Sedmikráska 3.

Příběh třetí

„Nezačínej zase!“ Mladík s kaštanovými vlasy okřikl svého kamaráda a narovnal se. Posedávali spolu na lavičce na náměstí, pozorovali davy proudících lidí a tlachali o životě. Bohužel se, ostatně jako při každém delším rozhovoru, propracovali k němu.

„Tobě se to řekne! Zapomeň. Jak? Copak jsem to nezkoušel?“ Zeptal se dotčeně druhý chlapec, jemuž zpod baseballové čepice vykukovaly blonďaté dredy, o něž se již roky láskyplně staral a dával je světu na odiv.

„Upřímně? Nezkoušel, Tome. Teda ne pořádně. Kdybys to zkoušel, tak bys nebloumal pořád kolem toho parku, nemluvil bys o něm, neotáčel se za vším černovlasým a… Mám ještě pokračovat?“

„Fajn, vzdávám se.“ Pronesl na půl vážně a na půl z legrace Tom. Lucas, jeho nejlepší a zároveň jediný přítel, byl posledním, kdo mu zbyl. Za poslední roky prošel obrovskou proměnou, jež nebyla zapříčiněna pouze plynutím času, ale i nenaplněnou láskou, za níž se neustále ohlížel. Právě toto ohlížení se zpět jej brzdilo a znemožňovalo mu jít dál. Jeho přátelé si z něj utahovali a vzájemně se sobě vzdalovali. Stesk po neznámém z parku, po jeho Sedmikrásce, a vyprávění o něm jim časem začalo lézt krkem. Měli dost nářků, chtěli se bavit. Lásku a s ní spojené věci neřešili. Další, co vztah s kamarády komplikovalo, byl přísný režim, který doma měl, takže s nimi nemohl skoro nic podnikat, což mu ani moc nevadilo. Pařby jej sice dříve bavily, ale jak dosáhl plnoletosti, omrzely jej. Zatímco ostatní okupovali taneční parket, lili do sebe jednoho panáka za druhým, on seděl v koutě a usrkával celý večer jeden drink.

„Tome, jsou to čtyři roky.“ Připomněl mu Luc. Tom si to uvědomoval. Sám počítal každý den od setkání se Sedmikráskou. Kolikrát jen přemýšlel, zda vůbec ještě bydlí v tomhle městě nebo jeho okolí. Mohl se přece dávno odstěhovat na druhý konec Německa. Sám sebe se ptal, jestli si jej pamatuje stejně živě jako on. I přes běh času cítil jeho vůni, nesmělý dotek dlaní i měkkost jeho rtů měl v živé paměti. Kdykoli zavřel oči, viděl jej před sebou. Stejně nesmělý, stejně krásný, stejně okouzlující jako toho dne. Nejhorší pro něj byly myšlenky, v nichž si připouštěl, že na něj zapomněl a srdce jej bolelo při představě, že jeho Sedmikráska patří jinému. Nenáviděl tu imaginární osobu, která se dotýkala jeho těla, objímala jej, líbala rty, které měly patřit jen jemu. Ač to bolelo, mohlo se stát, že zapomněl a možná přesně totéž měl udělat i Tom.

„Co podnikneme o víkendu? Nějaký návrh?“ Lucas usoudil, že nejlepší bude změnit téma, a tím odvést Tomovu pozornost jinam. Měl svého kamaráda rád a cítil se hrozně bezradný. Nevěděl, jak mu pomoci se od toho kluka odpoutat, smířit se, že je pryč, a zapomenout. Občas Tom mluvil, jako by jej chtěl z paměti dostat. Jindy se choval naprosto opačně a působil, že zapomenout nechce a že se snad i ve svém soužení vyžívá.

„Domlouvali jsme se na tu stěnu. To padá nebo co?“ Brunet byl zaskočen pohotovou reakcí svého kamaráda. Ač Tom působil, že je naplno ponořen do svých myšlenek a nevnímá jej, bylo tomu naopak. Naslouchal mu a k Lucovu překvapení si dokonce pamatoval, že se na začátku týdne domlouvali, že o víkendu vyrazí na horolezeckou stěnu. Tom se původně bil za motokáry, na nichž byli však před dvěma týdny, proto nakonec ustoupil a odkýval nápad svého kumpána.

