Sedmikráska 4.

Příběh čtvrtý

„Tak dělej, Tome, nemáme na to celej den!“ Čerstvě ostříhaný, promelírovaný kluk stepoval před zkušební kabinkou, za jejímiž dveřmi se posledních dvacet minut schovával jeho kamarád. Když před pár dny souhlasil, že o víkendu pomůže dredatému příteli při výběru smokingu, netušil, čemu se upsal. Za normálních okolností měl Tom oblečení nakoupené za pár minut bez nutného protahování zkoušením, jelikož moc dobře znal svou velikost. Dnes to však bylo jiné.

„Už to skoro je, Lucu, přísahám,“ ozvalo se tlumené mumlání zpoza dveří a následovalo tupé zadunění, jak dredáč loktem vrazil do stěny malé kabinky. Sliboval vyzkoušet už jen poslední košili a pak vynahradit příteli čekání pozváním na kafe. Sám nevěděl, proč mu tolik záleží na tom, v jakém oblečení půjde a jak bude za pár dní vypadat. Pro něj svatba jeho o rok starší sestřenice nebyla žádnou důležitou událostí. Už jako děti se neměli moc v lásce, a to jen proto, že na rozdíl od Toma Isabela splňovala rodinné požadavky na dokonalost a ráda mu to neustále opakovala. Tak proč si tak dával záležet na svém vzhledu, Tom neměl tušení. Možná všem chtěl jen dokázat, že i on, ta černá ovce rodiny, může vypadat slušně, reprezentativně.

A právě z toho důvodu strávili dva kamarádi téměř polovinu dne obíháním butiků a obchodů v nákupním centru, ve snaze najít tu jednu dokonale padnoucí soupravu, kterou si mladší z nich, ten se zlatými dredy, konečně spokojeně odnášel úhledně složenou v tašce.

„Dneska platíš ty,“ oznámil Luc, jakmile bok po boku vešli do malé kavárny zastrčené na samém rohu obchodního centra. Často tam společně chodili po skončení školy nebo mezi přednáškami na univerzitě. Vařili tam to nejlepší moccachino ve městě, a oba mladící to tam měli opravdu rádi. Už jen pro tu příjemnou, domácí atmosféru, kterou kavárna vytvářela.

Tom se smíchem příteli vše odkýval a společně se usadili k jednomu ze stolků. Servírka, která se k nim s úsměvem rozešla, už dvojici důvěrně znala a jejich objednávku věděla dávno předem. Hlavně toho zlatovlasého z nich. Dredatý mladík si vždy dával oříškové latté, jablečný džus a zákusek dle denní nabídky. A nejinak tomu bylo dnes, včetně úsměvů, které mu mladá servírka věnovala. A stejně jako vždy, i dnes zůstaly bez odezvy. Tom si byl dobře vědom toho, že se mladé blondýnce líbí, ale on její sympatie nesdílel. Beze sporu byla krásná, měla hluboké, modré oči a bílý, zářivý úsměv, který by jistě každého jiného muže na jeho místě okouzlil. Pro Toma však byla příliš ženská, příliš blonďatá.

I kdyby nebyl gay, měl raději tmavší typy. Od jisté doby před mnoha lety nedokázal Tom najít zalíbení v nikom s vlasy světlejšími, než je odstín černočerné noci. Chlapec nebo dívka, za nikým se neotočil, pokud ona osoba nebyla vlastníkem ebenových vlasů.

Proto i dnes blondýnce poděkoval za vyřízení objednávky, a dále se věnoval svému příteli. Lucas byl jediný, kdo to s ním za ty roky ještě nevzdal. Jako teenager měl Tom spoustu přátel, v dospívání jejich počty rapidně poklesly, a teď měl jediného opravdového přítele a pár „známých“, se kterými trávil čas ve škole. Ale pro Toma byl důležitý jen Lucas, který si vzal za cíl naučit ho znovu žít. S tím, jak osamělý dredáč byl a jakým směrem se jeho myšlenky znovu a znovu ubíraly k černovlasému klukovi z parku, neměl to Lucas jednoduché. Ale snažil se. A kvůli němu se snažil i Tom. Občas se nechal vytáhnout ze své ulity osamělosti, kde jen studoval a vzpomínal.

Lucas byl upřímně rád, když Tom sám od sebe čas od času přišel s programem, který zahrnoval i okolní svět, byť jen pasivně.

Zvonek nad dveřmi s cinknutím oznámil příchod nového zákazníka. Tom se neobtěžoval s ohlédnutím. Už dávno přestal doufat, že se s jedním cinknutím zvonku do jeho života vrátí jeho Sedmikráska. Proto se raději dál věnoval svému tvarohovému dezertu přelitému horkými malinami.

