Bourdon 19.

Penny prudce zvracela do čerstvě vyčištěného bílého záchodu. Na jedné straně byla ráda. Konečně znala pravdu. Na druhou stranu si však teď, když ji znala, nebyla jistá, zdali to vůbec měla chtít. Žila si ve své krásné nevědomosti. Čas kolem ní utíkal, svět se měnil. Všechno se zdálo být tak, jak má. Minuta. Pouze šedesát sekund, několik tichých, lítostivých slov a všechno bylo jinak. Jako by právě procitla z hodně dlouhého spánku. Otevřela oči a uvědomila si, že svět, který se jí zdál na povrchu hezký a mírumilovný, byl vevnitř pěkně zkažený. Nedokázala si pomoct. Z Andreasových slov se jí nečekaně zvedl žaludek a ona musela utíkat do koupelny. Dávila a přitom se v duchu modlila, aby společně s obsahem jejího žaludku zmizely i výčitky, které jí tížily na hrudi jako obří balvan. Po tváři jí stékaly slzy, bolest, v níž se utápělo její nitro, byla nekonečná.

Po chvíli vstala a vrávoravým krokem došla k umyvadlu, aby si opláchla tvář. Zadívala se na obraz v zrcadle, který náhle nepoznávala. Kapky ledové vody stékaly po tváři bledého vyděšeného stvoření, které bylo pouhým stínem té sebevědomé Penny, kterou kdysi bývala. Zpod dveří zaslechla Andyho hlas, ale nerozuměla, co se jí snažil říct. Dokonce jí na tom ani nezáleželo. Dívala se do zrcadla, téměř zírala do uplakaných očí, které byly náhle živější než kdy předtím. Konečně nadešel den jejich vysvobození. Už déle nebyly slepé. Věděly, pochopily, litovaly. Kostnatými prsty si vjela do rozpuštěných vlasů, myslí jí rezonovala ozvěna dvou slov.

Je nevinný.

Ke kterým si postupně přidávala další a další slova, která jí způsobovala ještě větší utrpení.

Je nevinný. Nikdy se jí nedotkl. Neublížil jí. Dávalas to za vinu nevinnému, zatímco jsi měla pravého viníka přímo před očima. Tak naivní a hloupá. Věříš pouze tomu, čemu chtějí, abys věřila. Jsi jenom další z loutek Tripovy zvrácené hry, v níž je místo pouze pro dvě oběti.

Zhluboka se nadechla, zavrtěla hlavou a naposled si zkřehlými prsty protřela tvář. Nevolnost neodcházela, hromadila se s ní společně s velikým množstvím výčitek a nahradila všechno to hezké, co tolik milovala. Se stisknutými rty opustila koupelnu a opět se ocitla v záplavě pestrých barev Lillyina pokoje. Nyní však necítila radost jako předtím. Právě naopak. Čtyři živé, veselé zdi jí svou radostí dusily a ona toužila po jediném. Utéct od všeho co nejdál. Zapomenout na Sáru, Andyho, Lily. Zapomenout na Toma. Zejména však na Tripa.

„Jsi v pořádku?“

Andy jí nabídl ruku.

„Penny.“

Chtěl jí pouze pomoct, ale ona rychle zavrtěla hlavou a sama došla k posteli, na které seděla Lily s Flaffym na klíně a ustaraně si ji prohlížela.

„Jsi nemocná?“ Promluvila na ni pisklavým hláskem a přisunula se blíž. Hravě do ní dloubla ukazováčkem, a když se jejich pohledy setkaly, usmála se. Penny se na ni dlouze zadívala a poté její úsměv s menšími problémy opětovala.

„Nikdy předtím jsem si neuvědomila, jak moc jsi mu podobná,“ přiznala vyčerpaným hlasem. Natáhla ruku a pohladila děvčátko po líci. Konečně nalezla původ těch velikých, vlídných očí.

