autor: Mischy & Turmawenne
TOM
Z krásného snu o třech opálených španělech v mé posteli mě probral Billův hlas.
„Tomi,“ zašeptal tiše, přičemž mě pohladil po paži.
„Hmmm,“ zabručím a převalím se na druhý bok.
„Broučku,“ pohladil mě jemně po tváři. Broučku? Huh? „Už je ráno.“ To mi můj budík neoznamuje. Ten rovnou letí přes místnost.
„Svatej budík. S tím můžu aspoň hodit,“ zamumlám do polštáře a rozlepím oči do nepříjemného světla.
„Mě můžeš praštit,“ pousmál se a pohladil mě po zádech. „Pomalu se prober, hm?“ Pomalu? Tak to si počkáš do deseti, než vylezu, do jedenácti, než se udělám ve sprše a do dvanácti, než vyžeru ledničku, která tu stejně není.
„Hm… fajn,“ opřu se o lokty a protřu si oči. Usadil se na kraj postele a protáhl si krční páteř. Po chvíli se na mě otočil a dlaní se zapřel za sebou.
„Jak ses vyspal?“ optal se potichu.
„Než jsi mě probudil, tak docela dobře. Zdálo se mi o třech krásných španělech, co čekali jen na mě v mojí posteli,“ zívnu. Posadím se, protáhnu se a vylezu z postele.
„To promiň,“ pokrčí rameny a zůstane sedět. Ještě aby si stěžoval…
„Jdeš do koupelny nebo můžu já?“ zeptám se jen.
„Klidně běž,“ usměje se na mě. Nic jsem neřekl, vzal jsem si rovnou celý bágl a zavřel se v koupelně.
Už se nemusí snažit bejt milej. Líbal jsem ho včera tak, jak on chtěl. Domluvili jsme se, že si tu noc užijeme, a to jsme udělali. Teď už ale není noc, je další den a my se k sobě budeme opět chovat jako doposud, snad hůř. Alespoň bychom měli.
„Sakra,“ hodím tašku na zem. V rychlosti si vyčistím zuby a pak vztekle hodím kartáček i s pastou do báglu.
Mě to tak štve, sakra! Přitom nevím proč. Co mě na tom může štvát? Můžu mít na každym prstě pět chlapů najednou, tak proč mě štve ten jeden vedle v místnosti! Jo, chci ho a on chce mě, ale dokud je s tou semetrikou, tak s ním prostě nebudu! Bože, mě to tak štve! „Kráva jedna zasraná, všechno akorát kurví,“ zalezu do sprchového koutu a pustím na sebe vodu.
Nádech, výdech, nádech… Relaxuj… Všechno špatný ať odejde i s touto vodou. Ať tato drahocenná voda očistí mé tělo, moji duši, i mé tělo… Nepomohlo.
„Tak i srdce, kurva,“ vymáčknu na houbičku nevrle sprchový gel a začnu se mýt. Příliš jsem se s tím nepáral, takže jsem byl během chvilky hotový. Naházel jsem věci do báglu. Když jsem se utřel, oblékl jsem se do čistých šatů a něco si udělal s tím otráveným ksichtem v zrcadle. Ještě chvíli jsem procvičoval očistu svého těla, potom jsem se teprve odvážil vylézt ven. Bill si zrovna vyndával oblečení z tašky.
„Jsi v pohodě?“ otočil se na mě. Proč bych asi nebyl.
„Proč by ne,“ pokrčím klidně rameny. Hodím si tašku do křesla a dojdu k terase. Otevřel jsem ji, aby se to tu trochu proluftovalo a byl tu čerstvější vzduch.
„Slyšel jsem tě nadávat,“ broukne a složí si nějaké věci do tašky. „Můžu jít do koupelny nebo tam ještě půjdeš?“ otočil se směrem ke mně, přičemž už v dlaních držel věci, které si s sebou chtěl vzít.
„Klidně jdi,“ mávnu rukou a vyjdu na terasu. Čerstvý vzduch by mi mohl prospět.
„Dobře,“ zaslechnu ho ještě, než v tichosti odejde.
Proč mě to jenom tolik štve. Mám ho rád, jenže rád mám plno lidí… Leda že bych ho… Že bych ho mi-… Ne, to slovo ani nebudu raději vyslovovat. Blbost. Naprostá blbost. Chvíli jsem postával na terase a z výšky pozoroval město v příjemném oparu. Nakonec mne však ovládla zima, tak jsem se vrátil dovnitř a zavřel za sebou. Sedl jsem si do křesla a alespoň si pustil televizi, která mi to čekání na něj alespoň částečně zkrátila.