Na druhé straně Lucas, který seděl čelem ke vchodu, sledoval černovlasého mladíka mířícího k volnému stolku nedaleko toho jejich. Měl na sobě kalhoty stříbrné barvy, ke kterým měl dotyčný připnuté tenké kšandy, které mu vedly přes černý rolák až ke krku. Přes ruku měl přehozený lehký, černý kabát a tašku. Rozhodně přitahoval pozornost lidí kolem sebe, ale Lucasův pohled si k sobě nepřipoutal ani nezvykle barevnými kalhotami nebo temnými vlasy.

Jako první Lucase zaujaly černě lakované nehty, které měl díky Tomovu neustálému vyprávění spojené se Sedmikráskou, klukem z poutě, i tím posledním, se kterým se jeho kamarád srazil uprostřed ulice. Co dalšího upoutalo mladíkovu pozornost, byly tmavě orámované, čokoládové oči, které se jen na krátký okamžik střetly s těmi Lucasovými. Kolik kluků v Berlíně má asi černé vlasy, lakuje si nehty černým lakem a líčí se?

„Na co tak zíráš?“ zeptal se Tom, když si všimnul kamarádova pohledu upřeného kamsi za jeho rameno, a uvolněně se zasmál. Dnešní den byl jeden z těch, kdy výjimečně zapomínal na minulost a žil přítomností. Měl dobrou náladu.

Než mu promelírovaný kamarád stihnul odpovědět, Tom se ohlédnul a jeho dobrá nálada byla tatam. Opět ji vystřídalo divoce tlukoucí srdce, tající se dech a potící se ruce.

Aniž by si to uvědomoval, zvednul se a nehledě na Lucasovo volání se vydal za nic netušícím černovlasým mladíkem.

Dnes měl opravdu těžký den. Celou noc nespal, protože se musel starat o nemocného syna své tety, která se jej po smrti rodičů ujala. Nestěžoval si, ji i bratrance, jehož vnímal spíše jako mladšího bratra, opravdu miloval, ale bylo vyčerpávající hlídat dítě se střevní chřipkou a horečkou.

Když se mu konečně nad ránem podařilo usnout, stíhala ho jedna noční můra za druhou. Bylo to sice více než pět let, ale malý, dredatý Tom se mu stále vkrádal do snů. První se na něj jen smál, mával na něj, oslovoval jej Sedmikrásko, ale když se za ním černovlásek vydal, scéna se změnila. Najednou stáli v samém středu poutě, všude kolem nich byla tma, jen je dva osvětloval kužel světla. Volal na něj, křičel Tomovo jméno, prosebně k němu natahoval ruce, ale dredáč se jen smál a schválně před ním uskakoval. Jeho zlý, hrubý smích se nesl tmavým prostorem staré pouti a ve chvíli, kdy mrknul, Tom byl pryč. Křičel, volal jej zpět, prosil. Nic se nedělo, nikdo nepřicházel. Světelný kotouč slábnul, až se za chvíli octil v naprosté tmě. Plakal, prosil, křičel.

Když už černovlasý mladík, jeho mladší já, začínalo propadat panice, scéna se opět změnila a jeho oslepilo ostré světlo. Párkrát se rozhlédl po přelidněné ulice, na které se zničehonic ocitl. Znal to tady, už tady byl. Ve chvíli, kdy se opět chystal otáčet, někdo do něj vrazil a on upadl. Díval se vzhůru, mžoural proti nepříjemnému světlu, ale nikoho neviděl. Jen ten zlý smích se nesl vzduchem. Cítil, jak se mu svírá hrdlo, jak se mu do očí derou slzy, ale on se nechtěl vzdát, nechtěl mu ukázat, jak moc ho to bolí.

S hlavou hrdě vztyčenou se postavil zpět na nohy, a v tu chvíli ucítil silný tlak proti hrudi. Někdo do něj tlačil. Snažil se bránit, ale ten někdo byl daleko silnější. Než se nadál, stáli oba uprostřed ulice, on i ten neviditelný, a proti nim se rychle řítilo velké auto. Jen silně stisknul víčka k sobě a čekal na náraz. Ale ještě před tím zaslechl jeho, Tomův jemný, medový hlas: „Naivní, tak strašně naivní.“

Vzbudil se s hlasitým výkřikem přesně ve chvíli, kdy by do něj mělo auto prudce narazit. Byl zalitý ledovým potem a po tvářích mu stékaly horké slzy. Opět se mu zdál ten sen. Ten samý sen, který se opakoval několikrát do měsíce a nedovolil mu na zlatovlasého dredáče zapomenout. Neustále mu připomínal, jak naivní byl.

