autor: BrokenMirror
Netlač na dveře kde je napsáno táhnout
Tom zmeškal zbytek obědové pauzy, ostatní nejspíš přemýšleli kde je, ale dnešek byl nudný. Nic se nestalo a nic se nestane, nejspíš nebyl potřeba, a i kdyby ano, pak si byl jistý, že Georg a Gustav věděli, kde hledat, pomyslel si. Andreas nejspíš také.
Tom s Billem seděl, dokud se o hodinu později neprobudil; řasy se mu začaly chvět, znak toho, že se probouzí.
„Ahoj,“ zašeptal, když se Bill unaveně rozhlédl, pomalu mrkal.
Bill se zašklebil, párkrát zamrkal a pak se podíval na Toma. Chvíli se na něj díval, než oči pevně zavřel. „Kurva,“ zamumlal. „Co se do prdele stalo?“
„Ty…“ Tom se podrbal na krku, přemýšlel, kolik si toho Bill pamatoval. „Ty, er, zničils zrcadlo a chtěl… no vlastně, museli jsme ti z ruky vyndat sklo.“ Zastavil. „Bylo to nechutné.“
Bill zvedl zafačovanou ruku a zkoumal ji. Trocha krve prosakovala ven, pokrčil prsty. „Hm,“ broukl a položil ruku na zem.
„Opravdu se omlouvám, že jsem se tolik ptal,“ řekl Tom a mračil se. „Nemyslel jsem…“
Bill se znovu zašklebil. „Tak mi udělej laskavost a nemluv o tom.“
„Dobře.“ Zavrtěl Tom hlavou nad svou vlastní hloupostí. „Promiň.“
Na chvíli zůstali zticha, než Bill se slabým úsměvem promluvil. „Opravdu mě sereš víc než kdokoliv jiný.“
Tom ho to už slyšel říkat a opravdu si začínal myslet, že to není dobrá věc. Čekal, jestli bude Bill pokračovat.
„Chci říct,“ řekl Bill a mračil se na strop. „Když se tohle stalo naposledy, neměl jsem prášky, jasně. Teď jsem je měl, což znamená, že ty-“ podíval se na Toma, „mě doslova přivádíš k šílenství.“ Řekl lehce, oči se mu leskly, ale Tom cítil v žaludku těžký pocit.
„Chceš říct, že potřebuješ silnější prášky… kvůli mně? To není správné.“
Bill nakrčil obočí. „Nejen kvůli tobě, nebuď domýšlivý,“ řekl. „Anna mě taky dohání někam, kam by neměla.“
Tom si povzdychl a podrbal se na hlavě. „Možná bych měl jít,“ řekl tiše a podíval se na Billa. Nechtěl mu dělat větší potíže, než už udělal, a Tom věděl, že předtím zašel až moc daleko, když na něj takhle tlačil. Bylo mu kvůli tomu opravdu hrozně, neměl právo si od Billa vynucovat odpovědi, nebyl u výslechu.
Začal se zvedat, ale Bill ho chytil za zápěstí. Zdál se překvapený svou vlastní reakcí, vykulil oči a trochu se zakoktal. „Ne,“ řekl. „Ne…“ začal kašlat, aby zamaskoval úzkost ve svém hlase. „Proč vždycky, když chci, abys šel pryč, tak jsi odhodlaný zůstat, ale když chci, abys zůstal, tak odcházíš?“
Tom se usmál. „Chceš, abych zůstal?“
Bill zúžil oči, ale přikývl.
„Dobře.“
Tom se znovu posadil a usmál se na Billa pobaveně, ten ale odsekl ostrým: „Co?“
„Pořád mě držíš za zápěstí,“ řekl Tom s úsměvem a Bill ho pustil, jako by ho ruka najednou pálila, odvrátil pohled.
Chvíli nic neříkali, Bill se mezitím dostával ze svého zdrogovaného stavu a posadil se, zaúpěl. Tom mu pomohl tak, že mu položil ruku na záda a Bill se opřel lokty o stehna, chvíli se uklidňoval, než se otočil a opřel se o zeď, oči zavřené. „Můžeš ten obrázek dát pryč?“ zeptal se. „Vezmi si ho, nech si ho, je mi to jedno, jen ho ode mě dej pryč.“
„Jasně, samozřejmě,“ řekl Tom a vzal fotografii, která ležela na posteli vedle Billa, podíval se na tu hezkou dívku s monádou na krku, pak ji dal do kapsy. „Je pryč.“
Bill otevřel své temné oči. „Díky,“ řekl, roztřeseně se zvedl a Tom se otočil na židli, díval se, jak jde k oknu. „Tos asi neudělal sám, že?“ zeptal se a zvedl svou obvázanou ruku. „Nebolí to,“ řekl zamyšleně. „Říkals, že tam bylo sklo? To budou asi ty drogy.“ Pořád se cítil otupěle; všechno bylo trochu pomalejší, viděl trochu rozmlženě a připadal si, jako by se trochu vznášel.
