Never Look Back 9.

Scrabble a pizza

Vložil jsem hlavu do dlaní. Měl jsem ho vyhodit už dávno. Z okna. Ano, v mém bytě bylo… Jo, prázdno. Nesnáším to slovo. Ale to neznamenalo, že mi vleze do bytu a nastrká mi sem… tyhle věci. Povzdechl jsem si a rozhodl se, že mu to vysvětlím.

„Tome, nemůžeš jen tak cizím lidem předělávat byty,“ řekl jsem trpělivě.

„Ale ty nejsi cizí,“ prohlásil. Bille, uklidni se, nebo budeš muset zatknout sám sebe. Minimálně za pokus o vraždu.

„Snažím se ti vysvětlit, že nemůžeš vlízt do mýho bytu a předělávat ho, chápeš?“ Smutně sklopil hlavu.

„Promiň,“ zašeptal. Zavřel jsem oči. Tohle není možný. Jen spím. Tohle je noční můra. Chytil jsem ho za ramena a podíval se mu do očí.

„Vím, že se snažíš a jsem rád, ale… Někdy to trochu přeháníš.“

„Promiň,“ zopakoval a pořád se tvářil strašně smutně.

„Nech toho, ještě mě dojmeš,“ usmál jsem se. Konečně mi úsměv oplatil a mé svědomí si zase někam spokojeně zalezlo.

„A teď si běž lehnout,“ řekl.

„Ne, já to nepotřebuju,“ zavrčel jsem,

„Ale jo,“ řekl nesmlouvavě.

„Ne,“ odsekl jsem. „Teď půjdu do práce.“ Sebevědomě jsem vykročil, když v tom se mi zamotala hlava. Kdyby vedle mě nestál Tom a okamžitě mě nepodepřel, spadl bych na zem.

„Jsi v pořádku?“ ptal se starostlivě.

„Nikdy mi nebylo líp.“ Napůl mě podpíral a napůl táhl do ložnice. Uložil mě do postele. Celou dobu jsem ho probodával vražedným pohledem. Pak si přitáhl židli k mé posteli a sedl si na ni.

„Chceš vědět, co je novýho v práci?“

„A jak to ty můžeš vědět?“ ušklíbl jsem se. „Vždyť jsi tam byl jen chvíli.“

„No, zjistil jsem ty důležitý věci,“ zamračil jsem se.

„Tak povídej,“ vyzval jsem ho.

„Víš, jak jsme našli ten nůž? Takovej ten u té mrtvoly…“

„Vypláchli mi žaludek, ne mozek, Tome. Já si to pamatuju,“ přesušil jsem ho.

„Jo, promiň. No tak Chris a Kate zjistili, z jakého nože to je… No a taky zjistili, že ten nůž mají všichni podezřelí.“ Posadil jsem se na posteli.

„Jedinej důkaz a je úplně k ničemu!“ vykřikl jsem.

„Uklidni se, nemáš se rozčilovat,“ řekl Tom trochu vyděšeně a snažil se mě znovu položit.

„Sakra, to byla otrava práškama, ne infarkt! Přestaň dělat z komára… brontosaura!“ Ještě chvíli jsem zrychleně dýchal, ale pak jsem se uklidnil. „Dál?“ vyzval jsem Toma.

„No… Chris a Kate byli za tím barmanem. Mrtvola… Teda Alice… Si od něj dost často půjčovala peníze, většinou na drogy. A nevracela.“

„To by byl dobrý motiv,“ řekl jsem zamyšleně. „Pak tam zajedeme. Myslím, že Katty je mimo podezření a Chill taky. Takže budeme řešit barmana.“

„Dobře, ale teď si chvíli poležíš.“

„Jo, to mi nemusíš připomínat,“ zabručel jsem otráveně.

„Potřebuješ něco?“ zeptal se najednou. „Já to klidně všechno udělám.“

„Běž do práce.“

„Ale…“ začal.

„Padej. Jsem tvůj šéf a říkám ti, abys šel do práce.“

„Ale já mám práci s sebou,“ řekl vítězoslavně. „I moji, i tvoji.“

Proč já?

