autor: Wind
Zdravím. Dneska jen tak okrajově zakomponuji další postavu. I když na druhou stranu, vy, kteří jste četli Insecure – Nový domov, nový začátek, ji budete dobře znát. Nebude tu mít sice žádnou velkou roli jako ve dříve zmiňované povídce, ale tak nějak jsem tady tu postavu chtěla mít. Snad vám to nebude moc vadit 😀
Vaše Wind
Byla hluboká noc, když se Tom probudil. Záda měl bolavá od nepohodlné pozice a zadek zdřevěnělý od sezení na parapetu. Usnul? Ani nevěděl. Protřel si oči. V bytě bylo naprosté ticho. Po chvíli váhání se rozhodl zjistit, kde je Will. Potichu vešel do ložnice. Slabý svit měsíce ozařoval jemnou siluetu chlapce v kancelářské židli. Byl schoulený do klubíčka, namačkaný v malém prostoru. Když se na něj Tom díval… nechtělo se mu ani věřit, že něco takového je schopno zabíjet bez mrknutí oka. Chvíli váhal, ale nakonec se rozhodl riskovat. Opatrně vzal spícího chlapce do náručí a přenesl ho na postel.
Přikryl ho dekou a už chtěl odejít, ale v tom ho cosi chytilo za ruku a stáhlo. Srdce mu vyskočilo až do krku, když si uvědomil, že je to jedna z Willových dalších rukou. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal. Než se nadál, ležel vedle černovláska na posteli, ale… když se na něj podíval, zjistil, že merfolk spal jako nemluvně. Ze spaní něco zamručel. Tom se po chvíli uvolnil. Doufal, že mu spící Will nic neudělá. A proto, že byl vážně unavený a vstát se raději neodvažoval, protože mu po chvíli černovlásek přehodil viditelnou ruku přes břicho, usnul vedle něj.
Černovlásek sebou neklidně vrtěl. Po bolestně svraštělé tváři mu stékal ledový pot. Obličej se mu neklidně cukal. Opět tu byla jeho noční můra. Sen, který se už tolik let opakoval.
Kolem byl chlad a neprostupná tma. A tam v dáli… seděla mladá žena s malým dítětem v náruči. Will došel za ní. Žena se na něj podívala s jemným, láskyplným úsměvem. Najednou se vše zvrtlo. V okamžiku se pod Willem zvlnila zem a on se propadl do moře krve. Bouře zuřila a on se neměl čeho chytit. Křičel a zmítal sebou ve vlnách krve, které ho nemilosrdně svíraly. Slyšel křik té ženy. A pak… tmu. Chlad… samotu.
Byly by jeho neklidné sny pokračovaly, kdyby ho cosi nepřerušilo. Cítil, jak ho někdo zvedá a pokládá na nějaké měkké místo. Instinktivně po tom něčem hmátl, a když už to konečně cítil u sebe, nechtěl to nechat odejít. Cítil se… lépe. Nebyl sám. Cítil, že po dlouhých letech, může konečně spát v klidu. Spokojeně vydechl a přitulil se blíž k čemusi teplému a uklidňujícímu. Byl spokojený.
***
Ráno Toma vzbudilo světlo pronikající do pokoje skrz okno. Slunce sice nesvítilo, ale i tak to bylo pro rozespalé oči nepříjemné. Chtěl se zvednout, ale něco mu v tom bránilo. Tom ze sebe odhrnul kousek deku, aby viděl, co to bylo. Nepopíral, že se v první chvíli skutečně lekl, ale v té druhé se musel chtě-nechtě usmát. Na břiše mu ležel Will a spokojeně oddechoval. Kdyby jen byl takový pořád. Blesklo Tomovi hlavou. Černovlásek byl vážně roztomilý. Černé vlasy mu šly snad všemi směry a pravou stranu tváře měl úplně červenou od otlačení. Tom se opatrně vymanil z jeho objetí a zmizel v koupelně.
Zrovna si čistil zuby, když z ložnice uslyšel zvuk svého mobilu následovaný polekaným vypísknutím a… KŘACH! Tom okamžitě, ještě s kartáčkem v puse, vběhl do ložnice. Na posteli seděl vyjevený Will a zíral na hromádku čehosi, co Tom odhadl jako svůj kdysi mobil. Byl úplně rozdrcený a Tom hned věděl, co se mu chudáčkovi stalo. Ovšem proto, že to věděl, nechtěl to raději řešit. Přeci jen… jedno neopatrné slovo a mohl by skončit jako jeho mobil. A to vážně nechtěl.
„C-co to bylo?“ ozvalo se. Tom se na vyjukaného černovláska otočil.
