autor: Mischy & Turmawenne
BILL
Tiše jsem vydechl a došel ke stolu. Jen jsem se přes něj nahnul. Natáhl jsem se pro desky, co byly na druhé straně, a podíval se do nich. Tom kolem mě jen v tichosti prošel a přešel k oknu, kde si Nicki kreslila na koberci.
„Já vim, že teď budu znít jako rodič, ale nelež na tý zemi, i když je ten koberec krásně měkoučkej,“ zaslechl jsem ho. „Dám ti aspoň mikinu a lehneš si na ni, dobře?“ Je hezky starostlivý. Jestli on bude mít jednou dítě, jako že doufám, že ano, tak to bude skvělý táta. Umí to s dětmi. Je možná přehnané to říkat, ale když ho poslouchám a vnímám Nicki, mám jasno.
„Tak jo,“ odsouhlasila Nicki. Pousmál jsem se a otočil se na ně. Nicki už seděla a Tom u ní. Sundal ze sebe mikinu, čímž se mu vyhrnulo triko a odhalil tak na pár vteřin své vypracované bříško. Mmm, to je pohled.
„Tady máš, princezno,“ usmál se na ni a položil ji pod ni, když ji přeložil napůl.
„Děkuju,“ uculila se na něj a uvelebila se na ní. Hned si do ní zabořila obličej. „Jé, ta krásně voní.“ To si piš, že voní. On totiž nádherně voní.
„Ty jsi mi ale znalkyně,“ zasmál se sladce Tom a lehnul si k ní na koberec. Ahh, já chci být Nicki. Přivřel jsem na chvilku oči. Nakonec jsem raději přešel k židli a posadil se. Dal jsem se do práce.
„A ty máš holku, Tomi?“ zaslechl jsem Nicki. To je ale detektiv.
„Ne, nemám,“ zasmál se. „Já mam radši kluky, zlatíčko.“ Páni, jak jí to hezky narovinu řekl. To se mi líbí.
„Aha, a máš nějakýho?“ zeptala se, jako by to byla pro ni naprosto běžná věc. No…?
„Momentálně taky ne,“ rozesmál se. Říkal, že má pokaždé někoho jiného, ale myslím, že on je ten typ, co hledá toho pravého, jen zatím asi nenašel. „A ty máš někoho? Líbí se ti nějakej kluk ve školce?“ zeptá se jí se zájmem. Jen jsem se nad tím culil. Díval jsem se do notebooku, ale poslouchal jsem. Nešlo to jinak.
„Jeden možná jo. Když jsme si spolu hráli, tak mi šáhnul do kalhotek,“ zahihňala se tiše. Ve školce, bože.
„Jo? Tak to o tebe má určitě zájem. Vzpomínám si, že já to holkám taky dělal. Je to normální,“ zasměje se. Bylo mi to jasné. „A co ty? Oplatilas mu to?“
„Jo, ale měl tam pimpulu,“ hihňala se dál. To jsem vykulil trošku oči, raději jsem pak ale rychle zamrkal. Kdoví, co v tý školce dneska učí.
„To je normální, když to je kluk. Já ho mám taky,“ rozesměje se s ní Tom.
„Fakt? A ukážeš mi ho?“ vyhrkla náhle Nicki. Už jsem se nadechnul, že jí něco řeknu. Nějak se nám rozjela, slečna.
„No, to vážně asi ne, prdelko,“ smál se Tom dál. „Mám stejnýho jako tvůj tatínek, možná trochu jinýho, jestli jsi ho někdy viděla nahýho. Vážně na tom není nic zvláštního,“ konejšil ji pobaveně. Těch 20 cm? Bylo by to možné.
„Viděla jsem ho nahýho,“ potvrdila mu malá. Ani není divu. Koupal jsem se s ní, když byla malá a ještě i teď. Vždycky se hrozně vyblbla.
„Tak to máš štěstí. Já ještě ne,“ zachichotal se protentokrát Tom. Ať je rád. Trošku jsem si odkašlal a usmál se.
„O nic jsi nepřišel,“ brouknu pobaveně.
„To posoudím já,“ oplatil mi také brouknutím, přičemž se na Nicki zakřenil stejně jako ona na něj. Snad bych to i chtěl. No sakra, chtěl bych vidět jeho. Odkdy mě vzrušuje klučičí tělo…?
„Možná jo,“ usměju se a zahledím se do notebooku, aby si nevšiml mého příliš velkého zájmu.
„Tomi, a ty budeš vážně můj druhý tatínek?“ slyšel jsem šeptat Nicki. Natočil jsem k nim maličko hlavu. Docela rád bych slyšel ten jejich rozhovor, když jsem byl na schůzi.
