autor: BrokenMirror
Tajemství, která máš sám udržet
Jeho kroky se ozývaly celou prázdnou chodbou. Bál se; srdce mu bušilo, jako by mu chtělo utéct z hrudníku, a v ruce pevně svíral zbraň. Následoval krvavou stopu na zemi; zdálo se, že k něčemu vede a on se bál k čemu.
Světla na stropě blikala a bzučela a Tom zrychlil k zatáčce v chodbě. Krvavé stopy se zvětšovaly a ztmavovaly, a než to věděl, zahýbal za roh.
Zalapal po dechu, když na zemi uviděl mrtvé tělo a krev, která z něj vytékala, Tom poznal muže, kterého zastřelil. Upustil zbraň na zem a padl na kolena do krve.
„Zabils ho.“
Tom zvedl hlavu. Neviděl, kdo to řekl, ale vycházelo to od zdi, která byla ve stínu. Chodbou se ozvalo pár hlasitých zaklapání podrážky, jak vlastník hlasu vykročil ze stínu. „Bille?“ zašeptal Tom. „Co se ti stalo?“
„Zabils ho,“ řekl Bill znovu, na jeho obličeji se objevil vyšinutý úsměv, krev mu stékala z dlouhých temných vlasů. Měl tmavé oblečení, ale krev byla stejně i tak vidět. Kapala mu z konečků prstů a stékala po jeho spánku, míchala se s černým líčením, které bylo rozmazané po tváři.
„Proč jsi celý od krve?“ zeptal se zmateně Tom, ale pak se nalevo od něj ozval další hlas, který ho rozptýlil.
„T-Tome,“ zanaříkal. „Strašně se bojím.“
V rohu nalevo od něj byl Bill, další Bill. Objímal si kolena a oči měl vykulené, zíral na krev. „Pomoz mi,“ zašeptal tichým zlomeným hlasem a Bill ve stínu se zasmál; temným, zlým smíchem, který se rozdrnčel chodbou. „Prosím,“ plakal ten u zdi, prosebně se na Toma díval. „Můžeš mě zachránit.“
„Je pozdě!“ rozkřikl se s nepříjemným smíchem ten od krve a Tom zavrtěl hlavou. „Nemůžeš ho zachránit.“
„Ne, není pozdě, já…“
Pak se ozval další hlas, napravo, ale tenhle byl hluboký a zastřený a ani trochu jako ti dva. „Tome,“ zasténal a Tom se otočil, oči vykulené. „Tome, pojď si se mnou hrát.“
Tenhle Bill se opíral o zeď, hlavu zakloněnou a nohy roztažené, s očima na Tomovi. „Tolik tě potřebuju,“ řekl a trochu se o zeď otřel, znovu zasténal.
„Nemůžu,“ řekl Tom, ale neviditelná síla ho k němu přitahovala. Za ním ten druhý vykřikl.
„Tome, prosím, pomoz mi!“
Tom se znovu otočil, roztahaný na kusy. Temný se znovu zasmál, hlasitěji, a ten naříkající si zakryl uši, vzlykal a ještě víc se schoulil.
„Oba dva zmlkněte,“ řekl třetí Bill. „Pojďme je ignorovat, Tome, hmm?“ řekl a prstem tahal za tkaničku u kalhot, rozvázal ji. „Víš, že mě chceš.“
Tom zavrtěl hlavou, oči vykulené „Nemůžu-„
„Oh, Tome, tady jsi!“
Tom se otočil směrem, odkud se to ozvalo, a byl tam další Bill, stál u světla vedle okna. „Přemýšlel jsem, kdy se za mnou přijdeš podívat.“
„Oh, Bille,“ vydechl Tom a vyškrábal se na nohy. „Jsi to ty.“ Tohle byl ten pravý Bill, ti ostatní byli falešní a Tom byl tak rád, že ho vidí, až by brečel. Bill měl hebké rovné vlasy kolem čistého, skoro andělského obličeje a Tom se usmál. Jeho líčení bylo opravdové a jeho pleť jako by zářila. Byl naprosto překrásný. „Kde jsi byl?“
„Byl jsem…“ Bill se zdál, že se nedokáže soustředit v tom hluku kolem, brek, steny a smích. Zvedl obě ruce, luskl prsty a okamžitě se udělalo ticho.