„Ne, platí to. Sobota? Neděle?“

„Sobota by byla lepší,“ Tom se sehnul pro batoh u svých nohou a pomalinku vstal. „Ale ještě si zavoláme, okay?“

***

Tom se zakousl do kebabu a žvýkaje sousto, vykročil kupředu po nákupní třídě. Všude bylo cítit jaro. Vzduch byl stále chladný, ale sluníčko svítilo a podle předpovědi by se brzy mělo oteplit. Byl rád. Nesnášel zimu, během níž musel chodit nabalený, že skoro až připomínal medvěda.

Míjel davy lidí s taškami a uvažoval, zda občas myslí na něco jiného než na nakupování. Sám se obchodům a frontám v nich vyhýbal, co jen to šlo. Jeho mysl byla zaneprázdněna jinými věcmi než těmi, zda má na sobě oblečení podle poslední módy. Nepodléhal trendům, ohlížel se sice na ně, ale outfit si volil především do toho, v čem se cítil svůj a pohodlně. Nezabýval se nejnovějšími módními hity, jeho myšlenky, úvahy i vzpomínky patřily Sedmikrásce. Mohl o něm sice mluvit s Lucem, ale i z něj občas cítil, že mu leze na nervy. Kamarád jej pobízel, ať prostě zapomene, najde si někoho jiného, jenže to nešlo. Nejednou si už Tom s někým vyšel. V první chvíli chtěl všechno, jenže najednou nechtěl nic. Nikdo nebyl jako Sedmikráska. Byl jedinečný, nenahraditelný a v mladíkových očích dokonalý. Měřit se s ním nemohl nikdo. Nikdo Toma nedokázal pobláznit, nikdo mu nedal ani na vteřinu zapomenout. Snad pouze kluk z pouti. On byl jediným, kdo tu a tam nahradil Sedmikrásku v jeho mysli. Jediným, na nějž si vzpomněl. Společně s ním přicházely zas a znovu ty samé dotěrné otázky. V čem byl jiný? Co jej tolik zaujalo? Jak dokázal Toma přimět, aby mu během chvilky svěřil příběh nenaplněné lásky? Uzavřel to většinou s tím, že je to zapříčiněné jeho chorobnou posedlostí najít Sedmikrásku. Kvůli němu každou osobu s ebenovými vlasy vnímal jinak než ostatní lidi. A klučina s cukrovou vatou měl ještě něco. Čokoládové oči. Stejné a přece v něčem jiné než Sedmikráska. Zatímco v očích hocha z parku poskakovaly neposedné jiskřičky, tyhle byly zastřené smutkem.

Mladík byl přesvědčený, že kdyby tenkrát neodešel a stýkali se dál, mohlo z toho něco být. Třeba by s jeho pomocí snáze zapomněl a po čase se i smířil s tím, že Sedmikrásku už neuvidí. Cítil z něj náklonnost k svojí osobě a musel si přiznat, že i on jeho okouzlil. Kdyby nezmizel, možná bylo všechno jinak. Takhle byl na všechno sám a akorát mu přibyla další osoba, na niž musel zapomínat.

Vtom však něco na protějším chodníku přitáhlo jeho pozornost a přerušilo jeho úvahy, co by kdyby. Štíhlá osoba s havraními vlasy, splývajícími na ramena, hledící do výlohy. Jeho srdce nejprve vynechalo několik úderů, vzápětí však začalo tlouct jako o závod. Už už otevíral pusu, že na ni zavolá, jenže byl umlčen chlapcem, který vyběhnul z obchodu, ovinul paži kolem pasu objektu jeho zájmu a něčemu se smějíce se odlepili z místa. Tom sám sobě připadal směšný. Kdyby kluk přišel jen o chvilku později, přeběhnul by na druhou stranu a obtěžoval neznámou dívku, která mu zezadu připomínala chlapce z pouti, čímž by riskoval, že mu její přítel dá do nosu. Otáčeje se směrem, jímž zamilovaný pár odešel, pokračoval v cestě. Jejich štěstí jim na jednu stranu přál, avšak na tu druhou jim je záviděl. Pohled na usmívající se dvojice poblázněné láskou jej neskutečně bolel a jen zvětšoval jeho stesk a touhu po setkání se Sedmikráskou.

