Ostrov lží 2.

Bill se vynořil zpod hladiny a zalapal po dechu. Vzduch! Potřeboval vzduch! Zmateně se rozhlížel kolem sebe a šlapal vodu. Byl u břehu… u břehu? Neměli být někde bůhvíkde uprostřed širého oceánu? Rozhodl se to pro tuto chvíli neřešit a plaval směrem k pevnině, snažil se, co mohl, i když nikdy nebyl zrovna dvakrát dobrý plavec. Slyšel, jak k němu z pláže doléhají hlasy.

***

„Jste všichni celí?“ vydechl unaveně Georg a rozhlédl se kolem sebe. Gustav i Tom přikývli.

„Jo, asi jo…“ zamumlal Tom a podíval se na vodu směrem k vraku jejich lodi. Kde je Bill?

„To rád slyším…“ přikývl hnědovlasý a podíval se na Toma. „Vidíš ho někde?“

„Ne…“ vydechl. „Ale… půjdu se po něm podívat.“ Dal si ruce do kapes promáčené mikiny a vyšel k vodě, tam kde plavaly kusy výletní lodi. „Bille!“ volal, hlas nakřápnutý kvůli vyschlému krku. Doufal, že ho najde, musí ho najít. Musí. Už jen kvůli tomu, že to byl snoubenec Georga a ten byl jeho nejlepší přítel.

„Tome?“ vyplivl Bill doušek slané vody, která se mu drala s malými vlnkami do úst. „Tome!“ začal plavat rychleji. Upřímně doufal, že ho Tom slyší, v tuto chvíli se mu zdál jako jeho jediná naděje na záchranu.

Tom ho slyšel, zamrkal a rozeběhl se do vody. „Bille!“

„T-tady jsem!“ plácal se černovlasý zoufale ve vodě a bojoval s odlivem.

Tom se zoufale snažil dostat k místu, odkud slyšel svého kamaráda volat, ale když už byl asi po ramena ve vodě, stále ho nikde neviděl. A co hůř, dokonce i jeho hlas utichl…

„Hej Gustave…?“ zamračil se Georg, když se podíval na vodu.

„Co je?“

„Slyšíš Toma?“

„Ne?“

„No právě…“ vydechl a vskutku, po jeho kamarádovi nebylo ani vidu.

***

Vlhko, to bylo to první, co Bill pocítil, když nabyl vědomí. Vlhko, vlezlý chlad a smrad čehosi, co nedokázal identifikovat. Otevřel oči, neviděl moc dobře, což bylo divné – vždycky měl totiž zrak jako ostříž. Rozmazané obrazce před jeho očima se ale začaly zaostřovat a on si brzy uvědomil, že je v jakési jeskyni. A nejen to, byl svázaný a třeštila mu hlava.

Kde to byl? Jak se tady ocitl a kde byl Tom, který pro něj plaval, a Georg a ostatní? Nevěděl, poslední, co si pamatoval, bylo to, jak se snažil doplavat ke břehu a pak už jen dlouhou, černou tmu. Hlavou se opřel o chladnou stěnu jeskyně, po které stékala voda, a znovu zavřel oči. Pomalu ho začínal přemáhat pocit zoufalství, co se to sakra dělo? Cítil, jak se mu svírá hrdlo, jak se mu v krku tvoří až moc známý knedlík, jak se mu chvěje brada. Po tváři stekla první slza a vzala s sebou čerstvě nanesenou vrstvu prachu. Jediné co chtěl, bylo jet s přáteli na Hawai, bavit se, opalovat se, popíjet koktejly a ne… tohle. Zachvěl se, po zádech mu přeběhla husina.

Znovu se rozhlídl kolem sebe, snažil se co nejdřív zaostřit do šera, vyděšeně vydechl, když uslyšel kroky. Oči znovu křečovitě zavřel a snažil se potlačit vzlyk, který se mu dral na rty. Tak strašně se třásl a při tom se snažil dělat, jakože není, že neexistuje nebo že je mrtvý. Jen aby ho ten dotyčný nechal na pokoji a šel si zase po svých. Ale moment, co když to byl někdo z jejich lodi a přišel ho zachránit? Co když to vůbec nebyl někdo, kdo mu chtěl ublížit? Měl by otevřít oči a pusu a nechat všechen strach stranou a jen volat o pomoc. Ale něco v hlavě mu dost důrazně říkalo, aby to nedělal, aby jen zachoval svou dosavadní pozici a nepohnul se ani o píď.

