autor: LilKatie
„Ššš…“ zašeptal mu do ucha a opatrně přes něj přehodil ruku, aby si ho mohl přitáhnout blíž k tělu. Tom moc dobře viděl, jak se jeho kamarád chvěje zimou, a tak se rozhodl, že trochu tělesného tepla nemůže ublížit. Mladík v jeho náručí se trochu zachrul a dobrovolně se zády vtěsnal k jeho tělu.
Nebe prořízl blesk a země se zachvěla.
***
Georg si odkašlal a postavil se, v ruce držel skleničku šampaňského. Všechny hlavy u stolu se na něj otočily a brunet se usmál.
„Děkuji,“ poděkoval jim za pozornost a znovu si trochu odkašlal. Byl neskutečně nervní. Podíval se na Billa sedícího vedle sebe a usmál se. „Při téhle příležitosti, když jsme se tu všichni takhle hezky sešli a jsou tu všichni naši přátelé, jsme se s Billem rozhodli, že se s vámi musíme podělit o události několika minulých dní.“ Podrbal se volnou rukou nervózně na krku a pohledem přejel po všech přítomných. „Jak určitě víte, jsme spolu s Billem už několik let, miluju ho,“ z jedné strany stolu se ozvalo trochu posměšné zasmání a několik nejapných poznámek. Georg se na dotyčné zamračil, Bill se díval do stolu, vlastně desku stolu probodával pohledem od chvíle, co jeho přítel začal mluvit. Cítil na sobě pohled člověka sedícího o dvě židle vedle a k smrti se bál zvednout oči. „Jak jsem řekl,“ pokračoval starší z páru, „myslím, že si život bez něj už snad ani nedovedu představit, ani nechci… a tak jsem se rozhodl Billa požádat o ruku,“ u stolu to ztichlo, i přestože každý přesně tohle očekával, v tu samou chvíli se každý z nich snažil sám sebe přesvědčit o opaku. „A Bill řekl ano…“ usmál se nakonec a pohladil svého snoubence po rameni.
Když se po chvíli posadil, přitáhl si černovlasého pro polibek. „Miluju tě, nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo…“ zamumlal Georg Billovi do rtů a Bill se lačně pousmál.
***
„Já taky, Bille, neboj… ale tady bohužel žádný jídlo nevidím…“
„Hm…“
„Co?“
„Nic.“
„Fajn.“
„Hm.“
„Tak co je?“
„Nic! Vždyť jsem ti to už řekl…“ pokrčil rameny.
„Hm…“
„Ty se na mě zlobíš?“
„Ne, proč? Měl bych snad?“
„Že říkáš hm…“
„Tys to řekl jako první, Bille…“
„Hm…“
Tom zaúpěl a promnul si čelo.
„Ale opravdu mám hlad.“ Vydechl Bill a promnul si břicho, kručelo mu v žaludku.
„Já ti to věř-„
Ozval se výstřel.
„Slyšels to?“ vypískl Bill, ale to ho už Tom chytal kolem ramen a stáhl ho k zemi, schovali se za křoví.
„Jo.“ Vydechl. „Hlavně tiše…“ vystrčil trochu hlavu a rozhlížel se, ale nikde nebylo ani živáčka. Žádný pohyb, žádný zvuk, nic. „Chvíli tu počkáme… pak půjdeme dál.“ Šeptal.
„A víš vůbec, kam jdeme, Tome?“ vydechl Bill a díval se na něj. Tom zavrtěl hlavou. Černovlasý si povzdychl, to si mohl myslet. Ale asi ho za to nemohl nijak vinit, jak by mohl vědět, kam jdou? „To nevadí…“ broukl po chvíli a pohladil ho po rameni. „Dostaneme se odsud, že ano?“
Tom se na něj podíval a vydechl, trochu přikývnul. „Samozřejmě, že ano Bille.“ Řekl s přesvědčením v hlase. Opravdu tomu věřil. Musela být šance, přeci nebyli někde na konci světa. „Vrátím tě tvému snoubenci, nemusíš se bát…“
Bill trochu přikývl. Ano, k jeho snoubenci, to bylo tam, kam patřil, kde měl teď být, s kým měl teď být. S Georgem. „Děkuju.“ Zamumlal a promnul si rty, odvrátil od něj pohled a díval se skrz listy do lesa kolem nich. Vzduch byl čistý.
