The treasure from Germany 9.

(z pohledu Kaye)

„Co sedíš tak zaraženě? Od té doby, co jsme dorazili na pláž, s tebou nic není.“ Z myšlení mě vytrhl Anis, který si přišoupl jedno z lehátek a společně s vychlazeným pivem z nedalekého baru se usadil vedle mne. Posunul jsem sluneční brýle z hlavy na oči, abych mohl zkontrolovat situaci na moři, kde se předháněla dvojčata na vodních skútrech. Taková jejich společná hravost se jen tak nevidí.

„Přemýšlím.“

„Au,“ sykl naoko Anis, což mě donutilo protočit očima pod brýlemi, ale věnoval jsem mu pobavený úšklebek. „Promiň, ale tohle musí být opravdu závažná věc, když vypadáš tak zabraně do svých myšlenek od rána. O co jde, nějaký problém?“

„V podstatě ani ne, jen se v tom moc šťourám a dělám z toho vlastní malé drama.“ Zazubím se na něj a doufám, že mu to jako odpověď bude stačit. Že pochopí můj záměr se o tom nebavit. Jenže to by nebyl Anis, kdyby nevyslýchal dál.

„To jsi mi toho moc neřekl. Takže?“ pozvedl nekompromisně obočí a já se zhluboka nadechl. Jednou, dvakrát, třikrát.

„Dneska ráno jsme s Tomem vedli takovou obyčejnou konverzaci a nějak jsme se dostali k tématu ‚kdo je pasiv a kdo aktiv‘. Upřímně jsem doufal, že k tomuhle nikdy nedojde, ale samozřejmě Tom nadhodil, že mu chybí ta aktivní role a rád by jí zřejmě zavedl do našeho vztahu. Jak mu mám vysvětlit, že je pro mne představa, jak mám péro v zadku, dost nechutná a děsivá?“ povzdychnu zoufale a promnu obličej. „Absurdní situace, ale já jsem z toho nesvůj, protože vím, že dřív nebo později mu v tomhle budu muset ustoupit.“ Zamručím a pohlédnu na svého přítele, který jen v šoku kouká, a zaznamenám, že mu lehce cukají koutky úst. Co se dalo od něj taky čekat…

„Kecáš,“ je jediné, co ze sebe po chvíli ticha vydá a jeho rty už se stáčejí do pobaveného úsměvu, jak se snaží zadržet svou chalvu smíchu.

„Proč bych to dělal?“

„Ne sorry, jen si nedokážu prostě představit, jak ležíš pod Tomem, zatímco on tě šuká.“ Konečně se zasměje uvolněně a pohlédne k vřískotu, který se ozve někde od moře. „Co budeš dělat? Kdyby s tímhle za mnou přišel Bill, tak ho pošlu do prdele. Naštěstí on svojí pozici miluje, zaplať pán bůh!“ spráskl naoko ruce a protočil oči někam k nebi.

„Idiote,“ praštím ho pěstí do ramene a odevzdaně se svezu zase do lehátka. „Ty Billa do prdele poslat můžeš, já Toma ne. A ani nechci, je to můj partner.“ Zavrtím hlavou. „Prostě se jednoho dne překonám a nechám ho, ať si toho užije. Pak mě určitě nechá na nějakou delší dobu zase svazovat jeho. Sám musí cítit, kdo je v našem vztahu ten vrchní, jestli mě chápeš.“

„A co když ne? Stane se z tebe napůl ženská ve vztahu!“ vyprskne smíchy a já jen zasténám, sledujíc Toma, který se urputně snaží sestřelit svého bratra ze skútru.

„No, manželství znamená také hodně obětí pro spokojenost nás obou.“

„Ámen.“

*

Nakonec jsem se nechal přemluvit, ať tuhle ‚maličkost‘ hodím za hlavu a zamířil jsem pro pár piv do zásoby. Možná díky nim jsem přestal pro dnešní odpoledne přemýšlet nad aktivním Tomem a jal se užít si taky vodních radostí na moři, kdy jsem s Tomem za zády na skútru projížděl moře asi dvě hodiny v kuse.