Jsem domluvený s Richardem, že až přijedeme, bude se mi věnovat. Potřebuju se trochu odreagovat. A jak jinak zapomenu na chlapa? No samozřejmě, že jiným chlapem. Kéž by to alespoň trochu pomohlo. Nechci ho mít pořád v hlavě jako brouka. Musím ho vypustit ven. Třeba to ze mě Richard vyšuká… Nejvíc se snad bojím toho, že při tom budu myslet na Billa, na polibky, kterými mě včera v noci zaplavoval. Nedošli jsme dál než k líbání, ale i tak… Bylo to přespříliš silné na obyčejné líbání.
„Hotov?“ zeptám se, když Bill vyjde z koupelny.
„Ano,“ usmál se na mě a došel k posteli. Uklidil si do tašky nějaké věci, načež ji zapnul. „Kdy budeš chtít jet? Zajdeme si alespoň na snídani, hm?“
„No… myslel jsem, že si zajdeme na snídani a pojedeme, no,“ přiznám a vypnu televizi.
„Dobře,“ přikývne a zamyšleně si skousne spodní ret.
„Možná by bylo lepší si nechat věci na recepci, abychom se pak už nemuseli sem vracet,“ zvednu se pomalu, přičemž k sobě semknu rty.
„Jo, tak fajn,“ pokrčí lehce rameny. Vzal si tašku a poté došel ještě ke dveřím na terasu. Zahleděl se ven, avšak po chvilce sklopil hlavu. Asi spolu už nebudeme schopní dál pracovat… V tichosti jsem bolestně při tomto zjištění vydechl. Raději jsem si vzal bágl a došel ke dveřím.
„Promiň, už jdu,“ narovnal se a poté i s taškou vykročil ke dveřím za mnou.
„Nemáš se za co omlouvat,“ usměju se na něj smutně.
Sáhnu po klice a přivřu oči. V tomhle pokoji zůstane všechno zavřené. Nikdy se to nedostane ven. Proč to, sakra, jen tolik bolí. On ke mně však v rychlosti přistoupil, chytil mě za tvář a pootočil si mě k sobě. Poté se mi už rty rychle otřel o ty mé a procítěně mě políbil. Nejspíš cítí to samý… Přivřel jsem oči a tiše vydechl. Měl jsem pocit, jako by mě při každém jeho polibku někdo kopal do břicha, i když mě zároveň někdo peříčky hladil po zádech a v podbřišku se mi vířilo třepotání drobných křidýlek malinkatých motýlků. Ještě jednou… Alespoň naposled. Polibek jsem mu něžně oplatil a naklonil při tom trochu hlavu.
„Mm,“ oddechl tiše, načež mi sjel prsty přes tvář až na krk. Vpil se rty do těch mých a něžně je nasál mezi své, čímž mě políbil znovu. Pustil jsem tašku z ruky a přesunul ji do Billových vlasů, které jsem hned něžně projel, jak to měl rád. Miloval jsem jeho jemné vlasy. Pohladil jsem ho dlaní i po oušku a víc se k němu přivinul, přičemž jsem už zavřel oči úplně a ovinul si druhou ruku kolem jeho krku. Nechce se mi od něj, nechci na to zapomenout, i když je to tak správné. Smeteme to ze stolu, jak jsme se dohodli. Já však vím, že kdesi hluboko v mé hrudi se mi na srdci vytvořil malý výběžek s jeho jménem, který tam už bude pořád. Hezky se ke mně natiskl a objal mě kolem pasu, čehož hned využil a dlaněmi mi sjel po zádech až na bedra. Začal mě jemně i s jazykem líbat, stále se mi snažil být co nejvíce na blízku a dokazoval mi to i tím, jak nechával můj jazyk proklouznout hluboko do svých úst.