„To Anna,“ přiznal Tom a Bill přikývl, vůbec ho to nepřekvapilo.
„Není to poprvé, co mě obvázala,“ řekl a zahořkle se zasmál, otočil se a vyhrnul si krátký rukáv košile, ukázal malou jizvu přímo pod ramenem. „Bylo se mnou hozeno o zeď,“ vysvětlil Tomovu tázavému pohledu a nechal rukáv spadnout zpátky.
„Kdy to bylo?“
„To je už dlouho,“ řekl Bill, ještě neměl hlavu dost čistou na to, aby ho rozčílilo mluvit o minulosti. „Hned po tom, co jsem se sem dostal, po pasťáku.“
„Tys byl v pasťáku?“
„Samozřejmě,“ řekl Bill. „Bylo mi přeci šestnáct, nebo ne? Nemohli mě sem hodit, dokud mi nebylo osmnáct.“
„Myslel jsem…“ Tomovi došla slova, uvědomil si, že všechno to, co mu Georg o Billovi řekl o nějaké zamčené samotce, musela být kravina; poslední dobou se ukazovalo, že všechno, co Georg říká, jsou blbosti. Tom si nemyslel, že zamčená samotka byla v provozu, vždyť se to používalo jako sklad, alespoň si to myslel, bude se tam muset jít někdy podívat.
„Byl jsem v pasťáku,“ vysvětlil Bill a setřel trochu prachu z mříží, co zakrývaly okno. „Pak jsem byl chvíli tady a pak několik měsíců v blázinci, jo, to je částečně pravda,“ dodal, cítil, že Tom má potřebu něco říct. „Byl jsem zamčený na samotce.“
Oh, tady to máme.
„Ale poslali mě zpátky.“
„Jak to?“
„Nezvládali mě,“ pokrčil Bill rameny, to Georg také jednou říkal. Tom se chtěl zeptat víc na to, co mu Georg říkal, ale rozhodl se s tím počkat. Nechtěl se ptát Billa na otázky, které by mu mohly vadit. Takže se Tom opřel a díval se na Billa, jak se dívá z okna, sledoval, jak zkoumá svět venku a znovu si přál, aby byl odsud pryč. Byl tu do konce života, ale možná tu byla šance, aby mu to zkrátili za dobré chování?
Ale to by se musel začít chovat dobře, pomyslel si Tom s povzdychem, oči na Billových zádech, a opravdu si přestat se všemi hrát.
Bill se díval ven, aniž by něco řekl celých deset minut. Tom byl také zticha a díval se na Billa, ten promluvil. „Hebký a drsný,“ řekl, roztřeseně vydechl. Hlas měl vzdálený a Tom přemýšlel, jestli byl stále ještě zdrogovaný, protože mluvil o něčem, co vůbec nemělo co společného s tím, o čem se bavili předtím. „Horko a chlad. Oheň a voda. Den a noc. Mužský a ženský. To to znamená.“ Jemně si mnul krk roztřesenou rukou a Tom vykulil oči, srdce mu začalo ztěžka tlouct.
„Bille, nemusíš…“
„Dva kousky tvoří celek,“ pokračoval a silně se držel za krk. „Doplňující se, vycházejí si vstříc. Tak rozdílní, a přesto tak…“
„Bille, opravdu nemusíš-„
„Také jedno měla,“ pokračoval, Toma naprosto ignoroval. „Tady.“ Sjel si rukou na spodek zad.
Tom polkl. Naskakovala mu husí kůže, depresivní pocit, že přesně věděl, čím Karina Billovi byla. V hlavě mu vyskočily dvě možnosti, ale podle jejího vzhledu tu jednu mohl vynechat. „Bille, byla tvoje-„
„Milovali jsme, jak ten symbol byl doopravdy… my,“ řekl Bill, jako by Toma vůbec neposlouchal. „Nevěděli jsme,“ šeptal, „že to… v západní kultuře znamená dobro a zlo.“ Zastavil. „Yin chce udělat Yang dobrým, ale Yang…“ chytil se mříží a Tom se zvedl, pomalu a opatrně k Billovi přešel.