„Au!“ Po nárazu do něčeho měkkého, co až nápadně připomínalo lidskou bytost, se ozval bolestivý výkřik. Ten nebyl však posledním, co měl Tom uslyšet. „Kam čumíš, ty idiote?!“

„Já se strašně moc…“ Když se chlapci s baseballovou čepicí konečně podařilo najít toho, kdo mu nadává, zbytek věty spolknul. Z výšky hleděl na černou kštici osoby v černobíle pruhované mikině sedící na chodníku pod ním. Uvnitř něj se všechno sevřelo a ztuhl na místě. Opět se začínal odehrávat ten samý scénář.

„Že zrovna já vždycky narazím na nějakého blbce!“ Prskal dál kluk, který sbíral věci, které se mu kvůli tomu pitomci rozsypaly, a pomalu se škrábal na nohy. Z tašky vylovil papírový kapesníček, jímž si nejprve otřel obličej. Při pohledu na svou oblíbenou mikinu mu bylo do breku. Nejenže byla politá kávou, kterou nesl v ruce, ale ještě na ní byl flek od nějakého humusu, který pravděpodobně nesl v rukou ten, kdo jej poslal k zemi. Dlaní si promnul naražený zadek, na nějž dopadl, a zaskučel.

„Mě to hrozně mrzí.“ Jen co černovlasý chlapec uslyšel ten hlas, vrhnul pohled směrem, odkud k němu přicházel. Byl pevně odhodlaný říct dotyčnému, co si o něm myslí. Sice mu tu bylo k ničemu, ale potřeboval nějak ventilovat vztek. A na kom jiném si zchladit žáhu než na tom, kdo to všechno způsobil? Jenže jediný pohled oříškových očí mu vzal slova z úst. Byl to on. Znovu, již potřetí, hleděl do těch podmanivých očí, do nichž si přál ještě alespoň jednou pohlédnout. Ano, přál si to. Modlil se za to. Jenže teď touhu vystřídal hněv, jenž byl podpořen tím, jak se kluk naproti němu tvářil.

„Promiň.“ Tom se pokusil o úsměv, přičemž si fascinovaně prohlížel hřívu, již měl chlapec před ním vytvořenou ze svých vlasů barvou připomínajících peří vrány. Dosud nepotkal nikoho, kdo by nosil na hlavě něco podobného. Působilo to dost výstředně, ale líbilo se mu to. Zamrazilo jej, když byl probodnut čokoládovýma očima. Plné rty se zkřivily do ošklivého úšklebku.

„A to je všechno, co mi řekneš?“ Chlapec si přeměřil dredáče pohledem a úsměv, který se usadil na jeho rtech, jej ještě více rozpálil doběla. On řekne jen ‚promiň‘? Pitomé promiň a nic víc?

„Omluvil jsem se ti.“ Zavrtěl nechápavě hlavou Tom. Netušil, co víc by chtěl slyšet. Ano, vrazil do něj, kvůli němu kluk skončil na zemi a zlil se kávou. Jenže nevěděl, co víc udělat, aby svou chybu napravil.

„A ty si jako myslíš, že omluva to napraví?“ Štěkl po něm znovu mladík, který si mezitím přehodil tašku přes rameno, a nyní se založenýma rukama postával naproti němu, jako by čekal na něco víc. Co víc ale po něm chtěl, Tom neměl zdání. Omluvit se za svou chybu byla slušnost, jenže kluk s hřívou vypadal, že by byl nejraději, kdyby si před něj minimálně klekl a na kolenou jej škemral o prominutí. A bůhví, jestli i to by jej vůbec uspokojilo…

„Neudělal jsem to schválně.“ Bránil se Tom. „A krom toho to nebyla jen moje chyba. Kdyby ses… Počkej! Kam jdeš?“ Jeho nohy se automaticky rozešly za chlapcem, který se bleskově otočil na patě, a tak rychle, jak jen mu to jeho naražená kostrč dovolovala, drže se za zadek odcházel pryč. V duchu Tomovi nadával, že mu zase zkřížil cestu. Znovu. Už se mu dařilo vystrnadit jej ze své mysli. Po tolika probrečených nocích se začínal smiřovat s tím, že se nikdy neuvidí. A co se nestane? Naprosto nečekaně se srazí na ulici a Tom pro něj má jen jediné ‚promiň‘. Ignoroval jeho volání, nasupeně pochodoval po chodníku kupředu. Každý krok pro něj představoval neuvěřitelná muka, jelikož se mu bolest odrážela v pánvi.

„Tak počkej na mě!“ Tomovi se konečně podařilo jej dostihnout. Zastoupil mu cestu, jelikož neviděl jiný způsob, jak toho vzteklouna zastavit. Každý druhý by omluvu přijal, jenže tenhle vyšiloval jak pominutý. Možná právě to se chlapci s dredy na něm líbilo a přimělo ho následovat jej.