Když pak vyčerpaný a celý rozlámaný dorazil do práce, šéf na něj přes hodinu křičel kvůli nesrovnalostem v náčrtech dětského komiksu, který měl on na starosti a který měl jít ještě ten den do tisku. Na černovlasého mladíka toho bylo za jeden den příliš, proto byl rád, když odbila třetí hodina odpolední a on konečně mohl opustit své pracoviště. Rozhodl se, že si zaslouží šálek té nejlepší kávy ve městě, kterou mu již několikrát doporučoval jeho kolega.

A právě díky tomu skončil v malé kavárně, s kapučínem, jahodovým džusem a svou oblíbenou knihou Poslední Templář od Raymonda Khouryho. Poprvé za celý den se cítil klidně, uvolněně.

To ovšem nemělo dlouhého trvání.

„Poslední Templář? To jsem nikdy nečetl, o čem to je?“ zeptal se kluk, který si tak drze, bez pozvání, přisedl. Když líně zvedl pohled od řádků v knize, krve by se v něm nedořezal.

„Co tady děláš?“

Tón, jaký neznámý, a jemu přesto tak povědomý mladík použil, Toma zaskočil. Nejen, že se nedozvěděl odpověď na svou otázku, ale černovlásek před ním mu připadal povědomý, a přesto si byl skoro jistý, že se dnes vidí poprvé v životě. Tyhle jemné, uhlazené tmavé vlasy a hluboký pohled by si jistě pamatoval. Stejně tak jako bledou tvář, kterou černé vlasy lemovaly.

Byl si jistý, že se na chlapce před sebou dívá poprvé, a přesto v sobě měl ten známý, stísněný a zároveň hřejivý pocit, který zažil jen párkrát. Bylo to zvláštní.

„Promiň, čekáš na někoho? Ruším?“ zeptal se Tom, a i přes sebejistý úsměv, který si mu pohrával na rtech, byl nervózní z odpovědi, kterou by mohl dostat. „Můžu tě na něco pozvat?“ pokračoval, když černovlásek před ním jen s přísným pohledem mlčel. Tentokrát se reakce dočkal, ale naprosto jiné, než by očekával.

„Nechtěl bys mi tak náhodou něco říct?“ Mladík si naštvaně založil ruce na prsou a jen sledoval osobu před sebou. Když ho uviděl poprvé, na malou chvíli byl kompletně zaskočený přítomností toho, o kom se domníval, že ho snad už nikdy neuvidí. Když před ním ale teď seděl, usmíval se na něj a snad se na něj i snažil zapůsobit, opravdu začínal pochybovat o Tomově duševním zdraví. Jakou zvrácenou hru tady s ním hraje? Neublížil mu snad už dost?

„Jo,“ přikývnul Tom po pár okamžicích a jeho drzý úsměv se ještě rozšířil. „Že jsi děsně sexy, když se vztekáš.“ Nevěděl, kde se to v něm bere, od puberty s nikým tímhle způsobem nemluvil, ale teď to bylo, jako by jeho podvědomí mluvilo samo. V dalších vteřinách však svých slov litoval.

Zatímco mu od nosu odkapávaly kapky ledového, jahodového džusu, který se vpíjel do jeho bílého trika, doběla rozzuřený černovlásek vstal, odhodil pár drobných za kafe na stůl, sesbíral své věci a za doprovodu udivených pohledů celé kavárny se měl k odchodu. Co si o sobě, sakra, myslel? Že to bylo vtipné? Ani omylem!

Mladík s havraními vlasy zuřil. Ani si nevšimnul šokovaného Toma, který se k východu vydal v těsném závěsu za ním. Až ve chvíli, kdy prudce otevřel dveře, si všimnul přítomnosti dredáče, který vyjekl bolestí ve chvíli, kdy do něj dveře narazily.

Se šokem v očích sledoval kluka před sebou, zlitého džusem a s krvácejícím nosem. Jeho čokoládové oči se na něj dívaly se zmatkem, nepochopením a bolestí. Srdce bledého chlapce se při pohledu na zmučený pohled kluka před ním lámalo. Tom mu již třikrát ublížil, třikrát ho přiměl slepě věřit něčemu, co se nestalo, přiměl ho prolít nespočet slz. A přesto černovlásek starostlivě natáhl ruku před sebe a jemně jej pohladil po tváři. Mohl být naštvaný sebevíc, ale i tak jej bolel fakt, že Tomovi ublížil.