Bill nezareagoval, když ho Tom objal a zabořil si nos k němu do vlasů. „Hej,“ řekl tiše. „Nemusíš mi to říkat. Nepotřebuju to vědět, ano?“ Bill se nepohnul, aby mu objetí nějak vrátil, ale nechal se držet, a to bylo pro Toma víc než dost. „Nepotřebuju to vědět,“ zašeptal znovu.
***
„Tys…“ začal Tom, ale zastavil se, když si vzpomněl, co řekl jen před několika hodinami. Nechtěl, aby Bill znovu explodoval, a neuběhlo zrovna dost času od doby, co Tom Billovi řekl, že to nepotřebuje vědět. Opravdu to nepotřeboval vědět, uvědomoval si to. I když byl tak zvědavý, že by křičel, nezáleželo na tom. Nezáleželo na tom, co Bill udělal nebo jak přesně Billa Karina s Billem spojená, nebo co se jí stalo. Jediné na čem záleželo, bylo, aby byl Bill v pořádku, minulost byla minulost a Tom se bude snažit přestat Billa zatěžovat. To byla přeci jen práce Anny a ne jeho.
Tom byl stále v jeho cele, dokonce i po dvou hodinách. Nic nedělali, jen seděli a občas něco prohodili, Tom měl pocit, že se někam dostávají, jako by Bill konečně začal vzdávat tu svou hru. Možná byl až moc optimistický, ale mohl doufat, nebo ne?
„Co?“ Bill vypadal zvědavě. „Co jsem udělal? Další drby? No tak, jen se zeptej. Pořád mám v sobě dost drog na to, abych nevybuchl.“
„Jsi si jistý?“ zeptal se Tom opatrně, a když Bill přikývl, nemohl udělat nic, než ho vzít za slovo. Vydechl. „Dobře, takže Georg mi řekl, že… že jsi kdysi měl spolubydlícího.“ Díval se na Billa, ten ale měl obličej bez emocí a čekal, až bude Tom pokračovat. „Říkal, že tě přesunuli na samotku po tom, cos… co ses ho pokusil zabít.“ Polkl a podíval se opatrně Billovi do očí. Naštěstí se nezdálo, že by ho to nějak obtěžovalo.
„Pravda,“ řekl jednoduše. „To je vlastně pravda. Slyšels o tom ještě něco jiného?“
„Že jsi…“ Tom se snažil číst Billův výraz, vypadal dost klidně, ale Tom přemýšlel, jestli je správné toho využívat. Připadal si jako pokrytec. „Že tady byl policista…“
„Kterého jsem napadl, ano.“ Přikývl Bill. „Přesunuli ho někam jinam, ne dlouho po tom. Stalo se to během jedné z epizod, která se právě stala.“ Usmál se pokřiveně. „Rozumíš, proč nechci, abys tady byl, když se to děje?“
„Hej, hej! Co se tady děje? Pusť ho!“
Vězeň ztuhl, svíral krk spolubydlícího a hlavu rychle otočil k narušiteli. Pustil ho a muž, kterého držel, začal kašlat a prskat, držel se za krk a zoufale se snažil nadechnout.
Vězeň, o kterém strážník věděl, že má číslo 815, se zvedl z postele a přešel k němu, hlavu trochu nakloněnou. Strážník myslel, že se vězeň uklidnil a svěsil ramena. „Dobře,“ řekl. „Teď chci vědět, o co tu šlo? Tady netolerujeme žádné rvačky.“
Druhý vězeň, který byl na posteli, urputně vrtěl hlavou. „On… on je…“ koktal, ale jeho hlas nebyl ještě dost silný na to, aby dokončil větu. Oči měl vystrašeně vykulené a policista ve středním věku nakrčil čelo. Za léta svojí služby toho už viděl hodně a nebylo novinkou, že se spolubydlící občas porvali, ale něco v očích toho muže bylo jiné od všeho, co kdy viděl v očích vězně po rvačce. Přišlo mu to trochu legrační, že tenhle drobný mladík před ním – ještě chlapec – dokázat škrtit muže o tolik staršího, než je sám.
Podíval se znovu na toho, kterému říkali 815. Věděl, že má jméno a věděl, jaké bylo, ale čísla měl zaražená v hlavě víc, protože mu tak říkali ostatní. U mladších lidí z policejní hlídky byl snad nejčastějším tématem rozhovoru, a aby byl upřímný, přišlo mu to trochu hloupé. Byl to jen obyčejný kriminálník, idiot s až moc vzteku a žádným vychováním.