„Co ještě chceš? Nemám na tebe čas!“ Zavrčel a pokoušel se jej obejít, avšak neúspěšně, neboť v tu ránu, kdy udělal krok stranou, měl jeho tělo opět před sebou. Otráveně si odfrkl a zůstal tedy stát na místě.

„Nechtěl jsem tě naštvat.“

„A vidíš, přesně to se ti povedlo!“ Po těchto slovech mu byl věnován další úšklebek. A ač to znělo bláznivě, Tomovi se líbil čím dál víc. Přestože se na něj šklebil, vrčel a vypadal, že jej co nevidět přetáhne taškou přes hlavu, jestli mu okamžitě neuhne z cesty. Nemohl jej nechat jít. Jako by mu vnitřní hlas říkal, že jej nesmí nechat zmizet.

„A nemohl bych to nějak napra-… Sakra!“ Chlapec začal lovit řinčící mobil v kapse svých obrovských džínů. Když se podíval na displej, zjistil, že volajícím, který jej ruší v tuhle nevhodnou chvíli, není nikdo jiný než jeho… „Ahoj mami.“ Omluvně se usmál a pohybem ruky černovláskovi naznačil, aby vydržel. „Jo, za chvilku jsem doma. Jo. Jo. JO.“ Drtil přístroj v ruce a modlil se, aby už konečně zavěsila. Nechápal, jak to dělá, ale vždycky si uměla vybrat „správný“ moment, kdy mu zavolat.

„Mami, já… počkej! Ne ty, ty mluv. Chviličku.“ Slíbil s psíma očima a rukou držící zápěstí černovlasého hocha, který nervózně přešlapoval na místě a protáčel panenky. Čeká ho důležitá schůzka a on na ni nejenže přijde jako čuně, ale ještě pozdě.

„Docela pospíchám.“ Procedil skrze zuby. Nato mu zrak sklouzl do míst, kde Tomova ruka svírala tu jeho. Ne pevně, ale spíše naléhavě. Právě pro ten stisk zůstával a co nejtrpělivěji to jen dovedl, naslouchal rozčílenému telefonátu. Matně si vzpomínal, že se o matce tenkrát zmínil a ne zrovna lichotivě. Jak se zdálo, moc se na jejich vztahu nezměnilo.

„Máma, sorry. Kde jsme to skončili?“ Blonďák strčil mobil zpět do kapsy a zahleděl se do tváře chlapce, dík němuž mu srdce bilo na poplach.

„Víš vůbec, kdo naproti tobě stojí?“ Zeptal se s bolestí a hněvem zároveň v očích. Nevydržel se tvářit jako on, nešlo to. Nemohl předstírat, že se nic nestalo. Tom se okamžitě zarazil. Smysl otázky mu vůbec nedocházel. Nedovedl rozluštit a pojmenovat, co se odráželo v tom pohledu. Nepostřehl, že by sejmul nějakou celebritu, ale tímhle dotazem mu nahrál do karet.

„Právě že vím, a proto tě musím ještě dnes znovu vidět.“ Ke své odpovědi připojil ten nejsvůdnější úsměv, jaký svedl, a doufal, že to zabere. Pokud kdy prohlásil, že se Sedmikrásce nemůže nikdo ani přiblížit, lhal. Tenhle kluk mohl. Sice nebyl jako on, byl divočejší. Nepůsobil tak nejistě a nevinně, ale nádherný byl rovněž. Možná to mohl být ten, kdo mu pomůže jít dál a neohlížet se na to, co bylo. Může a taky nemusí. Tom však věděl, že na to, aby to zjistil, potřebuje další setkání.

„Já…“

„V šest hodin. Kavárna Brandauer. Přijdeš?“ Černovlasý kluk chtěl v první chvíli začít ječet, že tohle už jednou slyšel, jenže nemohl. Ty oči mu to nedovolily, prosily jej a nakonec i přesvědčily.

„Dobře, ale jestli mě tam necháš trčet jako…“

„Ne, ne, přijdu. Můžeš se spolehnout!“ Ujišťoval Tom chlapce. Měl hroznou radost, že jeho pozvání přijal. Byl mile překvapený, jak snadné to bylo. Když vzal v potaz to, jak nepříjemný zpočátku byl, očekával, že se bude muset více snažit a přemlouvat jej podstatně déle. Nepočítal s tím, že hned kývne.

