Never Look Back 6.

Alice Forrestová

Bill

Zamyšleně jsem žvýkal svůj burger. Vytáhl jsem Toma na jídlo za účelem zjistit, proč se chová tak, jak se chová. Čili divně. Jenže zrovna dneska se choval ještě divněji a mlčel. Bylo to podezřelé. Asi už mi z té práce trochu hráblo a jemu očividně taky. Za chvíli nám hrábne úplně a budem spolu řvát: Šalalalalá!

Tak jsem se zaobíral svými myšlenkami, až jsem si téměř nevšiml, že jsem už jídlo snědl. Napil jsem se a podíval se na Toma, který se tvářil poněkud zasněně. Všiml jsem si, že už taky dojedl.

„Půjdeme zpátky?“ zeptal jsem se. Moc se mi nechtělo vracet se na stanici – ten nedostatek důkazů mě naštval.

„Klidně,“ řekl tiše. Zaplatili jsme a vyrazili.

O chvíli později jsme zase seděli ve výslechovce naproti Chillovi.

„Měl jste s Alicí nějaký vztah?“

„Ne,“ vyhrkl. „Ona… Byla… No, víte… Ona jaksi nebyla na kluky,“ vykoktal. Překvapeně jsem zamrkal. Dlaší věc, která ty vraždy spojuje… A už máme i motiv.

„No a… Měla někoho?“ zeptal jsem se opatrně.

„Pokud vím, tak ne.“

„Řekněte nám, jaká byla. Kde pracovala? Měla nepřátele? Nechovala se podezřele?“

„No…“ začal Chill, když vtom se otevřely dveře a vešel Chris. Položil přede mě desky.

„Tady máš trestní rejstřík Forrestové.“

„Dík,“ řekl jsem a mávnutím ruky ho poslal pryč.

Zlodějíček naproti mně se nervózně ošíval. Schválně pomalu jsem otevřel desky.

„Drobné krádeže… Přechovávání drog…“ četl jsem nahlas. „Všechno společně?“ povytáhl jsem obočí. Chill jen přikývl.

„Tak… Povídejte,“ vyzval jsem ho.

„No… Ona nebyla jako ostatní,“ začal váhavě. „Trpěla depresemi, maniodepresivní psychózou… Mívala bludy, různý představy, nikdo nevěděl, jestli je to drogama nebo nemocema. Pracovala v takovým baru… Grass Grate se jmenoval. Nic jinýho jí ani nezbývalo, kvůli těm svejm nemocem nemohla studovat. Nebyli na ni zlí, ale ona tam nebyla šťastná – chtěla bejt doktorkou. Myslím, že tam dlužila barmanovi – poslední dobou si hodně půjčovala na drogy. Byla hodně uzavřená, kromě mě už měla jen jednu kamarádku. Ještě ze školky a možná pár lidí z práce. Jinak… Jinak už nevim.“ Domluvil a sklopil hlavu. Najednou mi ho bylo docela líto.

„Dobře… Takže, můžete mi říct jména těch lidí, o kterých jste mluvil?“

***

„Chris a Kate pojednou za tím barmanem a já s Tomem za kamarádkou,“ oznámil jsem. Pár lidí se trochu zasmálo.

„To nebylo vtipný,“ zamračil jsem se. „Kdybyste radši pracovali, udělali byste líp. Prověřte Juggleovou.“ Zavládlo nervózní ticho. Thomas vstal a odkašlal si.

„Ehm… Bille… Už zas?“

„Teď jsem si jistý,“ řekl jsem pevně.

„To říkáš vždycky,“ ozvala se Anna.

„Jak myslíte,“ zavrčel jsem. „Jdeme!“ vyštěkl jsem na Toma a vyrazil dolů na parkoviště

Sedl jsem si do auta a vztekle zaťal prsty do volantu. O chvíli později přišel Tom. Tvářil se trochu nejistě. Sedl si vedle mě a mlčel. Vyrazili jsme – musím říct, že poněkud rychle.

„Kdo je Juggleová?“ zeptal se po chvíli tiše. Povzdechl jsem si a trochu zpomalil.

„Masová vražedkyně. Můj první velký případ. Nedávno utekla, ale zakázali mi ji hledat, dokud něco neudělá.“ Odmlčel jsem se a pak zašeptal: „Teď jsem si jistý…“

„Věřím ti, ale… Nejsi trochu paranoidní?“ Podle toho, co jsem slyšel, ji viníš ze všeho…“ Zmlknul a tvářil se trochu rozpačitě. Pevně jsem zavřel oči, ale pak jsem si uvědomil, že řídíš, takže jsem je zase otevřel.

