Ostrov lží 1.

Zdálo se to jako báječný nápad, vyrazit si lodí na výlet, na dovolenou, na ostrov snů. Voda byla poměrně klidná, vlny skoro žádné a na nebi svítil měsíc jako velké rybí oko. Výletní loď Destiny prorážela vodu a její posádka v klidu večeřela v jídelně, nebo se oddávala krásnému výhledu, který pro ně byl připravený z vrchní paluby.

U jednoho ze stolů v lodní kantýně seděla čtveřice mladých chlapců, kteří měli namířeno na Havaj. Nejstarší Georg, hnědovlasý syn bohatého právníka, seděl nad svým talířem a spokojeně se cpal. Vedle něj seděl jeho snoubenec Bill, nejmladší z celé čtveřice, černovlasý snílek, který doufal, že prorazí ve světě filmu. Celá tahle cesta se ale konala kvůli Tomovi, který seděl naproti Billovi, jel fotit modelky v plavkách, tak si řekl, proč s sebou nevzít i své kamarády. S Billem se znali už od střední… A už od střední byl Tom do Billa tajně zamilovaný. A v neposlední řadě Gustav, zavalitý blonďák, blázen do každého dobrodružství, se kterým se trojice seznámila až při nalodění.

„Co se na to tak mračíš?“ ušklíbl se Gustav při pohledu na černovlasého chlapce, který se nimral v bramborové kaši.

„Bill je vegetarián, tak mu to asi nejede…“ protočil trochu oči Georg a políbil Billa na tvář. „Viď, zlato?“

Přikývl.

„Už hodně krát jsem se ho snažil přemluvit k tomu, aby si se mnou dal pořádný steak, ale náš milovaný Billy prostě maso jíst nebude, aby si náhodou nezničil postavu.“

„To není pravda, Georgu,“ ohradil se student herectví. „Já prostě… nechci jíst maso, kvůli tomu jak se s těmi zvířaty zachází, ne kvůli tomu, že bych snad měl přibrat nebo něco. V tom je rozdíl.“

„No samozřejmě… Nejíš maso, v tom není rozdíl.“

„Kluci…“ vydechl Tom a podíval se na ně. „Přestaňte, prosím, ať se v klidu najíme…“ oba dva ho poslechli a dál se věnovali už jen svým talířům. Gustav si je se zájmem prohlížel. Obzvlášť Billa, vypadal jak z jiného vesmíru.

***

„Máš oheň?“

Bill se otočil od oceánu a podíval se na Toma, usmál se. „Jasně.“ Vyndal z kapsy zapalovač a podal mu ho.

„Dneska je hezky, co? Nejradši bych už byl na ostrovech a válel si prdel na pláži…“

„A sledoval polonahé modelky.“ Ušklíbl se černovlasý.

„Jo, to je ale jen malý bonus.“

„No samozřejmě.“ Uculil se zase a znovu se otočil k vodě, kterou jejich výletní loď brázdila. V dálce skákali delfíni.

„Jsi tu dlouho?“ opřel se Tom o zábradlí vedle něj a vydechl kouř nosem.

„Ne, asi deset minut… Jen jsem chtěl být chvíli sám, užít si výhled… a zakouřit si, vevnitř se to nesmí.“

„Jo, to jsem si všiml včera při obědě. Když mě ta kuchařka málem hnala se sekáčkem na maso.“ Uchechtl se Tom a dál pokuřoval. Každou chvíli mu pohled ujížděl na krásu stojící vedle něj. Bože, tolik si přál, aby se ho mohl alespoň dotknout, jenže Bill byl mimo jeho ligu. Vždycky byl mimo jeho ligu, vždycky byl v zóně přátelství a tím to haslo.

„Jo, ta byla…“ přikývl Bill. Nějak málo mluvil, a to bylo Tomovi samo o sobě opravdu podezřelé.

„Billy, co se děje?“ podíval se na něj starostlivě.