„Budu se těšit.“ Přiznal se černovlasý mládenec. Sice se kvůli tomuto člověku dvakrát trápil, prolil pro něj moře slz, ale nic to nedokázalo změnit na tom, že pro něj bilo jeho srdce. Ačkoli jej roky neviděl, stále jej miloval. Tehdy v parku byl přesvědčený, že se zamiloval. Ne chvilkově jako jeho vrstevníci, nebylo to poblouznění, byla to láska. Láska na první pohled. Pravá a čistá láska. Taková, jakou potká jen jednou za život.

„Já víc. Musím běžet, ale večer se uvidíme.“ Tom povolil stisk a věnoval mu na rozloučenou úsměv. Obdarovaný byl štěstím bez sebe. Jako přikovaný stál na místě a sledoval jeho vzdalující se záda. Když se na rohu zastavil a ohlédnul se, aby mu zamával, roztáhly se jeho rty do širokého úsměvu. Na oplátku zvedl ruku a krátce s ní mávnul. Ještě několik okamžiků setrvával na místě a hleděl na roh, za nímž zmizel jeho Tom. „Sakra, ta schůzka!“ Vykřikl vyděšeně a konečně se vzpamatoval. Rychle se rozhlédl kolem sebe, aby se zorientoval a následně se rozběhnul. Snad nebude ještě příliš pozdě.

***

„Tak kde jsi?“ Zašeptal a zkontroloval čas. Bylo skoro čtvrt na osm. Netušil, co jej mohlo tak strašně zdržet. Sám dorazil pět minut předem, pokud tedy pominul čtvrthodinové obcházení kavárny. Když si uvědomil, že Tom jako místo jejich schůzky vybral podnik nedaleko parku, v němž se poprvé setkali, přišlo mu to svým způsobem romantické. Ovšem jak čekal, mizel z jeho rtů úsměv. Ostatní hosté po něm zvědavě pokukovali a několik z nich si mezi sebou něco šuškalo. A když se na něj jedna paní soucitně podívala, došlo mu, že je na něm víc než očividné, že na někoho čeká a ten někdo nepřichází.

„Dáte si ještě něco?“ Ozval se nad ním ženský hlas. Servírka s nakrátko střiženými blond vlasy se na něj usmívala čekajíc, zda si objedná či nikoli.

„Ne, zaplatím.“ Rozhodl se po delším zaváhání. Nemělo cenu déle setrvávat. Pozvání přijal a šel sem s tím, že do třetice všeho dobrého. Ne nadarmo se říká i zlého. Připadal si jako ten největší hlupák pod sluncem. Kdyby jen Tom věděl, jak dlouho se kvůli němu chystal, jak moc se snažil, aby mu to dneska slušelo, aby se mu líbil. Jenže se to nedozví. Stejně jako to, jak mu chyběl, jak moc pro něj znamená a jak moc jej miluje. Protože o to nestojí. Ač chtěl původně počkat pouze půl hodiny, čekal více jak hodinu. Déle ze sebe pitomce dělat nenechá.

„To nechte.“ Usmál se, ač mu bylo do breku. Nechtělo se mu ani tak brečet kvůli zklamání, jako vzteky. Zlobil se na Toma, ale více na sebe za to, jak naivní byl. Když sem šel, ani jej nemrzelo, že tu práci nedostal. Nezískal sice místo, ale do jeho života se vrátil Tom. Ovšem jen na pár okamžiků.

Na místě chlapce s dredy by se modlil, aby k dalšímu střetnutí nedošlo, jelikož by ve zrovna přátelském duchu neproběhlo. Na jednu stranu si přál, aby jej už více neviděl, na tu druhou, v hloubi duše, doufal, že osud jejich cesty svede ještě někdy dohromady.

***

Mladík v kšiltovce vběhl do podniku a hned vyjekl úlekem při pohledu na paroháče před sebou. Teprve po pár vteřinách mu došlo, že je to zvíře vycpané, přesto jej velice obezřetně obešel a neustále se na jeho paroží díval. Do dnešního dne se nesetkal s jelenem v kavárně. Pohledem přelétl celou místnost a důkladně si prohlížel tváře všech hostů sedících ať už na červených sedačkách či židlích se světle zeleným polstrováním. Sám žasnul, co za místo to vybral. Nikdy tady nebyl. Název mu utkvěl v hlavě, neboť ji míjel při svých procházkách kolem parku, kde poprvé spatřil Sedmikrásku. Netušil, že to uvnitř vypadá takhle. Moderna se mísila se starobylostí, a ač to na první pohled působilo šíleně, mělo to své kouzlo. Možná právě v tom, že nic podobného nikde nebylo.

