pokračování
———-
Bill sedí na kraji postele a je zachumlaný do pokrývky. Ledové polibky přicházející zimy se opět hlásí o slovo. Sleduje spícího Toma a pomalu u toho kouří. Je už po poledni, ale i tak ho ještě nechce vzbudit.
Tom prospal celé dva dny. V kuse a bez probuzení. Víc jak čtyřicet osm hodin. I když ve spánku vypadá klidně, něco je tu hrozně špatně a Bill to cítí ve svých kostech. Ví to. Znovu potáhne ze své cigarety. Cigarety jsou tím jediným, co ho v poslední době drží nad vodou. Tím jediným kromě Toma, pochopitelně.
Dnes se ho Bill pomalu bojí i políbit. Tom tak hrozně zhubl, až se zdá, že i ten nejmenší dotyk by jej mohl rozbít na kusy. Billovy obavy jsou všudypřítomné, a tak se ničeho neodváží.
A jak je Tom bledý. Tom je skoro průsvitný. Poslední dobou se jen mátožně plouží kolem, a není ho skoro slyšet, s výjimkou okamžiků kdy krvácí nebo zvrací. Někdy se na něj Bill dívá a musí se snažit, aby v něm ještě rozpoznal toho kluka, do kterého se zamiloval.
Bill si povzdechne a křečovitě si silnou rukou sevře obličej, aby zastavil své slzy. Tom jen spí a spí. Bill se jen strachuje a strachuje. Konečně se mu podařilo schrastit dostatek nato, aby uskutečnil svůj plán a vyřešil tím jejich problém.
Po dvou dalších vykouřených cigaretách začíná Tom mžouravě otvírat oči a Billovi padá kámen ze srdce a může se opět zhluboka nadechnout. Tom svým zrakem okamžitě vyhledává Billa a na rozpraskaných rtech se mu objevuje něžný úsměv.
„Dobré ráno, kráso moje.“ Zašeptá.
Bill se málem usměje, málem se k němu skloní, aby ho málem políbil, pak si ale vzpomene, že už je skoro odpoledne, že čas běží a že Tom se mu vytrácí přímo před očima.
Snaží se v sobě zmobilizovat tolik nakažlivého entuziazmu, kolik to jen jde.
„Dneska tě beru k doktorovi.“
————
Když Tom přichází domů, opatrně za sebou zavírá venkovní dveře. Ještě než vstoupí do kuchyně, ucítí vůni a pochopí, že Bill musí vařit. V kuchyni na něj čeká zjevení, spatří prskajícího Billa, který se potýká s troubou, a pohled na něj v něm probudí nečekané pocity něhy.
Dramaticky do sebe nasaje vzduch a přivírá oči: „Hmm, to bude bašta.“
Bill se bleskově narovnává od trouby, aby rychle pronesl: „Potřebuješ se sakra pořádně najíst,“ a už se zase spěšně sklání k vaření.
Tom nemá srdce odmítnout, když se před ním konečně objeví talíř fantasticky vypadající porce něčeho, co muselo Billovi trvat celé hodiny. Něha se v něm ozývá nanovo.
„Díky.“ Pronáší, když se jeho oči střetnou s Billovými. „Nemohl bych si přát lepší hospodyňku.“
Bill odfrkne, ale na pohoršený pohled už nemá sil. Nespouští z Toma oči. Sleduje pozorně, jak žvýká, a čeká, až spolkne i to poslední sousto.
„Tak jak…?“ Zeptá se, když je konečně spokojen s porcí, kterou do sebe musel Tom naházet.
„Tak jak co?“ Opáčí na to Tom.
„Tak co u doktora?“
Tom pokrčí rameny. „Dobrý.“
„Dobrý?“ Bill svraští tázavě černé obočí.
„Jsem v pohodě.“
Tom sleduje Billovu reakci. Vidí, jak se jeho tvář znovu rozzářila a spatřuje v jeho očích jiskry. Tomovo srdce pomalu stahuje ledová kazajka. Moučník dojídá se zádumčivým výrazem.
V temnotě noci se Tom přivine na jejich posteli k Billovi. Vdechuje jeho vůni, ukládá si ji do paměti a zakopává hluboko do srdce. Něžně se otře nosem o ten Billův a blaženě si povzdychne, když mu Bill gesto opětuje. Ukládá si také tohle.