„To jsem neřekl. Já se tě jenom ptal, jestli si to umíš představit, ale pšt, to tatínek nesmí vědět. Jemu nic neříkej. A teď si kresli, ať nikde nepřetáhneš,“ oplatil jí také šeptem, že jsem ho sotva slyšel. To se ti už nepovede ututlat. Nechci, aby jí motal hlavičku, ale vím, že to nemyslí špatně.
„A budeš si kreslit se mnou? Já ti pučim svoje pastelky,“ zeptala se ho.
„Jestli chceš… Tak děkuju,“ zaslechl jsem v jeho hlase úsměv. Pak už si jen spolu poklidně kreslili, občas se něčemu zasmáli nebo zahihňali. Podíval jsem se sem tam na ně a usmál se. Vážně jim to spolu moc slušelo. Viděl jsem na Nicki, že je spokojená a Tom vypadal, že je mu takhle taky dobře, což pro mě bylo hlavní. Bohužel jsem měl dost práce, takže jsem pohled musel odvrátit a pustit se do toho. Celkem rád bych totiž trávil čas s nimi a nejen s papíry.
Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl jedné, což byl pravý čas pro oběd. Docela mi to dneska i uteklo. Otočil jsem se na ty dva lumpíky a zaculil se.
„Nemá tu někdo náhodou chuť na nějaký dobrý oběd?“ odsunul jsem se od stolu a vstal. „Ne,“ odbyla mě Nicki. „Klidně běž na jídlo. My si tu budeme s Tomim kreslit.“ To jsem k nim došel a klekl si k nim. To ne, to by takhle nešlo.
„Nicol, jídlo a potom hraní,“ brouknu vážně a usměju se. „Tom taky potřebuje jíst.“
„Ale já nemám hlad,“ začne kňourat. Tom se však posadil.
„Hele, bleško, ale já bych na nějaký to žrádýlko fakt zašel. Máme na hraní ještě celý odpoledne. Jenže když se teď pořádně nenajíš, tak budeš unavená a pak si se mnou nebudeš moct hrát,“ poví jí s úsměvem. Má naprostou pravdu.
„Tak jo,“ odhodila pastelku a hned se zvedla. „Tak jdeme.“ No, tušil jsem to. Začínám tu ztrácet autoritu. Jenže se zlobit ani nemůžu, ani není proč.
Tom se na mě naprosto rozkošně usmál, jako by měl radost z toho, že ho poslechla.
„Díky,“ usměju se na něj. Klečel jsem naproti němu.
„Ne, já díky. Už mě z toho ležení na zemi bolí záda,“ broukne se smíchem.
„To máš říct. Nedělej vše, co řekne,“ zasměju se. „Víš, ona se ti snaží zalíbit, trošku se předvádí, což je normální. Ale záda tě kvůli tomu bolet nemusí,“ brouknu a pohladím ho po paži. „Pojď,“ podal jsem mu ruku, když jsem se zvedl. Vyškrábal se za mé pomoci na nohy a se zakňučením se prohnul v pase. Pěkný. Nicki mi ho zmordovala.
„No, no,“ šeptnu a usměju se. „Mám dobrý pocit z toho, že tě zvu na oběd,“ rozesměju se.
„Proč?“ zasměje se a rozejde se ke dveřím pro bundu. Nicki jenom poskakovala kolem nás a broukala si nějakou písničku.
„Zřejmě proto, že je to další šance tě mít na blízku,“ podívám se mu krátce do očí, když se na mě otočí, a potom už vezmu bundičku Nicki. Není nad upřímnost. „Pojď ke mně, Nicki,“ usměju se na ni. Hned ke mně došla. Oblékl jsem jí tu bundičku a sám jsem si vzal kabát. Natáhnul jsem se pro tašku, kde jsem měl všechny potřebné věci a šel ke dveřím. Tom si vzal jen bundu a šel za mnou. Nicki už otevírala dveře.
„Jdeme na nějaký žrádýlko,“ poskakovala. No jo, celej pan Kaulitz.
„Líbí se mi, jak po mně všechno opakuje,“ svěřil se mi Tom pobaveně.
„To ti věřím, je to roztomilý. Hlavně jí neuč nějaký prasárny,“ zasměju se a zavřu za námi. Ty jeho slovíčka by Barbara nesnesla moc dobře, kdyby je slyšela z úst Nicki.
„Přísahám, že si dávám pozor na to, abych nemluvil sprostě,“ broukne se smíchem.
„Noo, abych si pak nedal takhle pozor já na tebe, až tu Nicki nebude,“ zasmál jsem se a prošel s nimi sekretariátem. Sandra už se ani neopovažovala na něco se zeptat, což pro ni bylo jediné plus. Rozešli jsme se poté chodbou k výtahu. Malá běžela napřed, aby nám ho přivolala.
„Závidim ti jí,“ podíval se na mě náhle Tom. „Je úžasná.“ Podíval jsem se na něj a pousmál se. Je to nádherný slyšet. Je to vlastně hezčí, než slyšet chválu na sebe.
