, Billovi podal jeho věci, včetně zlomených dioptrických brýlí, které musel někdo rozšlápnout, a přehodil si kolem krku jeho pravé rameno. S tím levým mu ochotně pomohl Bill, který se pod tíhou Flinnova těla značně prohýbal.
„Tome…j-já musím jít domů. Musím si dodělat úkol z geometrie.“
Tom nemohl uvěřit tomu, že i v takovém stavu byla škola tím jediným, na co myslel. Nemotorně a značně zpomaleni Flinnovým tančícím tělem postupovali ke dveřím. Flinn se pustil nejenom do napodobování tanečníků z oblíbeného večerního pořadu své matky, ale také do toho začal zpívat a Tom si v tu chvíli, i když velice nerad uvědomil, jak moc Billovi závidí, že to nemusí poslouchat.
U dveří se Flinn nečekaně zastavil, zadíval se na Billa a poté se přisunul k Tomovi, jako by se mu chtěl svěřit s nějakým tajemstvím.
„Je to kluk,“ prskal, hlava se mu nebezpečně nakláněla na jednu stranu.
„Hm, to máš postřeh, Flinne,“ Tom pobaveně zavrtěl hlavou a snažil se co nejrychleji zvládnout posledních pár metrů ke dveřím.
„Krásně voní,“ zašeptal se zoufalým výrazem ve tváři. „Kluci přeci krásně nevoní.“
Tom jej neposlouchal. Právě totiž míjeli stolek se sladkostmi a jako zázrakem se na samém kraji přeplněného stolu tyčila hromada úhledně zabalených jablečných taštiček. Stačilo pouze natáhnout volnou ruku a ukrýt svou trofej do kapsy. Srdce se mu opět rozbušilo o poznání rychleji.
Když o půl hodiny později parkoval před Billovým domem, Flinn již dávno upadl do svého komatu a spal roztažený přes celé zadní sedadlo. Bill mu zdvořile zamával i přesto, že mu sotva mohl věnovat pozornost, a vystoupil z auta. Vůbec se mu nechtělo jít domů. Zadíval se na dům tyčící se na tmavém pozadí noční oblohy a sněhových vloček, jeho pozornost však upoutalo jediné svítící okýnko. Jeho táta byl vzhůru. Ještě více se zabalil do teplé bundy a popošel k Tomovi. Netušil, co by měl říct. Jak by mu měl poděkovat za to, že byl s ním, když mu bylo nejhůř. Postavil se naproti němu a usmál se. Na pootevřených rtech mu ulpělo několik sněhových vloček.
„Mrzí mě, že to takhle skončilo, ale nemohl jsem jej tam nechat. Je trošku jako já. Nemá mezi těmi lidmi přátele. Kdovíkde a v jakém stavu by se probudil ráno.“
Bill sladce zavrtěl hlavou. „I tak to byl moc… hez-ký večer. Jen doufám, že… bude v pořád-ku.“
Tom sledoval sníh tající na Billových řasách, v matném světle pouliční lampy dokázal rozeznat, jak mráz mění barvu jeho tváří v bledě růžovou.
„Bude. Potřebuje se z toho jenom vyspat. Vezmu jej k sobě domů a zítra se uvidí.“
„Tak se mi zdá… že právě našel pří-tele,“ promluvil Bill s úsměvem a natáhl ruku, aby se mohli rozloučit.
Tentokrát si ji Tom přidržel u těla a vložil do ní překvapení. Když Bill poznal v malém ozdobně zabaleném balíčku jablečný koláč, rozzářil se ještě více.
„Nezapomněl jsi.“
„Jak bych mohl? Slíbil jsem ti to. Doufám, že ti bude chutnat.“
Billovy oči se již opět zaplnily slzami. Ještě nikdy se k němu nikdo nechoval takhle hezky, aniž by jej nelitoval. Opět natáhl dlaň a tentokrát ji Toma zlehka pohladil po líci. „Dě-kuji, Tome. Byl to opravdu hez-ký večer.“
Tom netoužil po ničem jiném, než zachytit jeho ruku a držet ji u své tváře celé hodiny. Tiše mu popřál dobrou noc a poté sledoval jeho vzdalující se záda tak dlouho, dokud mu nezmizely z dohledu.
Sklonil tvář a rychle zavrtěl hlavou. Nerozuměl, co se to s ním dělo. Byl kluk. Všem klukům se přeci líbily holky. Ano, tak to bylo správné. Přirozené. Tak to prostě mělo být.
