Ostrov lží 3.

„A pak jsem tě našel…“ vydechl Bill, když dokončil své vyprávění o tom, co si pamatuje a co ví ohledně toho, kde se to právě nacházejí.

„Takže o ostatních nic nevíš?“ Černovlasý namísto odpovědi jen zavrtěl hlavou a dost podezíravě se otočil; měl pocit, jako by slyšel kroky, ale doufal, že je to jen ozvěna jejich vlastních bot. „No, to nám to moc neusnadňuje. Já jen… poslední, co vím je, že jsem pro tebe běžel do té vody a slyšel tě křičet a pak nic, jen tma a… když jsem se probudil, viděl jsem pod sebou oheň, nemohl jsem se hýbat a byl jsem v tom šíleném kokonu ze staré látky, ve kterém jsi mě našel. Je to dost děsivý, co?“ uchechtl se Tom a otočil se na mladíka za sebou, Bill se za ním krčil a následoval ho v cestě, uličkou vykutanou ve skále o výšce jeden a půl metru.

„Žertuješ?“ Podíval se na Toma Bill nevěřícně „Ty… opravdu v tuhle chvíli žertuješ?“

„Klid, Bille, bože…“

„Jak mám být sakra v klidu, když tady jsou nějaký zabijáci a-a možná i kanibalové nebo co a my se tady tísníme v nějaký chodbě plný slizu a pavouků a nevím čeho dalšího, a ty tady vtipkuješ o tom, jak jsme v prdeli a třeba i umřeme a tobě je to naprosto jedno!“ Rozkřikl se na něj.

„Pokud budeš takhle křičet, tak možná i ano… Myslím, že tě neslyšeli dost jasně, Bille, zkus ještě trochu zakřičet.“ Zamračil se Tom, oba měli nervy na pochodu a začínalo se to projevovat, možná až moc brzy.

Bill ho zezadu nakopl.

„Hej!“ otočil se na něj Tom s rozzlobeným výrazem ve tváři.

„Kdo tady křičí teď, hm??“ ušklíbl se Bill a trochu se poškleboval.

„Ty seš fakt jak malej harant, Bille, nechápu, že jsem… urgh!“ zaúpěl frustrovaně, nemohl dokončit větu, ne bez toho, aby se prořekl o tom, co třeba k němu cítí. Ne, nemohl mu to říct, nechtěl ničit jejich přátelství. I když, byli opravdu ještě přátelé? Byli kamarádi, když se tu v takovéto situaci hašteřili namísto toho, aby drželi pospolu? „Víš, co ti povím? Kariérou by ses fakt trefil, větší divu jsem v životě nepotkal.“

„Oh sakra, zmlkni, Tome.“ Zamračil se Bill ještě víc, měl dojem, že si právě vzpomenul na to, proč se z jejich kamarádství nikdy nestalo nic víc. Nemohl by být s někým, kdo všechno neustále zlehčoval, choval se nedospěle a za nejvyšší projev hrdinství a čestnosti považoval to, že nějaký super divný chlápek v elasťácích nebo železe poletoval po nebi a zachraňoval nevinné lidi. Ne, Bill by nemohl s někým takovým být. Kamarádi, to ano, ale vztah? To by přeci nemělo budoucnost. To Georg, ten se choval dospěle. Chce se ženit, jednou povede velkou firmu a… a milují se. Georg byl chytrý a sečtělý a chodil s ním na večírky, zatímco Tom jezdil s partou na hory a riskoval život na snowboardu. To přeci nebyl svět, kam by chtěl Bill patřit, vždycky si přál být ve vyšší společnosti, moct si dovolit drahé oblečení a šperky. A to by se mu s Tomem nikdy nepoštěstilo. „Kdybys radši našel cestu ven, byl bych ti opravdu vděčný…“

„Jak moc vděčný?“ ušklíbl se zase Tom.

Bill se jen nadechl, ale odpověď nepřišla. Protočení očí na sebe ale nedalo dlouho čekat.

„Ne, vážně… protože támhle je vidět nebe, tak bych řekl, že-“ víc nestihl doříct, jelikož mu Bill náhle skočil kolem krku, vděčně ho objal. Veškerá hádka zapomenuta. „Hej hej, klid Bille, když mě tu udusíš, tak se moc daleko nedostaneš.“

Bill z něj s úsměvem slezl a uculil se. „Alespoň bych pak měl co jíst.“ A s těmito slovy ho předešel, aby byl co nejrychleji venku.

Tom se za ním díval, povzdychl si a trochu zavrtěl hlavou.

„Tak jdeš nebo ne?“ otočil se černovlasý. Jeho kamarád přikývl a vykročil za ním.

