Never Look Back 7.

Otázky a odpovědi

Tom

Procházeli jsme parkem a trvalo nám asi deset minut, než jsme se dostali na místo činu. Stále bylo ohraničené páskou. Opatrně jsem ji podlezl a otočil se na Billa.

„Doufám, že něco najdem, když už jsme sem jeli tak dlouho,“ prohodil jsem.

„Tak nemel a radši něco dělej,“ odbyl mě. Už to zase byl ten správný Bill. Chápal jsem, že ho to s tou Juggleovou trochu vzalo, ale takhle jsem ho měl radši. I když na mě byl tvrdý. Já to tvrdě rád. Ušklíbl jsem se a začal prohledávat okolí na opačné straně než Bill.

Nahlédl jsem za malý keříček a spařil cosi lesklého. Dřepl jsem si, abych zjistil, co to je. Vypadalo to jako úlomek nějakého kovu nebo tak něco. Ale co bylo hlavní, zůstala na tom zaschlá krev. Vražedná zbraň, blesklo mi hlavou.

„Bille!“ zavolal jsem.

„Co?“

„Něco jsem našel. Pojď, prosím, sem.“ O chvíli později jsem uslyšel tiché kroky a pak se Bill objevil za mou.

„Podívej, vypadá to jako úlomek z vražedné zbraně,“ ukázal jsem na to, co jsem našel. Bill se zaradoval.

„Výborně,“ poplácal mi po rameni. Šťastně jsem se usmál. Opravdu mě to potěšilo. Konečně jsem se cítil důležitý, konečně jsem nebyl Billovi jen na obtíž a pomohl mu. Odolal jsem nutkání začít skákat vysoko do vzduchu a místo toho se na něj otočil.

„Nemáš pytlik?“

„Jo, jasně,“ přikývl a okamžitě se začal hrabat po kapsách. Nemohl jsem si nevšimnout, jaký v něm tenhle objev vzbudil nový zápal. A to jen díky mně! Pyšný sám na sebe jsem se nafoukl jako ropucha. Bill mi vrazil sáček a pinzetou.

„Díky,“ broukl jsem. Opatrně jsem pinzetou sebral úlomek a hodil ho do pytlíčku. Pečlivě jsem ho zadělal a podal ho Billovi.

„Koukni, jestli nenajdeš ještě něco, a pak to zajedeme dát Anne,“ řekl mi.

„Dobře,“ přikývl jsem a začal znovu hledat. Bohužel už jsem nic hvězdného nenašel, když se nepočítají kupy listů a větví.

Stavili jsem se v práci odevzdat náš nový důkaz na prozkoumání. Všichni z toho měli radost a chválili mě. Nemohl jsem se přestat usmívat.

„Tak a pro dnešek padla,“ oznámil Bill. Všichni si úlevně oddechli. „Tome, jdeš domů?“ zeptal se mě.

„Eh, co? Jo.“

„Dobře, odvezu tě,“ mrkl na mě. Málem se mi podlomila kolena. Zase? Proč je na mě tak hodný? Přikývl jsem a následoval ho k jeho černému autu.

Cestou jsme si docela dobře popovídali a on mi sdělil, jaké má zatím plány na zítřek. Zaparkoval nedaleko od mého domu.

„Tak se měj,“ rozloučil jsem se s ním.

„Jo, ty taky,“ oplatil mi. Otočil jsem se k odchodu a udělal několik kroků. Najednou jsem se zarazil. Něco mě napadlo.

„Ty, Bille?“

„No?“ozvalo se.

„Co bys řekl… eh… totiž,“ koktal jsem ze sebe rozpačitě.

„No?“ pobídl mě. Bože, to je trapas. Trapááás. Megáckej trapas. Zhluboka jsem se nadechl a začal znovu.