„Jaks to udělal?“ zeptal se Tom ohromeně, Bill se jen jemně usmál a trochu zaklonil hlavu, oči zavřené a pusu otevřenou.
Tom se rozhlédl a viděl, jak se ti tři Billové začínali měnit na tři individuální sloupy kouře a přesouvali se k Billovi.
Tom nevěděl, jak to zastavit, mohl se jen dívat, jak ty tři mraky kouře sjely Billovi dolů do krku. Když byli všichni uvnitř, Bill zavřel pusu a narovnal hlavu. Oči měl temné a začala mu z nich téct krev, míchala se s tekutinou, která vypadala jako slzy. „Mmmh, Tome,“ řekl a pomalu šel k němu. „Víš, že mě chceš,“ zamručel a roztřesenou rukou se po něm natáhl.
Tom se probudil, oči vykulené, snažil se svůj sen vstřebat. Poslední dobou se mu Bill ve snech míchal společně s tím mužem, kterého zabil, ale tohle byla novinka. Tom si promnul oči a dal nohy z postele, rychle ztrácel detaily ze snu, ale pamatoval si, že tam byli čtyři Billové, kteří ho k sobě tahali. To bylo šílené.
Tom udělal své ranní rituály a myslel na to, o čem snil. Věděl, že jeho matka byla celá hotová do vykládání snů, ale kdyby o něčem takovém své matce řekl, nejspíš by to nebyl dobrý nápad, takže se rozhodl, že bude žít, aniž by věděl, co to mělo znamenat. Stejně to nejspíš nic nebylo; jen se mu o tom zdálo, protože se stále nepřenesl přes to, že někoho zabil. Nejspíš mu bude chvíli trvat, než jeho obličej přestane ve snech vídat.
Když už mluvíme o jeho matce, začala ho poslední dobou peskovat kolem toho, aby se přestěhoval do Berlína a začal pracovat na stanici svého otce. Pořád říkala, že je tam toho víc co na práci a že by ho mohl vidět častěji. Upřímně, ani jedno z toho ho nelákalo. Zezačátku to tu Tomovi připadalo nudné, ale časem si uvědomil, že se mu ten klid líbí. Tom byl rád na malé stanici v malém městě; nepotřeboval víc práce, a to, že mu každý den nechodila máma uklízet do bytu, bylo také dobře. Tom ji miloval, ale neměla hranice.
Mimo to, Bill byl tady a ne v Berlíně.
***
Jelikož včera strávil s Billem až moc času, Tom se rozhodl, že ho další den nenavštíví, aby si náčelnice nezačala všímat jeho absence. To by jí nejspíš moc nesedělo a Tom by rád zůstal zaměstnaný a nesuspendovaný, na rozdíl od Andrease.
Georg se na něj zle díval, když přišel do práce, a hned jak byli v kanceláři sami, přijel k němu na židli.