„Co by se mělo dít?“ reagoval trochu nechápavě a nakrčil obočí.

„Já nevím, jsi zamlklý. To ty nebýváš. Máte nějaké problémy?“ vyptával se Tom.

„S Georgem? Ne, nemáme problémy. Jen toho je na mě trochu moc. Všechny ty věci kolem svatby, hudba, hosti, oblek, jídlo, a to všechno… je to hrozný chaos. Budu se ženit a… a asi mě to trochu děsí. Georga miluju nade všechno na světě, umřel bych pro něj, jen… jen si nejsem jistý, víš? Jestli… jestli nedělám chybu, jestli bych náhodou… nebyl šťastnější, kdybych byl sám.“

„Sám? Billy, říkáš hlouposti… Víš, jak bys toho pak litoval.“

„Já vím, já vím.“ Pousmál se. „Vždyť říkám, že to nic není. To je jen chvilkový divný stav.“ Přikývl. „No nic, já půjdu… Jsem nějaký unavený, tak si lehnu a budu spát nebo si číst nebo… nebo něco prostě. Užij si cigaretu, Tomi.“ Pohladil Toma po paži a odešel z paluby pryč.

Tom se za ním otočil.

„Miluju tě, Bille.“ Vydechl tiše, když se za černovlasým zavřely dveře.

***

„Georgu, lásko?“ zvedl Bill s očekáváním hlas, zatímco si rozčesával vlasy před zrcadlem vsazeným do dveří od lodní skříně.

„Ano Bille? Co se děje?“ ozvalo se z malé koupelny, kterou měli připojenou ke kajutě.

„Já jen, přemýšlel jsem…“

Hnědovlasý nakrčil čelo.

Bill přemýšlel? Opravdu? Jeho snoubenec a přemýšlet? No, tak to bude stát za to. Co se asi mohlo vyrojit v té hlavě rozmazleného dítěte, které toho moc nepobralo a místo normálních praktických vědomostí mělo v hlavě jen to, co bude v nové kolekci od Diora?

„A nad čím jsi přemýšlel, zlatíčko?“ holil si dál strojkem tváře.

„Přemýšlel jsem… Nad námi dvěma, nad tím, jak věci budou, až se vezmeme…“

„Oh,“ nakrčil nespokojeně čelo. Snažil se snad Bill vycouvat z jejich příslibu?

„Jo, já… Já tě moc miluju, Gee, ale občas mám pocit, že… že se spíš zajímáš o to, jak vypadáš před ostatními, než aby ses zajímal o to, jak se cítím já.“

„To je přeci hloupost, Billy…“ vystoupil z koupelny a přešel k němu, pohladil ho po rameni. „Moc tě miluju a záleží mi hlavně na tobě…“

„Dobře, tak…-“ Bill se zarazil a zaposlouchal se. „Slyšels to?“ zamračil se a otočil se po svém snoubenci.

„Co?“

„To nic, asi se mi něco zdálo…“ pousmál se a zavrtěl hlavou. „Já si půjdu lehnout, jsem dneska unavený…“

„Dobře.“ Usmál se hnědovlasý, políbil ho do vlasů a odešel ven z pokoje, byl dohodnutý s Gustavem a Tomem, že si dají ještě partičku pokeru.

***

„Kde máš Billa?“ podíval se Tom na příchozího Georga a pousmál se.

„Zůstal na pokoji, už asi půjde spát, vypadal unaveně… a začínal mít nějaké podivné myšlenky, tak to snad bude jedině dobře.“

„Podivné myšlenky?“

„Jo, něco ohledně svatby…“

„Ah tak.“ Přikývnul zamyšleně dredáč a začal míchat karty.

***

Bill ale spát nešel, ani se nepřevlékal do pyžama, protože byl moc líný, a kdyby se svlékl, tak by mu byla ještě navíc zima, a to se mu nechtělo riskovat. A tak seděl u svého mini stolku v kajutě s notebookem před sebou a díval se se sluchátky v uších na nejnovější romantickou komedii s Jennifer Aniston, kterou tak miloval.