„Moje máma mi řekla, že mi dneska donese nějaké jídlo. A jak ji znám, bude toho určitě hodně… A já nemám šanci to sníst sám. Tak jsem si říkal, že… No, prostě, jestli bys ke mně nechtěl zajít na večeři?“ vysypal jsem ze sebe s nadějí v hlase. Tohle byla jedinečné příležitost, jak ho zatáhnou k sobě domů.

Bill

Když mě Tom pozval k sobě domů, překvapeně jsem zamrkal. Abych pravdu řekl, nijak zvlášť se mi nechtělo, ale pak jsem si vzpomněl na samotu a bezútěšnost svého bytu.

„Tak jo,“ souhlasil jsem. Tom vypadal, jako by nevěděl, jestli se má tvářit překvapeně nebo nadšeně.

Vystoupil jsem z auta a zamířil ke dveřím jeho domu. Bydlel v pátém patře, ale po schodech jsme nemuseli, protože dům byl vymakaný a měl výtah. Celou dobu se mezi námi rozprostíralo trapné ticho.

Když naše cesta výtahem skončila, vystoupili jsme a Tom odemkl svůj byt. Bydlel sám, stejně jako já, ale daleko útulněji. Už jsem se nedivil, že je tak optimistický.

„Máš hezký byt,“ řekl jsem tiše.

„Děkuju.“ Tím konverzace znovu odumřela.

„Tak… Asi si sedni…“ Rozhodil jsem rukama.

„Jo, dík.“ Sedl jsem si na židli. R. I. P., konverzace.

O chvíli později se Tom vrátil z kuchyně. Tvářil se dost rozpačitě.

„Ehm… To… No… Máma to nestihla… A nic mi nedovezla.“ Vyprskl jsem smíchy. Když jsem však uviděl, že smutně sklopil hlavu, přestal jsem se smát. Zvedl jsem se a položil mu ruku na rameno.

„To je v pohodě. Nevadí.“

„Takovej stěr,“ ozvalo se. Otočil jsem se a spatřil papouška v kleci.

„Buď zticha!“ Okřikl ho nervózně Tom. „Promiň, nevšímej si ho…“

„To je v cajku,“ ujistil jsem Toma. „Jak se jmenuje?“

„Onodera,“ zamumlal. „Nedáš si alespoň párek nebo něco?“

„Nejím párky,“ odtušil jsem. „Ale stejně nemám hlad.“

„Dobře.“ Sedli jsme si na gauč.

„Nechceš říct aspoň nějakej vtip?“ navrhl jsem, abych přerušil další blížící se trapné ticho.

„Dobře. Jdou spolu pedofil a malej kluk do lesa. Najednou kluk říká: „Já se bojím!“ A pedofil: „No, co teprv já, vždyť půjdu zpátky sám!“ Mlčky jsem seděl a čekal na pointu.

„Joke,“ ozval se papoušek. Teď teprve jsem se zasmál, nikoliv vtipu, nýbrž papouškovi. Tom – asi aby mu nebylo tak trapně – nadhodil nějaký film, který jsem kupodivu taky viděl.

Překvapilo mě, že bylo docela příjemné si s ním povídat. Vždycky jsem si o něm myslel, že je naivní a otravný, ale teď jsem zjistil, že je milý a přátelský. Mluvili jsme spolu o svém životě, rodině a takových intimních věcech. Přistihl jsem se, že mu závidím.

Moji rodiče byli rozvedení. Vyrůstal jsem s matnou, ale nebylo to nic příjemného. Její city ke mně byly chladné. Brzy jsem odešel. A nevadilo mi to. Zato Tom se narodil v milující rodině, se kterou byl často v kontaktu. Jezdil za nimi do malého domku na kraji New Yorku…

„Počkat, kdeže jsi říkal, že bydlej?“ přerušil jsem ho. Zopakoval mi název ulice.

„Kousek od nich mám dům,“ řekl jsem. „Odkázal mi ho děda. Občas tam jezdím, je tam klid.“

„Tak to je dobrá náhoda,“ usmál se Tom.

„Jo, to jo,“ pošeptal jsem tiše. Pak jsem se podíval na hodiny. Bylo už skoro deset.