Nechtěl jsem ho líbat tak vášnivě jako včera, ale nedalo mi to. Chtěl jsem si tyhle rty a tyhle polibky zapamatovat navždy. Snad jsem to i potřeboval. Polibky jsem mu náruživě, avšak s něhou oplácel. Hladil jsem ho při tom s citem ve vlasech a na šíji. Mé neposedné ruce mi nedaly spát. Neustále se chtěly toulat na místech, které v Billovi něco vzbuzovaly. Téměř až zakňučel, když se ke mně přitiskl ještě o něco více. Zajel mi dlaněmi pod tričko a na mých bedrech poroztáhl prsty, načež je zatnul do mé pokožky. Bože můj, chci ho strašně moc. Chci ho jen pro sebe. Jazykem jemně kroužil kolem mého, aniž by ovšem vynechal laskání mých rtů svými. Hladil mě a líbal, jak jen nejlépe dokázal. Nespěchal, naopak se to snažil protahovat a užívat si to. Každý jeho polibek a sebemenší dotyk byl procítěný. Dělalo to se mnou něco zatím nepoznaného. Občas jsem dokonce zapomínal dýchat, tak jsem pak pokaždé zafuněl nosem a vpil se do jeho rtů ještě intenzivněji. Cítil jsem, jak jsem se při jeho dotecích na mé nahé pokožce začal chvět.
„Mhh,“ oddechnu tiše. Stisknu mu něžně vlasy u kořínků a bezbranně se opřu zády o dveře. Stále mě jednou dlaní hladil po bedrech. Druhou se však už přesunul na můj zadek a tiskl si mě k sobě. Sakra. Jeho polibky byly o něco dychtivější a hra našich jazyků divočejší. Stále byl však jemný a opatrný, vždyť i on se mi chvěl v náručí. Snažil jsem se tomu zabránit, ale nešlo to. Sjel jsem mu rukama po ramenou a hrudi, až jsem mu začal za stálého líbání rozepínat mikinu. Co to tu, do háje, jen dělám. Podvolil se mi, naopak se ještě maličko tělem poodtáhl, abych k němu měl lepší přístup. Jeho hruď se rychle zvedala, třásl se a dál se dožadoval mých polibků a doteků. Sakra, tohle nemůžeme. Ne, ne, ne. Nauč se říkat NE, ty debile! Tohle bylo naposledy. Úplně, úplně naposledy.
„Počkej,“ odtrhnu se od něj a splašeně vydechnu. „Co to tu, sakra, dělám,“ přikryjU si dlaní obličej.
„Tome,“ pošeptal a sjel mi jemně po hrudi, jako by se mě snažil uklidnit. Druhou rukou si mě chytl za ruku a stiskl ji. Podívám se mu do očí, polknu a opřu si hlavu o dveře. Měl jsem ho odstrčit a jít. Sakra, kéž by ve mně byla alespoň jedna buňka, která by to zvládla! Jsem vůči němu absolutně bezmocný. Co to se mnou, bože, dělá? Bože, ty to tam nahoře vidíš a víš, co to je. Jestli je to láska, tak mě kopni do prdele. Bill mě pohladil po tváři a semknul rty k sobě.
„Je načase jít.“
A vrátit se do reality. Seberu ze země bágl, zhluboka se nadechnu a poté, co otevřu dveře, z nich vyjdu. Bez řečí za mnou poslušně vyšel a dveře za námi zavřel. Slyšel jsem, jak zoufale vydechl.
Nejsi jediný, kdo tím trpí. Nechal jsem si poznámky pro sebe. Přivolal jsem nám výtah a po chvíli už jsme jeli dolů. V tichosti a s pohledem zabořeným do podlahy jsem se opíral o ledovou stěnu.
„Promiň mi to,“ pošeptal náhle.
„Není za co se omlouvat,“ vydechnu. Na to mi raději neodpověděl a urovnal si mikinu. Měl ji stále porozepnutou. Kousnul jsem se téměř bolestivě do rtu a zafuněl nosem.
„Přeju si, aby sis to hlavně nevyčítal,“ zvedl ke mně pohled. Tvoje starosti bych chtěl mít.
„Nevyčítám si to,“ ujistím ho vlídně.
„To jsem rád,“ přikývne zlehka hlavou a zhluboka se nadechne. Když výtah zastavil v přízemí, také jsem se zhluboka nadechl a vystoupil. Na recepci jsme odhlásili pokoj, Bill zaplatil a nechali jsme si tam věci. Pak jsme si zašli do místní restaurace na snídani. Moc jsme toho ani jeden nesnědl a umíte si představit asi naši konverzaci. Bylo šílené ticho. Zaobíral jsem se svými myšlenkami a Bill taktéž. Jediná konverzace proběhla, když jsem se ho zeptal, zda se těší domů za Nicki. To mi potvrdil pouhým kývnutím. Víckrát už jsem se navázat kontakt nepokoušel. Děsila mě zpáteční cesta. Tam ovšem mohlo hrát alespoň rádio, což byla také jediná věc, co mě přiměla do toho auta nastoupit. Jinak bych si zavolal snad i raději to podělané taxi.
