autor: BrokenMirror
Polib mě, zabij mě
Zabij mě,
Tvůj polibek je mučení,
Ale zabít mě by bylo až moc lehké
To, jak se Bill ze spánku pousmál, prohnalo Tomovým tělem horko. „Jsi člověk, že ano,“ řekl tiše, než sklopil hlavu a zaúpěl. „Co mi to děláš?“ přemýšlel frustrovaně nahlas. „Proč mě nutíš se takhle cítit… proč…“ přerušil se dalším zaúpěním. „Proč musíš být ve vězení?“ pokračoval tiše. „Proč prostě nemůžeš být…“ nechtěl dokončit větu, nechtěl říct normální, neznělo to správně.
S těžkým povzdechem se zvedl. Musel odejít; nemohl tu sedět celou noc, ať chtěl, jak chtěl. Mohl se vrátit, než mu bude končit směna, to už bude Bill třeba vzhůru.
Než zavřel dveře, ještě jednou se podíval na vězně, pousmál se. Bill vypadal o tolik líp, když spal a nemohl vidět jeho unavené a zničené oči. Když byl vzhůru, Billovy oči vypadaly skoro jako u umrlce, i když Tom mohl přísahat, že v nich poslední dobou vídal jiskry, něco se v nich blyštilo, když se usmíval.
Tiše zavřel dveře a zamkl je.
Šel zpátky chodbou, jeho kroky byly hlasité, doufal, že to nikoho z vězňů neprobudí.
„Hej,“ uslyšel syknutí, otočil se a zamžoural do tmy. O tři cely dál od Billovy na něj někdo skrze mříže mával. „Proč je tady taková tma?“ zeptal se ten muž.
„Nedělejte si starosti,“ řekl Tom. „Ta bouřka vyhodila proud, ráno bude všechno v pořádku.
„Ah, sakra,“ zaúpěl. „Chtěl jsem se dívat na televizi.“
„Po půlnoci se na ni stejně nemůžete dívat,“ připomněl mu Tom a nakrčil obočí, muž si odfrkl, ale Tom slyšel, jak se šourá zpátky do postele.
Když se Tom vrátil zpátky dolů, Andreas tam nebyl, nejspíš jel přeci jen do ulic, když si uvědomil, že ho Tom nebude poslouchat. Tom byl rád; nechtěl se vypořádávat s jeho pohledy, až by mu došlo, kde Tom byl.
Posadil se zpátky ke stolu, chvíli se houpal na židli a pískal si.
Sakra, tohle byla nuda.
Přál si, aby alespoň naskočil proud, aby mohl jít na Internet nebo něco. Dokonce by i radši pracoval, ale to ve tmě nemohl. Naštěstí tu byla záložní linka, kdyby se tohle stalo, takže kdyby někdo volal, hovor by došel. Tom doufal, že někdo zavolá, i kdyby to byla jen paranoidní stařenka, že je někdo před jejím domem.
***
Jeho směna byla skoro u konce a Andreas se ještě nevrátil, proud ještě nenaskočil a bouřka byla stejně zlá jako po zbytek noci, Tom se nudil k smrti. Kreslil si na kousek papíru, ale skoro nic neviděl kvůli tomu, jaká byla tma. Rychle to vzdal a podíval se k oknu; venku byl starý strom a vítr mlátil jeho větvemi o sklo. Bylo to děsivé a on z toho měl husinu; znělo to, jako by tam někdo stál a škrábal na okno nehty, stály mu z toho vlasy na krku hrůzou.
Pak se sám sobě zasmál a zavrtěl hlavou, odvrátil od okna pohled. To byl celý on, zbytečně se děsil.