Kroky odezněly a jeskyní se znovu rozlehlo ticho. Bill vydechl, ani si neuvědomoval, že zadržoval dech, otevřel oči a zjistil, že ona osoba tu ponechala zdroj světla. Pochodeň upevněnou v jakémsi otvoru v kameni. Černovlasý tak teď měl mnohem lepší podmínky pro to, aby se podíval na své okolí a nějak zhodnotil situaci, ve které se ocitl. Na zdech byly jakési klikyháky natřené červenou barvou, alespoň Bill si přál věřit tomu, že je to jen a pouze červená barva a ne nic jiného. Z jeho představy ho ale vytrhl pohled, který se mu naskytl, když se podíval kousek od svého levého boku. Z jeho úst se vydral přidušený výkřik a poplašeně se ve své svázané formě snažil dostat co nejdál, ale moc se mu to nedařilo, akorát spadl na bok a uhodil se o tvrdou zem do obličeje. Rozvzlykal se, zoufale se snažil posouvat, jak jen to šlo. Hlavně aby se dostal co nejdál od tlejícího těla s podivným šklebem v obličeji a roztrženou tváří. Zvedl se mu žaludek, už chápal, z čeho byl ten nepříjemný zápach, který se mu po celou dobu dostával pod kůži. Raději nechtěl myslet na to, jak dlouho tu jeho mrtvý společník musel být. Jediné, čím si byl v tu chvíli jistý, bylo to, že musí pryč.

Zoufale se snažil ve své zmatené hlavě vymyslet nějaký plán, který by mu pomohl se odsud dostat. Jenže ať se snažil, jak se snažil, nic ho nenapadalo. Až po chvíli si všiml ostrého kusu kamene, který mu ležel u nohou. Soustředěně vyplázl jazyk a zvedl nohy tak, aby se provazy dostal k provizornímu noži. Nemusel se ani moc snažit, protože jeho pouta nebyla nijak moc pevná. Spíše vypadala, jako by byla zpuchřelá – a tak rychle povolila a mladičký Bill měl brzy nohy volné.

„Fajn Billy, tohle zvládneš,“ zlomil se mu hlas do prázdného prostoru. Vyškrábal se do kleku, teď už jen přeřezat pouta, kterými měl ruce svázané za zády. A pak? Dostat se co nejrychleji pryč z tohoto hrozného místa, ze kterého mu vstávaly hrůzou chloupky po celém těle. Ač nechtěl, znovu se podíval na mrtvou ženu za svými zády, celý se zachvěl a do očí se mu hrnuly slzy zoufalství, rychle tím samým kamenem uvolnil své ruce, přičemž se mu podařilo opravdu ošklivě se škrábnout, a už se hrabal na nohy. Jenže kam utéci? Jediná možná cesta odtud byla ta, po níž šla neznámá osoba, která zde zanechala pochodeň. Ale nemohl tu přeci zůstat, nemohl tu čekat, až se jeho únosce vrátí.

Sebral pochodeň z držáku a roztřeseně vydechl, neotáčel se, měl pořád žaludek jako na vodě a snažil se potlačit panický záchvat, který se ho stále víc snažil ovládnout. Zavrtěl urputně hlavou a vykročil vstříc svému neblahému osudu. Neměl nejmenší ponětí, do čeho se žene a raději na to ani nechtěl myslet, měl teď jediný cíl. Jako lovec, který se bezhlavě žene za svou kořistí a nevidí svět kolem sebe – tak on právě hledal cestu ven a hodlal ji najít za každou cenu.

***

„Haló?“ Bill vešel do jakési nové místnosti, která byla o něco málo menší než ta, ve které se probudil. Avšak v lecčem si byly podobné, obě dvě měly zdi pokreslené ornamenty a bylo v nich nepříjemné vlhko a šero. Ze stropu visely větve a kdesi v rohu zapištěla krysa. Bill zadržel dech, nesnášel tuhle havěť. Ale pořád se jich bál méně než mrtvol, které potkával po cestě. Už žádná nebyla taková jako první, ale kostry, ze kterých odpadávaly poslední kousky tlejícího masa, mu vadily možná ještě víc. Zachvěl se, přeběhl mu mráz po zádech a ze rtů unikl tichý vzlyk. Pomoc. Tak strašně moc rád by teď byl doma, ve svém pokoji, ve své posteli, se svým malým psem a plyšákem, kterého mu Georg vystřelil v zábavním parku, když měli výročí prvního roku jejich vztahu. Dokonce mu chyběla i opičí láska jeho mámy, která se chovala a starala se o něj, jako by mu bylo stále pět let a neustále ho tím ztrapňovala před všemi jeho přáteli a přítelem.