„Prosím vás,“ rozhodl se nakonec oslovit mladou slečnu za barem. „Nebyl tu kluk s černými vlasy? Vypadal jako… jako dikobraz… ne jako lev!“

„Je mi líto. Nikoho takového jsem si nevšimla,“ odvětila dívka s úsměvem na rtech a vzala do rukou tác s hrnky. Toma bodlo u srdce. Že by nepřišel?

„Byl tu.“ Ozval se za ním ženský hlas, po němž se okamžitě otočil. Pohled mu přistál na menší blondýnce. „Seděl támhle.“ Tom se zadíval ke stolu, jehož směrem kývla, jenže u něj neseděl černovlasý kluk, ale starší muž čtoucí noviny.

„A kde je teď?“ Položil jí naprosto zbytečnou otázku. Znal na ni odpověď. Odešel. Bylo naivní se domnívat, že tu bude ještě sedět. Měl více než hodinové zpoždění, a ač běžel, co mu síly stačily, nemohl přijít včas. Přesto však doufal, že až vejde, najde jej čekat u nějakého stolku. Klidně by si vyslechl i nadávky, kterými by jistě nešetřil, dlouhé minuty by vysvětloval, proč jde pozdě. Vydržel by všechno, jen kdyby tam byl.

„Odešel před chvilkou.“ Potvrdila mu blondýnka domněnku. Viděl, že se její ústa pohybují, ale obsah slov mu unikal. Zmizel mu a všechno byla její vina. Když přišel domů, byl skvěle naladěn. Úsměvy rozhazoval na všechny strany. Zvláštní na tom všem byla jedna věc. Když si měl dříve s někým vyjít, měl pocit, jako by Sedmikrásku podváděl. Jenže nyní ten pocit byl pryč. Nedovedl si to nijak odůvodnit. Prostě to tak bylo.

Když vešla do jeho pokoje matka, stál zrovna před šatní skříní a vybíral si něco vhodného na sebe. Rozčílilo jej, že vstoupila bez zaklepání, ale rozhodl se s ní nehádat a nekazit si tak dobrou náladu. Ostatně o to se vzápětí postarala jeho matka. Oznámila mu totiž, že na večeři přijdou Millerovi s Lisou. Tom si v první chvíli nemohl vzpomenout, kdo to je. Netrvalo mu však dlouho, aby si vybavil malou tlustou holku, která jej ve školce pronásledovala na každém kroku a neustále jej pusinkovala. Nesnášel ji. Babička mu tvrdila, že vyroste do krásy, Tom jí nevěřil. A i kdyby měla pravdu a z ošklivého káčátka se stala krásná labuť, nic by to na jeho postoji k Lise nezměnilo. Už jen kvůli ní nechtěl zůstávat a zmizet co nejrychleji. Matce věnoval úšklebek a dodal, že je má pozdravovat. Tímto vyvolal šílenou hádku, během níž si musel vyslechnout všechny ty výčitky, které znal za ty roky nazpaměť. Nakonec ve vzteku popadl mikinu, seběhl schody a chystal se odejít o hodinu dříve.

Bohužel, sotva se ocitl v hale, rozezněl se zvonek. Když se otevřely dveře a mladík spatřil, kdo vešel, došlo mu, že není úniku. Otcova dlaň, jež spočinula na jeho rameni, mluvila za vše. Musí zůstat, ač nechce. Simonin vítězný úsměv jej pálil, co chvilku ji propaloval pohledem, což mu nebylo nic platné, chtěl však alespoň nějak dát najevo tu nespravedlnost, jíž se na něm dopustila. Jen zoufale přihlížel tomu, jak se rafička hodin posunuje kupředu, a čím blíže byla šesté hodině, tím hůře se cítil.

Bylo to ovšem nic ve srovnání s tím, jak mu bylo nyní. Tahle se cítil pouze dvakrát v životě. Pouze dvakrát mu připadalo, že se jeho srdce láme na malinké kousíčky a že ztrácí něco nebo lépe řečeno někoho moc důležitého. Zvláštní, opravdu zvláštní.

autor: LadyKay