Denial 39.

TOM

Bylo už kolem pěti odpoledne, zatímco jsme se všichni neustále dobře bavili. Teda všichni kromě Barbary. Bavila se s námi, ale byla poměrně napružená a celkem toho i hodně vypila. Raději jsem si jí moc nevšímal a dál si povídal s ostatními. Všiml jsem si, že na ni byl Billův otec poměrně vysazený, ale to jsem se také snažil přehlížet. Soustředil jsem se pouze na Billův spokojený výraz a veselou Nicki. Zdálo se, že si oslavu užívá. Paní Trümperová do nás všech už nacpala alespoň jeden kousek dortu, který pro malou upekla. Dokonce se mi i zdálo, jako by tu bydlela ona a hostila nás. Nejspíš už tak byli zvyklí. Pomalu se můj názor na Barbaru začínal měnit. A byl neustále horší a horší. Obzvlášť po tom incidentu.

„Já za to nemůžu. To on se vrací z práce furt dýl a dýl. Dnes ani nespal doma,“ stěžovala si Barbara Billově mamce, když se začala řešit jejich napjatá situace. Ahm… bezva. Nicki si tu jen poletovala s mým šátkem a hrála si na břišní tanečnici. Semknul jsem rty k sobě. Tohle nevypadá ale vůbec dobře.

„Moji rodiče sem přijeli hlavně kvůli Nicol, přestaň tohle rozebírat, to se vážně nehodí a navíc je to náš problém,“ podíval se na ni Bill. Bylo vidět, že je naštvaný.

„Tvoje matka se mě ptala, tak na mě hned nevyjížděj. Zřejmě máš důvod z toho bejt nervózní, hm? Co kdybych se někoho do firmy došla zeptat, jak jsi tam byl dlouho?“ povytáhla obočí. Pomalu jsem cítil, jak se mi tlačí srdce do krku.

„Já po tobě nevyjíždím, ani to nemám ve zvyku na rozdíl od tebe. A nervózní z toho vážně nejsem,“ broukne klidně. „Víš, mohli bychom začít řešit třeba i to, že se o malou starám většinu času já, krom posledních dnů, kdy v práci řešíme velkou zakázku pro jistého pana Merhauta, který s námi spolupracuje. Je poměrně smutný, když ti vlastní dcera řekne, že ji maminka nemá ráda a není s ní tolik, jak by si přála,“ řekne Bill a narovná se. „Nebudeme to teď rozebírat. Já si chci svoje rodiče užít, tak tě žádám o to, abys přestala,“ mluvil klidně a tiše. Vůbec na ni nekřičel. Nelíbí se mi, jak na něj útočí a doráží. Nejspíš ale proto, že se to týká i mě.

„Nechci se vám do toho plést, ale opravdu můžu potvrdit, že jsme včera řešili zakázku pro pana Merhauta téměř do půlnoci,“ promluvím po chvíli, co se Barbara už nadechuje k dalším poznámkám.

„Vidíš, Barbaro? Tom s Billem pracuje, tak s tím přestaň. Někdo holt musí na tuhle domácnost vydělávat, já taky trávil v práci hodně času,“ přimluvil se náhle za Billa i za mě pan Trümper. On je prostě boží!

„Fajn,“ pokrčila rameny a zvedla se, aby došla pro další pití. Bill jen tiše oddechl a podíval se na mě. Jeho pohled byl děkovný.

„Omluvte mě,“ šeptnul a pomalu se zvedl. Rozešel se někam pryč. Až když otevřel dveře, z dálky šlo vidět, že se jedná o koupelnu. Barbara si ovšem jeho pohledu všimla a změřila si mě pohledem. Fajn, tak tohle už je v háji… Nejspíš půjdu s malou do jejího pokojíku, aby mi ho ukázala, a pak pojedu domů. Tohle už zašlo dost daleko. Pomalu jsem se zvedl.

„Mamí, a víš, kde byl tatínek?“ nakrucovala se před ní Nicki s mým šátkem. „On byl s Tomim. Protože se mají moc rádi. Oni jsou milenci a milenci se milujou, milenci se milujou,“ začala se hihňat. Co to kurva…

„Prosím tě, Nicol, přestaň se předvádět a nech si tyhle kecy,“ povzdechla Barbara a snažila se ji obejít, jenomže malá se jí furt motala pod nohy.