„Tak pojď, půjdeme… seženeme nám něco k jídlu…“ usmál se na něj Tom a narovnal se. Bill vykročil za ním, v krku se mu to trochu svíralo. No tak, přeci tu nebude brečet. I když v noci nedělal nic jiného.
***
„Oh hele! Co to… to je bunkr?“ poskočil najednou Bill, narovnal se a zběsile ukazoval svou poraněnou rukou napravo od neexistující cesty.
„Nemyslím si…“ zamručel Tom. „Spíš mi přijde, jako by někdo udělal dům ve skále…“
„To máš jedno, Tome, tohle přece znamená, že tu někdo byl! Co když tam jsou kluci, hm? Pojď…“ okamžitě ho tam táhnul za ruku, Tom za ním šel, i když si nemyslel, že je to moc dobrý nápad.
Starší z nich opatrně otevřel dveře a chvíli čekal, jestli se něco stane, jestli je někdo uvnitř. Nic se ale nestalo. Otevřel tedy dveře víc a nakoukl dovnitř, rozhlédl se. Byla tu tma. Jediné, co osvětlovalo vnitřek, bylo sluneční světlo vycházející skrz koruny stromů nad jejich hlavami. „Myslím, že je to prázdné.“ Vydechl a vešel dovnitř. „Podíváme se, jestli tu nenajdeme něco, co by se nám mohlo hodit…“
„Což je?“ šel Bill za ním, jeho nadšení kleslo, když tam nikoho nenašli. Nebo to bylo možná lepší?
„V tuhle chvíli asi naprosto cokoliv… nějaký batoh, cokoliv… něco k jídlu… nějaké obvazy na tu tvou ruku.“
Bill trochu přikývl a promnul si paži, pořád bolela. „Dobře…“ začal prohledávat dřevěné krabice na zemi. Vypadalo to, že tu nikdo nebyl už pěkně dlouho. Smrdělo to tu vlhkem, stářím a plísní. Nechtěl vědět, kolik pavouků a brouků tu všude musí být. Vydechl, promnul si obličej a odklopil víko jedné z beden. Byla plná starých plechovek a hadrů, u dalších pěti dopadl stejně. Tom byl úspěšnější, po chvíli totiž Billa osvětlil kužel světla. I když se zprvu lekl, rychle mu došlo, že na něj svítí jeho kamarád a ne nějaký mimozemšťan.
„Díky bohu, že funguje…“ vydechl Tom a usmál se, s ní půjde hledání mnohem líp. V prstech baterkou točil a prohlížel si ji. Bill se na něj pousmál.
„Jo…“ vydechl ne zrovna vesele. „Mnohem líp uvidím na všechno to nic, co najdu…“
„A třeba zrovna jo.“ Ušklíbl se trochu Tom, který se stále ještě snažil neztrácet hlavu a nevidět všechno tak černě, někdo z nich tady musel být ten silný. Nechtěl být tím prvním, komu z toho tady brzo přeskočí.
„Dej mi prosím kousek svého optimismu, Tome, prosím…“ začal prohledávat další krabice a jako by se mu i zdejší prostředí chtělo vysmát, na dně staré umělé bedny ležela lékárnička obvázaná nějakým provazem. „Oh…“
„Copak? Našel jsi něco?“ přešel k němu Tom blíž a podíval se mu přes rameno. „Oh super!“ vydechl, když viděl zelený kufřík. „Bože…V tohle jsem snad ani nedoufal.“ Vyndal lékárničku okamžitě na zem a otevřel ji. Obvazy, náplasti, zavírací špendlík, nějaké prášky, které neznal a zřejmě desinfekce. „Skvěle… skvěle…“ mumlal si pořád pro sebe a Bill se na něj jen mlčky koukal.