Jeho myšlenky se vrátily zpátky k Billovi dřív, než je dokázal zastavit. A myšlenka ho uvnitř zahřála a udělal mu dobře po celém těle. Pořád byl neskutečně zvědavý, co Bill udělal, samozřejmě, ale vězeň jednou řekl, že nechce, aby to Tom věděl, a tak to Tom respektoval. Další důvod, který byl možná ještě důležitější, byl, že nechtěl vědět nic, co by něco změnilo, kdyby to věděl. To jak se na Billa díval, by se změnilo, změnilo by se to, jak Bill vidí jeho. To nechtěl, líbilo se mu to tak, kam to směřovalo teď.
Poslední dobou se mu v hlavě hodně honila myšlenka na to, že by Bill mohl být nevinný. Co když vůbec nic neudělal, co když byl jen svědek, kterého obvinili za… ať už to bylo cokoliv? Co když sám
sebe vinil za něco, co neudělal? Tom nevěděl, jestli to byla opravdu jeho teorie, nebo jestli jen zoufale doufal, že to tak je. Doufat v něco takového znělo strašně, ale Tom nechtěl, aby Bill byl kriminálník. Chtěl, aby měl šanci se odsud dostat, a kdyby byl nevinný, tak by tu ta šance byla.
Seděl tam v klidu dalších deset minut, díval se, jak hodiny tikají neobvykle pomalu.
„Do háje s tím,“ zamručel si sám pro sebe a zvedl se. Půjde nahoru a podívá se, jestli je vzhůru.
Jen protože se nudil.
Jen protože neměl co jiného dělat.
Jiný důvod nebyl.
Těžce vydechl. „Ani sám sobě lhát nedokážeš,“ zamumlal do prázdné místnosti.
***
Všechno kolem něj se hýbalo, pulzovalo. Stěny, strop, podlaha; všechno. Točila se mu z toho hlava a ztrácel rovnováhu, zatímco klopýtal známým domem. Jednou tak bílé zdi potemněly, popraskaly a pulzovaly v rytmu srdečního tepu.
Dal se na útěk, když krev začala vytékat z prasklin na zdech a podlaze. Utíkal, jak jen rychle mohl, což nebylo moc rychle, ale nutilo to jeho tělo kupředu. Musel se z toho domu dostat, a to hned.
Upadl.
Dolů, dolů, dolů, dokud tvrdě nedopadl na dno. Neběžel dost rychle, a teď ho dohonilo to, od čeho utíkal. Schoulil se do klubka a nutil se nevzhlédnout. Nezvedne pohled, protože ví, že tam jsou, stojí tam a dívají se na něj. Slyšel jejich hlasy, jak mumlají neslyšitelná slova.
Najednou se celý domem ozval hlasitý, uši drásající zvuk, dal si ruce na uši a stiskl pevně oči. Oh bože, buď zticha. Ať se snažil, jak chtěl to odblokovat, zvuk brečícího dítěte byl hlasitý a jasný. Jako zvon.
Neprobudil se tak prudce jako dřív, když jeho noční můry začaly. Namísto toho se Bill probudil s výdechem, znovu okamžitě zavřel oči hned, jak je otevřel.
Věděl, že by Anna ráda věděla, jak prášky, které bral, zabíraly. Ty, které totiž měly zastavit jeho noční můry, přestaly fungovat, ale on nechtěl dostat jiné. Bylo to unavující a zvykat si na nové drogy s sebou neslo spoustu vedlejších účinků, které byly víc jak trochu nevítané.
Tak dlouho, jak noční můry zůstaly
sny, a nezačaly se dít, když byl vzhůru jako vzpomínky, pak jí to Bill nebude říkat. Namísto toho se bude co nejlépe snažit sny zablokovat, věděl moc dobře, že by mu za to Anna vynadala, ale musel to dělat.
Musel.
Navíc ho bolela ruka. Tepalo mu v ní, pálivá bolest vystřelovala do jeho ruky a zbytku těla v rytmických intervalech. S jeho štěstím měl v ráně nějakou infekci.
Věděl, že dneska už neusne, s takovým snem, bolestí a větrem foukajícím za jeho oknem. Se stenem se posadil, sedl si do tureckého sedu a v tom mu hlavou znovu začal znít dětský pláč.
