The treasure from Germany 7.

(z pohledu Viktorie)

„Netušila bych, že tvé vlastní dvojče může být až taková mrcha, na tom parketě vypadal naopak tolik přátelsky a sympaticky.“ Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou, zatímco jsem si nabrala pořádný kus ovocného dortu na vidličku. Po dvou hodinách lítání po obchodech jsem cítila i za Toma, že bychom potřebovali menší oddychovou pauzu, tedy jsem ho zatáhla do mé oblíbené cukrárny, kam občas ráda zavítám i sama. Po celých dvou hodinách, kdy jsem napůl vnímala Toma při vypravování jeho seznamování s Kayem a napůl jsem obdivovala každý třetí kus oblečení v jednotlivých krámcích.

„Je to osoba mnoha tváří. Ale i tak bych na něj nedal dopustit, i přesto, jak nás málem s Kayem rozvrátil. Pořád je to můj malý bratr, mé dvojče, půlka mne,“ zamumlal zamyšleně a vložil pomalu lžičku s cukrovinou do úst. Překvapeně jsem zamrkala, ale usmála se nad jeho právě prozrazenou slabostí. „Ale dost o mně, toho už jsme dneska slyšeli dost. Pověz mi radši něco o sobě? Vlastně v podstatě jen vím, že jsi Viktorie, že tu jsi u bratrance a máš tu kamarádku, která běžně toleruje, když k ní běžíš v zapomnění spát kolem druhé ráno.“ Ušklíbl se pobaveně a já musela sklopit hlavu, jak se mi červeň rozlila ve tvářích. Zamíchala jsem své cappuccino trochu rozpačitě a pokrčila rameny.

„Není nic moc co vyprávět. Pracuji tady v podstatě ve dvou pracích. Dělám něco jako domácí u bratrance, což zahrnuje běžný úklid a vaření a obden chodím vypomáhat ještě do jednoho menšího butiku tady v centru,“ pousměju se na něj.

„Páni, pracuješ pro svého bratrance? Proč jsi hledala zázemí zrovna u něj?“

„Doma jsem měla problémy.“ Sklopím pohled s povzdychem. „A on byl jediný možný útěk, jediná záchrana, kam bych se mohla schovat. Nabídl mi i kapesné právě za uklízení a vaření, abych měla své zasloužené peníze, víš? Je celkem zámožný, díky dědictví.“

„Aha…“ zamyšleně přikývl, rentgenujíc mě pohledem. „Smím se zeptat, co bylo doma špatně?“ zeptal se opatrně. Bála jsem se jeho zvědavosti, ale v podstatě jsem ho přímo vybídla, aby se zeptal díky předchozí odpovědi, takže jsem se rozhodla být upřímná.

„Přítel mé matky…obtěžoval mě. Nejdříve to bylo opatrné, přecházela jsem to, protože jsem viděla, že je s ním mamka šťastná. Otec umřel, když mi bylo pět, měl bouračku. Matka si prošla opravdu temným obdobím, ale držela se pro mne. Proto jsem byla šťastná, když si po deseti letech našla přítele, který jí zase dokázal dát šmrnc do života. Proto jsem ty jeho nejdříve nenápadné narážky a doteky s trpělivostí přecházela. Jenže pak to začalo být horší a troufalejší z jeho strany, začala jsem se zamykat v pokoji, kdykoliv matka nebyla doma.“

Povzdychnu a promnu čelo. Tolik nesnáším tyhle vzpomínky. „Až jednoho dne… mamka měla noční v nemocnici, je doktorka, a on se pomalu u televize opíjel… přišel ke mně do pokoje, když jsem spala a málem mě znásilnil, kdyby se mi nepodařilo utéct z domu ke kamarádce.“ Pousměju se posmutněle a kouknu na něj. „Začala jsem jednat hned další den. Volala jsem bratranci, jak se tu věci mají, a matce jsem řekla, že bych tam odjela na chvíli, zaučit se trochu v jiném jazyce a namluvila jsem jí, že to bude mé plus do školy. Neměla jsem sílu jí říct pravdu a nikdy asi mít nebudu, protože s ním je stále spokojená. A tak jsem tu už pět let a ona si prostě jen myslí, že se mi tu zalíbilo natolik, že jsem se rozhodla zůstat. Konec příběhu.“ Mávnu rukama a zamrkám při jeho soustrastném pohledu.