„Pohybuješ se na tenkém ledě,“ sykl. „Myslíš si, že jsem si nevšiml, jak jsi byl včera přes dvě hodiny pryč?“
Tom pokrčil rameny. „Nepotřebuješ mě.“
Georg vypadal šokovaně. „Tohle je tvoje práce,“ řekl. „Nemůžeš ji vynechávat jen proto, aby sis užíval sladký čas s nějakým promiskuitním vězněm.“
„Takže teď je promiskuitní,“ zasmál se Tom. „Vzpomínám si, když byl ještě děsivý a nebezpečný.“
„Je! O to mi kurva jde!“
Tom si povzdychl. „Tohle už vážně začíná být ohraný.“
„Uvědomuješ si, že si s tebou jen hraje, že?“ zeptal se Georg a Tom se podíval zpátky na svoje papírování, zaskřípal zuby. „Ať už k němu cítíš cokoliv, tak on to necítí.“
Při tomhle sebou Tom cuknul. „Nic k němu necítím,“ odsekl, lhal a doufal, že nebylo vidět, jak zpanikařil. „Jsi šílený, nikdy bych to nenechal zajít tak daleko.“
Georg se na něj skepticky podíval a Tom zavrčel. „Mám ho rád, nic víc. Mám ho rád tak, jak mám rád své přátele.“
„Fajn,“ řekl Georg, ale nezněl přesvědčeně a Tom ho za to chtěl praštit, ale co by to dokázalo?
Něco k Billovi cítil a moc dobře to věděl, ale Georg se mu přeci neměl právo hrabat v hlavě.
Tom se vrátil zpátky ke své práci stejně jako Georg a to ticho trvalo asi deset minut, pak Georg vydechl. „Takže… jako…“ zaváhal. „O čem spolu mluvíte?“
„Já a Bill?“ zeptal se Tom nepřítomně, napsal svoje pracovní heslo do starého pracovního počítače na stole.
„Jo. Chci říct, jako… mluví vůbec? Nikdy jsem ho nic neslyšel říct.“
„Samozřejmě, že mluví.“
„Ale…“ Georg se zašklebil. „O čem? Co bys s ním mohl mít společnýho?“
Tom přestal psát a vydechl. „Nevím,“ řekl upřímně. „Možná nic. Ale… rád s ním mluvím. Líbí se mi, jak se učí mi věřit a důvěřovat mi. Chci tady být v tomhle pro něj a…“
„Kámo,“ zastavil ho Georg. „Jsi ve špatný profesi, sociální pracovníku.“
Tom se zasmál té pravdě. „Jo, asi ano.“
„Opravdu si to myslíš?“ zeptal se Georg a Tom pokrčil rameny.
„Nikdy jsem tohle opravdu nechtěl,“ řekl a otočil se na svého kolegu. „Je to jen v rodině a byla to lehká věc, co dělat, vždycky to bylo přede mnou. Tak nějak, byla to moje jediná možnost, byl jsem tím krmený už od mala,“ řekl s temným smíchem a ukázal po místnosti. „Ale je to v pohodě,“ řekl a otočil se zpátky ke svému počítači. „Není to tak, že bych to tu nesnášel nebo něco.“
„Ale není to tvůj sen.“
„To rozhodně.“
Georg zamručel. „Takže co ti říká?“ zeptal se, lokty se opřel o opěradlo další židle a díval se na Toma.
Ten si odfrkl. „Jako bych ti to snad chtěl říct.“
„No tak!“ zaúpěl Georg. „Musíš mi něco dát.“
„Ah, fajn,“ vydechl zoufale Tom a snažil se vymyslet něco, co by mu mohl říct a co by pro Billa nebylo moc osobní. „Nikdy nebyl zamčený v uzamčeném oddělení tady na stanici,“ řekl a Georgovi se zhoršila nálada, ale Tom pokračoval dřív, než měl šanci si začít stěžovat. „Ale,“ pokračoval, „byl zamčený na samotce, když byl v psychiatrické léčebně.“
Georgovi se obličej rozsvítil jako dítěti na Vánoce. „To je ještě lepší!“ vydechl. „To je úžasný. Víš, co s ním je? Je-„
„I kdybych to věděl, neřekl bych ti to,“ řekl Tom, rozhodl se Georgovi neříct o tom, co věděl o Billově mentálním zdraví. Georg to nepotřeboval vědět, bylo to až moc osobní.
„Trapný,“ zaúpěl Georg. „Jak dlouho byl v blázinci?“
Tom se zamračil nad tou volbou slov, ale Georg pokrčil rameny. „Nevím,“ odpověděl upřímně.
