Denial 33.

BILL

Ráno jsem vypravil malou do školky, sám jsem se také připravil do práce a ruku v ruce s ní šel dolů. Na pohovce jsem viděl Barbaru. Probudil jsem ji, jelikož bylo už dost pozdě na to, aby tu ležela. Touhle dobou bývala jinak na cestě do školy. Hned mě stihla seřvat, že spala tady a že jsem ji neprobudil. Ani jsem se nad tím nepozastavil, vzal jsem malou a šel s ní rovnou do auta. Poté jsme se už rozjeli do školky, kde jsem s Nicki šel jako každý den hned do šaten. Byla tu nějaká maminka se svým synem. Jen jsme se pozdravili a já zavedl Nicki k její skřínce. Zrovna nad její řadou skříněk byla vylepená velká čtvrtka s jejím výkresem. Byla na ní její ruka a… Tomova ruka. To spolu museli včera kreslit. Dokonce tam byli oba podepsaní. Přišlo mi to rozkošné a hezké. Chtěl bych u toho včera být, abych ty dva viděl, jak se na tom vyřádili.

Když jsem Nicol převlékl a přezul do bačkůrek, začala mi hned ukazovat další obrázek. Pořádně jsem se na něj zahleděl. Nemusel jsem se ani ptát, kdo na obrázku je, poznal jsem to. Uprostřed stála ona, na jedné straně jsem byl já a na druhé byl Tom. Téma obrázku bylo Moje rodina. Jen jsem jí to pochválil a víc to nerozebíral. Teď nebyl ten správný okamžik. Odvedl jsem ji nahoru do třídy a předal ji vychovatelce. Rozloučil jsem se s ní dlouhým objetím a pusou jako každičký den a poté se už vydal zpět k autu. V šatnách jsem se ještě ale pozastavil nad tím jejím obrázkem. Nikde nenakreslila mámu. Má opravdu raději Toma než mámu. Mrzí mě to, že to tak je, ale na druhou stranu jsem rád, že si uvědomuje, jak se věci mají. Bylo by horší, kdyby si nalhávala něco, co není pravda. Tom ji má moc rád a opravdu se o ni stará a zajímá více než Barbara.

Byl jsem z toho smutný i veselý zároveň, mísilo se to uvnitř mě. Proto jsem se raději rozjel do práce. Jakmile jsem otevřel dveře od své kanceláře, na stole mě mile překvapilo čerstvé latté s krásnou pěnou. Miláček už je tady… Musím ho už vidět, ta noc a ráno bylo příliš dlouhé a já mám zase potřebu ho vidět. Chybí každičké buňce v mém těle, to přísahám. Hned jsem si odložil a rozešel se k němu do kanceláře. Prosím, ať je tady…

TOM

Přepočítával jsem po Billovi nějaké výpočty, přičemž jsem si broukal Denial od The Saturdays. No jo, já vim, slaďák, ale i já mam něžnou stránku… Která si tu bohužel lítá někde po kanceláři a vyhledává na GPS Billa.

„Trubka,“ pošeptám a přepíšu mu špatný výsledek na správný. Napil jsem se latté a počítal další. Náhle mě upoutalo nějaké zachrastění odvedle a hned na to blížící se kroky. My o vlku a on… Zaklepal. Za dveřmi. Poté se dveře pomalu otevřely a on nahlédl dovnitř.

„Ahoj, Tomi,“ usmál se na mě mile a semkl rty nesměle k sobě. Co tak nesměle? Bojí se, že ho kousnu? Za ty výpočty bych to nejraději udělal.

„Ahoj,“ oplatím mu úsměv. „Jdeš jako na zavolanou. Na,“ podám mu papíry se správnými výpočty. „Budu dělat, že o ničem nevím, jinak by ses musel stydět,“ brouknu pobaveně. Hned ke mně docupital a vzal si to ode mě. Prohlédl si to a skousl si spodní ret.

„Ehm, děkuju,“ pousmál se. „Stydím se, stydím. Neměl jsem účetnictví nikdy moc rád.“

„Toho už jsem si všiml,“ pokývám hlavou s malým úsměvem, načež se napiju z kelímku.

Rád bych se zeptal na malou, na to, co se děje doma, ale nevím, jestli je to vhodné a měl bych se do toho vůbec motat. Nejspíš by mi to mělo být jedno, ale… není. Naopak to prožívám až moc. No jo, jsem beznadějný případ.

„Děkuju za latté,“ olízne si rty a pousměje se. „Mimochodem, měl bych ti vyřídit vzkaz.“

„Vzkaz?“ podivím se. „Od koho?“ povytáhnu zaujatě obočí. Snad zas Sandra něco nechce, ale to se mi nezdá. Ta by přišla sama, aby na mě mohla zas vystrčit ty svoje velký prsa.