„To je mi líto, Viktorie, tohle je hrozná minulost.“

„Už jsem se s tím dokázala vyrovnat a opravdu se tu cítím dobře. Peníze mám slušné a… bratranec i jeho známí jsou ke mně celkem slušní, takže nemám nějaké velké trauma nebo splín, víš?“ Usměju se na něj a napiju se kávy. Jen tiše přitakal a snědl poslední kousek svého dortu, než zamyšleně nakrčil čelo, utírajíc si ruce do ubrousku.

„Ta kabelka vedle, líbila se ti hodně, že?“ pozvedl obočí s potulným úsměvem.

„Myslíš ta bílá? Bože, ano, ale takové peníze bych dala dohromady z výplaty tak za čtvrt roku. To už jí ale stáhnou z prodeje, takže jsem zvyklá si nechávat zajít chutě na několik kousků tady.“ Zasměju se a překvapeně vydechnu, když mě popadne za loket a táhne ven z cukrárny, jakmile položí peníze na stolek i s nějakým dýškem. „Co děláš, Tome?!“

„Tak jsi mě dojala, že jsem se právě rozhodl ti udělat radost. Tvůj smutný pohled je tvou nejmocnější zbraní, víš o tom?“

„No, někdo se už snad zmínil.“ Překvapeně zamrkám a o deset minut později už jen svírám ten kus látky v roztřesených rukou. „Vážně je moje?“ zvednu k němu nevěřícně pohled a sevřu kabelku víc k hrudníku. Tom se zasměje a přikývne.

„Jenom tvoje.“

„Tebe mi seslalo samo nebe, určitě tě pozvu v týdnu na kafe!“ nadšeně jsem mu skočila kolem krku a trochu v tu chvíli zalitovala, že někdo jako on je zadaný. „Věřím v to, že i na mě čeká někde ten pravý.“ Zamumlám si potichu, filipínsky pro sebe, než se odtáhnu s úsměvem.

„Co jsi říkala?“

„Nic podstatného. Pojď, ještě to tu trochu obhlídneme a půjdeme, začínají mě brát pěkné křeče do nohou z těch lodiček.“ Zazubím se a vydám se s ním ještě navštívit pár obchodů.

*

(z pohledu Kaye)

„Zavři ty oči, nebo se otočím zpátky a pojedeme k našim.“ Nakrčím pobaveně obočí, přikládajíc pro jistotu své dlaně na jeho oči. Pohledem zkontroluji menší barák, který je osvícený dvěma venkovními světly.

„Stejně vím, co přijde.“ Zasmál se Tom.

„Ano, víš, že přijde dům, ale nevíš, jak vypadá, jak je velký, jakou má zahradu.“

„Má zahradu?“ slyšel jsem jeho nadšení v hlase a netrpělivě přešlápl.

„S přístupem na pláž.“ Zazubím se víceméně pro sebe a popostrčím ho ještě víc před sebe. „Teď tě otočím čelem k sobě, budeš se dívat jen a jen na mne, dokud ti neřeknu, že se smíš otočit, dobře?“ zasměju se při jeho nesouhlasném škubnutí, ale poslušně se otočil a já sundal své dlaně z jeho očí. „Jen klid, nedočkavče.“ Přitáhnu si ho k sobě a pousměju se.

„Nezdržuj to, jsi v tomhle hrozný.“ Nespokojeně zaúpěl a nakrčil čelo.

„V čem?“ usmál jsem se klidně.

„O tomhle mluvím!“ schytal jsem ránu do hrudníku a se smíchem jsem ho chytl za zápěstí.

„Kdybyste mi radši dal pusu, pane Glöcklere, možná bych se slitoval.“ Pobaveně jsem ho sledoval, ale nakonec jsem ucítil teplo jeho rtů na svých a neodpustil jsem si spokojeně zamručet, když zapojil i jazyk. Minulá promarněná noc udělala své a já jen doufám, že prohlídka domu nebude trvat tak dlouho.

„Teď je řada na vás, pane Glöcklere, nic není zadarmo.“ Hravě se mu blýsklo v očích a já ucítil lehké zamražení v zádech. Nicméně byl čas se slitovat, tedy jsem ho chytl za ramena a na tři ho otočil naproti našemu prvnímu společnému bydlení. Sjel jsem rukama na jeho boky a pevně je sevřel, culíc se u toho a vyčkávajíc na reakci.

„Oh můj bože,“ slyšel jsem zašeptat slova z jeho úst a musel jsem se široce usmát.