Když doprohlédli zbytek prostoru, nenašli nic víc, co by jim mohlo být nějak nápomocné, snad až na kovovou tyč, kterou se Tom rozhodl vzít si jako zbraň, kdyby náhodou. Usadili se oba dva venku, kde bylo přeci jenom lepší světlo, a Tom vyhrnul Billovi rukáv až na rameno.
„Budu ti to muset nejdřív vyčistit, máš to trochu napuchlý…“
Bill mlčky přikývnul.
„Doufejme, že je to dezinfekce…“
Bill znovu mlčky přikývnul.
„A co když to není dezinfekce?“ broukl Bill nakonec a podíval se na Toma zoufalým pohledem.
„Nemyslím si, že by ti to mělo nějak ublížit, jestli to není ono…“
„Jsi si jistý?“ nakrčil Bill nedůvěřivě čelo. Tom přikývl a Bill se na něj stále díval tím stejným pohledem. „Máš kurz první pomoci?“
„Ne.“ Zasmál se Tom tiše a zvedl k němu pohled. „Opravdu mi tak strašně nevěříš, Billy?“
„N-nejde o to, že bych ti nevěřil, Tome… mně jde jen o to, že… že…“
„Neboj se, Billy….“ Vydechl Tom a položil lahvičku zpátky do kufříku, vzal svého kamaráda za ruce. Jemně ho po nich pohladil. „Nijak ti to neublíží, slibuju, ano?“ díval se na něj naléhavě. „Mohla by se ti tam dostat nějaká hnusná infekce… To přeci nechceš, hm? A mluvím i o té noze… chceš snad chodit, nebo ne?“
Bill slabě přikývl. „Chci.“ Broukl skoro neslyšně.
Tom mu věnoval děkovný úsměv, vzal lahvičku s tekutinou a opatrně mu ji na ránu nalil, samozřejmě se snažil, aby toho moc nevyplýtval. Nemohli vědět, kdy ji budou zase v nejbližší době potřebovat. Ať už ta tekutina byla cokoliv. „Neštípe to moc?“ opatrně přejížděl po ráně kouskem gázy.
„Ne, moc… moc ne… rozhodně míň než normálně…“ pousmál se slabě Bill a snažil se zachovat vážnou tvář, aby na něm nebylo vidět, jak strašně moc se snaží nebrečet. Zafixoval svůj pohled na listí a křoviny před ním, díval se do prostoru a snažil se nevidět ve stínech něco, co tam ani nebylo. I když byl den, i když bylo světlo, on měl stejně pocit, že je neustále někdo sleduje. A rozhodně to nebyl pocit příjemný. Tom mu ruku obvázal a přesunul se mu na nohu, naštěstí to bylo jen naražené koleno a nikde žádná kost netrčela, pár odřenin a modřin, nic vážného.
Bill chtěl Tomovi pomoct, chtěl mu to nějak oplatit a taky mu vyčistit rány, ale Tom to odmítl se slovy, že to nepotřebuje, že to jsou jen škrábnutí, a tak se mu Bill už nevnucoval.
***
Nebe nad nimi trochu prosvítalo mezi listy stromů, občas se ozvalo hvízdání letícího ptáka nebo zaskřípání dřeva. Oba dva se snažili nemyslet na ten výstřel, co zaslechli dřív dnešního dne. I když v jejich výrazech ve tváři bylo vidět, že právě tohle je ta jediná věc, na kterou myslí. Kromě jídla, samozřejmě. Nevěděli, kam jdou, nevěděli jakým směrem, dokud se v dálce, ne zas tak výrazné dálce, neozvalo vlčí zavití. Zmateně se po sobě podívali, Bill byl v obličeji bělejší než kus papíru.
„T-To byl…“ ani nedokázal dokončit větu, když Tom přikývl a skočil mu do řeči.