„Promiň,“ promluvil klidnějším hlasem, a stáhl ruku zpět. Kdyby mu Tom před chvílí odpověděl jinak, kdyby mu vysvětlil, proč ho třikrát nechal naivně čekat, možná by ho teď objal, a vše mu odpustil. Ale to Tom neudělal.

„Můžu tě někam pozvat, prosím?“ zeptal se Tom a rukávem, který patřil k jeho dlouhému triku, si otřel krvácející nos. Neměl tušení, co udělal špatně, co špatně řekl, že si zasloužil takový trest. Neměl ponětí o tom, kdo před ním stojí. Jeho oči viděly jen nádherného, dech beroucího kluka, který mu tak moc připomínal minulost, který v něm vyvolával dávno zapomenuté pocity. I když mu nos hořel bolestí a jeho oblíbené triko mělo nyní růžový nádech jahodového džusu, pořád chtěl s černovláskem, jehož hluboké oči se teď vpíjely do těch jeho, strávit ještě další chvíle. Nevěděl, proč po tom tak touží, ale ta divoká povaha ho uchvacovala. Poprvé za dlouhou dobu jej zase někdo přitahoval. Třeba to tentokrát vyjde.

„Proč, abys mě tam potom mohl nechat stát?“ zeptal se sarkasticky s úšklebkem i přestože věděl, že na Tomovo pozvání nakonec opět přikývne. Byl beznadějný, pokud šlo o dredatého kluka, který už před lety ukradl jeho srdce a byl jeho jediným vlastníkem.

„Proč bych to dělal?“ Vděčně přijal papírový kapesník a utřel si obličej a nos. Byl si vědom pohledů, které jim lidé v kavárně zvědavě a pohoršeně věnovali, chtěl to rychle ukončit, domluvit si s černovlasým mladíkem schůzku, na kterou se už teď tak zvláštně těšil.

Prohlížel si ho. Dlouze si ho prohlížel a až tehdy, když se někdo zvenčí pokoušel dostat do kavárny dveřmi, které dvojice stále blokovala, se se zamrkáním probral z malého transu, do nějž ho uváděly Tomovy uhrančivé oči. Potřásl hlavou a povzdechl si. Věděl, že to zase udělá.

„Sejdeme se u staré knihovny, dole vedle parku. V sedm hodin, a buď tam přesně, tentokrát na tebe nebudu čekat.“ Po těchto slovech se otočil a než stihnul Tom byť jednou jedinkrát mrknout, byl pryč. Opravdu doufal, že tentokrát se s Tomem sejdou a vše se vyřeší. Že se snad konečně naplní jejich společný osud.

S kapesníkem přitisknutým k bolavému nosu sledoval, jak se ladnými, plynulými a tak zvláštně rebelsky elegantními kroky černovlásek vzdaluje. Několikrát během jejich krátké, společné chvíle nerozuměl jeho slovům, a přesto byl šťastný, že souhlasil s jejich schůzkou. Byl si jist, že stůj co stůj dorazí.

Utíraje si nos a s mírným úsměvem na rtech se vrátil ke svému příteli, který se okamžitě dožadoval vysvětlení, co se to mezi nimi před chvílí stalo.

Stál před zrcadlem. Jemnými tahy nanášel šedé oční stíny a jemnými pohyby je konečky prstů roztíral podél okrajů do ztracena. Chtěl, aby mu to slušelo. Toužil po tom líbit se mu, vyrazit mu dech. Opravdu věřil tomu, že tentokrát jim to vyjde. Že osud nepropletl jejich cesty jen tak nadarmo. Tenhle pocit, který vycházel odněkud z jeho vnitřku a šířil se mu po celém těle buňku po buňce, mu vykouzlil na rtech úsměv.

Těšil se na něj.

S posledním pohledem do zrcadla si upravil volně splývající vlasy podél své tváře. Přes ramena si přehodil černý kabát, na tmavě modré džíny natáhl vysoké, černé kozačky, a s kabelou přes rameno vyrazil na smluvené místo.

Opravdu se těšil a věřil, že tentokrát se nezklame.

S jednou jedinou růží čekal před vchodem do staré knihovny. Byl si jistý, že je u té správné, byla tou jedinou ve městě, která měla poblíž park. Připadal si hloupě, jak tam tak stál, s rudou růží v ruce, a rozhlížel se kolem dokola. Vždy, když kolem něj někdo prošel, hrklo v něm a doufal, že je to právě jeho černovlásek. Zatím nikdo z nich nebyl on.

Dnes mu nestáli v cestě matka ani otec. Oba byli společně na wellness víkendu, který si zaplatili ke třiadvacátému výročí jejich svatby. Bylo to poprvé po dlouhé době, kdy se Tom cítil volný, šťastný a připravený dát někomu šanci obsadit místo v jeho srdci, které doteď patřilo vzpomínce na jeho záhadného Sedmikrásku.