„Sakra… Trochu jsme se zapovídali.“ Zvedl jsem se. „No, už budu muset jít.“

„Dobře,“ přikývl Tom. Rozloučili jsme se a já vyrazil domů. Když jsem došel ke dveřím, kýchl jsem. Sáhl jsem si na čelo. Vypadá to, že mám teplotu. Myslel jsem si, že mě ta hlava bolí z vyčerpání. Vešel jsem do svého tradičně prázdného bytu. Zítra půjdu k doktorovi. Dá mi prášky a já budu moct pokračovat v práci.

***

Ráno jsem se vzbudil s hroznou bolestí hlavy. Natáhl jsem se pro mobil a napsal Chrisovi smsku, že přijdu do práce později a ať to vyřídí i ostatním. Kýchl jsem. Do háje s tím počasím. Rychle jsem se oblékl a vyrazil ke svému doktorovi. Byl jeden z nejlepších v New Yorku. Chodil jsem k němu už od chvíle, kdy jsem se sem přistěhoval. Takže už asi šest let. Dobře jsem ho znal.

V jeho ordinaci jsem byl za dvacet minut. Čekárna byla plná lidí s podobným problémem jako já. Sedl jsem si a snažil se nebýt nervózní a nemyslet na to, na co už v práci stihli za těch pět minut beze mě přijít.

Půl hodiny jsem seděl v čekárně se zavřenýma očima a přemýšlel. Pak na mě konečně přišla řada. Můj doktor, afroameričan William Brown, mě tradičně přivítal s úsměvem.

„Jak vidím, tak taky máte tu podzimní nemoc,“ zvolal se smíchem. Mně to moc vtipné nepřišlo.

„Jo. Ale upozorňuju vás předem – doma zůstat nemůžu.“

„Copak?“ Nějaký důležitý případ?“ ptal se se zájmem.

„Jo… Sériový vrah, znáte to,“ pokrčil jsem rameny.

„Já ne,“ rozesmál se.

„Promiňte. Poslední dobou moc normálních lidí nepotkávám.“

„Říkáte to, jako byste vy sám nebyl normální,“ pochechtával se dál.

„Možná to tak je,“ usmál jsem se. Se smíchem mi napsal nějaké prášky. Poděkoval jsem a vydal jsem do lékárny. Cestou z čekárny jsem srazil nějakého muže.

„Promiňte, nedíval jsem se na cestu,“ omlouval jsem se.

„To nic,“ usmál se. Taky od doktora? To počasí je hrozný, že?“ pokračoval. Byl sympatický.

„Jo, to jo,“ přikývnul jsem a trochu se usmál.

„Nechcete někdy zajít na večeři?“ mrknul na mě.

„No, víte, já nemám moc času…“ řekl jsem vyhýbavě.

„Nevadí. Já jsem Michael Marvell, tady je kdyžtak moje číslo,“ zamrkal a podal mi papírek.

„Jo, dobře, kdyžtak se ozvu,“ usmál jsem se a papírek strčil do peněženky.

Opět jsem zamířil do lékárny, jak bylo mým původním záměrem, a nevěřícně jsem kroutil hlavou. Možná mu vážně někdy zavolám. Jen je smutný, že moje vztahy nevydrží nikdy dlouho. Ušklíbl jsem se. Prázdný byt je zřejmě mým prokletím.

Tom

Ráno bylo v práci vez Billa nuda. Zjistilo se, že ten úlomek, co jsem našel, pochází z nože. Chris říkal, že přesně takový nůž byl nedávno ve slevě, takže asi nemáme zase nic. To je na hovno. Ale stejně to jel s Kath prověřit. Třeba to nějakého podezřelého usvědčí, co já vím.

Zatřepal jsem hlavou a opřel se o opěradlo své židle. Najednou se ve dveřích objevil Bill.

