Tisíc a jeden příběh 11.

Příběh 97. – Všechno je jednou poprvé

Když jsem si od toho přílišně ochotného muže kupoval ten byt, doufal jsem, že budu mít konečně klid od veškerého nátlaku alespoň na chvíli. Ani jsem si ale nestihl otevřít kufr s oblečením, a už mi volal rozezlený David. Novináři mě viděli loučit se s Anisem, a přestože šlo jen o objetí, samozřejmě z toho hned začali dělat velkou věc. To mi po krátkém potvrzení ukázal i internet. Bulvár se hemžil fotkami mě i Anise v objetí v různých úhlech pohledu, přičemž někteří se nerozpakovali přidat i nějaké starší fotky. Mohl jsem tak vidět sám sebe, jak na předním sedadle zadržuju slzy a Anis mě starostlivě drží za bradu, jak na tom samém místě spím, Anisovu paži kolem mého pasu při cestě domů, jeho něžný úsměv, když mu mávám od auta…

Měli tolik fotografií, že jsem byl překvapený z toho, že článek nesepsali už dávno. Po deseti minutách, během kterých mi David důkladně doporučoval, co mám teď dělat, jsem mu to prostě zavěsil. Rozhodnutý konečně si otevřít správné stránky a najít si nějaký nábytek podle mých představ, jsem se převlékl, ale jen co jsem k tomu zasedl, telefon se rozezvonil znovu. Anis.

„Volal ti už David kvůli tomu, co se děje v bulváru?“ zabručel mírně rozezleně. „A to jde jen o internet, nechci vědět, co se zítra bude dít s tiskem. Budeme všude.“

„Anisi,“ vyčerpaně jsem si povzdechl. „Nemůžeme to probrat až zítra? Jsem unavený a ještě si potřebuju objednat nějaký nábytek. Teď už s tím stejně nic neuděláme, do večera se jen budou předhánět v zaručeně potvrzených informacích ze spolehlivého zdroje.“

„To ti to najednou nevadí?“

„Ano, vadí mi to. Víš, co si o celé té věci myslím, ale chtěl bych mít alespoň hodinu nebo dvě klid od veškerých mediálních kauz a Davida, který mi říká, co mám dělat. E-mail se mi právě teď zaplňuje dotazy od všech těch hňupů, ale já prostě nechci nic řešit. Žádám toho tolik?“

„Ne, Bille, to samozřejmě ne a mrzí mě, že si nemůžeš odpočinout, ale tohle se prostě musí nějak řešit. Před domem mám dvě dodávky s novináři a hádám, že minimálně stejný počet bude i před tvým domem. Musíme s tím něco udělat a ty moc dobře víš, co.“

Promnul jsem si obličej a zadíval se do zdi.

„A ty víš, co jsem ti o tom před pár hodinami řekl. Je mi líto, ale víc o tom nehodlám diskutovat, alespoň ne dnes. Uvidíme se zítra, Anisi,“ zamumlal jsem a pohotově hovor ukončil dřív, než stačil něco namítnout.

Jen letmý pohled z okna mi potvrdil Anisova slova – před domem stály minimálně dvě dodávky, které mapovaly každý můj pohyb, každou návštěvu. I přes mou statečnost před Anisem jsem byl vyděšený k smrti. Moje oční můra oživla a já se ocitl v jejím samotném jádru. Novináři mě obklopovali ze všech stran, přičemž se k nim připojili i ti, od kterých jsem očekával podporu, David s Anisem, a všichni chtěli pravdu.

Jenže je těžké říkat někomu pravdu, o které jste nechtěli, aby se někdy dostala na povrch, protože jste tou pravdou mohli naštvat člověka, kterého jste se k smrti báli. A moje matka tím člověkem byla.

°°°

Šílel jsem, a to doslova. Ze všech stran se na mě vyvíjel tlak. Oba mé telefony bez ustání vyzváněly, nepomohlo ani vypnout je, protože v tu chvíli se ozvalo zuřivé bušení na dveře. Nové emaily mi chodily tak rychle, až jsem ztratil přehled o tom, jestli mi píší fanoušci, novináři, anebo management. Jen jsem otupěle stál vedle okna a sledoval jednotlivé nitky záclony, později jsem prostě zíral do prostoru.