***

Nakonec to nebylo tak hrozné, i když mě vyplňování papírů vždycky strašně nudilo. Tom mi vyprávěl zase o nějakých seriálech a pak o svých zážitcích ze školy a předchozí práce. Hodněkrát mě rozesmál. Když jsme práci dokončili, byly už tři.

„Jé, já jsem ti neudělal oběd,“ vyhrkl Tom.

„To nevadí, můžeme si objednat pizzu,“ navrhl jsem.

„Tak dobře.“ Vzal jsem mobil a vytočil číslo rozvozu pizzy. Při objednávce jsem zakryl rukou mikrofon mobilu.

„Jakou vlastně chceš?“

„Ananasovou.“ Překvapeně jsem zamrkal.

„Takže dvě ananasový,“ dokončil jsem objednávku.

Tom

Rozhodli jsem se, že si zahrajeme Scrabble, než nám přivezou pizzu. Byl jsem docela překvapený, že tu Bill vůbec nějakou hru má. Podle jeho navigací jsem došel pro krabici a rozložil to na jeho posteli.

„Posuň se,“ odstrčil jsem ho a sám se drze rozvalil na levé půlce naproti Billovi.

„Začneš?“ zeptal se.

„Klidně, ale připrav se, že tě porazím,“ zazubil jsem se samolibě.

„To se ještě uvidí,“ oplatil mi Bill. A tak jsme začali. Po chvilce se mi povedlo složit slovo bábovka, což mi vyneslo docela dost bodů.

„Tak co, ještě pořád si myslíš, že mě dokážeš porazit?“ zašklebil jsem se a zapsal svoje skóre na papír.

„Neraduj se předčasně,“ usadil mě. Otočil na mě svůj chlíveček. Katalyzátor… A sakra! No dobře, tohle jsem projel.

„A jakou hudbu vlastně posloucháš?“ snažil jsem se změnit téma, aby se mi nemohl posmívat.

„One Direction.“ Zůstal jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Tak tohle bych do něj neřekl.

„Děláš si prdel…“

„Jo.“ Trochu jsem se zasmál.

„Takže co teda?“ zajímal jsem se.

„Většinou rock,“ mrkl na mě.

„Já taky,“ usmál jsem se. Skoro mě zaráželo, kolik toho máme společného. „Nechceš něco pustit?“

„Proč ne?“ pokrčil rameny. Vytáhl mobil a vybral jednu písničku. Docela se mi líbila.

„Dobrý vkus,“ pochválil jsem jo.

„Díky,“ pousmál se. Trochu stydlivě jsem se podíval zpátky na svá písmenka. Docela mě rozhodil. Po chvilce přemýšlení jsem vyskládal další slovo.

„Jak tě proboha napadl nuzník?“ zasmál se Bill.

„Těžko říct…“

Najednou někdo zazvonil. „To už bude asi ta pizza,“ prohodil jsem. Bill přikývl. „Dojdu pro ni.“ Znovu přikývl. Zvedl jsem se a přecupital ke dveřím. Otevřel jsem, zaplatil a převzal si od blonďatého mladíka dvě krabice. Vrátil jsem se zpátky do pokoje a jednu pizzu podal Billovi.

„Díky…“

„Za málo,“ usmál jsem se na něj.

„Pak ti to zaplatím.“

„Ne, to nemusíš,“ vyhrkl jsem rychle.

„V práci ti to neproplatí,“ ušklíbl se. Asi stále nechápal, že to nedělám z povinnosti.

„To nevadí. Ber to jako… Dárek ode mě… Pro tebe.“ Chvíli si mě přeměřoval pohledem, ale pak to nechal být. Měl jsem radost z toho, že pro něj můžu něco udělat. Možná jsem byl naivní, ale činilo mě to šťastným.

„Tak dobrou chuť,“ broukl Bill.

„Mhh – hmm.“ S plnou pusou se mi špatně mluvilo.