„Kurva,“ zamumlal a zacpal si uši, i když věděl, že to nepomůže, když ty zvuky vycházely
z jeho hlavy. Opřel se lokty o kolena a předklonil se, snažil se ten zvuk dostat pryč, tlačil si prsty do uší.
***
Tomova první reakce, když se podíval do Billovy cely, byl úsměv. Byl vzhůru. Ale jeho úsměv rychle zmizel, když si všiml, že něco není v pořádku. Bill seděl, ale dlaně měl na uších, nejspíš blokoval něco, co Tom nedokázal slyšet. Po páteři mu přeběhl mráz a strach, co se dělo?
Odemknul dveře a vešel, Bill se ani nepohnul, ani nezvedl pohled.
Tom se posadil vedle vězně a tentokrát sebou Bill cuknul. Dal pomalu ruce dolů a Tom se cítil provinile. Asi se mu nepodařilo noční můru zastavit, když ji Bill prožíval, i když už byl vzhůru.
Byl překvapený, když Bill promluvil, tak nějak si myslel, že z něj nedostane ani slovo.
„Teď vypadám fakt jako šílenec, co?“
Tom neměl ponětí, co říct, protože jo, vypadal. Pokrčil rameny a Bill si odfrkl.
„Neboj,“ řekl. „Nejsem naprostý psychopat.“
To Toma donutilo se usmát. „Jednou jsi mi řekl, že jsi.“
Bill se nad tím taky trochu pousmál a Tom ho pohladil po zádech jako vždycky, když se mu podařilo zvednout Billovi koutky úst. Jen kdyby byl způsob, jak donutit bolest z jeho očí odejít. Vždycky tam byla, schovaná v temnotě, za výsměchem a maskou. Tom se to naučil rozpoznávat; byla to bolest.
„Asi ano.“
„Přiznáváš, že nejsi?“
„Ne.“
„Myslel jsem, že jsi to právě udělal.“
Bill se znovu usmál a zavrtěl hlavou, Tomovi se ulevilo, když si uvědomil, že ho nejspíš rozptýlil od toho, co ho předtím děsilo.
„Takže je pořád bouřka,“ řekl Bill po chvíli a podíval se z okna.
„Jo, vypadl proud.“
Bill s nezájmem přikývl. „To občas dělá.“
Bill byl dnes nějak jiný a Tom nevěděl čím. Smutek byl nápadnější než normálně, jako by se ani neobtěžoval ho skrývat. Možná ho Tom chytil v bezbranné chvíli, nebo to možná bylo něčím jiným.
„Držím tě od spánku, co?“ zeptal se najednou, když ho to napadlo.
Bill se opřel o zeď, polkl. „Byl jsem už vzhůru, nebo ne? Kolik je vůbec hodin?“
„Kolem sedmé ráno.“
Bill přikývl, díval se na bouřku venku. „A jsi sám?“
Tom nedokázal zařadit jeho tón hlasu. „Jsme sami,“ potvrdil.
Bill roztřeseně vydechl; kdyby Tom nevěděl, že by se to Billovi nelíbilo, tak by ho objal kolem ramen. Měl nutkání, ale zvládal ho. „Tak sami, jak jen můžeme být, ano.“
Tom přikývl. „Ano.“
Nejednou mu došlo, že nikdy nebyli víc o samotě než teď. Takhle to pro ně bude vždycky, pokud se něco najednou nezmění, což Tom pochyboval.
Tom se na Billa jen díval, díval se na jeho profil, naplňovala ho bolestivá
touha, nebylo to nic, co by kdy předtím cítil. Bill musel cítit, že ho sleduje, protože se k němu otočil.
Dívali se na sebe, nehýbali se, trvalo to dlouhou chvíli. Bill měl oči vykulené a temné a těkaly stále dolů k Tomovým rtům. Bylo zřejmé, že Bill to chce také. Bill to chtěl také, ale tentokrát nic nedělal.
