Zeiten ändern sich 5.

Mapuju jeho pokožku, kdekoliv se mi zachce a kam dosáhnu. Bill to zatím snáší. Je na něm vidět, že by mi sice nejraději rozkopal ksicht a nějakým hnusným způsobem se mi pomstil za to, že jsem se ho odvážil dotknout, ale nyní jen pouze leží a kouká do stropu. Prsty přejedu přes lem boxerek, a tak tak uhnu ostrému kolenu.

Když se mi ho podaří jakžtakž zpacifikovat, aby zase ležel, rukama mu držím boky a palce lehce zaháknu za lem prádla. Slyším vzteklé vrčení, slyším tlukot jeho divokého srdce.

„Za prvé jsem tvůj pán, takže mi budeš vykat, a za druhé říkal jsem, že to čistě záleží na tobě. Svoboda v téhle branži znamená, že si můžeš vybírat zákazníky, někdy dokonce můžeš odmítat některé praktiky, ale to bys musel být hodně žádaný, a hlavně… můžeš si vzít i volno.“ Usměju se.

„Tohle není žádná svoboda!!“ prudce si sedne a chce utéct. Pevně ho chytím za zápěstí, stáhnu zpátky. Bleskově jej přetočím na bříško a stáhnu boxerky „Teď mi řekni, že se omlouváš za svoji drzost!“ syknu naštvaně. Tenhle hřebeček mě dokázal vytočit během 14-ti hodin tak, jako nikdo. Zmetek malý! Vrtí se a snaží se mi bránit. Zkroutím mu ruce za záda, takže klečí a opírá se o ramena.

„Ty si nedáš říct, co?!“ nasliním si prsty a přejedu mu mezi půlkami. Stáhne je. „Tohle ti nepomůže!“ vrčím. Všimnu si, jak se snaží vyhodit si rameno. Tak tohle ne! Pustím ruce a chytnu ho za vlasy, za které silně škubnu. Okamžitě zakňučí a ztuhne. „Tvoje nevýhoda je, že jsem přišel na tu tvoji zkázonosnou slabinu, miláčku,“ usměju se a trochu zatáhnu. Slyším jeho zběsilý dech.

„Teď tě hezky vyprstím,“ zasyčím mu do ucha a prstem mu přejedu po dírce. Ani se nehne. Divím se, že to Andrease nenapadlo. Taková jednoduchá věc… A vůbec nemám v plánu mu to říkat. Ještě by ho chtěl zpátky a já bych přišel o prachy. Ani omylem! Jsem obchodník, ne samaritán. Ještě si olíznu ukazováček a začnu ho do něj vsunovat. Cítím, jak se napíná, jak se snaží uhnout. Je to legrace.

„Když mi slíbíš, že se nebudeš vzpírat, zvolním a dám ti čas si zvyknout,“ hodím mu nabídku. Je ticho. Dám mu ještě pár sekund. Něco si zamumlá pod nosem.

„No no… klid…“ zvolním, pořád ho hladím po boku.

„To je ono… tak jsi šikovný…“ pochválím ho. Začínám mít pocit, že tohle opravdu bude jednoduché jako jindy. To mě docela zklamalo. Těšil jsem se na nějaké vzrušení. Začnu prsty hýbat. Zakňučí, ale nebrání se. Dělám to tak asi pět minut. Bill už se mi zdá značně vyčerpaný tím bojem zezačátku. Jen leží a nechává se ponižovat prstěním.

„Ty jsi krotký mazlík…“ usmívám se. Zavrčí si pod nosem, ale očividně nemá energii. Přestanu. Vyndám prsty a otočím ho na záda. „Musím tě pochválit. Měl bys dostat odměnu, ale ten začátek… to jsi zlobil…“ držím ho za čelist. Myslel jsem, že je už zlomený, ale pořád má v očích ten oheň a vzdor. Tak přece jen bude ještě legrace.

autor: Mykerina