Jen jednou jedinkrát poznal někoho, u koho měl pocit, že by se s ním mohl v životě posunout dál, a když mu ze života zmizel i tenhle malý, černovlasý záblesk se lví hřívou místo vlasů, Tom věřil, že láska je mu v životě zapovězená. Domníval se, že je to jeho trest za to, jak moc musel tenkrát klukovi s havraními vlasy a hlubokým pohledem ublížit, když zklamal svou Sedmikrásku.

Ale dnes, teď když tu nervózně přešlapoval s květinou v ruce, opět začínal věřit, že s ním osud má ještě nějaké plány, se kterými by se mu do života mohla vrátit alespoň kapka štěstí.

Ale čím více času uplynulo, čím více se obloha nad jeho hlavou šeřila, tím rychleji jej nově nabitá naděje opouštěla.

Kde je? Přijde, nebo ne?

V půl osmé se Tom usadil na schody a hluboký povzdech se vydral z jeho plic. Růže se mu bezvládně pohupovala mezi prsty a on přestával věřit, že mládenec, jehož jméno mu bylo skryto, ještě dorazí.

Kdyby jen tušil, jak podobné myšlenky se prohánějí hlavou mladíkovi s ebenovými vlasy, který přecházel sem a tam před vchodem do té samé, staré knihovny. Ani jednomu z nich nedošlo, že právě ona, jediná stará knihovna u parku, má vchod ze dvou různých ulic.

Oba byli zklamaní; jeden z nich stále naivně doufal, čekal na černovláska, který zatím po hodině vlastního čekání vše vzdal. Ta naděje, kterou si v sobě pěstoval celou cestu na smluvené místo, byla pryč. Dal mu další šanci, šanci dokázat mu, co pro něj znamená. A Tom jej opět zklamal. Opět jej někam vylákal a nechal jej tam naivně čekat. Ale on už ze sebe dál blázna dělat nenechá. Čeho je moc, toho je příliš.

Se spalujícím pocitem, jako by uvnitř něj něco umíralo, se rozešel směrem k parku, který je zkratkou k jeho domovu. Chtěl co nejrychleji pryč a zapomenout. Byl si téměř jist, že se do jeho noční můry přidá další scéna, která mu nedá spát.

Když zahýbal za roh, zahlédnul před sebou zlatavou záři vlasů spletených do tuhých dredů, které měl dávno vyryté do paměti. Už, už se chtěl začít smát, když mu došlo, že Tom na něj tentokrát doopravdy čekal, jen u jiného vchodu. Bylo to, jako by se mu z hrudi odvalil těžký balvan. Lehkými kroky, skoro až tanečními, se rozešel směrem ke zlatovlasému mladíkovi, ale rychle zamrzl na místě.

Objekt jeho zájmu, člověk, který mu ukradl srdce a který si s ním, dle jeho soudu, jen hrál, se postavil na nohy. Oprášil si neviditelný prach z kalhot a rozešel se směrem, odkud na něj mávala neznámá, světlovlasá dívka.

Se zatajeným dechem sledoval, jak se Tom s dívkou přivítal polibkem na tvář. Jak se zadíval na růži ve své ruce, pokrčil rameny a podal ji oné dívčině. Nevěděl, že se Tomovi přesně v té chvíli hlavou honily pochmurné myšlenky na to, jak černovlásek nedorazil. Spekuloval, jestli mu to udělal schválně, jestli si z něj jen vystřelil, aby se ho v kavárně zbavil. Nevěděl, že Tom své kamarádce, přítelkyni svého nejlepšího kamaráda, dal růži jen proto, že už nevěřil v černovláskův příchod, a dívce to udělá radost.

Jediné, co černovlasý mladík, kterému se při pohledu na vzdalující se dvojici svíralo hrdlo a srdce krvácelo, věděl, bylo, že si s ním osud už poněkolikáté nespravedlivě zahrál křivou hru. Věřil, že byl jen šachovou figurkou, kterou si prsty osudu pohybovaly v libovolných směrech ve své zvrácené hře bez ohledu na to, jak moc mu to ublíží.

Když i záblesk posledního zlatavého dredu zmizel za rohem, i on se otočil. Se srdcem těžším než ten nejtěžší balvan, nechal své nohy, aby jej unášely směrem, kde se nachází jeho domov. Kde se bude moci schovat před světem a jako po každém setkání se svou osudem nenaplněnou láskou, proplakat celou noc.

autor: LadyKay