Nikdo tu nebyl. Spadl mu kámen ze srdce, ale na druhou stranu nebyl moc rád, doufal, že zde najde někoho, kdo by mu dokázal pomoci. S hlubokým nádechem vykročil dál, pochodeň držel pevně v ruce a svítil si na cestu, oheň ho trochu oslepoval a tak se díval na zem, možná snad i proto, aby neviděl přicházet možné nebezpečí. Možná se měl dívat trochu lépe, protože mu ve chvíli podjely nohy a zem mu pod nimi zmizela. Vyjekl. Sotva se stihl chytnout okraje díry ve skále, ve které mu mizelo tělo, a silou vůle se škrábal zpátky nahoru. Pochodeň, která byla jediným jeho zdrojem světla, mu přitom spadla do kaluže vody, jež odkapávala ze zdí, a se syčením zhasla. Ocitl se v temnotě a po dalším boji o život naprosto vysílený. Splašeně dýchal a už dál neodkázal udržet svoje nervy, objal si kolena a rozvzlykal se. Bylo toho na něj moc.

Zavíraly se mu oči, byl na smrt vyčerpaný, a přesto se snažil neusnout, jeho vzlyky se časem ztlumily a nyní z nich byl už jen tichý a zoufalý šepot. Šepot, který prořízlo jakési zamumlání, zabručení, jež vycházelo z prostoru před ním. Trochu vystrašeně vytřeštil oči a víčka následně pevně zavřel. Skousl si ret tak silně, až ve rtech ucítil sladkou pachuť krve. Zvuky se ale začaly vyjasňovat a Bill poznal, že se nejedná o žádné nebezpečí. Bylo to volání, snaha o volání, někdo potřeboval pomoc. Někdo tam byl, stejně zoufalý jako on a potřeboval pomoc. Bill se rychle vyškrábal na nohy, zapomněl na díru několik centimetrů za podrážkou jeho bot, poraněnými prsty sebral ze země pohaslou pochodeň a rozeběhl se směrem, odkud zvuky vycházely. Ruce měl natažené neustále před sebou, aby do něčeho nenarazil, dalo se ale říct, že běžel na jistotu, jeho kroky byly čím dál tím jistější a jeho mysl ignorovala ostrou bolest, která mu vystřelovala do kolene.

„Je tam někdo??“ Volal a rozhlížel se kolem sebe, „Je tam někdo?!“ naléhal. Odpovědí mu bylo víc, než čekal. Jako dar z nebes.

„Bille…“ ozvalo se zachraptění dušené rouškou přes ústa. Hlas tak povědomý, až mu znovu nahnal slzy do podrážděných očí. Černovlasý mladík vběhl do místnosti a dech se mu zadrhl kdesi v krku; u stropu přivázaný visel v jakémsi kokonu nad rozdělaným ohněm Tom. Díval se na něj s výrazem úlevy, ale i zoufalství, a Bill chápal proč. Zpod noh se mu totiž začínalo pomalu čoudit.

„Oh můj bože…“ vydechl a položil louči na zem. „Vydrž,“ vydechl a hned se snažil oheň uhasit, Tom ho ale zastavil, podařilo se mu nějak vykroutit hlavu a uvolnit si tak ústa.

„Nesmíš ten oheň uhasit, posuň to… posuň, to zvládneš… potřebujeme to světlo, Bille…“ alespoň někdo, kdo v tuto chvíli dokázal racionálně myslet. Mladší z nich přikývl a rychle se snažil o to, aby polena posunul o nějaký ten metr dál. „No tak, to zvládneš… Bože, tak rád tě vidím živého, Billy…“

„J-jo, já… to nejde, Tome, já… To nezvládnu! Pálí to!“

„Mě to taky pálí, Bille, jestli to nezvládneš, budu nejspíš za chvíli hořet,“ zasmál se Tom trochu zoufale, v jeho hlase moc humoru nezbylo. Přeživší se na něj podíval, polknul a trochu přikývl, v hlavě chlapci zazněla nevyřčená odpověď souhlasu a vzal svou pochodeň, aby klacky nějak odstrčil. Povedlo se, hromádka se rozpadla a rozutekla po podlaze, teď už jen zbývalo dostat Toma dolů. To se lehčeji řeklo, než udělalo.

Ale povedlo se.

Jakmile byl Tom na nohou, student na nic nečekal a vrhl se mu do náruče, Tom ho ihned objal, tak moc, že by ho snad i rozmačkal, kdyby to bylo fyzicky možné. Oba dva byli neskutečně šťastní a vděční za to, že ani jeden teď není sám. Oba děkovali Bohu za to, že žijí, za to, že se třeba dožijí zítřejšího rána, že ve dvou se lépe najde východ z jeskyně ven, doufali že jim dá dost síly na to se dostat domů a najít své přátele. Bill se modlil, aby znovu našel svou lásku, zatímco Tom – který od něj nemohl odtrhnout oči – děkoval, že svou lásku znovu našel.

autor: LilKatie