„To děkuju, je to hezký slyšet,“ přiznám. „Ale věřím tomu, že i když jsi na kluky, jednou se takového prcka dočkáš taky. A já zase závidím předem tomu prckovi, protože bude mít skvělého tátu,“ šeptnu.
„Ty seš naprosto dokonalej táta,“ usměje se na mě, přičemž se otře paží o moji. Neřekl bych. Pořád slýchám, jak se o ni špatně starám. Jenže já se o ni alespoň špatně starám, Barbara téměř vůbec.
„Neříkej to,“ zavrtím hlavou a oddechnu. „Prý ji strašně rozmazluju, nevychovávám, k ničemu ji nevedu,“ pokrčím rameny.
„Vsadím se o cokoli, že to ti řekla tvoje milovaná manželka. Můžu ti říct, že je to s prominutím střevo, když malý cpe do hlavy, že po limonádě bude tlustá. Jsou jí čtyři roky, proboha,“ řekl poměrně rozčíleně. Zůstal jsem na něj hledět.
Cože? Vždyť konkrétně já nakupuju pití, balíky pití a vždy jsou to nějaké dobré čaje, či ovocné limonády pro malou. Chci, aby jí to chutnalo. Vodu bych jí necpal, když vím, že o ni nestojí.
„Prosím? O tomhle nic nevím. Domů kupuju pití všeho druhu a hlavně pro malou, ale voda to rozhodně není,“ řeknu překvapeně. „To děkuju, že jsi mi řekl, protože jí dneska asi… já nevím co…“ rozhodím rukama. Jestli jí tohle Barbara řekla, tak jí asi zabiju, fakt.
„Když jsem se jí ptal, co by chtěla za pití, tak řekla, že limonádu nesmí, že jí máma říká, že po ní bude tlustá. Takhle z ní bude už v deseti letech anorektička.“ zakroutí hlavou.
„Přísahám ti, že o tom nevím. Na to si dám pozor. Nebude pít samozřejmě jenom vodu,“ řeknu hned.
„Já vím, že ty takový nejsi,“ pousměje se a za paži si mě k sobě trochu přivine. Ať ten výtah ještě chvíli nejede, prosím. „Přemýšlel jsem o tý nabídce do Kolína…“
Nasucho jsem polknul a nadechl se. Ahm, on by to nakonec přijal?! „A…?“
„Myslím, že pojedu, jestli o to pořád stojíš,“ pohlédne mi do očí. V ten okamžik se mi na tváři vyjasnil lehký, avšak upřímný úsměv. Ano! Bože, pojede tam se mnou… Zase další šance být s ním a víc ho poznat.
„Ano, stojím,“ přikývnu a dívám se na něj. „Já… jsem hrozně rád.“
„A bude se tam teda přespávat nebo ne?“ šeptne s rošťáckým úsměvem. Chtěl by něco víc…?
„Já nevím,“ pokrčím lehce rameny. „Podle toho, jaká bude cesta, jak dlouho se tam zdržíme a jak dlouho se budeme chtít zdržet,“ šeptnu a usměju se.
„V pátek je celkem hustá doprava, jak lidi jezdí na chaty,“ zapřemýšlí schválně nahlas, načež se začne smát.
Došli jsme k výtahu, kde už čekala Nicki, tak jsme k ní nastoupili. Tom se natáhl k tlačítku, jenže já také. Ve stejný okamžik jsme se ocitli prsty na jednom a tom samém tlačítku. Zvedl jsem k němu oči a pousmál se. Hezký okamžik. Tohle se mi líbí.
„…asi zamluvím hotel,“ šeptnu tiše pak.
„Ahm… promiň,“ stáhl pomalu ruku, přičemž s úsměvem trochu sklopil hlavu. Viděl jsem, jak mu trochu zčervenaly tváře. Je rozkošný.
„To nic,“ usměju se sladce a stisknu to tlačítko. Podíval jsem se potom na Nicki. Stála u dveří a pořád natřásala sukýnkou, aniž by si nás všímala. Nezlob se, drahoušku, ale musím tohohle využít. Proto jsem se postavil k Tomovi a jemně ho pohladil po zádech, až jsem mu sjel přes bedra k boku. Chytil jsem ho pak jemně za ruku. Nejdřív s ní trochu ucukl, jako by se snad lekl, ale pak sklonil pohled. Něžně mě pohladil svými prsty. Líbí se mi to. Podíval jsem se tam dolů také a vyjel mu něžně po prstu nahoru. Všechno se mi na tom líbí. Dokonce mám pocit, že naše ruce do sebe parádně zapadají. Ztěžka vydechl, vpletl prsty lehce do mých a poté je opět vypletl. Usmál jsem se nad tím a pomaličku mu sjel po všech prstech, načež jsem jeho dlaň ve své stiskl. Ano, zapadají do sebe.