Nejspíš mi muselo přeskočit. Připadalo mi, jako kdybych v místnosti nebyl sám – jako kdyby byla naplněna všemi novináři, kteří by mě s radostí dostali na kolena, jen aby měli o čem psát, ale nejhorší byl Anis. Stál tam, přede všemi, s rukama spuštěnýma vedle těla a bez výrazu mě mlčky pozoroval. Nic neříkal, nekřičel, nenadával. Jen stál a mlčel. A to bylo horší než tisíce slov.

°°°

„Bille? Tak kruci Bille, prober se!“ výkřik a facka. Tvář mě nesnesitelně pálila po ráně, která přišla vyloženě odnikud. Vyčerpaně jsem otevřel oči ve snaze najít původce mé bolesti, ale zamotala se mi hlava a víčka mi zase poklesla. Do myšlenek se mi vkrádalo zmatení. Co se kruci stalo? Moje poslední vzpomínka patřila telefonu, který se rozezvonil speciálním zvoněním pro matku. Jednou, dvakrát, třikrát. Bolela mě hlava. Byl jsem sám. Tak kdo tu kruci byl se mnou a jak se sem dostal?

„Bille, tak vnímáš?“ ozval se znovu ten hlas, ale tentokrát byl starostlivý. Horlivě jsem přemýšlel nad tím, komu ten hlas patří, než mi to došlo. Tom.

S úlevou jsem vydechl a pokusil se znovu otevřít oči, tentokrát jsem už Toma dokázal zaostřit. „Co se stalo?“ zamumlal jsem tiše. Ležel jsem v posteli, po krk přikrytý peřinou a Tom mi jemně mnul ruku.

„Omdlel jsi, alespoň předpokládám. Vůbec jsi mi nereagoval na volání ani textovky, tak jsem přijel, ale tys neotvíral. Auto bylo na zadním parkovišti, takže jsem se zeptal novináře, jestli tě neviděl odcházet, a když řekl, že ne, tak… jsem ti vyrazil dveře,“ omluvně se usmál a pokračoval. „Pak mě ale čekal šok, protože ty jsi ležel zhroucený pod oknem, bledý jako stěna. Nevěděl jsem, jak tě probudit, nic nepomáhalo, tak…“

„Jsi mi dal facku,“ doplnil jsem ho a znovu zavřel oči. „Pořád to bolí.“

„Omlouvám se, už jsem byl opravdu zoufalý, cloumal jsem tu s tebou dvacet minut a bůh ví, jak dlouho jsi tam ležel,“ Tom mi s povzdechem přiložil na tvář něco chladivého. „Aspoň nebudu mít potřebu jednu facku ti dát, až mě někdy naštveš,“ krátce se zasmál, než zase zvážněl. „Co se stalo, Bille?“

„Já nevím, Tomi,“ s povzdechem jsem se překulil na bok a přitáhl si peřinu blíž k tělu. „Od rána mě pořád někdo otravoval kvůli tomu, co se o mně píše. Anis, David, Gustav, novináři… Dokonce mi volala i matka. Poslední si pamatuju jen silnou bolest hlavy, nic víc.“

„Ach jo, zbytečně se to zkomplikovalo,“ zaúpěl trochu zoufale. „Musíš si zařídit nové číslo, Bille. A e-mail, aby na tebe měli kontakt jen tví nejbližší, ostatní čísla zrušíme. Musíš zrušit i matku, jasné? Jinak tě dostane na samotné dno, a to jí rozhodně nedovolím. Takže, teď si pořádně odpočineš, prospíš se. Anisovi zavolám, budeš mít klid. Nezapomeň ale, že pozítří máme ten rozhovor v televizi, musíš tam být.“

„Já vím, Tomi. Ať mi David pošle auto, budu připravený. Jen ať mi ráno napíše přesný čas, ať vím, na kolikátou mám být připravený,“ s povzdechem jsem zavřel oči. „teď jen musím přijít na to, co budu říkat.“

