autor: Bitter
Po Trinově prohlášení se od něj Tobias zmateně odtáhl a otřel si oči hřbetem dlaně. S vděkem přijal od víleníka kapesník a všiml si, že Trin už teď vytáhl obočí nahoru, jako kdyby předem věděl, že jak se vysmrká, znovu spustí nějaké divadlo.
„Jak myslíš, že my nic dělat nebudeme? Musíme ho najít… Musíme…“
„Musíme počkat na Toma. Tvůj otec trpělivostí nikdy moc nevynikal, ať šlo o cokoliv, a zdá se, že ohledně tebe už vůbec ne, takže je na cestě sem. A aby bylo jasno, nezajímá mě, jak dalece jsi na něj naštvaný, počkáme. Až dorazí, uvidí se, co dál. Nemělo by mu to trvat dlouho. Podle Darii vyrazil dva dny po nás. Má s sebou dračí stín. I když létání nikdy nebylo jeho silnou stránkou.“ Ušklíbl se Trin
„Ale my musíme pryč… Někdo se musí podívat na Zany a… Jak vůbec bude vědět, kde nás najde?“
„Zanthia je už na cestě domů.“
„Sama?“
„Ne. Hledali jsme vás s celou jednotkou a Dariiným stínem. Sledujeme vás už tři dny. Hned jak jsem si byl jistý, že víme, kam jdete, nechal jsem stín zmizet, takže Daria hned věděla, kde jste, a když to řekla tvému otci, vyrazil sám. Další její stín nás dostihl včera k ránu se zprávou o Tomovi. Jednotku jsem poslal se Zanthií a tady jsme jen my.“ Dodal pobaveně, když si všiml, jak Tobias pátrá po pokoji, kde by se kdo mohl schovávat. Vlastně to nebyla tak úplně pravda, ale to Tobias vědět nepotřeboval, stejně jako Daria a Tom, že o tom, kde ti dva jsou, věděl přesně celou dobu.
Tobias chvíli mlčel a Trin musel potlačit nutkání si do něj rýpnout, jestli tohle je všechno, jestli nebude další scéna nebo jestli nehodlá utéct oknem hned, jak se otočí, aby nemusel čelit Tomovi.
Docela ho začalo zajímat, co tak strašného si ti dva udělali. Když byl malý, Tom ho zbožňoval, nepustil ho z očí, a i když se to nemuselo zdát, visel na chlapci víc než Bill.
Na druhou stranu, Bill byl ten, kdo malému tenkrát dával hranice, jestli se tohle Tom nenaučil a ten prcek je převážně taková lesnička jako doteď…
„A kde vlastně jsme?“ Prolomil ticho a Trin sebou cukl, jak se ponořil do vlastních myšlenek.
„V té vesnici, kde jste se chtěli schovat původně.“
„Ale temní…“
„Temní se tu prohnali asi před hodinou.“
„Bill…“
„Nebyl s nimi. Vypadalo to na podpůrnou jednotku. Měl bys spát, zítra vesnici prohledáme, jestli se nám nebude něco hodit.“
„Je taky prázdná?“ Trin jen kývl, zvedl se z postele a natáhl se pro skleničku.
„Všichni jsou v zimním kraji, v lucernovém lese na hranicích nebo u elfů. Podařilo se nám alespoň tohle.“ Vysvětlil a dopil sklenici na jeden zátah.
„To je fajn…“ Pousmál se Tobias, protože na otázku, kde všichni jsou, se bál zeptat už Zanthie. Děsil se, že by dostal tu nejhorší možnou odpověď – mrtví.
„Fajn by bylo, kdyby k tomu nikdy nedošlo.“ Poznamenal jen Trin a lehl si na postel u druhé stěny. Tobias jen něco nesrozumitelně zamumlal a on si na dlani vyvolal drobná světýlka, která používal k ochraně paláce. Tahle dohlížela na dům, ve kterém byli, a na okolí. Dvě zářila rudě. Spokojeně se pousmál a dlaň zavřel dřív, než by si světýlek mohl Tobias všimnout.
Ne, Bill opravdu nebyl s jednotkou stínů, která právě táhla na oslabený palác, byl přímo u nich a Trin už dávno nebyl tím nezkušeným chlapcem, který nedokázal rozeznat ticho opuštěné vesnice od ticha, jež nastane, když je poblíž predátor.
Lehký vítr rozhýbal okenici a dokonale zakryl tiché otevření a zavření dveří domu.