„Nechceš si o tom promluvit?“ navrhl Tom opatrně. Zavrtěl jsem hlavou. „Fakt ne?“

Zastavil jsem u kraje, vypnul motor a vložil hlavu do dlaní. Po chvíli jsem ucítil, jak mi Tom položil ruku na rameno.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, jen je toho na mě trochu moc…“ vydechl jsem. Najednou mě objal. Nečekal jsem to. Trvalo to jen pár vteřin, pak jsem se odtáhnul, narovnal, nastartoval a vyrazil. Všiml jsem si, že mě obdivuje. Co si teď o mně bude myslet?

„Promiň,“ zašeptal jsem ještě.

Tom

Když se ode mě odtáhl, otočil jsem hlavu k oknu, aby si tak nevšiml, jak se moje tváře zbarvily do ruda. Vážně jsem to udělal? Sakra, fakt že jo! Šťastně jsem se usmál. To bylo poprvé, co jsem se ho takhle dotkl. S téměř náboženskou úctou jsem se na něj podíval.

Dojeli jsme k domu, kde údajně měla bydlet Katty Smithnová – Alicina kamarádka.

„Thomas říkal, že její byt je v sedmém patře,“ prohodil jsem směrem k Billovi.

„Hm,“ broukl a zamkl auto.

O chvíli později už jsme stáli před dveřmi skromného příbytku. Zvonek tu nebyl, takže jsem musel zaklepat. Dveře se otevřely a v nich se objevila drobná brunetka.

„Dobrý den, vy jste Katty Smithová?“

„Ano, co potřebujete?“ zeptala se trochu vyděšeně.

„Jsme od policie. Vyšetřujeme vraždu Alice Forrestové, prý jste jí znala,“ řekl Bill.

„Vraždu?“ pípla.

„Ano, Alice je mrtvá,“ potvrdil můj starší kolega.

„Je mi to líto.“ Brunetce se v očích objevily slzy. Svezla se po futrech na zem a začala brečet. Sklonil jsem se k ní a chytil ji za ruku. Věděl jsem, že lidé nějaký čas po tom, co se dozví, že je jejich blízký mrtvý, nevnímají, takže jsem s otázkami vyčkával. Pevně jsem ji stiskl prsty a podíval se na Billa. I v jeho tváři jsem spatřil soucitný výraz.

Pomohl jsem Katty na nohy, podepřel ji a dovedl do jejího obýváku. Posadil jsem ji do křesla a mezitím poslal Billa pro sklenku s vodou. Nejspíš usoudil, že bude lepší, když s ní budu já, protože opravdu šel.

„Jste v pořádku, Katy?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jo, já jen…“ Tiše vzlykla. Sáhl jsem za sebe a podal ji balení papírových kapesníčků. Jeden vytáhla a vysmrkala se. Přišlo mi, že už se trochu uklidnila. V rámci možností. Do pokoje vešel Bill a podal ji sklenici s vodou. Tiše mu poděkovala a napila se.

„Jak dobře jste se znaly?“ zeptal se.

„Byly… jsme nejlepší kamarádky… U-už od školky,“ odpověděla trhaně.

„Jaký vztah jste měla k Alici v poslední době?“

„Já… My… Jsme se nedávno pohádaly. Já mám přítele, jmenuje se Martin Fox a on… Se do ní zamiloval. Pohádaly jsme se kvůli němu. Chtěla jsem se ji jít omluvit, jenže…“ Znovu se rozvzlykala.

„Přítele?“ pozastavil jsem se. Nešťastně přikývla.

„Ale vždyť byla lesba,“ namítl Billa.

„Co… Cože?“ vykulila se Katty.

„Říkal nám to pan Chill,“ řekl jsem. Byly nejlepší kamarádky a ona neví tohle? Zarazil jsem se. Asi si neříkaly všechno.

„Aha,“ vydechla brunetka.

„Nevíte, jestli neměla nějaké nepřátele? Nenašel by se někdo, kdo by se jí chtěl třeba nějak pomstít?“ zajímal jsem se.

„Já… Nevím… Ona byla docela zvláštní, ale to už víte, jestli jsme mluvili s Chillem. Vím jen, že si půjčovala peníze od toho barmana, co pracuje v tom klubu, kde dělala.“ Druhý člověk, co na něj upozorňuje. Ten barman je dost podezřelý, pomyslel jsem si.

„Jak dobře znáte Chilla?“ otázal se Bill.

„Nijak zvlášť. Párkrát jsem ho s Alicí viděla a ona o něm občas mluvila,“ řekla tiše.

„Dobře, děkujeme,“ uzavřel to Bill. „Ještě za vámi někoho pošleme. Nashledanou.“

„Nashle,“ rozloučil jsem se a s tím jsme odešli.

„Jsem zvědavý, s čím přijdou Chris s Kate,“ pronesl.

„Já taky,“ přitakal jsem. Znovu jsme nasedli do auta. „Kam pojedeme teď?“ zeptal jsem se.

„Ještě jednou to omrkneme v Central Parku. Stále nevíme, kdo zabil Grenta.“

autor: Dietřisko & Kentaur