Možná to byl důvod, proč jsme všichni čtyři k večeru unaveně padli v obýváku do sedaček a křesel a na nic víc se nezmohli. Dokonce i věčně hlasitý, hyperaktivní a otravný Bill teď poklimbával v jednom z křesel, aniž by ho televize nějak vyrušovala.

„Taková rodinná večerní idylka, ne?“ zamumlal jsem pobaveně Tomovi do ucha, když se opíral o můj hrudník, natažený přes půl sedačky. Odtáhl jsem trochu hlavu, když se narovnal, a ochotně přijal jeho dlouhý polibek, který jsem neváhal po chvíli prohloubit. Vyrušilo nás až decentní odkašlání.

„Běžte do ložnice.“ Zamručel Anis, aniž by zvedl pohled od svého telefonu, do kterého něco neustále cvakal celý večer.

„Běž tam ty,“ oplatil jsem mu pobaveně a chvíli ho sledoval. „Co tam furt máš? Od té doby, co jsme přišli, jsi ten mobil nepustil z rukou. Dokonce ti i Bill usnul, všiml sis?“ kývnu na křeslo a zasměju se, když mezitím Tom vstal a začal využívat svého spícího bratra. Bill zachrápal potichu, když mu Tom přejel jedním z copánků pod nosem, a vzápětí zadusil svůj smích do dlaně.

„Píšu si s klukama, s Nyzem a Shindym, mají nápady na písničky, tak to s nimi řeším.“ Pokrčil rameny a pohlédl krátce na Billa, který sebou pro změnu cuknul při dalším bratrském manévru.

„A co udělat menší kolaudačku v mém novém domě? Zkus se jich zeptat, jestli nechtějí dorazit třeba na týden, můžeme to probrat všichni tady a může to být fajn. Když už mi nebyli ani na svatbě,“ naoko dotčeně zasténám, ale spokojeně se rozvalím na volné části sedačky.

„Dobrý nápad, hned jim to navrhnu!“ zamával s telefonem a já spokojeně přikývl, stáčejíc svůj pohled zpátky k televizi. Pokračovala ta rodinná idylka až do doby, než jsme oba s Anisem nadskočili na sedačce při náhlém výbuchu.

„Kurva, Tome, já tě zabiju!“ než jsem se stačil zorientovat, viděl jsem jen Billova mizející záda někde v chodbě a slyšel smějícího se Toma, který konečně dosáhl svého. Vyměnil jsem s Anisem jen napůl nechápavý a napůl pobavený pohled.

„Doufám, že dorazí, tuhle školku přestáváme zvládat.“ Zabrblám.

*

(z pohledu Viktorie)

„Už jsem na místě, čekám před kavárnou a mám se s ním sejít zhruba za pět minut. Co? Ano, proboha, nemusíš mi to opakovat stokrát, vím, co mám dělat. Ano, zjistit, kde bydlí a poznat Kaye, zvládnu to. Dobře. Zatím se měj,“ s povzdychem položím hovor a mobil zastrčím do kabelky, než se rozhlídnu centrem, jestli už neuvidím Toma.

Můj drahý bratr neváhal a rozhodl se hned začít tahat za nitky, proto jsem si dnes domluvila schůzku s Tomem odpoledne, abych se posunula k našemu… nebo spíš k jeho, cíli o něco blíže. Mým úkolem je dostat se dřív, či později do jeho domu a osobně se seznámit s Kayem, abych trochu zjistila, čemu se vlastně po tolika letech hodlá vystavovat. Napadlo mě předstírat, že jsem zabouchla klíče doma, kde někdo bude až večer. Pak by mi třeba mohl nabídnout návštěvu u nich, ne?

