autor: Wind
„Rychle… pomozte mi s ním nahoru!“ Zvuk se ozýval jakoby z dálky. Tom si jen matně uvědomoval, že leží na něčem tvrdém a studeném. Je to mořské dno? Ne… na dně se nedá dýchat. Počkat… dýchat?
Najednou začal kolem sebe kašlat a prskat vodu. Otevřel oči.
„Ah… kámo, tys mi dal. Cos to proboha prováděl?“ viděl vedle sebe sedícího Georga. Očividně byl šťastný, že je v pořádku. Tom se pomalu posadil.
„Co se stalo?“
„No… nebudeš tomu věřit, ale…“ Georgův hlas přerušilo agresivní syčení a zvuk plácání o palubu. Tom se podíval tím směrem. Krve by se v něm nedořezal. Nebyl to sen před smrtí. Byla to pravda. Merfolk. Teprve teď si ho mohl lépe prohlédnout.
Měl černé vlasy, ve kterých se mu místy skvěly perličky. Od kyčlí mu vyrůstaly kratší ploutve. Vypadaly trochu jako krajky a zakrývaly mu spodní část těla. Určitě to byl chlapec. Trhal sebou zamotaný v rybářské síti, syčel a máchal kolem sebe rukou s dlouhými nehty, skoro by se dalo říct drápy.
Kapitán stál nad ním a mírně skleslým pohledem sledoval bytost před sebou.
„Kdybys nezabíjel lidi, pustil bych tě… ale takhle…“ pak se otočil na posádku.
„Zavřete ho do nádrže a pevně ji zavřete. Jedeme do přístavu.“
„Pojď, Tome.“ Georg přehodil kamarádovi přes ramena teplou deku, vzal ho za ně a odváděl do podpalubí. Tom se ještě otočil na ono stvoření. Nevěděl proč, ale… i když ho málem zabil, bylo mu chlapce trochu líto.
Když dojeli do přístavu, odvezli Toma na vyšetření do nemocnice. Pak se vrátil domů. Kapitán dal jemu a ještě jednomu námořníkovi, kterého se podařilo zachránit, týden volna. Potřebovali to.
Hned po příchodu domů sebou Tom plácl do dek. Byl unavený. Když zavřel oči, viděl před sebou toho chlapce. Bylo to zvláštní, ale cítil, že k němu nechová zášť. Jeho oči… bolest v nich. To Tomovi bránilo ho nenávidět. Rozhodl se za ním zajít, i když měl docela strach. Ale půjde tam až zítra. Až zítra.
***
Druhý den ráno ho probudil zvonek. Došoural se ke dveřím a otevřel.
„Ahoj. Jak je?“ Georg ani nečekal, až ho pozve dál. Pozval se sám. Zul si boty a zamířil si to rovnou do kuchyně.
„Už jsi jedl?“
„Ne.“ Odvětil ospalý Tom. Zamžoural jedním okem na hodiny.
„Cože? To už je jedenáct pryč? No teda.“
„Jo, hochu… zaspal jsi půl dne.“
„Hmm… ty, Geo… co se stalo s ním?“
Georg nechápavě krčil čelo.
„S kým?“ po chvíli mu to došlo. „Jo ty myslíš… no dneska ráno ho kapitán dal do vědecké stanice. Tam ho prozkoumají. Možná ho časem rozpitvají, ale to je fuk. Je to prevít. Nic jinýho si nezaslouží.“
„Nech toho.“
„Co? Neříkej mi, že to chceš bránit. Málem tě to utopilo.“
„Neříkej mu to.“
„Oh, promiň… smím znát Jeho ctěné jméno? Hele, Tome, co je s tebou? Ostatní ho div nechtěli pitvat sami a ty… co se stalo?“
„Já… ani nevím.“
„Tak to nech plavat. Na, přinesl jsem ti něco k jídlu.“
***
Když Georg odešel, sednul si Tom k oknu. Vědci… kdo ví, co s ním budou dělat.
Vstal, vzal si z věšáku bundu a zamířil si to k místnímu přírodovědnému institutu. Po chvíli přemlouvání ho vrátný pustil dovnitř. Ovšem jen co vstoupil, ocitl se uprostřed chaosu.