„To nejsou kecy! Já nelžu! Seš kráva!“ vykřikla na ní Nicki. No ty… Hned na to se ozvalo plesknutí, jak jí Barbara vrazila facku a pak opravdu hlasitý pláč. Proboha, to snad není pravda!

„Já nejsem žádná kráva, ty malej smrade! Co si to ke mně dovoluješ?!“ zaječela na ni Barbara. Já tu ženskou zabiju! Přísahám bohu, že ano! Nicki se však s brekem rozhlédla, jako by hledala Billa. On tu ovšem nebyl, tak se hned rozběhla ke mně a dál hlasitě brečela.

„Zlatíčko,“ kleknu si k ní hned a vezmu si ji do náruče.

„Barbaro, nezbláznila ses?!“ vyjela náhle Billova mamka. Malá se mi schovala do náruče a dál brečela tak intenzivně, až byla celá rudá. Začal jsem ji konejšivě hladit po zádíčkách a trochu se s ní pohupovat v domnění, že by ji to mohlo uklidňovat.

„Beruško, takový věci nesmíš mamince říkat. Tvoje maminka není žádná kráva. Kde jsi na tohle přišla, prosím tě?“ povzdechnu. Ona však začala brečet ještě víc nahlas a chytila se mě pevně jako klíště. Během chviličky Bill z koupelny vyběhl a došel až k nám.

„Co se tu děje?!“ stáhl obočí a porozhlédl se.

„Barbaro, nesmíš jí dávat, proboha, takový facky, vždyť je to dítě. Jsou jí čtyři, bože můj. Ani neví, co slovo kráva znamená. Stačí, že to někde slyšela a hned to zopakuje jako všechny děti,“ řekl jsem jí poměrně rozhořčeně a dál jsem Nicki držel v náručí, přičemž jsem se ji neustále snažil utišit hlazením po zádech.

„Toby mi říkal, že-že je to ženská, co-co nevěří dětem,“ vzlykala hlasitě Nicki, přičemž mi všechny slzy a snad i nudle otírala do košile. V tento okamžik to ovšem bylo to poslední, co mě zajímalo. Broučínek můj milovanej. Ach jo! Já mam takovou chuť tý krávě dát pěstí, sakra! Aaaaa!

„Vidíš? Ani neví, co to znamená! Slyšela to od jinýho dítěte!“ obořím se na ni vytočeně.

„Tys… tys jí dala facku?“ řekl dost nahlas Bill a došel k ní. A sakra…

„Vždyť mi řekla, že jsem kráva!“ vykřikla Barbara a strčila ho stranou, načež se hned rozešla k nám. „Zlatíčko, promiň mi to. Já… já se ti omlouvám,“ začala se jí provinile omlouvat. Hah, že tak najednou.

„Nech mě!“ křikla na ní Nicki s pláčem.

„Beruško, pojď ke mně, hm? Já to tak nemyslela,“ povzdechne Barbara. Ani prstem na ni nesáhneš, ty zrůdo! Víc jsem si ji k sobě přivinul a hnusně se na ni podíval.

„Nejdu k tobě! Chci bejt u Tomiho!“

„Tome, dej mi jí…“ řekne mi Barbara a nastaví ruce.

„NE! Nepouštěj mě, Tomí!“ začala hned malá brečet víc.

„Sakra, dej mi jí! Je to moje dcera!“ vyjela už i na mě. Tak to ani náhodou. Naopak jsem si k sobě malou víc přitisknul, abych ji před ní mohl bránit.

„Chce bejt u mě,“ řeknu jasně.

„To mě nezajímá! Já jsem její máma!“ zakřičí.

„Ne, nejsi! Nemam tě ráda! Seš hnusná a zlá na mě i na tatínka! A nekřič na mýho Tomiho! Mam ho mnohem radšeji než tebe!“ zakřičela na ni náhle Nicki s brekem. Bolestně se mi sevřel hrudník.

Sakra, tohle nedopadne dobře. Jak se asi musí Barbara cítit, když jí tohle malá řekne? Bože, neumím si to představit a nikdy… nikdy nedovolím, aby se někdy tohle stalo mně. Já se o svoje děti budu dobře starat.