„Mám tě moc pozdravovat od Nicki a prý ti posílá velkou pusu, mám ti ji… předat,“ broukne. „Prý se jí po tobě zase už stýská, říkala ráno.“

„Jo, to mně po ní taky,“ sklopím s úsměvem pohled. Já vím, Tom tvrďák, a teď je podělanej z mrňousek, jako je Nicki. Když ona je božská… Kéž by nebyl božskej i ten její fotřík, co se tu na mě pořád tak uculuje. Oh, počkat! Řekl předat pusu?! Dá mi pusu?!

„Já vím,“ šeptne, přičemž dojde až k mé židli a nakloní se ke mně. Už…? Dal mi jemnou pusu na rty, při které přivřel oči. Ahm… „Taky se mi stýskalo,“ dodá a dá mi ještě jednu, zřejmě sám za sebe. Ohhh… On už se na mě nezlobí? Opravdu jsem mu chyběl? Bože, on mně taky. A jak moc, ach jo! Podívám se mu do očí a trošku potom oči přivřu. Je u mě zase tak blízko, že cítím srdce až v krku. Dal mi sice pusu, ale asi bych ho neměl líbat. Ne po tom všem. Jenomže ono není lehký se udržet v jeho blízkosti. Tělem mi lítají hormony a city ve mně jenom sílí. Připadám si jako hajzl, ale holt jsem musel padnout na držku, abych si plně uvědomil, co pro mě znamená.

Pohladil mě prsty něžně po tváři, jako to dělal vždy. Rád se dotýkal mé pokožky. Mazlivě se při tom nosem otřel o ten můj. Jak se mám po tomhle udržet? Chci ho mít u sebe. Přichytil jsem si ho něžně za tvář a pomalu se postavil, aby se ke mně nemusel tak sklánět. Bylo to naprosto nepraktické a nepohodlné. Zadíval jsem se mu zblízka do očí a vydechl mu na rty. On udělal totéž, jen přitom rty ještě pootevřel.

„Chybíš mi, víš o tom?“ zašeptal, aniž by uhnul pohledem. Prsty mě už hladil po paži a absolutně se mi jen tím svým rozněžnělým pohledem oddával. Jak se na mě může po tomhle všem takhle dívat? Cítím se jako špína.

„Ty mně taky, Bille,“ šeptnu smutně. Nedokážu všechny city a emoce držet neustále zamčené za tou silnou zdí. Už jednou za ní nahlédl, když jsem mu chtěl říct, co cítím. Zazvonil ale ten debilní telefon… Ovinu mu ruku kolem krku, opřu si čelo o jeho a palcem druhé ruky ho začnu jemně hladit po čelisti. „Strašně mě to mrzí…“

„Mě také,“ sklopí oči a dívá se na mě zpod dlouhých černých řas. „Nechci a nedokážu bez tebe být. Ačkoli se snaží být rozum silný, uvnitř křičím. Potřebuju tě,“ vydechne tiše a prstem mi něžně sjede po rtech. Já tebe taky, lásko, protože tě šíleně miluju. V krku se mi začal dělat nepříjemný horký knedlík, že jsem ani nemohl polknout. Zároveň mě však bolelo v hrudi, jako by se mi hořící srdce snažilo prorvat skrz kůži ven. Podobný problém jsem měl i v očích. Tam mě ovšem nepálil žádný oheň, nýbrž slzy. Ovinul jsem mu kolem krku i druhou ruku, obě paže jsem natěsno stáhl a přitiskl se k němu.

„Nepouštěj mě,“ pošeptám zoufale do jeho sametové pokožky na krku.

„Nepustím,“ zašeptá a stáhne kolem mého těla paže také, čímž mě obejme a přivine si mě k sobě. Vlídně mě pohladil několikrát po zádech, ale poté udělal gesto, kterým mi naznačil, že mě chce mít u sebe co nejvíce. Dlaní mi vyjel na lopatku a druhou sjel na bedra. Prsty na obou rukách roztáhl a přitiskl mě k sobě. V ten okamžik mě polilo horko a z hrudi se mi vyvalilo první vzlyknutí. Zabořil jsem si obličej mezi jeho krk a rameno a začal jsem tiše vzlykat. Snažil jsem se nějak uklidnit, ale nešlo to ovládnout. Už moc dlouho jsem za hrázemi držel všechny své emoce. Teď se ale hráze protrhly. Moc ho potřebuju mít u sebe.