„Jak to myslíte, zmizel?! Jak to asi mohl udělat?!“ Křičel jeden muž v bílém plášti zjevně na podřízeného bělopláštníka.
„Nevím… od rána akorát mluvil o tom, že si pro něj přijdou. Myslíte…“
„Já myslím, ale vy asi ne! Kdo by si pro něj asi tak chodil, nevíte?! Okamžitě ho najděte, jinak si mě nepřejte!!“
Oba muži zmizeli za rohem, aniž by si vykuleného Toma všimli. Tom zůstal stát na chodbě. Co to bylo? Utekl jim? Jak to udělal? S tím, co má místo nohou, se přece nemohl dostat daleko. Procházel kolem dveří do kumbálu, když se najednou otevřely a Tom byl prudce vtažen dovnitř. Byla tam tma, že si neviděl ani na špičku nosu, ovšem jednu věc cítil moc dobře. Cosi chladného a ostrého se mu pomalu zarývalo do kůže na krku.
„Hlesni a prorazím ti hrdlo.“ Zasyčel kdosi za ním. Tomovi bylo hned jasné, o koho se jedná. Proto se rozhodl poslechnout. Věděl, že by ten za ním neměl vůbec problém udělat, co říká.
„Musíš mi pomoct. Musíš mě odtud dostat.“ Příkazy zněly chladně a tvrdě, ale Tom měl dojem, že kdesi v pozadí je slyšet strach.
„D-dobře. Co mám udělat?“
„Potřebuju šaty. A pak chci, abys mě odtud dostal ven. A opovaž se udělat něco, čím bys na mě upozornil. Jinak…“
Tom cítil, jak se mu ostrý dráp skoro prodral kůží. Polkl a jemně kývl na souhlas. Co jiného měl taky dělat.
autor: Wind
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 3
Som tak zvedavá čo bude ďalej, že až:) Myslela som si, že to Tom vyslobodí Billa a nie, že utečie. Ale vlastne mu musí pomôcť aj tak, len som chcela aby to robil dobrovoľne:)
Strašne sa teším na pokračovanie.
Noo…vyvíjí se nám to dost zajímavě :D..už se těším na pokračování 😀
No pekný zvrat hneď v druhej časti.. nečakala som, že Billa chytia a dajú skúmať… a ten útek.. tiež som rátala, že ho skôr Tom oslobodí, ale takto je to zaujímavejšie 🙂
No já teda nevím jak vy, ale asi bych se zrovna nehrnula do zachraňování někoho, kdo mě chtěl zabít 😀 tímhle způsobem je to dle mého trochu dramatičtější 😀
Pááni! Tak tohle mě překvapilo 😀 Já jsem nějak čekala, že Bill (pokud to Bill opravdu je, ale myslím že jo :D) Toma stáhne pod hladinu a že se mu Tom třeba zalíbí, tak jej jen njak přemění, aby mohli být spolu 😀 Když jsem tak uvažovala o tom, jak by povídka mohla pokračovat..nevím proč, ale prostě mě vůbec nenapadlo to, že by mohli Toma zachránit a Billa zajmout a dát ho na věděcké zkoumání! Takže jsem se opět přesvědčila, jak nepředvídatelné jsou Tvoje povídky 🙂 Fakt jsem tohle vůbec nečekala a jsem ráda, že jsem tak překvapená 🙂
No..Tomovy pocity úplně chápu 😀 Když tam uviděl Bill spoutaného, tak by mi jej asi taky na chvíli zabylo líto. Jsem prostě taková povaha…ale teda nevím, co bych chtěla dělat teď. Nejspéíš bych Billa udala..prootže je to už podruhé, co se Bill Toma snaží skoro zabít.
Jsem fakt strašně moc natěšená na další díl a vůbec nevím, jak tohle bude pokračovat. Zachrání Tom Billa? Nezachrání? A co dál? 😮 Strašně se těším na další díl!!!!
[4]: Veď áno, to máš pravdu, Tom nevedel to, čo vieme my 😀 ale veď on to zistí 😀
Ještě ze tam Tom šel jin by jej asi opravdu rozřezali kvůli vědě.