„Buď svůj a nic nepředstírej, stejně jako vždycky, Bille. Vždycky jsi byl přirozený a na nic sis nehrál, tak to nedělej ani teď. Řekni prostě pravdu. Já vím, že se děsíš toho, co by mohli udělat s vaším vztahem, ale podívej se na mě s Kayem – copak nám to něco zkazilo? Všechno záleží na tom, co si necháš od nich dovolit. Musíš bojovat a nebude to jednoduché, ale s trochou snahy vás nerozdělí, Bille. Anis tě má rád stejně tak moc jako ty jeho, takže být tebou, nebál bych se rozchodu kvůli médiím, ale kvůli tvému chování. Uvědomuješ si vůbec, že stejný tlak je teď vyvíjený i na tvého přítele? V tom vztahu jste dva, Bille. Život už není jen o tobě, teď už je to o tobě a o Anisovi. To, co prožíváš ty, působí i na Anise, který kvůli tomu trpí, i když ti to třeba nedá najevo. Vím, o čem mluvím, protože s Kayem jsme to nedávno řešili taky,“ jemně mi stisknul rameno. Jen nad tím zkus přemýšlet aspoň.“

„Já vím, Tome, už jsem o tom s Anisem zkoušel i mluvit, ale… je hodně složité o tom s někým mluvit, protože se sám pořádně ve svých myšlenkách nevyznám a nedokážu je popsat tak, aby to nevyznělo špatně. Nevím, jak Anisovi vysvětlit, že bych s naším vztahem rád vyšel do světa, ale zároveň to nechal jen mezi námi. Je to těžké.“

„Ano, je to těžké, Bille, ale když spolu nebudete mluvit vůbec, ten vztah ztroskotá úplně. Musíte se bavit o tom, co cítíte, spolu, ne s druhými. Nejlepší by bylo, kdybyste se o vašich problémech s druhými nebavili vůbec, ale chápu, že někdy to nejde. Občas potřebuješ náhled na věc od někoho, kdo neví všechno. I tak se ale musíš řídit tím, co říká tvůj mozek, ne ti druzí. Co říká tvůj mozek teď?“

„Že si musím odpočinout, bylo toho na mě hodně. Ale hned jak si odpočinu, tak si promluvím s Anisem, slibuju,“ usmál jsem se povzbudivě a stisknul mu ruku. „Budu v pohodě, Tomi, klidně můžeš jít domů ke Kayovi.“

„Kdyby se cokoliv dělo, klidně mi zavolej a já hned přijdu, dobře?“ pohladil mě po vlasech. Něžně mě políbil na čelo a po slibu, že se ozvu, když se bude něco dít, konečně odešel.

Za samotu jsem v tu chvíli byl opravdu rád; nechtělo se mi mluvit o tom, co cítím s nikým, a už vůbec ne s Tomem, protože on mezi mými myšlenkami dokázal vyšťourat i to, co jsem si sám nechtěl přiznat. A to jsem teď nechtěl.

°°°

S Anisem jsem nemluvil. Ačkoliv jsem to Tomovi slíbil, kromě pár textovek o mém psychickém stavu jsme spolu nemluvili. Nevím, jestli mi dával čas na urovnání myšlenek, nebo ten čas potřeboval on, ale rozhodně myslím, že to krátké odloučení pomohlo nám oběma. A já si alespoň trochu zvelebil byt.

Když jsem odjížděl na místo konání rozhovoru, cítil jsem se mnohem lépe, sebejistěji – stal se ze mě znovu Bill Kaulitz, diva, na kterou nikdo nemá. Byl jsem připraven na všechno, co se mělo stát, obrněný přede všemi všetečnými a otravnými dotazy.

„Pil jsi?“ Tom zkoumavě přimhouřil oči, když se ochrance povedlo procpat mě zástupem fanoušků a novinářů, a já všechny obdařil zářivým úsměvem. Nebylo divu, že byl podezřívavý.

„Ne, ani kapičku,“ zazubil jsem se spokojeně a nadšeně se s kluky přivítal. „Jen jsem se naladil na starou dobrou vlnu nezájmu o ostatní.“

„Takže mě zase budeš šťouchat do ledvin?“ Gustav s nejistým nakrčením nosu o krok ustoupil. Pobaveně jsem se rozesmál a zavrtěl hlavou, ačkoliv mi v prstech škodolibě zacukalo. „Dobře, to jsem rád. Po tvém posledním ataku jsem tam měl velkou modřinu.“

„Aspoň jsi v posteli mohl tvrdit, že je to zranění z boje, určitě by ti to dodalo na drsnosti,“ se smíchem ho Georg poplácal po zádech, zatímco na mě povzbudivě mrknul.