Takže tentokrát to Tom udělal za něj.
Jejich rty se jemně setkaly, nejdříve nejistě, ale brzy se polibek prohloubil a Tom zajel rukou do Billových zacuchaných vlasů, Bill tiše zamručel a trochu se odtáhnul.
„Možná bychom neměli,“ zašeptal Tomovi do rtů, oči zavřené. „Možná…“
„To je mi jedno,“ zašeptal Tom a vzal jeho obličej do dlaní. „Je mi to jedno,“ zopakoval.
„Tvoje práce…“
„Opravdu mi je u prdele.“
Bill se zamračil. „To nemyslíš vážně.“
„Skoro ano.“
„A co když s tebou manipuluju?“ zeptal se Bill, pohladil Toma po stehně, zastavil se těsně před jeho rozkrokem. „Co když se s tebou chci jen vyspat, aby-„
Tom ho přerušil. „Věřím ti.“ Byl trochu zaskočen tím, že ta slova byla pravdivá. Bill se také zdál zaskočen, protože párkrát zamrkal, nedostávalo se mu slov.
„Oh.“
„Neměl bych?“
Bill byl chvíli zticha, než odpověděl. „Já nevím,“ a ta odpověď se zdála upřímná. Sám sobě nevěřil, uvědomil si Tom se slabým úsměvem.
Jeho hlava mu stále říkala, jak špatné to bylo, ale to neutápělo fakt, že když se ho Bill dotýkal, bylo to neuvěřitelně příjemné, neschovávalo to fakt, jak silně mu tlouklo srdce, jak byl horký a jemný pod jeho prsty.
Dlaně měl na Billových bocích a Bill se o něj opřel víc, podmanil si jeho rty svým jazykem. Na chvíli se odtáhli a jen se na sebe dívali, tiše si potvrzovali to, co se chystali udělat. Znovu se propojili zrovna ve chvíli, kdy se nebem snesl hlasitý hrom a Tom cítil, jak se Bill uculil, opravdu uculil proti jeho rtům, a jen tenhle slabý záchvěv svalů dokázal o něm Tomovi udělat obrázek.
V tuhle chvíli byl Bill opravdický.
„Nemůžu uvěřit, že ještě bouří,“ řekl Bill, jeho konverzační tón hlasu se do téhle situace opravdu nehodil, pak se znovu hladově opřel rty o Tomovy.
„Zní to, jako by byla přímo nad námi,“ zamumlal Tom, ani se od něj neodtahoval. Přesně jak to řekl, pokoj osvětlil blesk, oba trochu usykli. „Jako malej jsem se blesků bál,“ pokračoval a Bill se zasmál, byl už skoro v jeho klíně, rty přejížděl po Tomově čelisti, jemně ho kousal.
„Miluju bouřky.“
„Nějak mě to, ah, nepřekvapuje,“ zalapal Tom po dechu a vzal ho za hlavu, znovu se k němu přitiskl rty a Bill mu do klína vlezl úplně.
Chvíli se líbali, než Tom ucítil, jak se na něj Bill tlačí, jak chce, aby se položili. Na chvíli mu myslí prolétlo zaváhání. Jestli tohle udělá, už to nevrátí.
Bill jako by to vycítil a odtáhl se jen dost na to, aby se mu podíval do očí. „Rozmyslel sis to?“ zeptal se, hlas hluboký a zastřený, oči temné.
Tom otevřel pusu, aby odpověděl, ale nic z něj nevyšlo. Nebyl si jistý, vůbec si nebyl jistý, ale věděl, že to mluvily jeho morální zásady. Nemohl spát s vězněm. Neměl by spát s vězněm. I když bylo těžké myslet takhle, když se jeho penis tlačil na Billův zadek, tepalo mu v něm.
