And the winner is… 40. (konec)

autor: Iveth Biersack

Dobré ráno/odpoledne/večer/ šílenci! 🙂
Je tu den, kterého se někteří z nás nemohli dočkat 🙂 Poslední díl jen a světě a já nemůžu nic jiného, než mnohokrát poděkovat všem, co moji povídku četli, komentovali a líbila se jim alespoň trochu 🙂 Určitě se můžete těšit na další a další povídky, jelikož mám něco už i rozepsaného nebo jenom nápad rýsující se v hlavě 🙂 No… ještě jednou tedy všem děkuji a užijte si poslední dílek!

Dny a týdny plynuly a Bill s Tomem stále zůstávali u jeho matky. Bill si tady natolik zvykl, že se mu už snad ani nikam nechtělo. Simone napsal, že jsou s Tomem na dovolené, a že nemusí mít strach.

„Kluci, udělala jsem vám koktejly, snad to bude k pití,“ zasmála se Liz a postavila vedle nich na stolek dvě velké sklenice plné chutného nápoje.

„Děkujem, mami,“ usmál se Tom a jednu skleničku podal Billovi. Ten taky vděčně kývl a napil se.

„Mmm, je to výborné, Liz,“ usmál se mile a zamíchal nápoj brčkem.

„No… nezlobte tady a já se vrátím někdy večer… dnes mám schůzku,“ oči jí žhnuly nedočkavostí a vzrušením, až se Tom musel pozasmát.

„Mami, schůzku? Ty?“ ušklíbl se. Vzpomněl si ale i na tátu a úsměv mu trochu poklesl. To si Liz sedla vedle něj na lehátko.

„Tomi, vždyť víš že Dominic mi chybí… ale já tu nemůžu být sama, blázním z toho. Navíc vy dva mi za chvilku taky odjedete a pak tu budu zase sama… co jste tady, tak jsem si jenom uvědomila více, jak mi tu bylo smutno ten rok bez Doma,“ sklopila hlavu a potlačila před nimi přicházející slzy.

„Já vím, mami, promiň,“ objal ji hned Tom a usmál se.

„Vždyť víš, že pro tebe chci jenom to nejlepší, tak na sebe hlavně večer dávej pozor,“ už si připadal jako ona, když mu jako malému dávala rady do života ohledně vztahů a všeho zlého na světě.

„Děkuju ti, Tome, jsi můj hodný chlapec,“ usmála se a odešla do koupelny se chystat. Tom si povzdechl a zadíval se na svého přítele vedle sebe.

„Je hezké jak se o mámu bojíš,“ usmál se černovlásek a stiskl mu ruku.

„Ona a ty jste jediné dvě osoby, na kterých mi záleží,“ pousmál se a políbil Billa na čelo. Ten se pořád jenom usmíval a zkoumal každičký záhyb jeho těla ukazováčkem.

„Jenom mám strach, že až se vrátíme domů, tak to prostě začne nanovo,“ povzdechl si Bill.

„Myslíš jako s Nickem a spol? Neboj se, už si nedovolí se přiblížit, protože teď ví, že my dva společně jsme mnohem silnější než on a jeho pár poskoků dohromady,“ ujistil ho Tom a přitáhl si ho k sobě.
„Snad máš pravdu… ale stejně bych se raději přestěhoval někam jinam. Třeba i do jiného města,“ skousl si starostlivě ret Bill a zadíval se na stmívající se oblohu.

„Půjdem si to vypít k filmu, ne?“ usmál se Tom a zvedl se i s Billem v náručí, kterého odnesl na sedačku do obývacího pokoje. Pak donesl i drinky a něco k jídlu. Pustili si nějaký film s Willem Smithem a společně koukali a upíjeli.

„Chlapci tak já odcházím!“ křikla Liz později a už se hnala ke dveřím, protože na cestě před barákem právě zastavil černý bavorák a zatroubil. Liz ještě zkontrolovala svůj makeup v zrcadle v chodbě, nazula si podpatky a vyrazila vstříc nové možné lásce.

„Ne abych se vrátila a barák v popelu!“ zasmála se a kluci na ni jenom mávli, že se jako nemá čeho bát a jen čekali jako malí, až klapnou dveře. Jakmile se stalo, počkali ještě, až odjede auto z dohledu a pak už jela hudba na plné obrátky.