„Tentokrát jsem okouzlující diva, která se ničím a nikým nenechá rozházet,“ usmál jsem se. Vážně jsem se cítil jako ve svém živlu, vždyť tohle byl můj život. Byl jsem okouzlující muž, po kterém toužili muži i ženy po celém světě, stal jsem se idolem dětí i dospělých. Můj hlas poslouchali před spaním, v depresích i radostech. Jsem Bill Kaulitz. Komunikace s médii i fanoušky, poutání pozornosti je mým životem.

„Pánové, jsme připravení, je čas,“ pokynul nám produkční, díky čemuž jsme se všichni odebrali do studia.

Přivítal nás hlasitý potlesk občas protnutý nesouhlasným bučením, které jsem s širokým úsměvem okázale ignoroval, a zamířil rovnou na pohovku k moderátorovi. Zpočátku padaly dobré otázky, byl jsem nadšený tak moc, že jsem ke slovu pouštěl dokonce i ostatní. Pak se to ale jako mávnutím kouzelného proutku otočilo. Moderátor pokládal otázky přímo na mě, a to perfektně zaměřené na rozhození mě. Nejdřív se mi dařilo příkladně ho odpálkovávat, ale otázka, jak se smiřuju s tím, že mě půlka země nenávidí kvůli mému vztahu s Anisem, mi zlomila vaz. V šoku jsem na něj zíral a snažil se ignorovat slzy, které se mi draly do očí.

„Poslyšte, já moc dobře vím, že jste placený od toho, abyste lidem pokládal stupidní otázky, ale tohle je nejspíš vrchol stupidity, kterou jste vypustil z pusy,“ naštvaně jsem se mračil, zatímco Tom mi pevně tisknul ruku. „To, že jsem slavný, neznamená, že máte právo se šťourat v mém soukromém životě! Přišli jsme sem jako kapela, a tak to taky máte brát. Není vám vůbec nic do mě ani do Bushida, takže byste se měli začít starat o sebe a přestat řešit mé vztahy!“ vztekle jsem vstal a zamířil pryč.

Nezajímalo mě, že za mnou všichni v šoku zírají a Tom se snaží napravit moji chybu, dokonce ani to, že to bylo živé vysílání a David mě zabije hned, jak mu přijdu pod ruku. Nechtěl jsem vidět nikoho z nich, jen Anise, kterému jsem napsal krátkou zprávu s žádostí o přijetí. Potřeboval jsem ho vidět, i kdyby to třeba obnášelo výčitky z jeho strany. Potřeboval jsem se cítit milovaný.

°°°

Celou dobu, kdy jsem čekal na Anise, jsem po bytě přecházel jako šelma v kleci. Byl jsem rozzuřený a frustrovaný na nejvyšší možnou míru, vypnul jsem veškerou elektroniku a v duchu děkoval bohu, že Toma nenapadlo jet za mnou – nejspíš bych mu vykuchal vnitřnosti.

Frustrovaně jsem zavrčel, když se konečně ozval zvonek a spěšně zamířil otevřít. Po zjištění, že je to skutečně Anis, jsem mu ani nedovolil otevřít pusu a promluvit. Rovnou jsem ho žádostivě vtáhnul dovnitř a tvrdě se mu přisál na rty, pevně ho objímajíc kolem krku.

„Bille, co to děláš,“ Anis tiše zasténal, když jsem mu začal naléhavě vyhrnovat tričko a klínem se otřel o jeho.

„Chci tě, Anisi,“ zamumlal jsem, tričko odhazujíc stranou a tisknouc Anise na zeď. „Chci tě dnes večer, tady a teď. Chci tě v sobě,“ sjel jsem dlaní k jeho rozkroku a pevně ho promnul.