Po chvíli proseděné u filmu mu přišlo, že někdo opravdu hlasitě bouchá na dveře, sundal tedy sluchátka z uší a ohlédl se.

„Dále!“ zvolal, ale nikdo se neozýval, konstatoval, že se mu to tedy zřejmě jen zdálo a pokračoval ve své předešlé činnosti.

Na obrazovce zrovna mělo dojít k okamžiku, kdy se hlavní postava a její méně pohledný kamarád poprvé políbí, když to Bill ucítil… celá loď se z nějakého důvodu zachvěla a rozhoupala se víc než obvykle. Následovalo hlasité skřípání kovu, které Bill přes sluchátka a zvuk filmu neslyšel, ale zato až moc dobře pocítil druhou ránu, která vycházela odkudsi z vnitřku podpalubí. Neudržel rovnováhu na židli a sesunul se i s ní dolů, poplašeně se rozhlédl po jeho a snoubencově kajutě a vyschlo mu v krku. Uslyšel křik. Rychle si obul boty, natáhl si mikinu, která se válela na zemi, ze stolu sebral telefon i se sluchátky a rychle vyběhl na chodbu.

Chodba byla v tuto chvíli už plná lidí, kteří se stejně jako on chtěli dopídit toho, co se to stalo a proč loď zastavila. Pár malých dětí se křečovitě drželo za ruce a nohy svých rodičů a plakalo strachy. Všichni ale vypadali naprosto v pořádku.

„Prosím vás, nevíte, co se stalo?“ zeptal se Bill pána, který postával vedle něj, avšak ten jen zavrtěl hlavou. „Dobře, to… to nevadí…“ nebyl si jistý, jestli to byla odpověď věnována neznámému muži za jeho nevědomost, nebo jestli se tím výrokem snažil sám sebe uklidnit. Ozvalo se další skřípění kovu a světla nad jejich hlavami zablikala.

Bill už na nic nečekal a začal se prodírat stejným směrem jako většina lidí, zabočil do postranní uličky, něco bylo špatně. Okamžitě mu to došlo, když si všiml, jak se proti němu valí potok vody.

„To snad ne.“ Vydechl tiše, zoufale, a prohrábl si vlasy, které mu padaly do očí. „Tohle ne, prosím…“ šeptal sám sobě víc než komukoliv jinému a běžel směrem, odkud tekla voda, protože právě tam zel nápis únikový východ.

Světla kolem něj znovu zablikala, ozvala se rána, z jističe na chodbě vyletěly jiskry a vše kolem se propadlo do tmy. Bill byl po stehna ve vodě, když se mu podařilo dobelhat se k žebříku, který vedl do bezpečí. „To zvládneš, Billy, to zvládneš… Stačí jen vylézt tam nahoru, otevřít ta dvířka a vylézt na palubu nebo kam to sakra vedou…“

Jenže to se provedlo hůř, než se to řeklo. Bill sice vylezl po žebříku o dva metry výš do jakéhosi stísněného prostoru, i když se při tom málem zabil, když mu uklouzla hladká podrážka boty po mokrém železu; co bylo ale horší, bylo to, že když se pokusil otočit kličkou, která by ho pustila přes skleněná dvířka dál, dveře se neotevřely. Musely být zamčené. „Kurva.“ Vydechl bez dechu a snažil se pěstí bouchat do skla s nadějí, že tam na druhé straně někdo je a že mu ten někdo pomůže.

Voda se tlačila stále výš a výš, ani nechtěl myslet na ty ubohé rodiny s dětmi, které byly dole s ním, co s nimi asi v tuhle chvíli bylo, nevěděl. Na optimismu mu nepřidalo ani to, když se k němu s tou vší vodou nahoru dostal plyšový králíček, kterého před chvílí viděl v náručí uplakané holčičky.