„Jako myslíš tohle?“ a zvedl kus z rozbitého mobilu. „No… mobil. Ty to neznáš?“
„Mobil?“
„Jo… taková… krabička, díky který si můžeš povídat s lidma. Počkej, ty to vážně neznáš?“
Toma tohle poznání skutečně překvapilo. Nenapadlo ho, že… i když na druhou stranu to možná bylo pochopitelné. Merfolk žil přece v moři. Tam asi mobily nemají. Raději to nechal být. Teď ho zajímalo, kdo mu volal. V hromádce trosek našel sim kartu. Vypadala celkem nepoškozeně, což Toma vážně potěšilo. Co ale teď?
Od dveří se ozval zvonek a klepání. Will zbystřil. Když to Tom viděl, raději rychle šel otevřít.
„Nazdar… zkoušel jsem se ti dovolat, ale nejdřív jsi mi to položil a od tý doby jsi nedostupnej. Tak jsem se přišel podívat, jestli je všechno v pořádku.“ Spustil Georg, jen co Tom otevřel dveře. V tom hrklo. Nemůže přece Gea pustit dovnitř, když je tam Will. Bál se, že by se jeho nejlepšímu příteli mohlo něco stát.
„Promiň, Geo, ale…“
„Prosimtě, Tome, potřebuju píchnout. Zítra má přijet Anett a já… no… totiž…“ Georg se zasekl a nevěděl, jak pokračovat. Tomovi to naštěstí došlo. Podle výrazu kamarádovy tváře usuzoval, že ví, o co jde. A upřímně ho to potěšilo.
„Takže už do toho hodláš praštit? To je skvělý. Vsadím se, že bude ráda. Přece jen už spolu chodíte pět let, a pokud se dobře pamatuju, zmiňovala něco o tom, že už dlouho čeká na den, kdy ji požádáš o ruku. Že sis ale dal na čas, chlape.“ Georg se rozpačitě podrbal na hlavě.
„No… jo. Víš, za dva dny budeme mít pátý výročí, tak jsem si řek, že… no to je jedno. Potřebuju pomoct. Potřebuju vybrat prstýnek, ale znáš mě. Na tohle nejsem.“
Tom se jen usmál. Znal ty dva už spoustu let. S Anett se dokonce od dětství kamarádil. V zápalu radosti úplně zapomněl na svého hosta. Will oba muže opatrně sledoval škvírou mezi dveřmi. Nelíbilo se mu to. Proč si Tom bere bundu? Kam jde? Snad… určitě je to ono. Jde ho prozradit. Přijdou si pro něj. Skončí jako… ne. Musí zmizet dřív, než se to stane.
Když si byl jistý, že už je Tom pryč, odemkl si dveře, a jak nejrychleji to šlo, zmizel.
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 7
To bylo tak strašně krásné, když si Will k sobě Toma přitulil a cítil se líp 🙂 Strašně moc jsem se u toho culila, byla to krásná změna vidět Willa takhle hodného, než jako tu krvelačnou bestii 😉
Jen mě teď trochu mrzí, že si myslel, že by jej Tom udal. Štve mě, že utekl 😀 Tom bude hodně překvapený, když Willa doma nenajde..jsem zvědavá jestli se mu uleví, že je pryč, nebo bude mít strach a nebo se mu bude trošku stýskat 😀 Fakt si nedovedu představit sebe v jeho roli..protože pořád vidím Billa jako nádherné, okouzlující stvoření, do kterého se prostě všichni musí zamilovat! 😀 Je sice fajn ho vidět v roli něčeho děsivého, ale nejde ho nemít rád 😀 Ovšem je pravda, že bych na Tomově místě asi v noci trnula strachy, že mě Bill v noci rozmačká nebo mě rozsápe na kusy. Je fakt, že bych v Billově blízkosti asi nechtěla být 😀
Jsem zvědavá, jak to bude s tím Willovým útěkem..kam uteče, jestli se mu to povede a prostě jak tohle bude pokračovat dál 🙂
Strašně moc se těším na pokračování! 🙂
[1]: Jo pokračování je docela zajímavý, podle mě. I když zatím toho moc není 😀
Na Tomově místě bych hrůzou celou noc nezavřela oči 😀 A psát o Billovi s takovou povahou a sklony zabíjet, to byla výzva. Když porovnáš Billa z mých jiných povídek a Billa tady… určitě je to trochu rozdíl 😀
Bolo zlaté, ako sa cítil Will pri Tomovi lepšie a ako ho podvedome objímal 🙂 Ale ten záver.. prečo musí robiť také unáhlené závery? Ako na jednej strane sa mu nečudujem, že Tomovi neverí, ale na druhej ma štve, že ho tak rýchlo odsúdil a ušiel. No som zvedavá na pokračovanie a dúfam, že sa raz aj dozvieme, čo znamená tá Willova nočná mora 🙂
Hoj onee-san.. je to hezký jak jsi říkala "Roman Tik" každopádně moc ti neporadím když jsem nečetla ty předešlí… ale určitě pokračuj :33