Anis šokovaně vydechl, ale instinktivně si mě za zadeček přitiskl k sobě a dravě mě políbil. Bylo to přesně to, co jsem od něj chtěl a potřeboval. Touhu, vášeň a dravost, žádné ohledy. Chtěl jsem zapomenout na všechno zlé, a tohle byl ten nejlepší možný způsob.

Hbitě mě přetočil, a zároveň si mě vyzvedl kolem pasu, nepřestávajíc mě líbat. Vzrušeně jsem se o něj otíral, přičemž ve snaze sundat z něj kalhoty jsem si div nezlomil ruce. Anis mi to ale naštěstí usnadnil, bleskově svlékl sebe i mě, takže já už brzy cítil jeho vzrušený klín narážející proti mému, přičemž Anis nijak neotálel a s pomocí nějakého krému do mě zasunul prst.

Obličej se mi zkřivil bolestnou grimasou, ale už brzy jsem se uvolnil a proti jeho dlani začal přirážet, slastně sténajíc, když přidal i druhý prst. Hrubě jsem přitiskl rty na jeho v dravém polibku, zatímco jednu ruku jsem protáhl mezi naše těla a prsty obemkl kolem jeho penisu; začínal jsem být zoufalý.

V reakci na mou akci do mě Anis zasunul i třetí prst, tázavě ke mně vzhlížejíc, zatímco mě prsty roztahoval.

Rázně jsem přikývl a omotal mu nohy kolem boků, tiše kňučíc do jeho rtů nadržené prosby. Cítil jsem se jako coura, ale bylo mi to jedno. „Tak už dělej!“ vyhrkl jsem.

Anis se tiše zasmál, ale souhlasně přikývl a vytáhl ze mě prsty, pomalu je nahrazujíc penisem natřeným krémem. Bolelo to příšerně. Zabořil jsem obličej do prohlubně jeho krku a pevněji ho objal. Anis zřejmě pochopil, co se ve mně odehrává, protože mi dlaněmi začal zadeček masírovat, a zároveň mi polibky zasypával rameno a klíční kost. Snažil se mě tím co nejvíc uvolnit, díky čemuž já tiše zasténal, když do mě poprvé zkušebně přirazil. Viděl jsem mu na očích, kolik přemáhání ho stojí, aby do mě nezačal přirážet s plným nasazením. Ještě chvíli se ve mně jen zlehka pohyboval, abych si na jeho abnormální velikost lépe zvyknul, ale když mi ze rtů unikl tichý sten, samolibě se odtáhl a přirazil do mě tvrději.

Překvapeně jsem vykulil oči a pevněji ho objal kolem ramen. Bylo to zatraceně dobré. „Přidej,“ vydechl jsem proti Anisovým rtům toužebně.

S potěšeným úsměvem si mě silněji přichytil za zadeček, a zatímco mě tvrdě líbal, začal s vervou rychle přirážet do mého těla. Táhle jsem zasténal a polibek mu horlivě oplatil, nadšeně přijímajíc jeho přírazy.

„Sakra, jsi tak úzký,“ zavrčel Anis, obšťastňujíc mě jedním obzvlášť rázným přírazem. Šokovaně jsem zalapal po dechu a vykulil oči. Bylo to to samé místo, jako předtím. Místo, které mě přivádělo do extáze.

„Zopakuj to,“ prosebně jsem mu zafňukal do rtů a prohnul se proti němu. Ať už uvnitř mě narazil na cokoliv, byla to směsice tak dobrých pocitů, že bych pro to klidně umřel.

Anis vzrušeně zasténal, ale nic neříkal a začal pravidelně přirážet se stejnou rázností, jako předtím. Netrvalo dlouho a já ho k sobě s hlasitým výkřikem přitiskl, třesouc se pod náporem příchozího orgasmu.

„Bože můj, vydrž ještě chvíli,“ vyhrkl a ještě přidal na rychlosti.

Zoufale jsem se opřel o zeď a aryl mu nehty do ramen, bylo to jako pociťovat orgasmus znovu a znovu, stále dokola. Nemohl jsem se toho pocitu nabažit. Samou slastí bych si ani nevšiml, že Anis dosáhl svého vrcholu, kdyby mě nechytil za boky ocelovým stiskem a s hrdelním stenem mi nezabořil hlavu ke krku.