„Nemůžu uvěřit, že ti opravdu něco říká,“ řekl Georg ohromeně. „Slyšel jsem, že nepromluvil ani slovo, když byl u soudu, až na ‚vinný‘, když se ho zeptali, jaký rozsudek by si přál.“
Tom pokrčil rameny, ale cítil se trochu nadřazeně.
„Pořád, však víš, křičí uprostřed noci?“
„Nemyslím si,“ řekl Tom. „Myslím, že mu na to něco dali.“
Georg přikývl a Tom na něm viděl, jak se touží ještě na něco zeptat, ale předstíral, že to nevidí. Po několika vteřinách Georg znovu promluvil. „Víš, co udělal?“
Tom skoro znovu řekl, že neví, než si uvědomil, že by se mohl pobavit. Zastavil se pro dramatický efekt a pomalu se ke Georgovi otočil čelem, ten měl oči velikosti pánve.
„Víš?“ zašeptal znovu a Tom pomalu přikývl, nasadil svůj nejlepší vážný výraz.
„Byla temná a bouřlivá noc,“ začal pomalu a tiše. „Billovi bylo teprve šestnáct a byl na cestě domů.“
Georg přikývl, seděl na kraji své židle.
„A pak…“ řekl Tom a snažil se vymyslet co říct. „A pak… najednou…“ tak moc se snažil nesmát se Georgovu výrazu. „A… pak… ne, tohle nemůžu,“ řekl a začal se smát.
Georg vypadal zmateně. „Co? Ne, řekni mi to!“
„Já to kurva nevím!“ smál se Tom. „Oh bože, opravdu jsi mi to věřil? Myslím, že to je poprvé co se mi podařilo někoho oklamat. Oh bože. To nejde. Tvůj výraz!“ Tom se praštil do stehna, málem brečel.
Georg se zamračil. „To není vtipný.“
„Děláš si srandu?“ lapal Tom po dechu. „To je kurevsky vtipný.“
„No fajn,“ odfrkl si Georg a otočil se k Tomovi zády, ten se ještě několik minut musel smát.
Přibližně o hodinu později přišel Gustav promočený na kost a vypadal naštvaně. „Nemůžu uvěřit, že zase prší,“ postěžoval si a hodil si bundu přes židli, vyklepal vodu ze svých krátkých vlasů. „V rádiu říkali, že se blíží bouřka. Zase.“
„Vážně?“ zaúpěl Tom. „Kurva, mám noční.“
„Hah!“ ukázal na něj Georg a ďábelsky se zasmál. „Užij si to tady sám v noci během bouřky.“
„Nebude sám,“ připomněl mu Gustav a posadil se ke svému stolu.
„Ne, bude obklopen násilníky a vrahy.“ Zazubil se Georg na Toma, který se zachvěl. Tahle budova byla během bouřek opravdu děsivá, stará a rozvrzaná, takže když to Georg takhle připomínal…
„Chci říct, že Andreas má taky noční,“ řekl Gustav a Tom zaúpěl, opřel se čelem o stůl. „Co?“ zamračil se na něj Gustav. „Nemáš Andyho rád? Myslím, že je v pohodě.“
„Andyho.“ Odfrkl si Tom a zvedl hlavu. „Ne, nemám ho rád, leze mi na nervy.“
„Proč by ti lezl na nervy?“ zeptal se Georg s nakrčeným obočím.
Tom pokrčil rameny, nebyl si jistý, co by jim měl říct, jestli to, že to byl Andreas, kdo se vloni s Billem zapletl. I když možná, pomyslel si s podlým úsměvem, možná by to z něj sundalo pozornost a přeneslo ji na Andrease. „Měli byste se ho zeptat na Billa,“ řekla. „Ví toho celkem dost.“
„Jak to myslíš?“ zeptal se Gustav a Georg vypadal skepticky, jako by se bál, že ho chce znovu napálit.