„To je roztomilý,“ zasmál se. Nevěřícně jsem se na něj zůstal dávat. Určitě mu to jen tak ulítlo. Možná jsem byl všechno, jen ne roztomilý. Já jsem roztomilý možná tak jako moje prdel…

***

Dojedli jsme a začali znovu hrát. Natáhl jsem se do pytlíčku pro nová písmenka a přitom jsem se omylem dotkl Billovy ruky. Zamrazilo mě. Rychle jsem odvrátil hlavu a zhluboka jsem se nadechl. To je v pohodě, klid, jen jsem do něj nechtěně strčil…

„Bille, už máš jméno pro toho medvěda?“ zeptal jsem se vesele. Střelil po mně vražedným pohledem.

„Radši mi to ani nepřipomínej.“

„No, ale mohl bys mu říkat třeba… Tom!“

„Proč?“ povytáhl obočí.

„Já nevím. Třeba až ti bude smutno, tak si s ním můžeš povídat. Já bych si s tebou taky klidně rád povídal a taky…“ radši jsem zmlkl. …bych se k tobě tulil, dokončil jsem v hlavě. Vyskládal jsem na hrací desku slovo láska.

Bill

Chvíli jsem zíral na poslední slovo, které Tom vytvořil. Pak jsem se začal přehrabovat se svých písmenkách.

„Ty jsi říkal, že nikoho nemáš,“ zamumlal jsem.

„Jo, říkal,“ vydechl.

„Zvláštní,“ prohodil jsem a přesunul J na první písmenko.

„Proč myslíš?“ zeptal se tiše. Pokrčil jsem rameny.

„Prostě mi to přijde zvláštní.“

„A ty?“ Ustal jsem ve své činnosti. Zvedl jsem hlavu a podíval se na něj.

„Sám.“ Překvapeně zamrkal.

„Teprve tohle je zvláštní,“ řekl udiveně.

„Proč myslíš?“ napodobil jsem ho.

„Na tebe přece holky musí letět…“

„Já jsem gay.“ Rozkašlal se.

„Vážně?“

„Jo.“ Vrátil jsem se zpět ke svým písmenkům.

„A co si vlastně myslíš o lásce?“ Z nějakého důvodu trochu změnil téma, ale mně to nevadilo. Povzdechl jsem si.

„Popravdě řečeno, nemám rád lásku.“

„Proč?“ vyhrkl. „Vždyť je to… Krásné…“ Pozorně jsem se na něj podíval. Upíral na mě své velké oči plné víry a přesvědčení.

„Protože znamená akorát zklamání a bolest.“

„Tobě někdo ublížil, že?“ řekl tiše.

„Jo. Ale už je to za mnou.“ Položil mi ruku na rameno. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale pak ji zase zavřel.

„Asii už bys měl jít,“ zašeptal jsem.

„Jo… Dobře.“

Zvedl jsem se, abych uklidil hru. Strašně mě rozbolela hlava. Třásl jsem se, musel jsem si sednout. Byla mi zima. Sotva jsem slyšel Toma, jak říká, že už se stmívá. Zalezl jsem si pod peřinu, ale pořád mi byla hrozná zima.

„Jsi v pohodě?“

„Jo,“ odpověděl jsem přes drkotající zuby. Sedl si zpátky na moji postel. Pak mi sáhl na čelo.

„Máš horečku,“ zkonstatoval.

„Je mi strašná zima,“ postěžoval jsem si.

„Nemáš někde nějakou deku?“ zeptal jsem se.

„Ne…“

„Takže se nedá nic dělat,“ vydechl. Nechápavě jsem se na něj podíval, ale to už si lehal vedle mě.

„Co děláš?“ zeptal jsem se zmateně.

„Zahřívám tě,“ zašeptal a pak mě objal. Musím říct, že svůj účel to splnilo. A navíc to bylo už hodně dlouho, co mě někdo objímal naposledy. Dosud jsem netušil, jak moc mi to chybí.

„Zůstanu tady přes noc,“ zašeptal. „Nebude ti to vadit?“

„Ne…“ vydechl jsem.

„Tak dobrou noc…“

„Dobrou.“

autor: Dietřisko & Kentaur