„Opravdu je všechno v pořádku?“ Zašeptá Bill.
Tom zavírá oči a konečky prstů objíždí kontury Billovy tváře. Druhou rukou se chytá jeho boku. Cítí, jak se celý chvěje. Nechce to říct. Ví, že to říct musí.
„Já, Bille, umírám.“
Bill svraští tvář a jeho oči se doširoka roztáhnou šokem a děsem. „Ne… to ne.“ Vyjekne. „Vždyť jsi říkal, že jsi v pohodě.“
„Ale vždyť já jsem.“
„Ty umíráš a jsi přitom v pohodě?“
Billovy prsty se zatínají do Tomova těla, Bill se ho chytá a přitahuje si ho k sobě. Tom se ho chytá ještě silněji, archivuje si a mapuje celé Billovo tělo, navěky si do mysli schovává každou jeho měkkou křivku a každý ostrý úhel.
„Ty taky umíráš.“ Vydechne zvolna Tom. Vzdouvají se v něm emoce a dělá mu problémy mluvit. „My všichni umíráme, Bille. Každá prožitá vteřina nás přibližuje neodvratnému konci.“
Bill zatřepe vzpurně hlavou. „Ne, to prosím tě neříkej.“
„Ale vždyť je to pravda.“
„Ne!“
Najednou se zvedají hráze a z Tomových očí se valí nekonečné proudy slz. Teď už je nezastaví. Běduje a naříká, zavrtává si obličej do Billova krku a chvějícími rty ho po něm líbá.
„Umírám, já, Bille, umírám. Celý svět umírá se mnou.“
Jsou ve vzájemném objetí a můžou se umačkat. Z Tomova hrdla se derou přerývavé vzlyky, které se snaží utápět v Billově kůži a doufá, že v ní nadobro zmizí, že se tam do Billa vsáknou a pak zas bude dobře. Doufá, že to přestane bolet. Zakrátko se k němu přidává i Bill a oceán slaného smutku je proléván dál. Pláčou a pláčou spolu. Prolévají slzy pro Toma, pro celý svět, pro smrt a pro lásku.
—————-
Věk je prokletím, kterému nikdo neunikne. Je tu další rok a mají to v něm ještě o něco těžší. Tom je křehčí než porcelánová panna a tvrdohlavější než beran.
„Jsem v pohodě,“ tvrdí a potácivě se snaží dovléct do ložnice. Bill mu nevěří, protože sám už neví, čemu se věřit za stávající situace dá. Následuje Toma, a když míjí zrcadlo, málem se v něm nepoznává. Kdy se z něj stal ten unavený, životem sešlý cizák, co teď na něj civí?
Je tak neskutečně unavený. A tak beznadějně zamilovaný. Je zaláskovaný bez ohledu na to, jak hlasitě a nemilosrdně jim kuchyňské hodiny svým tikáním odpočítávají zbývající čas. Sčítají jim společné okamžiky, odčítají každou vteřinu. Tik tak, tik tak, tik tak.
Bill mu pomáhá a nadzvedává peřinu, pod kterou se Tom snaží pomalu zasunout. Pokojem se rozléhá vrzavé praskání Tomových kloubů. Tom zamručí bolestí a zavrtává se do peřin, kde je v teple a v bezpečí. Aspoň pro teď.
„Dneska tam nepůjdem?“ Bill se ptá už napůl spícího Toma.
Dneska bude opět hořet purpura spadaného listí. Bill dokáže uhádnout, po čem prahne Tomovo srdce, ví, že chce vidět ji. Znenadání pociťuje zoufalství, když si uvědomí, že Tomova šance na usmíření se s ní jim proklouzává mezi prsty.
Tomovy zářivé oči se upírají na Billa, ale pak se pevně zavírají a Tom zatřepe hlavou. Po lemu Billovy košile se natahuje vyzáblá, třesoucí se ruka. Zatáhne za ni, a i když je to jen drobné gesto, na které Bill nemusí reflektovat, stejně jej uposlechne.
„Pojď sem,“ prosí Billa ochraptělým, ale něžným hlasem.