„Pokud to ty sám nebudeš chtít, tak tě neopustím, nikdy,“ pošeptá mi Bill a tiskne si mě k sobě ve snaze mě utěšit. „Ššš, jsem u tebe, broučku,“ řekl. V jeho hlase bylo poznat, že je mu do breku. Hlas se mu chvěl stejně jako tělo, ale nadále si mě k sobě tiskl.

„Promiň mi to, prosím,“ zavzlykám. „Já-já… připadal jsem si strašně, chtěl jsem na tebe zapomenout tím, že jsem spal s jinýma, ale… to nejde. Nemůžu tě vymazat z hlavy,“ otřu se mu tváří něžně o krk, načež popotáhnu nosem. Ještě aby tak na sobě měl ode mě někde nudli.

„Tomi, ani já tebe ne. Nevymažu tě z hlavy, ani ze srdce,“ pošeptá a už popotáhne také. Jemně mě chytne za tvář a zvedne mi hlavu tak, aby na mě viděl. Zadívá se mi hluboko do očí, i když pochybuju o tom, že přes ty slzičky dobře vidí. „Odpusť mi to, prosím,“ zašeptá plačtivě, načež mi přejede prsty po čelisti.

„Odpustil jsem ti v prvním okamžiku, když jsem tě viděl,“ zavzlykám, ač se nad tím paradoxem usmívám. Bože, bulíme tu jako dvě buzny. Nad tím zavzlyká, ale také se maličko pousměje.

„Nevzdám se tě, rozumíš?“ semkl rty k sobě, olíznul se a poté se ke mně naklonil.

„Promiň, já nemůžu,“ zavrtím hlavou. „Jsem celej od slz a od nudlí,“ zasměju se a otřu si tvář.

„To mi opravdu nevadí,“ zasmál se tiše a přichytil mě za tváře. Nahnul se ke mně a procítěně mě políbil, aniž by dbal na moje slzy. No jo, kdo jiný by mě mohl políbit v tomhle unudlenym stavu. Neudržel jsem v sobě smích, ale i přesto jsem ho pohladil ve vlasech a polibek mu láskyplně oplatil. Najednou mi bylo krásně a měl jsem chuť se smát. Tohle musela být láska.

„Mmm,“ zavrněl u toho a políbil mě znovu. Také jsem na jeho rtech rozpoznal úsměv. Pohladil jsem ho po krku a šíji, kde jsem obě ruce nechal, a postavil jsem se na špičky. S úsměvem jsem ho začal něžně a hravě líbat. Užíval jsem si jeho dotyků, polibků a především jeho samého. Byl mým středem vesmíru, ač pro mě bylo stále těžké si to přiznat. Jeho dlaně zabloudily na mé boky, které stiskly a zároveň pohladily. Z jeho úst se vydralo spokojené oddechnutí, přičemž mi polibky dál oplácel. Po chvilce do mých úst proplul i jazykem a vyhledal si ten můj, aby si s ním mohl pohrát. Rád ho škádlím a provokuju.

„Mhff,“ zafuním pobaveně nosem. Trošku ho poškádlím tím, že mu jazyk mezi zuby něžně skousnu a dál ho nepustím. Po chvilce ho ovšem propustím a obkroužím mu ho svým jako útěchu. Při tom se usměje a několikrát mi špičkou jazyka zakmitá přes ten můj. Poté mě vybídne a podstrčí mi svou ocelovou hračku, ačkoli si dál hýčká i mé rty svými. Hračička můj zlatej. Něžně mu sjedu nehty po šíji a začnu si hrát soustředěně pouze s kuličkou v jeho ústech. Trošku pokorně přimhouřím oči, jelikož mi to moc nejde. Očividně se mu to líbilo, jelikož vzrušeně oddechl a víc se ke mně přitiskl. Chvíli mě ještě nechal, abych si pohrál, ale poté vzal mé tváře do dlaní. Začal mě dost vášnivě a dráždivě líbat i s jazykem a prsty mi přitom přidržoval čelist, aby cítil, jak moc ji při tom hlubokém líbání namáhám. Neměl jsem s tím až takový problém, ačkoli mě jazykem div nešimral na mandlích. Málem jsem se dávil, ale co, mně se to líbilo. Sálalo z něj živočišné vzrušení, které mě nemístně přitahovalo.