„Viktorie!“ uslyším za zády známý hlas, což mě vytrhne z přemýšlení. Otočím se na Toma a s úsměvem a s trochou nervozity zastrčím pramen za ucho, než mu vykročím naproti. „Čekáš dlouho?“ zeptá se zdvořile, když se ocitnu v jeho krátkém objetí a omámeně nasaju jeho kolínskou.

„Ne, asi tak pět minut, maximálně deset. Vždycky chodím dřív… radši.“ Odtáhnu se a pousměju se na něj. „Ráda tě vidím, jsem ráda, že sis našel čas!“

„Nebylo to těžké. Bratr šel se mnou a odpojil se, když zahlédl kosmetický salón, takže ten má o celé odpoledne postaráno. A Kay s Anisem se šťourají v garáži v autě, takže bych se doma stejně zřejmě nudil, jsem rád, že mě někdo zachránil.“ Zasměje se a společně tedy vcházíme do menší kavárny na rohu centra. Přehodím sáčko přes židli a posadím se naproti němu, zatímco oba popadneme lístek s nabídkou. Nakonec zvolím vanilkové latté a Tom cappuccino.

„Koukám, hezká kabelka,“ zazubí se Tom, když z ní akorát doluji mobil a trochu zčervenám.

„Děkuji, od jednoho gentlemana.“ Oplatím mu pobaveně a odložím mobil na stolek.

„To se vsadím. Takže, něco nového?“

„Vůbec nic, Tome, pracuji a občas vyrazím obhlídnout obchody. Tady na Filipínách moc možností nemáš, víš?“ ušklíbnu se a on mi výraz oplácí. „Ovšem, pokud tu nejsi s partnerem, že.“ Dodám chvatně, když uvidím jeho nesouhlasný výraz.

„Eh, jo.“ Zasměje se jen krátce a míchá svůj šálek, když nám ho konečně donesou. „Vlastně, pozítří se bude konat menší kolaudační večírek, jelikož nám Kay koupil nový dům. Přijedou jeho nejbližší přátelé, budeme tam my dva a Bill s Anisem, tak mě napadlo, kdyby ses chtěla přidat? Aspoň zabiješ jeden nudný večer, když říkáš, že se tu moc věcí neděje a já tě tam rád uvidím. A seznámím tě.“ Věnuje mi úsměv a já trochu poposednu na židli. Nadšením.

„To zní skvěle, ale to mi budeš muset říct, kam a v kolik mám dorazit.“ Zazubím se vzápětí, když mi dojde, že si tak odbydu i svůj úkol od bratrance a výmluvu na zabouchnuté klíče budu moci zamést pod kobereček. Voalá!

„Večer ti pošlu zprávu s instrukcemi, dobře?“

„Dobře. A jak vypadají jeho kamarádi, hm?“ neodpustila jsem si zvědavě.

„Eh, vím jen o dvou. Nyze a Shindy. Upřímně Shindy není vůbec hezký, takový… prostě out,“ naznačí rukou podříznutí krku a já se musím zasmát, přičemž trochu poprskám stůl kávou, jelikož jsem se plánovala zrovna klidně napít.

„A ten druhý?“

„Nyze? Jo, ten už by ušel. Ovšem nevím, jestli by byl něco pro tebe, jestli se ptáš za tímhle účelem.“

„Proč?“ nechápavě nakrčím obočí a sleduju, jak mu cukají koutky.

„On je moc velký a ty až moc malá, to by neklapalo, jestli víš, co myslím…“ uculí se pobaveně a chvíli čeká, než mi to dojde.

„Ty!“ mrsknu po něm sáček cukru a společně se nakonec jeho lacinému fóru zasmějeme. „Snad to budu brát jako výzvu!“

„Ber to, jak uznáš za vhodné.“ Pobaveně zavrtí hlavou a já se pohodlně uvelebím v židli, popíjejíc kávu a upřímně se těšíc na nové tváře a zábavu.

autor: Saline A. & PeTiŠka