„Viděl z Billa celkem dost, jestli chápete, jak to myslím.“
Oběma klesla čelist. „Chceš říct…“ Georg se zakoktal. „To vloni…?“
Tom jen tajnůstkářsky pokrčil rameny. „Jak jsem řekl, budete se ho muset zeptat.“
„To mi věř,“ zazubil se Georg. „To se zeptám.“
***
Tom se nudil, nudil se od chvíle, co Gustav s Georgem odešli domů. Byl tady jen on a Andreas, a ten byl nespolečenský a seděl v koutě, klikal si na svém počítači. Chvilkama se na Toma podíval, jako by kontroloval, že tam ještě je, nebylo mu z toho nejlíp. Připadal si jako pod dozorem. Andreas předstíral, že pracuje, ale Tom v odrazu v okně za ním viděl, že hraje karty.
„Neměl bys kontrolovat ulice nebo něco?“ zeptal se Tom, když už to nemohl dál snést.
„Nechci tě tady nechat o samotě,“ řekl Andreas bez zájmu, nezvedl pohled od počítače.
Tom se zašklebil, nemohl věřit vlastním uším. „Prosím?“ zeptal se a založil ruce.
„Ty víš, o čem mluvím.“
Tom si odfrkl a mumlal si pod nos. Měl toho tolik, co mu chtěl říct, ale jen zaskřípal zuby a nechal to uvnitř, zatímco si představoval, jaké by to bylo strčit Andreasovi hlavu do záchodu.
Podrážděně se otočil zpátky k počítači. Také chvíli hrál karty, než to s povzdechem vzdal. Podrbal se na stehně, zamračil se, když ucítil něco v kapse. Vyndal to a okamžitě mu došlo, že to je fotka. Byl to obrázek Kariny. Bill říkal, že si ho může vzít, tak si ho vzal. Rozložil ho a podíval se. Opravdu byla krásná, pomyslel si Tom, přišlo mu opravdu deprimující, že ví, že tahle překrásná mladá dívka, která mohla mít báječný život, je mrtvá a šest metrů pod zemí.
Otočil fotku a na zadní straně bylo modrou propiskou napsáno její jméno. Karina Stark.
Tom si skousl ret a otočil se k počítači. Možná…
Přejel prsty po klávesnici a po pár vteřinách se díval na logo Googlu. Napsal Karina Stark Německo a čekal.
Vykulil oči, když mu vyjely výsledky.
Brutální vražda, jeden svědek… to bylo to jediné, co zaregistroval, než monitor zčernal, světla zablikala a všechno zčernalo.
„Co to kurva?“ slyšel Andrease zaúpět.
„Myslím, že vypadl proud,“ řekl Tom, zamrkal a snažil se očima si zvyknout na tmu. „Kurva, to není zrovna v dobrou chvíli.“
„To mi povídej,“ zaúpěl Andreas a Tom slyšel, jak se zvedl. „Byl jsem tak blízko k výhře v solitare.
Tom se zasmál a vyndal svou mini baterku ze šuplíku, zapnul ji, i když to moc nepomáhalo, byla až moc malá.
„Nevíš, jestli tu mají někde svíčky?“ zeptal se Andreas a Tom pokrčil rameny.
„Podívej se Gustavovi do šuplíků, má všechno pro případ nouze.“
V Gustavově šuplíku byl opravdu pytlík se svíčkami a Andreas s Tomem si jich několik zapálili, dokud pořádně neviděli.
Andreas se díval ven z okna, když Tom rozsvítil poslední svíčku na svém stole. „Možná to nenahodí až do rána,“ řekl. „Ta bouřka se zhoršuje, vypadla celá čtvrť.“
„Bezva.“
O dvě hodiny později byla pořád tma. Svíčky dohořívaly a Tom se tak nudil, že si kreslil, a to neuměl nakreslit ani hovno.