„Můžeš mi nejdřív něco slíbit?“ zeptal se bez dechu.
Teď bylo na Billovi, aby se zatvářil zdráhavě. „Možná,“ řekl pomalu, trochu se zamračil.
„Slib mi, že nejsem jen další Andreas.“ Cítil, jak se Bill napjal a zadržel dech.
„Ty víš,“ bylo jediné, co řekl a Tom přikývl. Bill odvrátil pohled, jeho zamračení se prohloubilo.
„Je v pořádku jestli to tak začalo,“ dodal Tom a snažil se znovu zachytit Billův pohled. „Ale jestli to tak už není…“ opravdu nevěděl, co tady dělal, neměl ponětí, proč se na tohle Billa ptal, ale měl pocit, že je to nezbytné. Stejně neměl žádnou jistotu, že bude Bill se svou odpovědí upřímný.
Zdálo se, že se Bill chce odtáhnout, ale Tom mu nechtěl dovolit utéct, a tak ho držel za jeho útlé boky.
„Nejsi,“ řekl Bill nakonec tak tiše, že to skoro nebylo slyšet.
„Dobře.“
Bill se zdál překvapený. „Dobře?“
„Jo, dobře.“
Zachytil záblesk úsměvu, který předtím cítil proti svým rtům, než Bill byl znovu na něm a tlačil ho do lehu. Dal si své dlouhé černé vlasy na stranu a uvelebil se mu na stehnech. Nakláněl se nad Tomem a začal mu rozepínat košili tak rychle, že ji měl rozepnutou dřív, než si uvědomil, co se to vůbec děje. Trochu se zasmál a položil Billovi ruku na rameno. „Hej, není kam spěchat.“
„Už bude skoro půl osmé,“ řekl Bill, dal Tomovi košili z ramenou a Tom mu pomohl ji sundat. Byla odhozena někam na zem a Tom doufal, že se nezašpiní, pak tu myšlenku potlačil; to přeci teď nebylo důležité.
Zasténal a zaklonil hlavu do polštáře „Kurva.“
To znamenalo, že měli maximálně patnáct minut, možná méně.
„Bože, ano,“ zašeptal Bill, hlas plný chtíče, rychle Tomovi rozepínal pásek. Než mu Bill mohl posunout kalhoty dolů na stehna, Tom ho chytil za ruku a stáhl si ho pro další polibek. Slyšel, jak se Bill trochu uchechtl a tázavě se odtáhl. „Na chlapa jsi až moc posedlý polibky,“ zauvažoval, ušklíbal se doširoka a Tom ho praštil přes paži. Nemohl to ale popřít.
Usykl, když mu Bill bez varování stiskl erekci a promnul ji přes látku kalhot. „Už to je pro tebe nějaká doba,“ popíchl ho, když Tomův penis pod jeho dlaní přímo nadskakoval, zoufalý po pořádném doteku.
Tom se na něj hravě podíval. „Oh, zmlkni. Mohl bych říct to samé o tobě.“ Zazubil se a kývl směrem k Billovu stanu v kalhotách.
„Ano, no,“ řekl Bill a pokrčil rameny. „Alespoň já mám výmluvu pro to, proč tomu tak je. Jakou máš ty?“
„Hej!“ zasmál se Tom. „Vlastně mám – oh…“
Tom se zhluboka nadechl, když mu Bill stáhl kalhoty i spodní prádlo, ale nechal mu je uprostřed stehen.
Tom slyšel, jak Bill udělal tichý zvuk, který naznačoval spokojenost ohledně jeho vzrušení, a podíval se dolů na něj, setkal se s Billem, který k němu zvedal pohled s rošťáckým úšklebkem, oči měl temné vášní. Tom si všiml piercingu v jazyku uvnitř jeho úst a zadrhl se mu dech, jak víc krve se nahrnulo do jeho klína. Chystal se…? Zamrkal a zaklonil hlavu, když mu celým tělem projelo vzrušení, jak Bill semknul rty kolem jeho žaludu a šel rovnou k práci, tvrdě sál.