„Komu?“

„Ale nikomu. Nevšímej si mě, beruško. Bolí mě hlava, a proto plácám hlouposti.“

„Lily?“ do rozhovoru se po dlouhé chvíli přidal i Andreas. „Co kdybys šla za Patricií a poprosila ji o tu skvělou čokoládovou zmrzlinu? My si zatím s Penny promluvíme.“

Lily, vyskočila jako blesk a nadšeně utíkala ke dveřím. Během několika vteřin v pokoji osaměli. Pouze on, Penny a nekonečný prostor, dělící jejich dva světy. Nervózně přešlápl na místě a po očku sledoval skloněnou tvář své milé. Nebyl si jistý, co by měl v takové chvíli říct. Jediné, čím si jistý byl, bylo prázdné místo, které zůstalo po obří zátěži, usazující se na jeho hrudi. Po třech letech se konečně mohl zhluboka nadechnout. Právě to mu dodalo odvahy a on pomalu přistoupil ke zdrcenému klubíčku.

„Patricie ji na chvilku zabaví, takže si můžeme o všem promluvit, pokud je ti už líp.“ Mluvil o mladé slečně, která Penny uvedla do domu.

„Nechci mluvit. Chci jít domů a zapomenout,“ vydechla a zoufalým pohledem prolétla okraj postele, pod kterou se skrýval zmuchlaný pozůstatek její výpovědi. Neměla jednat tak ukvapeně. Nyní by se jí hodila.

„J-já… neměl jsem ti to říkat. Bylo příliš brzy.“ Andy to v podobných situacích neuměl a dokazoval to také tím, že pouze přilíval olej do šlehajících plamenů.

Penny zvedla tvář a nevěřícně odfrkla. „Brzy?!“ Zklamaným pohledem probodla Andyho tvář. „Již v den Tomova odsouzení bylo pozdě! Natož teď po třech letech!“

„Penny, snaž se mě pochopit, prosím.“

„Pochopit?! Zničils mu život! A Lily jsi připravil o tátu a bezstarostné dětství! Dá se něco takového vůbec pochopit?!“

Andy těžce polkl. Pod jejím přísným pohledem, se každou vteřinou zmenšoval. Srdce mu mocně tlouklo, knedlík v krku a obří balvan, oba jeho věrní společníci, byly opět zpátky.

„Já jsem Sáru nezabil. Nezničil jsem…“

„Ale věděls pravdu! Jako jediný jsi věděl, kdo je skutečně vinen a nic si neudělal! Díval ses na to, jak jej odvážejí. Byl jsi dokonce i u soudu. A nic jsi neudělal! JSI JEŠTĚ HORŠÍ NEŽ TRIP!“

„C-cože? Proč?“

Penny prudce vstala a rychlým krokem vykročila vpřed. Na prahu dveří však zastala a ohlédla se.

„Ti dva se nikdy neměli rádi. Ale tys byl jeho nejlepší přítel! Věřil ti! Pokud v tobě ještě zůstala nějaká lidskost, dokaž jeho nevinu,“ na několik vteřin jí klesl tlak a zatmělo se jí před očima, ale ustála to.

Jakmile se za ní tiše zavřely dveře, Andy si přemítal její poslední slova pořád dokola.

…

Měsíční světlo dopadající přesně doprostřed ztmavlé místnosti, osvětlovalo dva páry vyděšených očí.

„Myslel jsem, že to bude snazší,“ vyšlo po dlouhé chvíli ticha ze staršího chlapce. Očima sklouzl na bledý, prudce se zvedající hrudník a toužil pouze po jediném. Opřít se o něj tváří, nechat se jím pohupovat nahoru dolů, a všechno ostatní nechat za sebou. Uvěřit představě, že planetu obývají jenom oni dva a všechny jejich budoucí chvíle budou už jen a jen krásné.

„Také jsem si to myslel,“ ozval se Bill tichým hláskem a ještě více se zády zavrtal do měkké matrace.

Velikýma očima sledoval Tomovu tvář, čekal na každý jeho pohyb. Snažil se utřídit si myšlenky a přijít na to, jak se do tohoto stádia vlastně dostali. Povečeřeli s Babett, pak se chvíli společně dívali na televizi a Babett je oba donutila zatančit si s ní alespoň na jednu skladbu z přímých přenosů Let´s dance. Jakmile osaměli, konečně se mohli věnovat jeden druhému. Mazlili se, líbali, cestou do schodů ztráceli nejenom veškeré zábrany, ale i jednotlivé kousky oblečení. Slova chci se s tebou milovat, vyslovili téměř unisono a právě ta, je přivedla do stavu, ve kterém se nyní nacházeli.

„Fajn,“ Tom se po další nekonečné chvíli ticha a zírání odhodlal, zhluboka se nadechl a pomalu se položil vedle Billa. Otočil se na bok, jednu ruku mu vsunul pod lopatky, zatímco druhou jej nesměle pohladil po tváři. „Ahoj,“ šeptl s nevinným, odzbrojujícím úsměvem.