„Brzy si asi z nudy začnu rvát vlasy, jen abych měl co dělat,“ zamručel Tom a slyšel, jak si Andreas povzdychl.
„Tome, já…“ tom zvedl pohled a viděl, jak se Andreas v šeru hýbal. „Doufám, že víš, že se ti jen snažím pomoct… s tím ohledně Billa…“
Tom se zamračil. Proč o tom musel znovu mluvit? „Nepotřebuju tvoji pomoc.“
Andreas vypadal tak upřímně ustaraně, že Tom musel na chvíli odvrátit pohled.
„Vím, jak se cítíš,“ řekl. „Věř mi, chápu to. Ale musíš si uvědomit, že on-„
„Myslíš si, že ho nechávám si se mnou hrát, tak jak si hrál s tebou?“ řekl Tom a zamračil se, dokonce i v tom špatném světle viděl, jak jeho kolega trochu rudne.
„Myslíš si, že jsem věděl, že si se mnou hraje?“ syknul Andreas a otočil si židli na stranu, aby na sebe lépe viděli. „Myslíš si, že jsem měl sebemenší ponětí?
Věřil jsem mu,“ řekl. „Věřil jsem mu to, já…“ podrážděně zaúpěl. „Myslel jsem, že jsme chytrý, myslel jsem, že vím, co dělám.
Nenávidím sledovat tě jít po té samé cestě. Nikomu bych to nepřál,
chápeš to?“
Tom sklopil pohled. „Mění se,“ zamumlal a mračil se na boty.
„Nemění,“ řekl Andres, zněl zoufale. „Je to část jeho hraní, to to nevidíš? Je to jen část toho, jak tě stáhnout dolů. On ví, že si myslíš, že se mění, předstírá to. Je jako chameleon, mění se podle toho, co po něm lidé chtějí, on-„
„Ne,“ zavrtěl Tom hlavou. „Není. Znám…“
„Znáš ho?“
„Myslím, že začínám…“
Andreas se zoufalým výdechem zaklonil hlavu a zhluboka se nadechl, než se podíval zpátky na Toma s trpělivostí v obličeji. „Nevíš o něm vůbec nic,“ řekl. „Nevíš nic, nevíš co-„
„Co udělal?“ zeptal se Tom a pak zavrtěl hlavou. „Je mi to jedno. Už mě to nezajímá.“
Andreasovi trochu klesla čelist. „Jsi v tom až po uši,“ řekl po tom, co se trochu vzpamatoval z šoku, který mu Tom způsobil a Tom sklopil pohled, protože věděl, že má pravdu. „Řeknu ti to. Řeknu ti, co udělal a změníš náz-„
„Ne!“ zvedl se Tom, svíral pěsti zlostí, oči vykulené panikou. „Neříkej mi to, nechci to vědět. Ne!“ zvedl ruce a Andreas otevřel pusu, aby promluvil. „Nic neříkej. Ani se nepokoušej…“ rychle se otočil na patě a utekl z místnosti, zrovna když se venku ozval hlasitý hrom.
„Fajn!“ zakřičel za ním Andreas. „Už tě nebudu varovat! Slyšíš mě?
Končím!“
Tom vyběhl schody, dupal po schodech a v uších mu hučela krev. Zasranej kretén, pomyslel si, nadával si pod nos. Bill se od loňského roku změnil, změnil se od Andrease.
Zastavil se, když došel do čtvrtého patra a snažil se popadnout dech, sjel po zdi, posadil se na zem. Byla tu taková tma, že měl dojem, že se mu tma tlačí očima pod kosti, a tak je zavřel.
Nevěděl, jestli může Billa teď navštívit, i když nevěřil tomu, co mu Andreas řekl. Alespoň tomu nechtěl věřit. „Do prdele,“ zašeptal a opřel se hlavou o zeď.