„Oh, Kriste,“ usykl Tom, roztáhl nohy. Oběma rukama zajel Billovi do vlasů, sténal rozkoší, když mu Bill lízal žílu, než se vrátil zpátky k sání žaludu, polkl preejakulát který se tam vytvořil. „Ne… vydržím.“ Varoval ho, snažil se nepřirážet Billovi do pusy. Na dost dlouhou dobu byl jen on a jeho pravá ruka, tohle bude opravdu trapně rychlé.
Nezdálo se ale, že by to Billovi vadilo, prostě zrychlil, stahoval k sobě Toma, dokud se neudělal s hlasitým stenem. Bill se odtáhl, ukázal mu představení s polykáním a Tom by zřejmě omdlel, kdyby právě teď neležel, nejspíš už jen z toho, co viděl.
Tom si sám sobě dovolil ležet chvíli na zádech a nabrat dech, než poklepal na místo vedle sebe. „Teď ty,“ řekl, zazubil se na Billa, ale k jeho překvapení Bill zavrtěl hlavou a slezl mu z nohou.
„Ne, měl bys jít,“ řekl. „Není čas.“
„Uděláme si čas, jen-„
Bill znovu zavrtěl hlavou. „Tohle bylo pro tebe. Už jdi.“
No, Tom ho nebude nutit, jestli nechce. Možná někdy jindy. Určitě někdy jindy.
***
„Jak dobře znáte Billa Kaulitze?“
„Bydlím vedle.“
„Co nám o něm můžete říct?“
Světlo bylo až moc jasné a svítilo hubené ženě do obličeje, trochu se cukala pod vážnými pohledy dvou přísných policistů.
„No…“ začala a složila si kostnaté ruce do klína. „Byl vždycky… divný… víte?“
„Jak divný, paní Coleová?“
„Temný,“ zašeptala a trochu se předklonila. „Ten chlapec má v sobě ďábla.“
„Uh-huh,“ jeden z policistů si něco poznamenal do sešitu před ním. „A co jeho rodiče?“
Paní Coleová silně polkla. „No… jaký otec, takový syn…“
Přetočit.
„Slečno Moorová, jak se Bill choval ve škole?“
Slečna Moorová popotáhla, utřela si oči kapesníčkem, modré šminky jí tekly po obličeji. „On, uh…“ došla jí slova, jak přemýšlela. „Je velmi bystrý,“ řekl, hlas se jí třásl. „Je velmi chytrý kluk, o tom není pochyb. Vždycky donesl úkoly a odváděl dokonalou práci a měl perfektní známky.“
„Jaký byl sociálně?“
Slečna Moorová pokrčila rameny. „Tichý,“ řekla po chvíli. „Osamělý, většinu času je sám a ve třídě moc nemluví, pokud mu nepoložíte otázku. Nemá přátele, pokud vím. Až na ni, samozřejmě.“ Zachvěla se a znovu si přitiskla kapesníček do koutku oka, ruka se jí třásla.
„Jak se k ní choval ve škole?“
„Jako by byla ten nejvzácnější kousek porcelánu,“ řekla skoro okamžitě, jako by neměla pochyb. „Každý viděl, jak se na ni dívá, jak se ujišťuje, že jí nikdo neublíží a…“ škytla a nemohla pokračovat.
„Řekla byste, že byl až moc opatrovnický? Posesivní?“
„Možná,“ řekla, pak přikývla, více přesvědčená. „Ano, ano, rozhodně.“
Přetočit.
„Nevím, mně připadal celkem normální.“
Řidič autobusu se opřel a podrbal se na břiše.