Bill se rozzářil. „Ahoj.“

„Bille… nemus-síme-„

„To nemusíme.“

„Ale chceme,“ další stydlivé sklánění tváře.

„Moc chceme,“ souhlasil Bill na hranici šepotu.

Okouzlen sledoval Tomovu blížící se tvář, jejich jazyky na sebe narazily mimo jejich rty. Hráli si spolu. Přesně jako to dělávali i oni dva. Pomalu, líně, zcela bezprostředně. Spojení jejich rtů, tak hladové a vášnivé, by mohl přirovnat k malování. Jako by každým dalším polibkem vykonával jednotlivé tahy štětcem a vytvářel své dílo. Proměnil se v panenku. Unášen Tomovou touhou dokázal stěží opětovat ty sakramentsky skvělé polibky. Nacházel se uprostřed dvou světů. Jeden byl skutečný, ten druhý měl, díky jeho schopnostem, brzy obživnout.

Zalapal po dechu, jakmile ucítil Tomovu dlaň na vnitřní straně stehna. Kousl se do rtu a snažil se nezešílet, když něžně obklopila jeho varlata a nakonec se dotkla tvrdnoucího mužství. Zaklonil hlavu, z otevřených rtů mu vyklouzl němý výkřik.

„Tome,“ zavzdychal. „T-tome… tohle mi nemůžeš dělat.“

Tom se tiše zasmál, pokračujíc ve hlazení Billových intimních partií. Ukazováčkem nevědomky narazil na Billův vstup. I jeho samotného to vyděsilo. Všechno náhle získalo jasnější obrysy. Bylo to skutečné. Podepřel se rukama vedle Billovy hlavy a zadíval se na něj. Myslel si, že už nemůže být krásnější, ale opět se zmýlil. Nic se nedalo přirovnat k tomu, když na něj hleděl, vyděšený, vzrušený a zoufalý z toho, že přestal. Vlasy měl rozprostřené po povlečení, několik neposlušných pramenů mu spadalo do tváře.

„Nemůžu to udělat.“

„C-cože? P-roč?“ Bill už nebyl schopen mluvit. Vydával pouze nejasné zvuky a doufal, že Tom jejich významu porozumí.

„Jsi tak drobný a křehký. Jistě ti ublížím. Bojím se, že tě svým tělem přilehnu a rozmáčknu.“ Tom se vzápětí v duchu několikrát nakopnul. V jistých chvílích se zdály být jeho jazykové znalosti značně omezené a tato se rozhodně řadila mezi ně.

Bill se nedokázal ubránit pobavenému úsměvu. „Rozmáčkneš mě?“ Tom byl tak roztomilý, když se dostal do úzkých.

„J-já… víš, jak to myslím,“ sklonil se a políbil Billa na břicho. „Víš, nebo n-ne?“

Bill vesele zavrtěl hlavou, nadzvedl se na loktech a opět spojil jejich rty. Za stálého líbání se pomalu pokládal opět na záda a Toma tím donutil lehnout si přesně na něj. Nebyli rozděleni ani minimálním kouskem prostoru. Třeli se o sebe holou kůží, a když Bill opatrně roztáhl nohy a Tom se vtěsnal mezi ně, už si nemohli být blíž. Zhluboka se nadechl, spojil veškerou odvahu a opět se Billa dotkl. Tentokrát to byl však úplně jiný druh doteku. Přiložil ukazováček k Billovým pootevřeným rtům, ten jej vsál a několikrát polaskal jazykem předtím, než jej Tom nezkušeným pohybem vsunul do jeho úzkého otvoru.

„V pořádku?“ ptal se, aniž by prstem uvnitř Billa jakkoli pohnul.

„Ano,“ Bill se na matraci nepatrně zavrtěl. „Myslím, že ano.“ Zavřel oči plně soustředěn na Tomovo počínání. Vnímal, jak prstem uvnitř něj opatrně hýbe a snaží se jej roztáhnout, aby jejich spojení nebylo tak bolestivé. Netrvalo dlouho a přidal i druhý prst.

Bylo to trošku nepříjemné. Vlastně nebylo. Spíš zvláštní. Nové. Jiné. Hezké. Dokonalé.

autor: B-kay