***
Venku stále hřmělo, když se Tom o půl hodiny později zvedl na nohy. Rozhodl se, že mu je jedno, co si Andreas myslí. Tom si u Billa všiml za posledních několik týdnů změny. Možná to začalo jako hra, možná měl skončit jako Andreas, ale nějak se dostal Billovi pod kůži a nenechá to všechno jít jen proto, že se Andreas bál. Jestli to má dokázat, že si Bill nehraje, pak… ne, Tom na to nechtěl myslet.
Odhodlaně otevřel dveře a vešel do chodby. Byla tu taková tma, že skoro nic neviděl, ale nebyly tu žádné rohy a znal to tu, takže se lehce orientoval. Slyšel tiché chrápání z různých cel a myšlenka, že Bill možná spí, ho znepokojovala víc, než by měla.
No, ničemu neuškodí, když se prostě podívá.
Vyšel chodbou a na zlomek vteřiny blesk chodbu osvětlil, Tom se zachvěl, připomnělo mu to jeho sen. Zavřel oči a zhluboka se nadechl, snažil se nemyslet na mrtvé tělo a zvuk Billova zlého smíchu, pokračoval v chůzi.
Tom došel k cele 32 a podíval se skrz mříže. Záclony nebyly úplně zatažené, proužek světla dopadal na Billovo spící tělo, Tomovi klesla ramena. Opravdu moc s ním chtěl mluvit, ale přeci ho nemůže jen tak budit.
Zrovna chtěl odejít, když se Bill pohnul. Trochu vrtěl hlavou a něco si pro sebe mumlal, Tomovi došlo, že se mu něco zdá. Nemohl to být hezký sen podle toho, jak se Bill tvářil a mračil.
„O čem sníš?“ zašeptal Tom. „Co tě straší?“
Bill otočil hlavu na druhou stranu a tiše zanaříkal, v dlani pevně svíral peřinu. Pořád si něco mumlal a Toma zvědavost znovu zmohla. Potichu odemkl dveře a vklouzl dovnitř, zastavil se, aby zadržel dech, když si pomyslel, že se Bill probouzí. Jen se mu to zdálo, a tak Tom přešel k posteli a klekl si na zem tak, aby byl u Billovy hlavy.
„Ne…“ vydechl Bill a zamračil se víc. „Neubližuj mi.“
Tomovi se sevřelo srdce. „Nikdo ti neubližuje,“ zašeptal a dotkl se Billovy sevřené pěsti. „Jsi v bezpečí, ano?“
Bill se nezdál, že by ho ve svém hlubokém spánku slyšel, a tak mu jemně zatřásl s ramenem, i když to ho také neprobudilo. Nejspíš se nedokáže probudit, pomyslel si a podíval se na prázdný plastový kelímek na nočním stolku, ve kterém předtím byla jeho noční dávka prášků na spaní. Možná mu pomáhaly usnout, ale nebraly pryč noční můry. Bylo mu ho tak líto, díval se na něj, jak se trápí se zlým snem, to jak tiše naříkal, mu připomnělo jeho vlastní noční můru, tu, kde Bill byl tak maličký, zranitelný a chtěl pomoct. Bill nechtěl pomoct a nebyl ani malý nebo zranitelný. Když byl vzhůru, zdálo se, že ho nedokáže nic vystrašit, ale když spal, tak ho něco děsilo.
„Tvůj…“ zamumlal Bill a znovu cukl hlavou, „…nic nepovím…“
Bill se začínal potit a jeho výraz byl stále víc a víc utrápenější, Tom neměl ponětí, co s tím dělat, když se zdálo, že ho neodkáže probrat.
Pak si Tom vzpomněl na slova, která se objevila, když si googlil Karinu Stark. Vražda… svědek…
Byl Bill ten svědek? Díval se snad, jak umírá?