„Dost možná…“ vydechl a rozhlédl se. „Pojď… musíme odsud…“ přikývl si sám pro sebe a vzal ho za ruku, na rameni si upravil starý vak s věcmi, co našli, v druhé ruce stále pevně držel železnou tyč. Společně se za ruce rozeběhli kupředu po malé neexistující cestě, Bill značně brzdil, protože za běhu ho v kolenu skoro až nesnesitelně píchalo. Snažil se tu bolest překonat, ale bylo to, jako kdyby ho tam někdo při každém došlápnutí bodal nožem, sice to bylo jen naražené, ale to neznamenalo, že to nebolí. „No tak, Bille, poběž…“
„Bolí to!“ zakňoural a kousal se do rtu, trochu kulil oči a snažil se nebrečet, chvěla se mu celá brada a krk se mu svíral.
Ozval se štěkot, zavrčení a dusot. Oba dva se rozpačitě otočili a spatřili to, čeho se tolik báli. Vlci. Dva zuby cenící vlci se řítili přímo na ně.
„Poběž!“ zavelel Tom, chytil ho za ruku pevněji a nanovo se rozeběhl. Billovi srdce svíral panický strach, ale adrenalin, který mu pulzoval v žilách, ho nutil běžet i přes bolest dál a rychleji. „Musíme vylézt na tenhle strom…!“
„Cože?!“ hles bez dechu Bill, píchalo ho v boku a trochu nedodýchával. Jenomže než se stihl zeptat na cokoliv dalšího, Tom zastavil, chytil ho a cpal ho nahoru na strom. Bill se nějak rychle vyškrábal na větev a snažil se dostat, co nejvýš mohl, aniž by se mu podařilo spadnout dolů. Pak se ale dolů podíval, Tom tam stál, široce rozkročený a v obou dlaních svíral svou železnou zbraň.
Vlci se k Tomovi pomalu blížili, ježili srst a nebezpečně ohrnovali pysky, aby mu ukázali své nebezpečné a ostré tesáky. Neustále k němu pomalým, ale sebevědomým krokem přistupovali. Bill zatajoval dech, roztřeseně se díval na scénu, která se odehrávala pod ním.
„Tak pojďte!“ rozkřikl se Tom a napřáhl se. Byli dva, on byl sám. Lhal by, kdyby řekl, že se nebojí, ale co mu v tuhle chvíli zbývalo? „Pojďte, vy srabi!“ uvnitř se celý třásl, neuvěřitelně se bál, možná i víc, než když visel přivázaný v té jeskyni. Teď se totiž bál i o Billa.
autor: LilKatie
betaread: :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 0
Tom je úžasně statečnej! Bill je primadona, ale já doufám, že ho z toho Tom časem vyléčí 🙂
Moc se těším na další díl 🙂
Tom je teda poriadne odvážny.. dúfam, že sa mu nič nestane.
Ten flashback s Geem se mi ani trochu nelíbil 😀 Já nechci, aby ho Bill miloval a oženil se za něj! Strašně doufám, že Bill přijde brzy na to, že je Tom ten jediný! 🙂
A Tom je fakt úžasný! Tak odvážný! Já jsem na konci jenom se zatajeným dechem čekala, co bude. A takhle blbě ukončit kapitolu! Já zase budu trnout až do další, aby se Tomovi nic vážného nestalo! Jsem zvědavá, jak z tohoto vyvázne ve zdraví. Momentálně mi to totiž přijde naprosto nereálné. Tohle jsem fakt vůbec nečekala – myslela jsem, že kluci vylezou na ten strom a budou čekat, dokud vlci nezmizí..Tom mě ale překvapil!
Úžasná povídka, moc se těším na další díl 🙂
Dala bych zivot za to byt s Tomem aspon na den na pustem ostrove a jeste ke vsemu s vlky 😀 Asi by mi bylo jedno, ze by me roztrhali, zkusila bych je ochocit a mazlit 😀
Uf, tak toto je ale ukončenie kapitoly:( snáď tie vlky Toma nezožerú 🙂 to by bol skoro koniec. Tak len dúfam, že mu neublížia príliš.