***

„Natalie, nech mě chvilku, sakra!“ křikl Nick, který seděl u počítače a pořád odháněl svou přítelkyni, která se snažila snad pořád dokola o to jedno. Začínala ho hlodat myšlenka na to, že se na hon na ty dva vykašle. Jenomže něco mu v tom prostě bránilo.

Po chvilce se jenom ozvalo třísknutí dveřma. To jak Natalie odešla z bytu. Povzdechl si znovu a promnul si oči. Zvedl telefon a rozhodl se napsat Billovi zprávu.

„Neboj se, už vás nebudu pronásledovat. Ale nedejbože se někde jen tak náhodou potkáme, tak si toho tvýho podám! Měj se, Nick,“ poslal to a snad ani nemohl uvěřit, že to vážně poslal. Ale stalo se a jemu se snad ulevilo. Nebo ne? Nevěděl to sám a bylo mu to tak nějak jedno. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře tak se zvedl, a šel otevřít.

„Vy jste Nick?“ pozvedl obočí policista a sjel ho pohledem.

„Jo… a co jako,“ prohodil jen tak mimochodem.

„A co jako? Půjdete se mnou,“ chytl ho za ruku policista a odtáhli ho ještě s jedním ven do auta v poutech, protože se cukal a nechtěl spolupracovat. Odvezli ho na služebnu a ještě jednou zkontrolovali, že je to přesně on podle popisu právě od Billa.

„Pořád nechápu, za co jste mě sebrali!“ prskal na všechny strany a oháněl se právníkama. Přitom už žádného neměl a neměl na něj ani peníze, jak záhy zjistil. Bill. Ta malá krysa! Kdyby jenom věděl, kdo je za tím.

„Domácí násilí, a to opakovaně! Potom únos… mám pokračovat?“ zvedl policajt obočí a ušklíbl se. „Navíc se mi zdá, podle vašich projevů a výpovědi svědků, že nejste úplně psychicky v pořádku,“ ukončil svůj monolog a pokrčil rameny. „No vypadá to, panáčku, že si pobudete v léčebně dlouhou dobu,“ ušklíbl se druhý muž a nechali Nicka v místnosti samotného, protože se začal vztekat.

Další den ráno byl pod vlivem léků převezen do léčebny pro psychicky narušené jedince. Hlavně Natalie, kterou to divadlo kolem Billa štvalo už od té doby, co byla v Nickově „teamu“ a spolupracovala s ním, se ho chtěla zbavit, tak si našla záznamy o tom, že si na Nicka stěžovalo několik lidí včetně naposledy právě Billa. Teď bude v léčebně a bude mu fajn.

***

Bill tohle všechno samozřejmě netušil. Ani Tom. Až v dalších dnech se to dočetli v novinách a šli to oslavit výbornou večeří. Snad poprvé totálně v klidu.

„Docela mu to přeju,“ ušklíbl se Bill nad skleničkou červeného vína a Tom mu jenom přitakal.

„Bude se tam mít líp,“ potvrdil a ťukli si znovu.

„Na nás,“ usmál se Bill, a pak když jim přinesli jídlo, s chutí se do toho pustili.

„Tahle svoboda se mi líbí,“ podotkl ještě černovlásek a usmíval se jako sluníčko.

„Moc ti to takhle sluší, když vypadáš šťastně a usmíváš se,“ hladil ho Tom po ruce a přemýšlel, kdo jim takhle pomohl. Nikdo ho nějak nenapadal, tak tomu neznámému jenom v duchu děkoval a vykašlal se na to. Důležité je, že to takhle dopadlo a bude to už jenom dobré.

Po příchodu domů se oba nestačili divit. Tomova máma měla rande úspěšné a dnes, jak se zdá, měli rande doma. Tak se oba jenom rychle proplížili do jejich pokoje a zamkli dveře. Tom pustil hudbu, aby nebylo nic nechtěného slyšet, a oba si lehli do postele. Nic vedlejšího v tom nebylo. Jenom leželi, objímali se, líbali se a bylo jim dobře.

„Budeme muset najít nějaký ten byt… nechci mamku nějak obtěžovat… když si někoho našla,“ šeptl Tom a hladil Billa po paži. Ten mu jenom přitakal a usmíval se.

„Jo, budeme muset… něco hezkého… na kraji města,“ začal snít Tom a usmíval se u toho jako sluníčko. „Miluju tě, Billy,“ špitl a usmíval se.

„To já tebe taky a… děkuju ti za všechno,“ pousmál se Bill a ve společném objetí koukali z okna než nakonec usnuli.

KONEC

autor: Iveth Biersack