Jak jinak, než že neodolá a přisune se k Tomovi, až se nad jeho zesláblým tělem sklání jak smuteční vrba. Tomovy smrtelně bledé ruce obtočí Billovo tělo, až spočinou na jeho pozadí. Bill zalapá po dechu. Tom své ruce přesouvá dopředu a i přes Billovo oblečení do nich chytá jeho přirození. Bill sebou zavrtí a snaží se vymanit z Tomova objetí.
„To nemůžeme.“ Kárá Toma jako malé dítě. Doufá, že to bude schopen Tom pochopit. Vždyť by ho mohl zabít. Stačí tak málo. Jeden chybný, unáhlený pohyb a zlomí ho jako suchou větvičku. Může být po všem, aniž by si toho sám všiml.
„Bille.“ Tom tiše šeptá a měsíční svit ozařuje slzy lesknoucí se v jeho očích. „Prosím.“
Bill přivírá oči, aby v sobě sebral sílu a Toma odmítl. Vždyť to dělá pro jeho bezpečí. Pro jeho přežití. Tomovy prsty přejedou po Billově čelisti. „Prosím.“ Zahuhlá znovu.
Bill se poddává a okamžik jeho rezignace je sladkohořký. Zakusuje se do vlastního rtu a pokývne hlavou, i když ví, že rozum mu velí jinak. Rozum mu velí, ale něco jiného mu přikazuje kapitulovat. Možná je to zoufalství v Tomových očích, možná je to zoufalství v těch jeho.
Když se spolu milují, Billa se zmocňuje zdrcující pocit definitiva. Milují se a je to tak něžné, že se tomu snad ani nedá říct sex. Krása a síla jejich pouta přinese slzy. Chce být s Tomem spoután na věky věků. Přesně takhle. Tělo na těle, kůže ke kůži, srdce k srdci.
Když je po všem, Billovo silné, vysokými zdmi chráněné srdce, se rozpadá na tisíce drobných kousků. Usíná vedle Toma pod pokrývkou melancholie. Je propleten s Tomem, pohlcen Tomem, je Tomem. Vdechuje Toma. Zdá se mu o Tomovi.
Ráno je provázeno příchodem zimy a žalem.
Bill se probouzí pocitem chladu, který tlačí na jeho tělo. Zdá se to být Tom, ale zároveň ne.
Bill se posadí a mžouravě se snaží zaostřit zrak. Nemá čas se ani nadechnout. Křik, který se vydere až ze samotného dna jeho zlomené duše, probodává bušící srdce všemocného vesmíru a otřásá nebesy i peklem samotným.
—————-
Bill v dlani křehce svírá hromádku seschlého, rudého listí, zářivostí své barvy mnohem jasnějšího, než jaké kdy za padesát let svého života spatřil, a vyhazuje jej do vzduchu. Je to shledání na místě, kde své srdce ve věku necelých jedenácti let kdysi upsal červenému podzimnímu listí, kaštanově hnědým očím a klukovi jménem Tom.
Zasměje se a jeho potemnělý, hluboký smích je poznamenaný prožitými roky. Je dutý a prázdný, je trýzněn vzpomínkami šťastnějších dob. Když přivře víčka plné vrásek a povolí své vědomě potlačované fantazii uzdu, stává se z něj opět dobyvatel, jehož život byl provázen epickým hrdinstvím a tragédií. A teď je tady, je na konci své cesty.
Sahá po nádobce a chová ji v náruči jako děťátko. Jeho děťátko… jeho baby… jeho Tom. Promarnil tolik let života zahořklostí a vztekem na osud, který mu přinesl lásku a pak mu ji zase vzal dřív, než ji mohl pořádně užít. Byl skoro ještě dítě, když se to tenkrát stalo, když mu záludné pařáty smrti vyrvaly jeho souzeného. Jeho srdce stále bolí. Stále je sužováno pocitem viny a zármutkem a ztrátou.
Ale jeho láska, ta se smrtí zotročit nedala. Láska v něm žije dál, je přítomna v jeho vzpomínkách, je ve všem, co ho obklopuje. Ve všem, co ho obklopuje, vidí Toma. Obzvláště pak na tomto místě. Obzvláště tady, kde hoří rudé listí. Čas je jen mírou, která den za dnem krade duše tělům. Svět ale přetrvává dál a láska je tím, co ho přetváří. Bill se jí nechal proměnit také.
Je čas.