„Dost!“ rozkřikl se Bill a chytil Barbaru za paži. „Přestaň ječet! Ta malá je z tebe v šoku, jako vždycky. Konečně jsi slyšela, že tohle nemá z mojí hlavy, ale ze svojí! Měla by ses místo toho řvaní uklidnit a jít přemýšlet o tom, jak se vůbec chováš, protože takhle se máma nechová!“ řekl rozčíleně. Potom ji pustil a šel ke mně a k malé. „Nicki, kočičko,“ pohladil ji jemně po ručičce. Zvedl ke mně oči. Jsem vážně tak přecitlivělý nebo tu malou bezmezně miluju jako Billa? Podíval jsem se na něj jen krátce a raději jsem pohled sklonil kamsi k zemi, abych zabránil úniku slz. Chtělo se mi vážně brečet. Nicki neustále vzlykala. Cítil jsem, jak se jí hrudníček splašeně zvedal proti mému ramenu pod návalem dalších vzlyků.

„Ty ses už snad úplně pomátla!“ řekl Barbaře i Billův táta rozhořčeně. Jeho mamka na ni jen koukala a kroutila opovržlivě hlavou. Barbara se na všechny z nás nenávistně podívala a pak se náhle rozešla pryč.

Během chvíle se ozvalo jen prásknutí dveří a brzy i motor auta.

„To je hyena, proboha!“ rozkřikl se pan Trümper. Jenom jsem zavřel oči, popotáhnul nosem a dál jsem hladil malou, která se konečně trochu začínala uklidňovat.

„Pane bože,“ vydechl Bill ztrápeně a klekl si na zem, načež si usedl na lýtka. „Promiňte, já… já za ni nemůžu,“ šeptl tiše a vzhlédl ke mně a poté až k rodičům. „Tome, děkuju. Ona je u tebe spokojená víc než u kohokoli jiného,“ pohladil Nicol po paži a přitom sjel i trošku mně po ruce. „Nicki, máma je pryč, neboj se. Máš tu Toma, babičku, dědu a já jsem tu taky s tebou. Neplakej, bude tě bolet hlavička,“ snažil se ji slovy ukonejšit.

„To bude dobrý, beruško,“ šeptal jsem jí do ouška a něžně jsem ji pusinkoval na spánek. Doufal jsem, že když to zabírá na mě, bude to zabírat i na ní. A povedlo se to. Pomalu se uklidňovala, dokud jen nepopotahovala nosem.

„Já jsem ti, Tomi, unudlila to krásný triko,“ pošeptala s plným nosem. Jej, broučínek můj.

„To vůbec nevadí, bleško,“ zasměju se od srdce. „Já si to tam nechám zaschnout na památku, ok? Budu s sebou pořád nosit tvoje soplíky, hm?“

„Né,“ začala se smát. S úsměvem jsem jí otřel oči i tvářičky od slziček a pohladil ji po zádech.

„Půjdeme se vysmrkat, hm?“ pošeptám.

„Bolí mě hlavička,“ broukne smutně.

„Já vím, broučku, to máš z toho plakání.“ Bill se jen smutně pousmál a hned se natáhl pro kapesníčky. Podal mi rovnou dva a tiše povzdechl.

„To ji takhle mlátí furt?“ zeptá se náhle Billova maminka. Pevně doufám, že ne. Myslím, že kdyby ano, tak by ta kráva od Billa měla taky už pár modřin. Zatím jsem pomohl malé, aby se vysmrkala, a druhým kapesníkem jsem jí otřel slzičky z tváří. Když se uklidnila, zhluboka se nadechla, smutně se na mě podívala a zase se mi přitiskla k hrudi, jako by se u mě znovu chtěla schovat. Beze slov jsem jí dal pusinku do vlásků a objal její drobné tělo. Prdelka moje… Je mi jí tak strašně líto. Takováhle facka by bolela i mě, natož takovýho malýho človíčka. Zasloužila by dostat přes držku, pizda.

„V mojí přítomnosti to nikdy neudělala a malá mi zatím nic neřekla,“ řekl Bill tiše směrem ke svým rodičům. „Nechci a nebudu si stěžovat, mně nevadí se o malou starat, je to moje dcera, moje všechno a vy to víte,“ upřel oči hlavně k otci, „ale když už i ta kočička řekne, že ji máma nemá ráda, není to jen tak. Ona je na ni… hrozná a nejen na ni, ale to sem teď tahat nebudu. Jen vám chci oběma říct a požádat vás, abyste se na mě nezlobili, ale jsem jenom člověk a tohle odmítám trpět. Jsem tu dobrej jenom k tomu, abych se postaral o dítě, vydělal peníze a to je všechno,“ řekl zcela upřímně svým rodičům, jako by se je chystal na něco připravit. Do prdele, snad se jim nehodlá povědět o nás dvou! Nasucho jsem polknul a upřel k němu oči ve snaze ho zastavit.