Když vystrčili hlavy z jeskyně a vystoupili ven, zmateně se rozhlédli kolem sebe. Obklopoval je hustý les, žádné palmy a podobně, prostě les, jak jej znali. Husté stromy kroutící se kolem sebe, přes skály s kapradím a keři s bobulemi, které rostly u jejich kořenů. Mezi listy na nebi zářil měsíc. Kdesi v dálce se ozvalo vlčí zavytí. Chlapci se po sobě podívali.

„Asi bychom měli někde přespat…“ přikývl Tom a Bill nemohl, než souhlasit. Opatrně se vydali po neexistující cestičce mezi mlázím a pozorně se rozhlíželi při každém jejich kroku.

„Doufám, že jsou někde hodně daleko…“ zamumlal Bill a objal se kolem hrudníku, byla mu zima.

„Kdo?“

„Ti vlci.“ Vydechl a zrychlil při té myšlence krok. Děsili ho i velcí psi, natož pak vlci a cokoliv jim podobné.

„Jo, to já taky… kdybych u sebe alespoň něco měl, ale nemám ani-… počkat!“ Tom se zastavil uprostřed kroku a začal si prohrabávat kapsy, na jeho tváři se objevil vítězoslavný úsměv a z jedné z nich vytáhl mobil. „Teď už jen, abych tu měl signál…“

Bill trochu přikývl a přistoupil k němu, díval se mu přes rameno. Mobil byl vypnutý, když ho ale Tom zapnul, veškerá jejich naděje se zase vytratila. Ani jedna čárka a ani tísňové volání.

„No, a jsme tam, kde jsme byli…“ vydechl nespokojeně a skepticky zvedl pohled, když mu něco káplo na nos. „Něco se děje.“ Pronesl.

„Jo…“ Tom se podíval na poskakující listy pod jejich nohama. „Prší, to přeci není konec světa. Tak pojď, něco si najdeme, než promokneme na kost.“ Bill s tímhle nápadem nemohl nesouhlasit. „Až to přejde, tak ráno najdeme nějaký kopec, tam by snad signál měl být.“ Bill neodpovídal, jen šel mlčky za ním a díval se do země. „V pohodě?“ zastavil se starší z nich.

„Jo, jen… není mi dobře… a je mi zima.“ Koukl zkroušeně a vypadal rázem o několik let mladší, Tom si povzdychl a přitáhl si ho za pas k sobě.

„Pojď sem… Zvládneme to, Bille, musíš mi věřit.“

„Myslíš?“

„No jasně…“ usmál se na něj Tom povzbudivě a s rukou kolem jeho pasu ho vedl po cestě dál. Kam mířili, to ani jeden z nich nevěděl.

***

„Tohle by mohlo jít, co říkáš?“ ukázal Tom na převis ve skále asi tak tři metry nad zemí. Podíval se na Billa. „Zvládneš tam vylízt?“

Bill nakrčil nespokojeně nos. „No já nevím… Nevím… Je to moc vysoko…“ vydechl, do hlavy mu bouchaly dešťové kapky.

„Chceš spát na dešti, Bille?“

„Ne, nechci, ale…“

„A chceš, aby tě někde nízko v noci sežrali vlci?“

„… ne.“ Vydechl.

„Tak nekecej a pojď tam nahoru, pomůžu ti.“

„No dobře.“ Rezignoval nakonec Bill. Prodrali se mezi keři a spadanými větvemi a oba dva se podívali nahoru na jejich cíl. „Takže… co mám dělat?“

„Támhle se zkus, chytnout té díry a nějak se zapři, podržím ti zadek a dostrkám tě tam.“

„Tome, jestli si chceš hledat záminku, jak mi sahat na-„

„Bille, ne každej člověk touží po tom osahávat tvůj velectěný zadek, tak zmlkni a lez.“ To byla lež, nebo nebyla, ale Tom byl zrovna určitě jedním z těch lidí, kteří by po tom toužili.

Bill na něj vyplázl jazyk a vydechl.

„Tak jo…“ řekl sám sobě „To zvládneš, Billy.“ Natáhl se a chytil se přesně tam, kde mu Tom řekl. Pak se nohama vyškrábal kamsi, kam to šlo, a Tom ho už zespod tlačil nahoru. Nebyl zrovna těžký, takže nedělal problémy.

„Jsi tam??“

„Ne!“

„Tak se zapři rukama a vytáhni se!“

„Co když tam nahoře něco je??“

„Bille! Nic tam není! Dělej!“

„Ale-„

„Bille!!“ zaúpěl Tom trochu zoufale a postrčil ho ještě víc. Bill se nohama zapřel o jeho dlaně a vyškrábal se nahoru. „Tak co?“

„Dobrý… je tu… místo…“

„A sežralo tě?“ ozvalo se zezdola, Tom trochu hůř mluvil, jak se sám snažil dostat k němu.

Bill protočil oči.

„Ne.“ Přiznal, asi se opravdu choval hloupě, když se tolik bál. Uviděl Tomovu ruku a chytil ho za ni. „Pomůžu ti…“ chtěl se mu nějak odvděčit, připadal si strašně neschopný.

