Never Look Back 20.

Bolest

Bill

Ráno jsem se vzbudil dřív něž Tom. Otočil jsem se na něj a pohladil ho po tváři. Když otevřel oči, usmál jsem se na něj.

„Dobré ráno,“ řekl jsem něžně. Pokusil se taky usmát, což mi udělalo radost. Bude v pořádku.

„Dobré ráno,“ zašeptal. „Bille…“

„Ano?“

„Musím ti něco říct,“ vydechl. Chytil jsem ho za ruku.

„Povídej…“

„Miluju tě.“ Když to říkal, naprosto vážně se mi díval do očí.

Nevydržel jsem to a uhnul pohledem. Nevěděl jsem, co mám říct. Chtěl jsem říct něco, co by ho potěšilo, ale slova mi uvázla v hrdle. Uvědomoval jsem si, že čeká na odpověď. Polkl jsem. Pomalu vyprostil ruku z mého sevření.

„Chápu,“ řekl tiše. Vstal z postele a začal se oblékat.

„Tome, počkej…“

„Ne, to je v pořádku,“ řekl dutým hlasem. „Půjdu.“ Sebral se a odešel. Nechtěl jsem ho ranit… A už vůbec ne v takovéhle situaci. Vložil jsem hlavu do dlaní.

***

V práci jsem na to ještě pořád myslel. Cítil jsem se hrozně provinile. Najednou se ozvalo zaklepání a do mé kanceláře vešel Tom. Překvapilo mě to. Vstal jsem.

„Chci jen říct,“ začal a pak se párkrát nadechl. „Vyspali jsme se spolu. Odehnal jsi mě. Pak jsi mi pomohl a… Bylo mi s tebou tak dobře. Řekl jsem ti, že tě miluju a ty mě stále odmítáš. Proč?“ Nedokázal jsem najít normální odpověď, a tak jsem se uchýlil k jednoduché výmluvě.

„Já… Někoho mám.“ Vrazil mi facku. Pak odešel. Znovu jsem si sedl s vědomím, že bych si zasloužil ještě nejmíň tři.

Tom

Vyběhl jsem z budovy a opřel se o stěnu. Sjel jsem po ní dolů a objal si kolena. Už toho na mě bylo moc. Měl jsem sto chutí to tady hned zabalit a pokusit se o život na druhé straně zeměkoule. Ale stále mě svazovala ta prokletá výpovědní lhůta.

Chvíli jsem tak takhle seděl jako hromádka neštěstí, než jsem si uvědomil, že tím, že tu promrznu a nachladím se, si vážně nepomůžu. Setřel jsem si slzy, které se mi draly do očí, a zvedl se. Připadal jsem si hrozně osamělý. V jeden den jsem přišel o všechno a všechny. Měl jsem chuť rozkřičet se na celý svět. Potřeboval jsem něco dělat, abych na to nemusel pořád myslet.

Vrátil jsem se ke svému stolu a zahrnul se prací, kterou jsem jinak dělal s odporem.

„Měl by sis vzít volno,“ prohodil Chris, když šel kolem.

„Ne, prosím, nechte mě pracovat,“ zaúpěl jsem. Chris ke mně přišel a povzbudivě mi stisknul rameno.

„Je mi to líto…“ Krátce jsem se na něj podíval, ale pak jsem uhnul pohledem. Chvíli nade mnou stál a držel moji ruku. „Kdybys něco, cokoliv potřeboval, víš, že tu jsem pro tebe, že jo?“

„Děkuju ti,“ usmál jsem se na něj. Budu jim muset zajistit pohřeb, uvědomil jsem si s lítostí. Mamince, tatínkovi a sestřičce… Měla mít celý život před sebou. Kéž bych tam umřel taky…

Najednou ze dveří vykoukl Bill. Viděl jsem jeho nešťastný výraz. Nechtěl jsem ho takhle vidět. Bolelo to. Zvedl jsem se a šel pryč.

„Netrap se. Budu v pohodě…“ Nebudu… Už nikdy…

Bill

Co jsem to udělal? Ptal jsem se už po sté. Ale odpověď jsem slyšet nechtěl. Byl jsem si toho vědom a cítil jsem se hrozně.

Vtom mi zazvonil mobil. Zvedl jsem ho.

„Prosím?“

„Ahoj,“ ozval se počítačem změněný hlas.

„Co ještě chceš?!“ vykřikl jsem.

„Dáme si schůzku?“

***

„Kam jedeš?“ zeptal se Chris.

„Na schůzku s naším vrahem.“ Chytil mě za zápěstí.

„Co blbneš?“ zasyčel. „Sám tam nemůžeš. Pojedeme všichni.“ Rezignovaně jsem si povzdechl. Než jsem si stačil vzpamatovat, už jsme s Tomem seděli v autě a mířili jsme ke skladu několik ulic od stanice – k místu, které si vrah vybral. Tom celou dobu mlčel a díval se před sebe.

„Doufám, že tě nenapadne udělat nějakou blbost,“ řekl jsem tiše. Vztekle praštil do sedačky.

„Přestaň mě pořád podceňovat. Chováš se ke mně, jako bych byl neschopnej…“ Pevně jsem sevřel volant. Naštěstí jsme už byli na místě.

Vystoupili jsme a já okamžitě zamířil ke skladu. Slyšel jsem, že ostatní jdou za mnou. Otočil jsem se.

„Možná byste…“

„Teď není čas na hrdinství,“ přerušil mě Chris.

Vešli jsem tedy do skladu. Byl prázdný… Až na tmavou postavu na druhé straně místnosti. Popošla blíž k nám… A v tu chvíli jsem spatřil její tvář.

William Brown.

„V… Vy?“ vykoktal jsem.

„Ano,“ usmál se a vytáhl z kapsy zbraň. Okamžitě na něj všichni zamířili. Ale já chtěl vědět jen jedno.

„Proč?“ vydechl jsem.

„Nenávidím buzeranty,“ zavrčel. „Jsou odporní.“ Pak na mě namířil první. „Všichni zhebnout. A ty taky.“ Vystřelil. Než jsem stačil uhnout, Tom skočil přede mě.

autor: Dietřisko & Kentaur