„No tak, pomoc! Pomoc!“ tlačil dlaněmi do skla, bouchal, snažil se dýchat. Ale ten tlak a jeho mokré oblečení, to všechno ho táhlo dolů; až když se kolem něj voda semkla, a on pomalu cítil, jak ztrácí naději, dvířka nad ním se otevřela a silné ruce ho protáhly dírou, která mu měla zachránit život.

Zhluboka a roztřeseně zalapal po dechu a nahnal kyslík do plic.

„Sakra Bille, jsi v pořádku?“ Černovlasý pokrčil rameny a zvedl pohled. Gustav.

„Děkuju… Děkuju!“ bylo to jediné, co ze sebe v tu chvíli dokázal dostat. Ten kluk, co vypadal, jako že by se za celý svůj život nejradši nehnul od televize, mu zachránil život. „Ty dveře, byly zavřené… nemohl jsem…“

„Byla na nich z týhle strany pojistka, pojď, musíme rychle jít…“ vytáhl ho na nohy a za ruku se s ním rozeběhl pryč.

„Co se stalo?“ naléhal Bill. „Kde je Georg? Tom?“

„Ti zůstali na palubě, když se to stalo, pravděpodobně jsou v bezpečí… poběž…“ pustil ho a co nejrychleji se rozeběhl pryč.

Bill pelášil za ním. Voda se valila po podlaze a měl ji už znovu skoro až po kotníky, světla tu ještě svítila, ale jiskřila. Loď se znovu celá zachvěla, Bill cítil, jak se mu pod chodidly otřásá podlaha. Viděl na konci chodby světlo a noční oblohu, měsíc, hvězdy. Slyšel křik a pak už jen ticho. Jen občasné zapraskání kovu a jeho nemilosrdné hučení.

Doběhl na konec a Bill se chytil kraje lodi, dole ve vodě pod nimi plavaly kusy konstrukce, dřevo, hrnce a talíře, lidé, kteří se zoufale snažili čehokoliv chytit. Plameny ohně, který si nemilosrdně bral vše, co nepohltila voda.

„Musíme skočit!“ oznámil mu Gustav, téhle věty se bál.

„Cože??? Ne! Já… Já tam dolů neskočím!“ protestoval černovlasý a držel se pevně ocelového drátu vycházejícího ze zdi.

„Ne dolů, Bille, tam!!“ ukázal asi dva metry před ně. No výborně, to bylo přeci o moc lepší a hlavně jednodušší. Ne, ne, ne!! Bill věděl, proč nenáviděl sporty a tělocvik a cokoliv tomu podobného, bylo to proto, že v tom všem byl až směšně nemožný!

„Ne, to… To nezvládnu! To nemůžeme zvládnout, Gustave!“ protestoval a cítil, jak se celý chvěje, po tvářích mu tekly slzy čirého zoufalství a strachu.

„Půjdu první, pomůžu ti, chytím tě, Bille!“ a s těmito slovy se blonďák rozeběhl a přeskočil na kus konstrukce něčeho, co kdysi zřejmě bývalo lodí nebo čímsi. Bill vydechl. Zvládnul to Gustav, zvládl to někdo, kdo má o metr kratší nohy i ruce a váží třikrát tolik než on, tohle přeci musí nějak zvládnout! Zacouval tedy od kraje na dobré tři metry a rozeběhl se, co největší rychlostí dovedl, oční víčka pevně svíral k sobě, nechtěl to vidět, nemohl.

„Skoč, Bille!“ uslyšel hlas svého snoubence, který na něj volal ze stejného směru, kam před chvílí skočil jeho blonďatý spolupartner. „Skoč!“

A Bill skočil, skočil tak jako nikdy za celý svůj život, cítil, jak ho v zádech pálí plameny, jak pod ním volají lidé o pomoc. Cítil chlad, cítil, jak ho píchlo v kyčli, jak se snažil udělat co nejdelší krok. Ucítil dokonce i dotek Gustavových prstů…

… chytit se jich ale nedokázal.

autor: LilKatie