„To je dobrý…“ zaúpěl Tom, ale černovlasý nedbal jeho protest, i přesto mu nahoru pomohl.

***

„Je mi zima.“ Zamumlal Bill nespokojeně a zachvěl se.

Tom se na něj podíval unaveným pohledem, Bill byl opravdu k neuvěření. Na chvíli nezavřel pusu. Neustále si stěžoval na to, jaká mu je zima, že ho něco bolí nebo na to, jak moc se bojí, že je tu někdo zabije nebo zardousí. Tom ho mohl oficiálně přiřadit na první místo žebříčku lidí, se kterými byste nechtěli uvíznout při jakékoliv katastrofě. Ano, byl roztomilý, byl krásný, byl… byl neskutečná primadona. „Ano Bille,“ vydechl. „Mně je taky zima, nabízel jsem ti, že udělám oheň…“

„Aby nás tu někdo našel a zabil?“ vyhrkl černovlasý.

„Ne, aby tu tvůj zadek neumrzl.“ Zatnul čelist a zvedl se, musel se trochu krčit, přeci jen strop výklenku ve skále nebyl zrovna nejvyšší.

„Kam jdeš?“ zeptal se Bill poplašeně, když viděl, jak se jeho kamarád blíží ke kraji skály.

„Pro nějaké dřevo na oheň…“

„Ale co když ti něco ublíží?? A navíc… pořád hřmí… co když začne pršet?“

„Nejsem z cukru, Bille, nemusíš se bát.“ Ušklíbl se Tom a začal pozadu slaňovat dolů. Billovi nezbylo nic, než se dívat, jak jeho tělo pomalu mizí dolů.

Tom se nevracel, Bill se stále opíral o chladnou kamennou stěnu, kolena přitažená k hrudníku. Chvěl se. Po tvářích mu tekly slzy. Nevěděl, jestli brečí víc kvůli tomu, co se jim stalo, nebo ze zoufalství z nepřicházející pomoci. To, že by mohl mít strach o svého přítele až tak, že by kvůli němu byl schopný brečet, to si nechtěl připustit.

Stromy, jejichž větve sahaly skoro až do jejich přístřešku, se kolísaly a narážely do sebe, dřevo vrzalo a vydávalo nepříjemné plačtivé zvuky, které se Billovi zarývaly pod kůži. Měl husinu. Listí šumělo jako temné vlny oceánu, které ho málem pohltily. Bill silně pevně víčka a sevřel pěsti tak silně, až se mu nehty bolestivě zaryly do tenké kůže na dlaních.

Kde asi byl Georg? Byl v pořádku? Byl někde uvězněný stejně jako on a nemohl se dostat ven? Bojuje teď někde o život, nebo je někde schovaný stejně jako Bill? Žije ještě vůbec? Bill se znovu rozvzlykal, ta bezmoc, kterou cítil, se dala jen stěží popsat. Knedlík v krku, který ho dusil při každém nadechnutí, se stále zvětšoval. „B-bože můj….“ Vydechl roztřeseně, hlas se mu lámal. Nad stromy hlasitě zahřmělo. Bill poplašeně zvedl hlavu a rozhlídl se. Byl to jen hrom, jen hrom a nic víc. Nemusel se bát, byl v bezpečí, dost vysoko nad zemí a v suchu. Tom se brzy vrátí se dřevem a udělá oheň a bude mu teplo. Budou tu spolu a až ráno vyjde slunce, tak se vydají na cestu a najdou jeho snoubence. Všechno bude v pořádku, musí být, musí tomu věřit.

***

Bill pootevřel oči a tiše zazíval. Bylo mu příjemně teplo, což bylo divné. Byl to všechno snad jenom sen? Bože, jak on doufal, že ano. Otevřel oči úplně a nespokojeně vydechl, bohužel se mu to nezdálo.

„Oh, klidně ještě spi…“ pousmál se na něj trochu Tom zpoza červených plamenů příjemně teplého ohně. „Nechtěl jsem tě budit…“

„Jsi zpátky.“ Pousmál se Bill ospale a promnu si hřbetem ruky jedno oko.

Tom přikývl. „Asi dvacet minut. Stihl jsem to, sotva než začalo pršet… Myslím, že ta bouřka je přímo nad námi…“

„Uhm…“ zamručel Bill ospale a znovu trochu zavřel oči. „To je dobře… Neviděls-„

„Ne, neviděl… Je mi to líto, Bille.“ Podíval se na něj soucitně a černovlasý přikývl. Jak se na něj Tom díval, Bill vypadal tak křehce a zranitelně. Vypadal jako anděl, když spal. Udělal a taky udělá cokoliv, jen aby ho dostal v bezpečí pryč z tohohle strašného místa. Bez Georga nebo s ním, na tom mu nezáleželo, to, na čem záleželo, byl pro něj jen a jen Bill.

autor: LilKatie