„Bille,“ řekl jeho otec, „když jsem trval na tom, aby sis vzal Barbaru, měl jsem pro to důvod. Už odmala jsi dostal plno věcí, které jiné děti neměly nebo mít nemohly. Snažili jsme se tě dobře vychovávat, ale sám víš, jak to všechno bylo. Chtěli jsme, aby ses naučil konečně nést zodpovědnost za svoje činy, protože dřív jsme často žehlili tvoje problémy my. Ale teď už vidím, že jsi zmoudřel a jsi rozumný. Jsi zodpovědný a… jestli se nám teď hodláš oznámit, že se chceš s Barbarou rozvést, tak ti to schvaluju. Ta pomatená ženská neměla vůbec být matkou,“ zvedl se od malé a trošku se oprášil, ač tu bylo čisto. „Ale… jedno pozitivum to teď má, nemyslíš? Umíš si představit, jak by tohle dopadlo, kdyby sis Barbaru nevzal a nestaral se o Nicol? Co by teď z malý asi bylo…“ pousměje se, přičemž pohlédne na malou, ale i na mě. Nechápu, proč si mě pořád tak prohlíží. Snad něco netuší… Udělal jsem na ně dojem, zdá se, že si mě oblíbili a to si nechci pokazit.

„To máš pravdu,“ přikývl Bill na souhlas a podíval se na mě. „Jenže teď je vše jinak. Na mně nesejde, já mám představu o svém životě a o tom, co chci. Což také udělám,“ doplnil. „Ale malou nenechám v jejích rukách. Nicol potřebuje péči, potřebuje a bude potřebovat spoustu věcí a nejsem si jistý, že ona jí to svou výchovou dá. Neříkám, že bych se s ní rozvedl a Nicki si vzal, ale ať se stane cokoli… pro tu malou tady budu vždycky. Nechci, abyste si mysleli, že bych ji nechal na pospas,“ šeptne, přičemž se na mě usměje. „Neříkám, že bych se s ní rozvedl…“ On se s ní… nechce rozvést. „Jsem rád, že to tak bereš, tati,“ podíval se poté i na svého otce a přichytil ho lehce za ruku. „Ale teď nechci už žádné trápení ani slzičky,“ sklonil pohled k Nicki, kterou hned něžně pohladil po zádech. On se s ní nechce rozvést, proboha. Cítil jsem, jak se mi v krku začal dělat knedlík, přes který jsem se nemohl ani pořádně nadechnout.

„Zlatíčko,“ odtáhnu ji od sebe, „běž teď na chvíli k tatínkovi. Já se půjdu opláchnout, dobře?“ pošeptám jí v rychlosti a zvednu se. Rozešel jsem se do koupelny, kde byl před chvílí Bill, a zavřel jsem za sebou dveře. Opřel jsem se zády o dveře a zavřel oči, abych tak zabránil svým neposedným slzám, aby unikly kamkoli mimo oči. Nemá v plánu se s ní rozvést? Vážně to řekl, nebo jsem to blbě pochopil? I přesto všechno… řekl, že… Bože můj. Přešel jsem k umyvadlu a zapřel se o něj rukama. Viděl jsem v odrazu v zrcadle, jak se mi spustily slzy po tvářích, ač jsem je téměř necítil. Miluje mě vůbec? Proč tohle všechno, když s ní chce stejně zůstat? Já… to nechápu. Bože můj, to tak strašně bolí… Tiše jsem vzlyknul a přikryl si dlaní obličej. Náhle však někdo na dveře od koupelny tiše a jemně zaklepal.

„Můžu?“ ozval se Billův hlas. Do prdele! Ihned jsem ze sebe serval košili a setřel si slzy z tváří. Ještě jsem popotáhnul nosem a zhluboka se nadechl, než jsem klidným tónem řekl: „Jo, klidně.“ Dýchej, dýchej… Pomalu vešel dovnitř a dveře za sebou zavřel. Smutně se na mě podíval, došel ke mně a pohladil mě zlehka po tváři.

„Promiň mi to, moc mě to mrzí,“ pošeptal a upřel ke mně oči. Mrzí? Mrzí?! „Nechci ani jednoho z vás vidět plakat a trápit se,“ říkal tiše a vlídně, přičemž mi prsty sjížděl po tváři. On si snad vůbec neuvědomuje, co tam vedle řekl nebo co? Přímo přede mnou, jako by… jako bych byl cizí kluk, proboha. Odvrátil jsem od něj hlavu a opláchl jsem si pod tekoucí vodou na košili místo, které mi malá „unudlila“. „Zlobíš se na mě?“ opřel se o skříňku.