„Ahóóój!“ Začal jsem mu mávat tak, že jsem spadl ze židle. S povzdechem na mě kývl. Trapas…

Pomalu došel ke svému stolu a hodil tašku na zem. Vytáhl z ní nějakou krabičku a z ní si vzal dva prášky. Přiběhl jsem k němu.

„Jsi v pohodě?“ strachoval jsem se.

„Jo, jo,“ přikyvoval. Nezdál se mi moc přesvědčivý.

„Zjistili jsme něco o tom úlomku. Je z nože, takže máme vražednou zbraň.“ Nadšeně jsem zatleskal. „Jestli chceš, tak tady máš papíry s dalšíma informacema, ale já ti to klidně všechno řeknu, abys to nemusel číst,“ nabídl jsem se.

„To je dobrý, já si to pak přečtu. Ale jsi hodnej,“ mrkl na mě.

„Tak jo,“ vydechl jsem.

Usedl jsem zpátky ke stolu ke své práci. Papírování, všude samý papírování, nuda. Stále jsem po očku pozoroval Billa. Vzal si tu složku, co jsem mu tam položil, a začal číst. Uslyšel jsem, jak hlasitě kýchnul a pak se vysmrkal. Zamračil jsem se a odběhl z místnosti. Dostal jsem nápad.

Vzal jsem sklenici a hodil do ní bílou tabletu, která se okamžitě začala rozpouštět. Vrátil jsem se k Billovi a položil to před něj.

„Na, zkus tohle,“ zazubil jsem se.

„Co to je?“ zeptal se nedůvěřivě. Snad si nemyslí, že bych ho chtěl otrávit, pche…

„ACC, to ti pomůže,“ vysvětlil jsem. „A… když ne, tak zkus tohle.“ Položil jsem před něj malou placatici. Povytáhl obočí a podíval se z lahvičky na mě.

„Teď bych tě měl vyrazit,“ prohlásil.

„Ale to ty neuděláš,“ mrkl jsem na něj.

„Být tebou, nebyl bych si tak jistý. Nejen, že máš v práci alkohol, ale navíc se mě pokoušíš zabít.“

„Cože?“

„Neříkej mi, že nevíš, že na prášky nesmíš pít,“ nevěřícně se na mě podíval.

„Ahm… ne,“ vypravil jsem ze sebe.

„Divím se, že ještě vůbec žiješ,“ zasmál se.

Uraženě jsem našpulil rty. Chtěl jsem mu pomoc a on si tu ze mě dělá čurinu. Bill si vzal další dva prášky a zapil to roztokem, co jsem mu přinesl. Nebere si jich nějak moc?

„No nic, jdu si zakouřit,“ řekl. Odešel na terasu a já vyrazil za ním. Nelíbilo se mi, že si ničí zdraví. Zapálil si a dlouze natáhl. Zřejmě ani nevěděl, že tu jsem taky.

„Měl bys s tím přestat…“ Polekaně sebou škubl a rozkašlal se.

„Proč?“ zeptal se, když se konečně mohl normálně nadechnout.

„Ničíš si zdraví…“

„Tome, nebuď moje máma,“ zasmál se.

„Tak promiň, no,“ zašeptal jsem smutně. Nejraději bych mu tu cigaretu vytrhl a zahodil ji někam hodně hodně daleko.

„Za co?“

„Za to, že mi na tobě záleží!“ vykřikl jsem a utekl.

Bill

Típnul jsem cigaretu o zábradlí a zamyšleně se díval směrem, kterým Tom odběhl. Takovéhle věci by se stávat neměly.

Hrozně mě bolela hlava, nedokázal jsem se pořádně soustředit. Šel jsem zpátky dovnitř a vzal si další dva prášky. Pak jsem se vrátil ven a zapálil si ještě jednu cigaretu. Na uklidnění.

Když jsem dokouřil, uslyšel jsem, jak na mě někdo volá. Zamířil jsem za oním hlasem. Najednou se mi zamotala hlava a omdlel jsem.

autor: Dietřisko & Kentaur