„To je pomalej výtah,“ povzdechne znuděně Nicki. To Toma nejspíš probralo, jelikož mě už jen pohladil prsty a oddálil se. Sklopil jsem hlavu. Proč se ten krásný okamžik vždy rychle rozplyne?
„No jo. Neboj, už tam budeme,“ šeptl jsem a pohladil ji po hlavičce.
„Půjdeme na žrádýlko,“ zvedne ke mně pohled, přičemž se zakření. „Pak si se mnou budeš zase kreslit, Tomi?“ zeptá se ho se sladkým úsměvem. Je do něj úplně zakoukaná.
„Budeme dělat, cokoli budeš chtít, zlatíčko,“ usmál se na ni mile. Je na ni hodný, všímá si jí. Mě to tolik těší. Sladce jsem se nad tím usmál a podíval se na něj.
„Jsi úžasnej,“ vydechnu tiše.
„Jo, Tomi je úžasnej,“ začala po mně hned Nicki opakovat, čemuž se Tom začal smát. To je papoušek. Jenže v tomhle případě být klidně může.
„Tohle bys tomu dítěti neměl do hlavy cpát nebo bude žalovat Barbaře,“ pošeptal mi do ucha, když se ke mně naklonil.
„Klidně. Měl bys jí dávat lekce výchovy a chování k dětem,“ pousměju se.
„Jestli mam bejt upřímnej, ani ji nechci poznat,“ odklonil se pomalu. Není divu. Ono by to nebylo ani moc dobrý.
„Nedivím se ti,“ přiznám a potom chytnu Nicki za ruku. Dojeli jsme do přízemí. Dveře se otevřely oproti jindy poměrně rychle. Všichni tři jsme se rovnou vydali na parkoviště. Když jsme došli k mému autu, posadil jsem Nicki do sedačky na zadní sedadlo. S Tomem jsme si nasedli také a potom jsem se s těmi mými poklady rozjel do jedné dobré restaurace nedaleko od centra. Nicki jsem sem už párkrát vzal a moc se jí tu líbilo, tak jsem doufal, že i Tom bude spokojený.
Jakmile jsme dorazili na místo, zabrali jsme si místo blízko okna. Bylo to tu hezké, příjemné prostředí. Tom s Nicki si poručili palačinky s jahodami a čokoládou. Ten její výběr mě ani moc nepřekvapil. Já jsem si dal jen nějaký salát. Celou dobu jsme se pořád o něčem bavili, povídali si, smáli se a pošťuchovali se s Nicki, která se jednoduše nedokázala v klidu najíst. Byl jsem rád, že jsme tu byli hezky spolu. Opravdu to byl příjemný oběd. Zdrželi jsme se tu déle, nebylo proč a kam spěchat. Nicki byla viditelně spokojená a já také. Tiše jsem doufal, že i Tom.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Úžasný:) Fakt se těším, až spolu pojedou do toho Kolína:P
Žeby sa Tom prestal brániť? Teším sa do Kolína. Dúfam, že sa to tam medzi nimi neskazí.
Nicky je úžasná a s Tomom je to perfektná dvojka:)
ďakujem za kapitolu:)
Juj, na ten Kolín sa vážne teším 😀 a tá hra s rukami.. to bolo super krásne 🙂
Awww jak já tuhle povídku miluju :3…celý díl se buď směju nebo nehorázně culím…je to úžasné..ty jejich "letmé" doteky…mě to jednou bude stát rozum 😀
Dnešní díl byl hrozně roztomilý, culila jsem se po celou dobu čtení. 😀 Jak šli Bill s Tomem a Nicki na oběd i předtím, kdy spolu trávili čas v kanceláři.. je to strašně hezky napsáno, úplně jsem to viděla před sebou. 🙂 Tihle tři rozhodně musí být rodina, vždyť k sobě naprosto patří. 🙂 A jsem moc ráda, že se Tom rozhodl jet s Billem do Kolína, tam už se snad konečně sblíží, když tam budou jen oni dva. 😀 Moc se těším na další díl. 🙂
Tak tahle povídka se pomaličku stala jednou z mých oblíbených 🙂 Na každý nový díl se mo těším 🙂 Je to skvělá, oddechová povídka a hlavně strašně vtipná 🙂 Moc se mi líbí jakým způsobem spolu kluci mluví 🙂
Tom mě strašně potěšil, že chce jet s Billem do Kolína 🙂 Jsem na tu jejich cestu vážně zvědavá 🙂
Upřímně doufám, že se Bill pomalu rozhoupává k rozvodu, protože s Barbarou to už napravit prostě nepůjde.
Těším se na další díl! 🙂
Ty tři jsou zlatička doufám že zůstanou spolu.