„Proč bych měl,“ pošeptám a zamrkám přes zbytky slz, abych na tu košili vůbec viděl.

„Mohl bys,“ řekne potichu. Hah…

„Neřikej,“ odseknu mu tiše a vypnu vodu. Trošku jsem košili oklepal a poté ji složil.

„Co jsem ti udělal, co jsem řekl?“ svraští obočí. On se ještě ptá?

Beze slov se na něj podívám a zakroutím hlavou. „Vůbec nic. Jen jsi jednou byl konečně upřímnej.“ Ještě jsem si otřel oko a otevřel jsem dveře od koupelny. On mě však chytil za ruku, vtáhl mě zpátky dovnitř a zavřel.

„Upřímnej? V čem přesně?“ On vážně neví, co říká.

„Radši v ničem. Už půjdu,“ odstoupím od něj, aby mohl uhnout ode dveří. „Můžeš mě pustit ven?“

„Ne, prosím, počkej,“ semkl rty k sobě a nadechl se. „Jde o ten rozvod? Pokud ano, chtěl jsem tím hlavně říct to, že nevím, jak by bylo to s péčí o Nicki. Pokud jde o mě, já jsem rozhodnutý. Rozvedu se s ní,“ podívá se mi do očí. „Nechci, abys teď takhle odešel, Tome,“ šeptl. Rozvede se s ní, rozvede… Kolikrát už to říká a pak zase odvrací? Proč bych mu měl vůbec věřit?

„Prostě… mě pusť,“ skloním pohled a přivřu oči.

„Tome,“ vyhrkne ze sebe a udělá krok ke mně. „Prosím.“ Ne, ani náhodou. Zase na mě bude cukrovat, bude mě hladit a líbat a prosit tak dlouho, dokud si mě zase neomotá kolem prstu a já mu nebudu opět všechno žrát.

„Nech mě,“ dám před sebe hned ruce, abych ho mohl zastavit. „Prostě chci jít a ty nemáš právo mě tu držet, chápeš to?“ ucítím v očích další slzy.

„Nedržím tě,“ odstoupil se svěšenou hlavou. „A promiň…“ Bez dalších zbytečných slov jsem se zhluboka nadechl a vyšel z koupelny. Došel jsem zpátky do obýváku, kde Nicki seděla na dědovi.

„Tak… já už se s vámi rozloučím,“ podívám se na ně s úsměvem. „Je už poměrně pozdě a…“

„CO?!“ vyjekla hned Nicki a sklouzla z Billova otce. „Ještě ne, Tomí!“ přiběhla ke mně a objala mě kolem nohou, abych se nemohl hnout. „Já tě nepustim.“

„Zlatíčko,“ zasměju se a pohladím ji po hlavičce. „Vážně už je dlouho a já bych měl jet domů. Ještě tam mam spoustu práce, broučku,“ řeknu jí vlídně.

„Nemusíte pořád pracovat, Tome. Víkendy jsou od odpočívání, ještě tu s námi zůstaňte,“ usměje se na mě pan Trümper.

„Jörgene, copak jsi nepochopil, že ta práce je nějaká dívka?“ zakroutila nad ním manželka hlavou a usmála se na mě.

„Co?!“ vykřikla zase malá.

„Ne, není to žádná dívka, to vážně ne,“ zasměju se.

„Tomi je můj,“ objala mě Nicki pevněji.

Bill se vrátil asi minutu po mně. Vzhlédl ke mně a semkl rty k sobě. Nic jsem mu neřekl a dál jsem přemlouval Nicki, aby mě pustila. Sice se mi to moc nedařilo, ale nakonec jsem ji přece jen přiměl, aby mě pustila, ovšem se slibem, že se na ni brzo přijdu podívat. Což mi vůbec nevadilo. Rozloučil jsem se s Billovými rodiči, Billova maminka mě dokonce objala. Jeho otec mi pouze potřásl rukou a lehce mě pohladil nebo poplácal po rameně. Bylo těžké rozhodnout, zda to bylo poplácání nebo pohlazení. Ještě jsem se u dveří rozloučil s Nicki a s jejím křečkem Tomem juniorem a rozjel jsem se v taxíku domů. Po dnešku potřebuju voraz.

autor: Mischy & Turmawenne