Když jsme odpoledne konečně dorazili do města, měl jsem pocit, jako by mi spadl kámen ze srdce. Cítil jsem obrovskou úlevu, že už to bude konečně za námi.
„Můžu tě odvézt domů? Řekni si. Kamkoli chceš, tě zavezu,“ podíval se na mě, když přeřadil.
„Ahm… no…“ semknu rty k sobě, „domů ne, mam už něco domluvenýho.“ Něco, díky čemu snad konečně zapomenu na ty tvoje sladký rty. Byl pár sekund ticho, jako by si to přerovnával v hlavě.
„Okay, kde tě mám teda vysadit?“
„Stačí, když mě vyhodíš u obchoďáku za mostem. Je to odtamtud kousek,“ podívám se na něj.
Ještě by ho někdy snad mohl chytit nějaký amok a došel by Richarda zmlátit. Už jsem na takové případy taky narazil. Většinou to ale byla jen banda úchyláků, kterým jsem předem řekl, že jde jen o jednorázovej šuk a oni odsouhlasili, ale pak si ze mě div nechtěli udělat ozdobu na svoji peněženku.
„Dobře,“ přikývnul.
„Děkuju,“ pošeptám a narovnám se.
„Nemáš za co. O nic nejde,“ brouknul tiše. Nadechl jsem se, abych mu řekl nějakou chytrou poznámku, ale zarazil mě tíživý pocit na hrudi. Dnes už toho bylo dost. Mlč. Semknul jsem jednoduše rty k sobě a přikývnul. Netrvalo příliš dlouho, než mi Bill zastavil na parkovišti u obchoďáku. Pomalu jsem se odpoutal a natáhl se dozadu pro bágl. Všiml jsem si, jak si kouše ret.
„Tome, já…“ nadechl se najednou. Neříkej mi, prosím, žádný dojemný proslovy. Už tak nemám daleko k pláči. V tichosti jsem k němu upnul pohled. „Chci ti moc poděkovat,“ řekl potichu, přičemž semkl rty k sobě. Ono to určitě přijde, já to tuším.
„Není za co,“ usměju se.
„Ale je,“ pousměje se trošku. „Jsem rád, že jsi jel a nelituju toho.“
„Já taky ne,“ pošeptám a nakonec ho jemně pohladím po ruce. „Tak já půjdu. Hezky si užij zbytek víkendu a pozdravuj Nicki. Hlavně si odpočiň. Od pondělí jedeme kvůli Merhautovi do večera,“ pousměju se.
„Já vím,“ přikývne. „Děkuju, i ty se měj hezky. Budu se na tebe v pondělí těšit,“ šeptl a jemně mi sjel po ruce.
„Já na tebe taky. Přinesu ti latté s pořádnou vrstvou pěny a pak ti večer možná i přinesu večeři,“ zasměju se.
Kéž by to tak bylo a my se spolu dokázali naprosto klidně bavit.
„Dobře,“ rozesmál se. „Abychom si nezačali dělat i svačiny.“
„Uvidíme, jak nám to půjde. Bude to naše první společná práce,“ podívám se mu s úsměvem do očí.
„Jsem si toho vědom, ale jsem přesvědčený o tom, že to bude dobré,“ usmál se.
„Já taky,“ nakloním se k němu a dám mu malou pusu, načež ho lehce obejmu. Ještě chviličku, prosím. Schoulil se ke mně a také mě objal. Zaslechl jsem, jak spokojeně oddechl. „Budeš mi chybět,“ šeptnu. Bylo těžké si to uvědomit natož to říct, ale už je to tak.
„Ty mně taky. Vlastně už mi chybíš teď, protože vím, že tě musím pustit,“ povzdechne smutně.
„V pondělí se uvidíme a strávíme spolu tolik času, až si polezeme na nervy,“ pokusím se ho alespoň trochu povzbudit.
„Už se na to těším,“ pousmál se a oddechl mi do pokožky.
„Já taky,“ pošeptám spíš sám sobě a něžně ho líbnu pod ouško.
Tolik mě to mrzí. Celý tohle mě mrzí. A ze všeho nejvíc mě mrzí to, jak se tím trápí. Lehce se zachvěl, ale přesto se ke mně přitiskl více.
Hlavně se tím nesmí trápit. Ne kvůli mně.
„Děkuju, Tomi,“ poodtáhl se maličko, aby mi mohl věnovat jemný polibek na čelist. Nechal jsem si ho dát a potom jsem se odtáhl.