Tom se na Billa jemně podíval. „Hej,“ řekl a položil mu ruku na rameno. „Je to jen sen, ať vidíš cokoliv, je to sen.“ Pohladil ho hřbetem ruky po výrazných lícních kostech. „Jsem tady,“ řekl, připadal si trochu hloupě. „A nic ti neublíží.“
K jeho překvapení se Bill začal uklidňovat, a tak pokračoval. „Vím, že tě něco děsí a ať už je to cokoliv, nevadí mi, že to nevím. Jen chci vědět, jestli mi to chceš říct.“
Billův dech se zpomalil a jeho zamračení se zmenšilo, když se Tom dál dotýkal jeho obličeje, když s ním mluvil.
„Dobrou noc,“ zašeptal Tom. „Snaž se, ať se ti zdá něco hezkého… ano?“
Bill se ze spánku slabě usmál.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 14
Úžasný díl. 🙂 Chápu Andrease, že chce Toma ochránit, po tom, co sám zažil.. ale jsem si skoro jistá, že s Tomem nemá Bill stejné plány jako s Andreasem. Opravdu se zdá, že se Bill mění, i když samozřejmě to může být nějaká jeho hra, neříkám, že ne.. ale myslím, že v tom bude i něco víc z Billovy strany. 🙂 Moc děkuji za překlad. 🙂
Hej v ten začátek jsem myslela, že to je doopravdy! Tohle je jako moje droga! potřebuju to k životu! tak hodnem chci další další další!!
Ten začátek mě pěkně vyděsil.Pořad si myslím že Bill nic neudělal.
Teda ten začiatok bol fakt drsný… a síce Andreasa chápem, že sa snaží Toma ochrániť, aby neskončil ako on, ale myslím si, že tentokrát je to iné.. a aj pre Billa, aspoň mi to tak pripadá 🙂
Páni..po tomhle díle se ve mě perou dva názory…jeden že se Bill opravdu začíná měnit a druhý že by to přeci mohl jenom hrát…ale stejně se i na dál přikláním k první verzi :))…jen doufám že už se brzy dobabráme k nějakému dalšímu poznatku…opravdu už mě užírá jak se kolem Billa dějí samé tajnosti a nevíme proč co a jak :D…asi mi z toho brzy prdne v bedně :D…ale děkuji za další díl 😀
Rada by som vedela, či tú starostlivosť myslí Andreas úprimne, zdá sa mi, že áno. Ale Billovi verím asi ako Tom:) On bol nakoniec len svedok??? Niekoho kryje…
Ten koniec bol strašne krásny.
Ďakujem za kapitolu tejto úžasnej poviedky.
aaaaaaaaahhhhhhhh co mám na to říct.. už nemám slova ♥
tak jsem opet docetla chybejici dily a jsem stale v rozpacich. ne li jeste vic nez doposud. Trochu se mi nezda ze by byl Bill svedek. Nebo to mozna nechci. mozna se mi az moc libi predstava toho ze by byl skutecne vysinuty a zly. Bylo by to snad vubec poprve co by ho tak nekdo pojal 😀 takze si asi i preju aby on byl ten vrah. Jen stale nemuzu prijit na to proc by ji zabijel. Svoji spriznenou dusi. Doufam ze se to dozvim driv nez v poslenim dile 😀 co se tyce Andrease uplne ho chapu a na jeho miste bych jednala stejne. Sama si nejsem uplne jista ze se Bill skutecne meni. Ze to na Toma jen cele nehraje. Ale scena v posteli mi zase rika, ze by to asi jen tak neodpiskal. Porad mi to vrta hlavou. opravdu neni ceho se chytit a udelat si nejakou predstavu. To si mi na tom moc libi. neda se to predvidat. Poklona autorce a dik prekladatelce
Beriem túto poviedku jedným dychom že sa ani nepristavim napísať komentár, ale ten koniec bol taký nádherný… Úžasná poviedka. A napínavá! Som fakt zvedavá, ako toto všetko skončí. Ďakujem za poviedku, je úžasná!