Tichý, chladný vítr, drobounké částečky sněhu, stromy houpající se ve větru společně doprovázely Toma na cestě domů a snažily se mu beze slov našeptat to, na co měl teprve přijít. Ne vše přirozené je také správné. Ne vše správné je i přirozené. Člověk je však až příliš malý pán na to, aby dokázal ovlivnit něco již předem daného. Může to pouze přijmout. Smířit se s tím. Přestat bojovat v předem prohrané válce. Brát prohru jako vítězství.
…
„Máš strach?“ Vlkův ostrý, chraplavý hlas způsoboval malému mláděti třes po celém těle. Netušilo, kde se v něm pořád bral dostatek odvahy, aby vůbec mohlo mluvit.
„Nemám,“ píplo. „A ty máš strach ze mě?“
Vlk se pobaveně rozesmál a pozorněji si prohlížel malého umíněného tvorečka.
„Já a strach? Z tebe? Proč bych se měl bát? Já jsem predátor a ty moje kořist. Potrava. To ty by ses měl bát, maličký.“
„Proč?“ Srneček sklopil uši a zamrkal velikýma nevinnýma očima.
Vlk jej obešel, přičemž z něj nespouštěl divoký, lačný pohled. „Protože tak je to správné,“ zavrčel. „Tak to prostě má být.“
autor: B-kay
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 8
Moc se mi tady líbí Tomova povaha, i to jak se postaral o Flinna. Bill mi připadá jako z jiného světa a k tomu ten pohádkový příběh…nádhera!
ta pohádka se mi líbí 🙂 Tome ty jsi teda opatrovník 🙂
Strašne ma dojalo ako Tom nezabudol pri starostiach o chudáka Flinna na ten koláč:) Je to nádherná poviedka, vlastne dve nádherné poviedky. Ten srnček bol roztomilý keď sa pýtal vlka či sa ho bojí. Vlk sa musel do toho malého škvŕňaťa zamilovať 🙂
Awww…Poprvé mám v povídce Billa radši než Toma, i když oba jsou úžasní. A ten srneček. :O Těším se na pokračování.
🙂
Každý nový díl je lepší a lepší! Nemůžu si pomoct, ale do téhle povídky jsem se zamilovala během pár dílů! ♥
Příběh srnečka a vlka je přímo dech beroucí! Úplně jsem hltala řádky očima, jak jsem chtěla vědět, co bude následovat dál. Nevím proč, ale ten srneček mi něčím strašně připomíná Billa. Tím, jak je nezkažený, čistý, křehký a hlavně odvážný! Opravdu moc doufám, že v povídce bude ještě více zmínek o téhle pohádce, protože se mi to moc líbí. Krásně dotváří tenhle něžný příběh ♥
A na Billa nemám slov. Vážně. Totálně jsem se do něj zamilovala ♥ Ono to ale asi ani jinak nejde 🙂 Je to tak neuvěřitelně okouzlující stvoření! Chtěla bych jej obejmnout a mít ho doma! Do Billa se prostě nejde nezamilovat se hnedka na první pohled 🙂 A i když je Billova minulost s rodinou moc smutná, tak jsem ráda, že teď vím, jak to bylo. Hrozně moc bych si přála, aby tahle operace Billovi pomohla, on by si to vážně zasloužil. Ale vím, že někdy se zázraky prostě nedějí..ale Bill už jeden svůj zázrak našel – a to v podobě Toma ♥
Mám ráda to, jak se Tom o Billa zajímá a stará se o něj. Jak je chce poznat, rozveselit jej a trávit s ním čas. To, jak šel Billovi ukázat ten stromeček, bylo vážně krásné 🙂 Úplně vidím před sebou, jak si Bill ten stromeček prohlíží a vidím tu jeho radost v očích 🙂 Navíc se mi i moc líbilo to, jak Tom pomohl Finnovi. Tom má vážně dobré srdce 🙂
A musím se přiznat, že když se Bill s Tomem před domem loučili, a Tom dal Billovi jablečný šáteček, tak jsem skoro začala brečet. Nevím proč mě to tak dostalo, ale fakt jsem měla na mále. Nejvíc mě ale dojímá Billova radost 🙂
Strašně moc děkuji za tule nádhernou povídku! Ta něžnost v Tvých příbězích mě ještě stále dostává ♥♥♥
Je krásně jak k sobě nacházej cestu.
mám z toho husí kůži. děkuju, už dlouho mě nezasáhlo to blýskavé jiskření mezi Tomem a Billem tak, jako teď. příjemné napětí, chemie, souznění.. zase se nechávám unášet tou atmosférou mezi nimi.
Tak nádherná, něžná a atmosferická je tahle povídka. Zamilovala jsem se ❤️ Nejkrásnější na tom je, kolik si toho kluci vzájemně dávají a ještě můžou dát 💞