„Chcete mi říct, co-„
Byl přerušen, když 815 zaúpěl a vyběhl vpřed, strážníkovou hlavou praštil o dveře tak silně, až se mu začala motat hlava. Roztřesenou rukou si promnul hlavu a viděl, jak jeho prsty jsou tmavě rudé. Podíval se s vykulenýma očima na vězně a rychle se narovnal, podařilo se mu ruce 815 zkroutit za jeho záda a tvrdě s tím praštil ke zdi. Vězeň vykřikl a strážník si všiml tmavě rudého škrábnutí na bicepsu, způsobeného drsnou cihlovou zdí, pomalu mu začala téct krev po ruce. „Tohle se stane, když se neumíš chovat,“ zavrčel. „Teď tě pustím a budeš klidný, je to jasný?“ zatřásl s ním trochu a podařilo se mu z něj dostat roztřesené přikývnutí. Pomalu a spokojeně mu pustil ruce. „Takhle, dobře. Teď, mohli byste prosím-„
Sotva stihl vězně pustit, než znovu vystřelil a zarazil mu koleno do břicha, strážník se předklonil. Zakašlal a snažil se nabrat dech. Zvedl pohled a vězeň se na něj ušklíbal, celý se třásl.
Musím odsud
, pomyslel si strážník, když se na vězně díval. Nechtěl se s těmahle sračkama vypořádávat, tohohle kluka nejspíš pustili z blázince až moc brzo. Řekne o něm náčelníkovi, aby ho zamkli někde, kde bude sám. Začal hledat ve svých klíčích a 815 zavrčel jako varování, jestli se pokusí odejít. „Ještě jednou na mě zaútočíš,“ řekl pomalu s autoritou, o které věděl, že ji má. „A zastřelím tě.“
„Zkus to,“ zasyčel 815 a než strážník vůbec mohl zareagovat, vyndal mu zbraň z pásku a rychle jako blesk ji namířil na strážníka, který se teď snažil dostat se klíčem do zámku. „Pšš, strážníčku, nikomu ani muk,“ zpíval vězeň šepotem, jeho oči temné a široké, skoro jako u malého dítěte, jako u radostného dítěte, které si hraje. Strážník upustil klíče na zem – ruce se mu až moc třásly – a zrovna když se sehnul, aby je zvedl, po celém podlaží se rozezněl výstřel a skoro nepředstavitelná bolest projela jeho stehnem.
„Nechceš mě zabít.“
„Rád bych se tomu vyhnul, ano.“
Tom se zasmál a Bill se zamračil.
„Co je tu ksakru vtipného?“
Tom zavrtěl hlavou. „Myslím, že to byl vlastně kompliment,“ řekl. „V tvém stylu.“
Bill nakrčil jedno obočí a odfrkl si. „Oh můj bože. Jdi si dát dortík nebo něco.“
Když se Tom znovu zasmál, Bill se k němu na dvě vteřiny připojil, a to Toma donutilo přestat, jen když se na něj podíval, Bill sklopil pohled a skousl si ret.
„Celý tvůj obličej se tak nějak rozzáří, když se směješ,“ řekl Tom. „Je to…“ překrásné. „Jiné.“
Bill znovu sklopil oči, velmi ztichl a Tom prakticky slyšel, jak mu to v hlavě šrotuje. Co si myslel?
Co si myslíš? Pomyslel si Bill rozčileně a chtěl hlavou praštit do mříží. Proč ho necháváš tohle dělat? Proč mu všechno tohle říkáš? Zasraný drogy.
Nevěděl, proč byl najednou mimo scénář, proč Toma nechával ptát se, na co chtěl, ani proč odpovídal, i když to bylo velmi lákavé, věděl, že to všechno nikdy nemůže svést na drogy. Tohle mělo být stejně lehké jako vloni, jen něco na zkrácení dlouhé chvíle, pohrát si s myslí nového strážníka a trochu něco dostat na oplátku.
Vzpomněl si, jak se na něj Andreas naposledy díval s čistým odporem v očích, a to Billa těšilo. Užíval si hrát si s ním, naklánět ho sem a tam, užíval si, jak byl jako loutka na provázku, jak lehko se dal zlomit. Bill miloval dívat se, jak se tvaruje pod jeho rukama a obzvlášť se mu líbilo to, jak to skončilo, s odporem a nenávistí.
Teď ale Bill neodkázal snést myšlenku na to, že by se na něj Tom díval stejně jako Andreas, ale nemohl přeci jen odejít. Obzvlášť po tom, co zjistil u soudu… už mu to bylo jedno. Jeho hra se najednou zdála… nudnou zbytečností. Ale co by to bylo bez hry? Billa bolela hlava, stiskl si kořen nosu.
Tom měl ale pravdu, smích byl jiný.