Zkrabatělé prsty opatrně odšroubovávají víčko nádobky. Zapálil se oheň a jeho chřtán začíná požírat kupu listí. Bill jej fascinovaně sleduje. Tomova stará matka, tak stará, že sotva sama dýchá, sleduje oheň s ním. Jsou tu jen sami dva. Jsou tady s Tomem a urovnávají letitý spor s černočernou temnotou, kterou může zrodit jen život sám.
Billovy prsty přicházejí do styku s popelem v malé urně, zavrtávají se do něj a nervy v jeho těle zajiskří výboji. Znovu ho cítí. Znovu cítí Toma. Nabere hrstku z nádobky popela do dlaně a vhodí ji do hořících plamenů, nejdřív jednu, potom další. Propouští ostatky Toma a s ním se nadechuje i Billovo srdce.
Jazyky plamenů polykají vše, s čím přijdou do styku. Konzumují listí, Tomův popel, Billův strach. Zavře oči a ten kluk tu stojí přímo před ním. Kluk Tom, jeho životní láska. Ocelový kroužek v jeho rtu září skoro stejně jako jeho úsměv. Do zlatava opálená kůže, oči v plamenech, uhlově černé copánky spletených vlasů. Je hubený jak lunt, krásný a křehký jak porcelánová panna a je tím jediným, co si kdy Bill v životě přál. Zatouží po tom se ho znovu ještě jednou moci dotknout. Ucítit jeho pokožku a tlukot jeho srdce, nasát dech jeho úst. Pak ale otevře oči a Tom je pryč. Jeho Tom stoupá k oblakům a do nebes, které jsou jeho domovem.
„Už jsi v pohodě.“ Zašeptá Bill do tmy.
Nikdy se s tím úplně nevyrovná. A nikdy nebude úplně v pořádku. Krutost života mu vzala jeho lásku a on nikdy neodpustí ani nezapomene.
Teď čeká smrt na něj.
Je řada na něm, ale Billův strach se kamsi vytratil. Proměnil se ve smířlivý pocit klidu a zadostiučinění. Loučí se tu s koncem podzimu a s jeho láskou, loučí se s Tomem. Po Billově zestárlé tváři stéká slza. Jeho loučení s Tomem ale přece neznamená sbohem. Je to jen momentální nashledanou až do doby, kdy se opět spolu někdy a někde setkají.
autor: Abe
překlad: modrozelená
betaread: J. :o)
Vedela som, že táto poviedka sa skončí tým, že budem fňukať. Nevidím na klávesnicu:( bolo to strašne krásne ale tak príšerne boľavé. Atmosféra tejto poviedky ma vtiahla do deja a absolútne som sa nedokázala vymaniť nemohla som sa poriadne nadýchnuť a teraz mi tečú slzy. Aj keď veci so zlým koncom nečítam, toto sa nedalo neprečítať. Strašne moc ďakujem za úžasný preklad.
Nemám slov. Toto je úžasná poviedka, ktorá má v sebe neuveriteľnú silu. Dve spriaznené duše, ktoré prežili množstvo útrap, sa našli.. aj keď len na chvíľu, ale bolo im dovolené zažiť aspoň trochu šťastia.
Normálne mám slzy v očiach a to sa mi často nestáva, takže poklona autorke za úžasný príbeh a prekladateľke za jeho sprostredkovanie.
Tahle povídka byla nádherná a já si vychutnala každou větu zvlášť. Ale nevím, jestli se k ní ještě někdy vrátím, protože už nikdy se nechci tak naplakat jako při jejím čtení. Byl to pro mě hodně emocionální zážitek.
Moc moc moc děkuju za překlad 🙂
Teď nějak nevím, co napsat. Nejsem si vůbec jistá, jestli jsem ráda, že jsem tu povídku četla…
Ale stejně bych nedokázala ji nepřečíst. Takže chci jen říct, že je to úžasné dílo, obdivuju každého, kdo něco podobného dokáže napsat…
Ale už nikdy znovu…..děkuju
🙁
Nevím co mám napsat slovama to nedokážu vyjadřit ale kdo tuhle povídku napsal a přeložil tak vám moc děkují.
Jo..tak nějak jsem předpokládala,ze to tak dopadne… Chudák Tom…ale povídka je to opravdu hezká.. 🙂
Od začátku jsem věděla, že to špatně skončí a stejně tu bulím jako malá holka…