Rozklepaně jsem spustil nohy na zem a pokojně ho objal kolem krku, snažíc se třesoucí se nohy uklidnit. „Ahoj,“ pobaveně jsem si skousl ret, když se na mě po chvíli podíval.

„Ahoj,“ tiše se rozesmál a lenivě mě políbil, načež zamířil do ložnice, kde se i se mnou svalil do postele, kterou mi akorát ráno přivezli, a potěšeně mě objal. „Takže, za co to bylo?“

„Za nic,“ pobaveně jsem pokrčil rameny a pevně ho objal kolem pasu. „Jen jsem potřeboval být s tebou, cítit tě ve všech částech těla. Tohle byla dostatečná blízkost.“

Anis se něžně usmál, prsty mě šimral po linii páteře. „Chceš mluvit o tom, co se stalo během toho rozhovoru?“ zvážněl najednou.

„Viděl jsi to,“ s povzdechem jsem zamumlal. „Nevím, co to do mě vjelo a nejspíš mě všichni z týmu zabijou, ale… Byl jsem zoufalý, ten idiot se mi dostal pod kůži, do mých nejhorších obav a já ani raději nechci vědět, jaké další otázky by si vymyslel, kdybych se nezvedl a neodešel.“

„Obávám se, že přesně o takovou reakci mu šlo, Bille. Chtěl přiznání v jakékoliv podobě a tys mu ho poskytl. Ale nesmíš se kvůli tomu na sebe zlobit, měl jsi právo to říct, ta otázka byla hnusná. Jen doufám, že si nemyslíš, že by tě někdo nenáviděl kvůli mně.“

„Samozřejmě, že mě nenávidí, Anisi,“ odkulil jsem se z něj a vzhlédnul ke stropu. „Vím to moc dobře. Jsme dva nejvíce rozdílní umělci pro naši zemi. Tvoji fanoušci naší kapelu nenáviděli už předtím a trousili ne zrovna milé poznámky, na což agresivně reagovali zase naši fanoušci. Je logické, že teď mě budou nenávidět obě skupiny. A to ani nemluvím o tom, že jsme druhý medializovaný homosexuální pár, navíc vzájemně propojený,“ odfrkl jsem s úšklebkem. „Oh, a když k tomu připočteš fakt, že vypadám a líčím se jako holka, tak ti musí být jasné, že mě všichni nenávidí.“

„To ale není pravda, Bille,“ přitiskl se mi k boku a objal mě kolem pasu, jemnými polibky mi zasypával rameno. „Tvoji fanoušci tě milují. Obdivují tvojí éterickou krásu, jemné rysy obličeje, oči plné rozpuštěné čokolády, alabastrovou pokožku budící dojem porcelánové křehkosti, havraní sametové vlasy, dokonce i tvoje pěstěné nehty. Všechno tohle jsou důvody, proč tě milují dívky i chlapci z celého světa, a když k tomu připočteme i tvůj nádherný hlas, jen hlupák by tě mohl nenávidět. Jsem si jistý, že kdybys kolem nich jen prošel, všichni by ti padli k nohám.“

Tváře mi zbarvil slabý ruměnec a na rty se mi vkradl drobný úsměv, Anis prostě věděl, co říct, aby mi zvednul náladu. Vděčně jsem si ho k sobě přitáhl a přehodil přes nás peřinu. „Bylo dole hodně novinářů?“

„Tak normálně,“ pokrčil rameny. „Ale nevšimli si mě, prokličkoval jsem k domu pěšky, auto mám dál.“

„Chci o nás říct, Anisi,“ rozhodl jsem se náhle. „Udělejme to podle Davidova plánu a pojďme na to předávání společně jako pár. Nechci jim dovolit, aby nás zničili. Chci, aby viděli, že jsem na náš vztah po právu hrdý, aby viděli krásu toho všeho. Náš vztah není tak povrchní, jak si myslí, a to musí pochopit.“

„Jsi úžasný,“ vydechl Anis omámeně. Usmíval se tak zářivě, že brzy nakazil i mě. S úsměvem jsem si ho přitáhl pro polibek, pevně ho objímajíc kolem ramen a spokojeně vrníc. Zase jsem se na chvíli cítil perfektně.

autor: Saline A.