Cítil se jinak. Bylo to jako grimasa, která tahala za špatné svaly, za netrénované svaly. Pamatoval si, že byl schopný se smát, s jistými lidmi, ale nebyl schopný to dělat už velmi velmi dlouho. Už neměl právo se smát.
„Omlouvám se,“ řekl Tom po chvíli. „Opravdu se tě přestanu ptát na věci, co tě rozčilují.“
„O to nejde,“ zamumlal Bill a prsty bubnoval o stůl, sykl. „Au. Dobře, teď mě ta ruka už bolí.“
„Trvalo to,“ zasmál se Tom trochu. „Nejspíš by sis měl vyměnit obvazy.“
„Jo.“ Bill dal svou zraněnou ruku pod stůl a pokrčil rameny. „Nejspíš.“
„Chceš, abych se na to podíval?“
„Jasně pojď, jen mi to neukazuj,“ řekl Bill a zachvěl se, položil ruku zpátky na stůl, dlaní nahoru.
„Vadí ti to?“ zeptal se Tom překvapeně, když opatrně Billovi rozvazoval obvazy. „Tomu se ani nechce věřit.“
„Jen jestli je tam hodně krve,“ řekl Bill a podíval se na zeď, když Tom sundal zbytek.
„Au,“ řekl Tom a nakrčil nos. Bylo tam spoustu hlubokých a rudých ran, všude po jeho dlani, a taky spousta volné kůže a zaschlé krve. Vypadalo to bolestivě a ošklivě, obzvlášť pro Toma, který nebyl moc velkým fandou bolesti. „Ujistím se, aby si sebou Anna přinesl nové obvazy,“ řekl a opatrně mu to znovu zavázal.
„Přijde si se mnou promluvit, že,“ povzdychl si Bill a vzal si ruku zpátky hned, jak Tom skončil.
„Jo.“
Bill vydechl. „To se těším,“ řekl hlasem plným sarkasmu.
„Buď na ní hodný,“ řekl Tom s úsměvem a podíval se na hodinky. „Sakra,“ řekl a vykulil oči. „Myslím, že radši půjdu, opravdu si zahrávám se štěstím, když jsem tu takhle dlouho. Je mi jedno, jestli si toho všimne Georg, ale náčelnice…“
Bill přikývl. „Chápu.“
„Budeš v pohodě?“ zeptal se Tom ustaraně, když se zvedl.
Bill zůstal sedět a nakrčil obočí.
Tom se zasmál a zvedl ruce. „Dobře, dobře. Fajn, půjdu. Uvidíme se.“
„Uvidíme.“
Tom se na Billa usmál a Bill se pokusil neusmát se na oplátku, mizerně se mu to nepovedlo.
autor: BrokenMirror
překlad: LilKatie
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
ach konečně konečně.. má droga je zpět ♥ nádhera
konečně 🙂 zase jsme se dostali o něco dál. No parádička 🙂 už mi ani nevadí, že o billim vlastně nic nevíme 🙂
Uz jsem se bala ze nebudou pribyvat dnove dily…a tento dil iuzasny.tesim se na dalsi dil…
[3]: Díly budou přibývat do odvolání jen v neděli, nestíhám kvůli škole. A myslím že jednou týdně překlad je taky celkem luxus (i když jsme si vás rozmazlila na ty dva díly :D)
Strašne moc ďakujem za kapitolu.
Je zase úžasná. Páčilo sa mi, že bol Tom tak dlho s Billom a Bill zostal celý čas v kľude. A prezradil nám, že jeho pôvodný plán pobaviť sa s Tomom krachuje♥ Som rada, že si to uvedomuje:)
Vypadá to že se Bill začíná Tomovi otvírat nevím proč ale nevěřím že to Bill udělal.
[4]: děkuji ti za to, duše dobrá 🙂
No jooo…pomalu se nám to odkrývá…tak Billova láska :))..no to bude ještě zajímavé
No tak sme získali opäť trošinku nových informácií.. a páčilo sa mi, že Tom ostal s Billom a Bill si začína uvedomovať, že to už nie je len hra.
Jsem rada ze se Bill zacina otvirat trochu vic a uvedomovat si he Tom neni loutka..
Tesim se na dalsi dil 🙂
Pěkný díl, zdá se, že Billovi na Tomovi přece jen záleží a že si z něj nechce udělat svoji hračku. Těším se na další díl a díky za překlad. 🙂
Uh, pěkné, děkuji za překlad:)
Krásna poviedka… čítala som ju síce už v originále, ale aj tak sa teším na každý nový preklad.
Je to skutočne skvelý príbeh od ktorého sa nedá odtrhnúť :-p
To je úžasný! *-*