„Líbí?“ zamumlal jsem mu spokojeně do ucha.

„Miluju to!“ zasténal nadšeně a v další vteřině už se nenacházel v mých rukou, ale uvnitř domu, kde jsem jen od chodby pozoroval, jak běhá ze strany na stranu, ze schodů nahoru a dolů. Až zhruba po čtvrt hodině se konečně zastavil u mne, celý udýchaný, ale přesto podle jeho výrazu šťastný. A jestli je šťastný on, pak i já. „Bože, je to tu nádherné, Kayi, všechno tak moderně a zároveň útulně zařízené! Uklizené, urovnané a spořádané. Víš, co už absolutně zbožňuju? Ten obrovský krb v obývacím pokoji a ty koberečky před ním!“ nadšeně ukázal prstem směrem k obýváku. Nevnímal jsem ani tolik jeho slova, jako jeho samotného. Připomínal přesně dítě o Vánocích, když s otcem poprvé rozsvítilo vánoční stromek.

„Miluju tě,“ zasmál jsem se po chvíli do jeho nadšeného vyprávění jeho dojmů.

„Co?“ překvapeně zamrkal a trochu se zarazil.

„Že tě miluju.“ Zopakoval jsem pobaveně a políbil ho dlouze. Nehodilo se to sice do konceptu jeho řeči, ale já měl potřebu mu to prostě oznámit. Nechal jsem jeho ruce omotat kolem mého krku a chvíli si jen užíval tiché chvilky.

„Víš, ale…“ zamyslel se na chvíli a já tázavě pozvedl obočí. „Kde máme ložnici? Chci říct, jednu jsem našel, ale tam bude spát asi jen jeden pár. A vzhledem k tomu, že jsi říkal, že tu budou nějakou chvíli Anis s Billem?“ nechápavě nakrčil čelo. Ach, mé překvapení, skoro bych zapomněl!

„Máš pravdu. Ta ložnice, kterou jsi objevil, to je naše ložnice, kterou budeme obývat, až kluci odjedou. Ale máme ještě jednu rezervní ložnici, kam můžeme jen my dva!“ spokojeně jsem zafuněl a užíval si jeho zmatený pohled. „Pojď…“ zasmál jsem se a za ruku jej dovedl po schodech do prvního patra, zahýbajíc doprava menší chodbou. Na konci chodby se po pravé straně nacházely menší dveře, které na první pohled působily dojmem, že vedou jen někam na půdu. Původně tedy vedly na půdu, než jsem to nechal předělat na další obytný pokoj. „Po tobě…“ otevřel jsem mu zdvořile dveře a pobídl jej nahoru.

„Páni,“ slyšel jsem vydechnutí a s pobaveným smíchem se vydal za ním. Zastavil jsem se za ním a objal ho lehce kolem pasu, rozhlížejíc se společně s ním pokojem. Jestli je něco, co se mi opravdu povedlo, tak je to právě tahle ložnice. Není to nějak extra prostorné, ale za to útulné. Uprostřed je obrovská postel s velkou pelestí ve tvaru slunce. Vpravo od našeho pohledu jsou dvě menší černá kožená křesla s konferenčním stolkem a kobercem pod. Na druhé straně menší komoda z tmavého dřeva a z každé její strany jedna menší palma. Ale co bylo podstatou tohoto podkrovního pokoje, bylo to, že střecha, tvarujíc se do špičky, je dělaná jen z oken s žaluziemi, tedy v noci můžete sledovat hvězdy a zatáhnout žaluzie před ranním sluncem. Romantika jak blázen, ale překonal jsem se.

„Líbí se ti to?“ nechal jsem ho otočit se v mém objetí a pousmál jsem se.

„Děláš si srandu? Myslím, že tohle se stane naší hlavní ložnicí! Ten výhled na oblohu je nepřekonatelný.“ Zvedl pohled vzhůru ke střeše a spokojeně povzdychl.

„Takže…není už čas konečně si užít naší svatební noc, a zároveň tak pokřtít naší novou postel?“ Pousměju se a pozvednu obočí. Tom se ještě ohlídl za rameno na postel, než mi věnoval svůj pohled, ve kterém jsem jasně přečetl tu odpověď, ve kterou jsem doufal. Oplatil jsem mu stejně hravý úsměv, couvajíc s ním k posteli.

Konečně mohla začít naše odkládaná svatební noc pod hvězdami.

autor: Saline A. & PeTiŠka