Problém jsem spíš měl s dýcháním, jelikož jsem se snažil bezmocně funět nosem, ale kvůli dojemnému okamžiku před chvilkou mi to nešlo. Po chvíli se však poodtáhl a dal tím nám oběma šanci se nadechnout. Netrvalo to však ani několik vteřin a už si mě u sebe znovu rty držel. Tentokrát však rozehrál laxní a svůdnou hru. Vždy mě procítěně políbil a jazykem mi zarejdil v ústech, ale poté se se vzrušujícím zvukem mezi našimi rty poodtáhl a udělal to znovu, znovu a znovu. Je jako malej. Když se to pokusil udělat znovu a vytvořit tak krásné mlasknutí, přidržel jsem si ho jemně prstem za bradu, abych si ho trošku zkrotil. Potřebuje trošku pokárat a uklidnit. Moc se mi tu rozjíždí. To mám rád, ale v posteli. Ne v kanceláři, kde mám pracovat. Potom jsem mu vtiskl dlouhý polibek a odtáhl se. Ovšem ten rošťák mi stihl po rtech přejet ještě špičkou jazyka. Když jsem se poodtáhl, na jeho tváři zářil nevinný úsměv. Sluníčko.

„Seš sladkej,“ pohladím ho s něhou po tváři a dám mu ještě jednu drobnou pusinku.

„Ale ty jsi ten nejsladší,“ pošeptá a jen mě obejme, načež se mi schoulí do náruče. Teď mám chuť bejt ale rošťák já, miláčku. Schválně jsem ho pohladil po zádech a sjel mu až na zadeček, po němž jsem ho oběma dlaněmi jemně popleskal.

„Tak šup do práce,“ brouknu se smíchem.

„Mmm,“ zakňučí jako štěně. „A budeš mít odpoledne čas, nebudu tě rušit? Já bych to potřeboval vědět, víš,“ olíznul si rty kolem dokola.

„Už jsem ti řekl, že ho mít budu,“ dám mu pusu na tvářičku. Jsem poměrně zvědavý, co si to na mě vymyslel. „Kam mě chceš unést, hm?“

„To je tajemství a zároveň překvapení,“ pousmál se. Pfff.

„No dobře, nechám se překvapit,“ usměju se.

„To bych byl rád,“ zaculí se a chytne mě za ruku. „Teď si tě ovšem unesu k sobě do kanceláře,“ usměje se sladce, přičemž mě už táhne k sobě. Hm, dneska toho asi hodně udělám.

„Bille, ale já toho mám vážně dost na práci,“ bráním se se smíchem.

„Budeme pracovat společně a budeme dřív hotoví,“ pousměje se. „Já ti se vším pomůžu, když budeš chtít, ale chci si tě co nejdřív unést,“ zaškemral. Znovu na mě dělal ty svoje psí očička, kterým se zkrátka nedalo odolat. Proto jsem si vzal ze stolu latté s nějakými deskami a nechal jsem se za ruku odvést vedle. Pořád se na mě mile usmíval, bylo vidět, jak je šťastný. Jemně mě dokonce prsty hladil po ruce, když si mě k sobě vedl. Byl pozorný a dával si záležet na každičkém detailu, který se mě týkal. Dovedl mě pomaličku až ke stolu, kam mi položil latté i desky. Poté se usadil do svého koženého křesla a mě si stáhl na klín. Uhhh… Objal mě zezadu kolem pasu a prostrčil tak ruce ke stolu.

„Mmm, budu si tě tu opečovávat a hýčkat,“ zašeptal, načež jsem cítil jeho rty pod ouškem. Božínku… Tohle miluju. Je mi nádherně…

„Budeš mít dřevěný nohy,“ pošeptám, ačkoli přivřu pod tím krásným hřejivým pocitem oči. Přivinul jsem se k němu i přes svá slova víc, a trochu se o něj opřel. Bylo mi u něj krásně, cítil jsem se v jeho náruči v bezpečí.

„Ale nebudu, nejsi těžký,“ přivinul si mě k sobě a sám se do křesla uložil, abych na něm mohl div ne ležet. Pohladil mě jemně po břiše a krk mi zaplavoval polibky. Do ucha mi stále šeptal sladká slůvka, kterými byl přímo naplněn. Začali jsme společně třídit korespondenci, ale jen u té jsme strávili přinejmenším hodinu a půl, jelikož jsme se neustále líbali a všímali si jeden druhého. Nechal jsem se jím hýčkat, moc se mi to líbilo, ale ani já jeho jsem nešidil. Oplácel jsem mu to polibky a laskáním. Když jsem se i přes ten rušivý element za sebou i pod sebou dal do práce, což nebylo snadné, nakonec mi vzal papíry z ruky a přenesl mě na gauč. Tam se ke mně svalil a na celou práci jsme se pro dnešek vykašlali. Intenzivně jsme se věnovali jeden druhému a nechali rozkvétat naši lásku.

autor: Mischy & Turmawenne