„Řídíte školní autobus každý den, že ano?“
„Každej den kromě pátků,“ řekl. „Hele, nevím, co po mně chcete, abych vám řekl,“ nakrčil obočí. „Nastoupí, sedne si, vystoupí se všemi ostatními.“
„S kým sedí?“
Řidič se na chvíli zamyslel. „S tou holkou,“ řekl, když mu to došlo. „Tou hezkou malou blondýnkou.“
Braun přikývl na svého partnera, a pak si něco poznamenal. Posunul k němu fotografii. „Touhle?“
Muž se na ni podíval a vykulil oči. „Kruci! Ano, to je ona. Co se jí kurva stalo?“
„Zastřelená. Takže, jak se kolem ní choval?“
„Já nevím, kámo,“ řekl řidič a přejel si rukou po hlavě, díval se na fotografii s nepříjemným výrazem. „Bylo to… normální. Mluvili, jako všechna ostatní děcka.“
„Řekl byste, že byli jako ostatní děti? Pane Ferchichi, tohle je důležité.“
„Byli ve svým vlastním světě, možná. Ona se chovala, jako by tu byla jen pro něj a naopak.“
Přetočit.
„A všechno jste to viděla, je to pravda?“
„Viděla… viděla… oknem. Ano.“
Slečna byla bílá jako duch, tekly jí slzy. Pořád popotahovala, škytala a snažila se nevzlykat.
„Co jste viděla?“
„Já…“ celá se chvěla.
„Prosím, je v šoku,“ řekl doktor a obvazoval jí hlavu tam, kde se uhodila, když odtamtud utíkala pryč. „Kdybyste se vrátili později, bylo by to mnohem lep-„
„Je to jen pár otázek.“
Doktor semknul rty, ale beze slova jí dokončil obvazování.
„Slyšela jste, co si říkali?“ zeptal se jeden z policistů, opřel si svůj zápisník o stehno.
Zavrtěla hlavou.
„Ne slova,“ zašeptala. „Slyšela jsem hádání a pak křik. A pak další k-křičení.“ Zamrkala, nechala slzy, které jí ležely na řasách, ztéct. „Ona… oh, bože… Karina, ona…“ se vzlykem jí došla slova a doktor přísně řekl policistům, aby přišli zpátky zítra.
Přetočit.
„Chápu, že je to těžké, paní Starková,“ řekl jemně strážník Braun a položil ruce na stůl, díval se na vzlykající ženu. „Ale musíte nám říct všechno, co víte o Billu Kaulitzovi.“
Zanaříkala a ještě pár minut se dávala dohromady. „Věděl jsem, že s ním je něco š-špatně,“ dostala ze sebe nakonec a podívala se na ty dva policisty. „Musíte ho zavřít na dobro, slyšíte mě?“
„Nejspíš bude, i když musíme mluvit se všemi-„
„Proč to vůbec vyšetřujete?“ zeptala se rozčileně. „Co je tu k vyšetřování?“
„Může to být lehčí,“ začal Braun vysvětlovat, „vyrovnat se s tím, když budeme vědět, proč se to stalo.“
„Moje dcera je mrtvá,“ řekla, mračila se na Brauna. „S tím se nikdy nevyrovnám.“
Vrátit.
„Moje dcera je mrtvá. S tím se nikdy nevrovnám.“
Georg stopnul nahrávku. Poslouchal je už několikrát a jeho obličej byl bílý jako papír.
„Do prdele,“ zamumlal do prázdné místnosti.
Rychle vrátil všechny nahrávky do krabice, ve které je našel. Cítil se trochu špatně za to, že to ukradl, ale nebyl schopný odolat, když je našel schované hluboko uvnitř toho, co bývalo samotka.
Dveře byly obvykle zamčené, ale někdo je nechal odemčené, a to nutkání bylo až moc velké pro někoho, jako byl on. Neočekával, že tam najde něco o 815, ale zdálo se, že tam bylo spousta zajímavých případů, většina z nich stará, nevyřešená, ale bylo tam také několik vyřešených; jako například vězně číslo 815.