„Hlavně si to neber moc do hlavičky, jinak tam toho budeš mít moc. Teď máš před sebou víkend s malou, tak se odreaguj, hm?“ pohladím ho s úsměvem po tváři. Kéž bych mu dokázal pomoct od veškerého trápení a bolesti, ale ani já sám nevím, jak se toho zbavit.
„Jo, budu se o to snažit,“ sklopil trošku oči. „Asi někam malou vytáhnu, ona na mě něco vymyslí.“ Budu doufat za nás oba.
„Dobře, tak se měj hezky,“ otevřu dveře od auta.
„I ty, Tome,“ díval se za mnou. „Ahoj a opatruj se.“
„Ty taky,“ vystoupím. „Tak ahoj,“ usměju se na něj. Zavřu za sebou dveře a ještě mu pobaveně pošlu vzdušnou pusu. Nad tím se uculil a poslal mi ji nazpět. Ještě jsem zahlédnul, jak mi zamával, když kolem projel. Strčil jsem si ruce do kapes u kalhot a v tichosti jsem za ním hleděl. Nakonec jsem povzdechl, svěsil ramena a rozešel se přes silnici směrem k Richardovi.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
Bože, to bolo nádherné. Tomi si teda uvedomuje čo cíti. Verím, že Richard mu s tým nepomôže. Len dúfam, že sa Tom bude v práci krotiť a nebude sa vyhrážať výpoveďou. Snáď sa už začne riešiť aj Billove manželstvo. Je načase Barbaru poslať niekam… možno do Austrálie aby šla robiť kariéru. Ďakujem za kapitolu a netrpezlivo čakám na ďalšiu.
Celá tahle situace mě strašně štve! :/
Je mi líto, že to tenhle den bylo mezi nimi tak divné, ale ono se asi není čemu divit. Nejvíc mě štve asi to, že si o tom vůbec nepromluvili, ani jeden tak neví na čem je a ani jeden neví, co ten druhý cítí. Pak neví jak se k sobě chovat. Měli by to probrat, Tom by měl jasně říct, že dokud bude Bill s Barbarou, nic nebude..protože to Bill zatím asi vůbec nepochopil.
Ale co nechápu ještě víc je to, že se Tom s Billem objímá, říká mu jak mu bude chybět…ale přitom chvilku předtím Billovi nepřímo vpálí do obličeje, že jde za jiným chlapem…a když ho Bill vysadí, tak fakt za nějakým Richardem jde. Jestli Tom takhle řeší svoji zamilovanost, tak se vážně nedivím, že nikdy nezažil plnohodnotný vztah. Vážně se mi na Tomovi líbí ta jeho upřímnost a to, že nemá problém o ničem mluvit…ale co je moc, to je prostě moc! Já být Billem, tak jsem už dávno uražená nebo naštvaná a asi bych už s Tomem nechtěla mít nic společného 😀
No, jsem fakt zvědavá, jak tohle bude pokračovat dál ;))
Ne že bych do děje chtěla nějak kecat. 😀 Ale Tomovo chování po ránu se mi vůbec nelíbilo.. bylo jasné, že s Billem prožili hezkou noc a Tom se k němu po ránu choval tak chladně, když pro Billa to byl vlastně nejspíš první takový kontakt s klukem. I když chápu Toma, že mu překáží Billova manželka, sám několikrát prohlásil, že není žádný svatoušek, tak si myslím, že by mu Billovo manželství nemuselo tak moc vadit, zvlášť, když ví, jak to Bill s Barbarou má. Je přece nanejvýš jasné, jak moc Billa chce. A ten jeho způsob vyrvání si Billa ze srdce.. myslím, Tome, že nějaký Richard ani náhodou neklapne. 😀 Těším se na další díl. 🙂
Hm.. dúfam, že im to vážne nepokazí ďalší vzťah a budú schopní v pondelok normálne pracovať. Už aby sa Bill nejako zbavil tej Barbary a bol voľný … ale tiež Tom musí zmeniť názor na to, že by to bola len krátkodobá záležitosť. A nepáči sa mi, ako sa Tom snaží odpútať svoje myšlienky od Billa – tým, že sa vyspí s Richardom, ale čo už s ním 🙂 Teším sa na ďalšiu časť a ďakujem za túto.
Teda Tom mě štve proč mu pořád řika o těch chlapech.
Bože Tome ty jsi takový vůl 😀
ach….. nádhera.