Trin se převalil na záda, pohledem ještě zkontroloval Tobiase a za chvíli usnul.
Ze spánku ho vytrhl letmý dotek na rameni. Ve vteřině mířil dýkou na krk stínu. Stín se ušklíbl a naznačil mu gestem, že počká venku. Trin jen kývl, vrátil dýku pod polštář a vylovil z kapsy váček s narůžovělým práškem. Tiše došel k Tobiasově posteli a foukl mu trošku do obličeje. Rozhodně nehodlal riskovat, aby se Tobias vzbudil a nachytal ho při schůzce s Lalitiným stínem.
„Valren ztrácí trpělivost. Ta jeho opeřená bestie se už vrátila a k jeho překvapení bez Billa. Zatím věří, že Bill prince zabil, a chystá se i na krále, i když se měl vrátit. Tom už je dost daleko a Darie se nečekaně přitížilo. Odpoledne opustila palác.“ Spustil stín bez pozdravu a Trin kývl.
„To s Dariou se mi nelíbí. Jestli na to Skay přijde…“
„Tak s tím stejně nic neudělá. Je to má dcera a jiný způsob, jak ji držet dál, není. To víme oba.“
„Je tam ještě někdo?“
„Jen stíny o Darii a tvá jednotka. Přístavní jsou pryč a jednotce na vystřídání zatím nikdo nedal rozkaz… Valrenova jednotka by měla dorazit zítra během noci.“
„Dobře… Odvolej víly do kasáren. Až palác padne, už se nebude moct nikdo dostat pryč.“
„Princ stále neví nic o své moci?“
„Zatím trvá na tom, že nezasahoval, ale tím spíš se nesmí dostat domů.“ Potvrdil jí a mimoděk se ohlédl směrem k oknu do ložnice.
„Hlavně si dávej pozor. Kdyby na to přišel… nebo Tom… bylo by po všem.“
„Ti dva jsou až moc zahledění do sporu, co maj mezi sebou. Ani jeden není schopný odpoutat se od svého ega. Oni problém nejsou.“
„V tom případě už se musíš bát jen Billa. Oba jsme viděli, jak při pohledu na něj zaváhal, a teď se žene za Tomem pro odpovědi. Až si vzpomene…“
„Tak bude štěstím bez sebe, že má syna a Toma zase u sebe, a udělá vše, aby je udržel v bezpečí. V klukově přítomnosti mu to nikdy nemyslelo jasně. Není proč si dělat obavy.“
„V to doufej. Jestli přijde na to, jak si s jeho synem hrajeme, a co ho čeká, zabije tě.“
„O to si nedělej starosti. Postarej se, ať palác padne, ale ať si Valren nevšimne, jak lehké to bylo.“ Varoval jí a bez dalšího pohledu na stín se vrátil do ložnice. Na světýlkách zkontroloval, že stín zmizel, a zadíval se na spícího chlapce.
Bylo zvláštní jak málo a zároveň moc se Billovi a Tomovi podobal. V jednu chvíli viděl Billovu bojovnost a rozhodnost, ale Tomova impulzivnost jako by vždycky zabila vše, co by za to stálo, a ten chudák se v tom plácal až po uši.
„Měla by si spíš dělat starosti, abysme se nepozabíjeli my dva…“ Zahučel a narovnal chlapci přikrývku.
„Chci psát o nějakým padouchovi.“
„A proč nepíšeš?“
„Protože to má bejt pohádka. Dobro porazí zlo.“
„No a co hrdina, co je na začátku padouch, protože neví, že je hrdina? Ztráta paměti třeba?“
„Sakra… doprdele… Trine!“ Křikl, nasadil si boty a vyběhl před domek. S víleníkem se srazil ve dveřích.
„Co se děje? Stíny?“
„Ne, měl jsi pravdu. Já to napsal. Trine, napsal jsem to. Proto si Bill nevzpomíná. To ta pohádka.“ Vychrlil na něj, až měl Trin co dělat, aby jednotlivá slova rozlišil.
„Musím domů, jen to přepíšu a bude to. Trine… Můžu to všechno zastavit.“
autor: Bitter
betaread: J. :o)
Ten Trin rozehrává nějakou nebezpečnou hru. Nechat si vzít palác? Není blázen?
A Tobiasovi se konečně rozsvítilo. To je kolosální úspěch. Akorát že to s tím přepisováním asi nebude takové jednoduché.
Také si myslím že Trin má něco zalubem.