Georg se chvěl, když ty nahrávky poslouchal, co na nich bylo, bylo něco příšerného; dávalo mu to obrázky, které předtím viděl jen v televizi. Nechtěl, aby je Tom slyšel, ale možná kdyby někde tady našel jeho složku, tak by mu ji mohl ukázat, protože jediná věc, která mu běhala v mysli, když krabici nakládal k sobě do auta, byla: ‚
Tom tohle musí vědět.‘
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Příští neděli není jisté, jestli bude další díl, vše záleží na tom, jak to bude mít LilKatie se školou. Uvidíme. J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 31
Ani som nečakala, že práve teraz tak krásne pokročia dopredu. Len škoda, že mali tak málo času. Bolo to krásne, hlavne to Billovo uistenie, že Tom nie je ako Andy.
Tomove myšlienky napadli aj mne, Bill si to možno len dáva za vinu, že ju neochránil. Chce trpieť, lebo si myslí, že si zaslúži trest… (dúfam, že to tak bude) a ak nie nevadí je to úžasne krásna poviedka. Ďakujem za kapitolu.
Cože?? Příští neděli možná nebude další díl? Tak to ani náhodou nevydržím. 😀 I to týdenní čekání na tuhle úžasnou povídku je hrozný. 😀 Dnešní díl byl úchvatný, Tom s Billem měli poprvé těsnější kontakt, než jen líbání, čtení té scény mezi nimi jsem si moc užívala. 😀 Jen škoda, že Bill nedovolil Tomovi, aby mu to oplatil. Snad se toho dočkáme. 😀 Z toho, co si Georg vyslechnul na nahrávkách jsem docela na rozpacích, jestli se dřív ve mně praly protichůdné pocity, jak to s Billem vlastně je, tak dnešní díl tomu moc nepřidal. Zatím ho každý z jeho minulosti popisuje negativně, tak se mi moc nechce věřit, že je Bill normální. Na druhou stranu neříkám, že by to nebylo možné, že je zde pořád možnost, že Bill je jen oběť nešťastného načasování a nešťastné situace. Myslím, že už je celkem jasné, že Karina hraje v Billově minulosti dost zásadní roli, pokud k ní Bill měl opravdu takový vztah, jaký všichni popisovali, nechce se mi věřit, že by ji zabil, spíš se přikláním k tomu, že byl jen svědek.. pokud je Bill ale opravdu vyšinutý, vražda by mu nebyla cizí.. v této povídce je opravdu všechno možné, sama už nevím, jaká možnost je víc pravděpodobnější, doufám jen, že se dozvíme i další fakta ohledně Billa, aby už přestalo vše být takové tajemné. Jinak, jsem zvědavá, jestli Georg ty nahrávky opustí Tomovi. Sama si netroufám odhadnout, jestli by je Tom měl nebo neměl slyšet. Děkuji za překlad a moc se těším na další díl. 🙂
Jsem zvědava co řekme Tom až to přečte.
aaaaa to je neskutečná nádhera ♥ a konečně se dozvídáme střípky toho, proč co a jak 🙂 mám radost 🙂 děkuji za překlad 🙂
Jupíííí milostná scénka!!! Tome ty se nezdáš 🙂 Georgu koukej všechno tohle Tomovi vyklopit. Jsem si jistá, že Karinu nezabil, že to jen viděl a někdo to na něj hodil…Ten doktor se mi nelíbí. Kdykoliv se tohle říká tak to znamená, že je něco špatně.
Mnohokrát děkuji za překlad:)
Autorka je vážně paní spisovatelka:)
Ne to teda nemusi to vedet. ja fakt nevim co si myslet. jestli Bill vazne neco uelal nebo byl jen svedek…a ani nevim co bych si vlastne prala. ta myslenka ze je zlocinec je tak originalni a lakava. dava mu to to urcite charizma a pritazlivost ktere bych taky neodoloala. Jako Tom. Jsem vazne zvedava. je to cele zamotane a napinave.