Denial 2.

TOM

Uplynul zhruba týden, než jsem konečně dostal za úkol nějakou lepší práci. Zezačátku jsem dostával za úkol jen třídit korespondenci a podobné věci, takže jsem zbytek pracovní doby koukal na notebooku na filmy nebo chatoval. Šéfa jsem od tý doby viděl jen jednou, ale nějak jsem to neřešil. Až když Kunz jednou přišel s tím, že bude porada kvůli nějaké nové reklamě, zadal mi pořádný úkol. Každý z těch vyšších pracovníků, kam patřil i Kunz, prý musí navrhnout alespoň nějaký základ návrhu na reklamu, ale můj nadřízený byl líný, a tak to nechal na mně. Prý alespoň zjistí, zda jsem šikovný, nebo se dál budu hrabat v korespondenci.

Jo, řekl jsem si, že to je kokot, ale s radostí jsem se do toho pustil. Pravda byla taková, že mě to bavilo. Kvůli tomu jsem tady přece byl. Kunz chtěl sice jen základ, ale jelikož jsem dostal dobrý nápad, udělal jsem návrh celý, jak by to zhruba mělo vypadat i co říkat lidem. Nerad jsem něco rozdělal a pak to nechal být. Musel jsem každou práci dotáhnout do konce, jinak jsem nebyl spokojený. Sice jsem tam musel zůstat o něco dýl, abych to dělal, ale nevadilo mi to. Byl jsem tak zabraný do své práce, že jsem čas jen stěží vnímal.

Když jsem svůj návrh předložil Kunzovi, jen na něj valil ty své drobné žabí oči, div si jimi nevyrazil sklíčka v brýlích. Musel jsem se pyšně usmívat. Bylo to pro mě jasné znamení, že práci jsem odvedl dobře. Každopádně už nebylo moc času před poradou, tak mě na ni vzal jako svého asistenta s sebou.

„Neloudejte se, Kaulitzi, a hněte zadkem. Už tak jdeme pozdě,“ pyskoval mě po cestě do zasedací místnosti, která sídlila hned vedle ředitelovy kanceláře. To si dělá prdel, ne.

„Já se loudám? Vždyť vy jste si tam drhnul sako,“ hodím po něm otrávený pohled.

„Nebuď drzej, Kaulitzi,“ sjede mě. Upraví si brýle a vtrhne do zasedačky. „Omlouvám se za zpoždění. Nastaly nějaké komplikace,“ omluví se hned ostatním. Jo, komplikace, ty ropucho. Kolem velkého stolu sedělo již 5 lidí vyššího postavení s šéfem v čele. Vedle každého z nich seděl jejich asistent. Se všemi jsem se už znal. Byli jsme spolu párkrát v kantýně na kafi. A troufám si říct, že si mě celkem oblíbili. Prý jsem dobré oživení téhle nudné zaběhlé společnosti.

„Dobrej,“ pozdravím raději jen, přičemž lehce kývnu hlavou a zasednu po Kunzově levé ruce. Začnu tam rozkládat návrh na tu reklamu. Šéf ke mně zvedl pohled a prohlížel si mě, poté si prohlédl i Kunze a dál jen naslouchal ostatním. No jistě, jen podle toho pohledu je jasný, že si myslí, že jsme přišli pozdě kvůli mně. Přitom to je kvůli tomu královi žabáků.

„Nedohadujte se,“ řekl šéf po chvíli. „Dokud ty návrhy neuvidíme všechny, nemůžeme se rozhodnout.“ Beze slov jsem si všechny návrhy prohlédl a nakonec jsem jen pozvedl obočí. Co to jako je? Tohle jsou návrhy? Jak může tahle agentura vůbec vydělávat? Začalo mi cukat v koutcích.

„Tome, ukaž jim můj návrh,“ podívá se na mě Kunz významně. Klidně, ať si ho přivlastní. Nepřipadá mi až tak dobrý, i když oproti těm ostatním je skvělý. Šéf se náhle narovnal a se zaujetím sledoval jeho návrh. Po chvíli se přisunul ke stolu o trošku blíž.

„Pane Kaulitzi, pojďte mi to sem ukázat, prosím.“ To se mám jako zvedat? Vždyť sedí kousek ode mě. Beze slov mu to pošlu po ostatních. Proč na mně ostatní tak zírají? To se trošku zamračil, ale nijak to nekomentoval. Raději si to vzal a prohlížel si to. Ostatní byli buď tiše, nebo mezi sebou tiše spekulovali.

„Hm? Co na to říkáš, Bille?“ povytáhne Kunz obočí. On se však na návrh dál hloubavě díval.

„Je to dobré,“ řekl tiše a přiložil si ukazováček ke rtům. „Tenhle se mi líbí nejvíce.“

„Není divu. Vždyť to ostatní ani není dodělané a stojí to s prominutím za nic. Je to o ničem,“ řeknu pobaveně. „Motto – Více sportujte? Tím chcete jako lidi nalákat na nový sportovní oblečení?“ povytáhnu výsměšně obočí. Až poté si všimnu, že na mně každý visí pohledem, jako bych spadnul z marsu. Ty vole, co je? To si fakt myslí, že mají dobré návrhy?

„Uklidněte se,“ broukne šéf klidně, ač se na mě tímhle snaží apelovat. „Frederiku, kdy jsi to navrhoval?“ zeptá se.

„No, začal jsem předevčírem. Včera jsem tu zůstával dýl, abych to dodělal,“ pokrčí klidně rameny, jako by o nic nešlo. Idiot. Šel po obědě domů. Si asi myslí, že to nikdo neví. Zaslechl jsem od Niny dušení smíchu. Nina byla moje kamarádka, nebo-li další jedna „asistentka“. Však to říkám.

„Aha,“ kývne šéf jen lehce hlavou a ještě chvíli si návrh prohlíží. „Děkuju,“ usměje se. Podívá se na mě a poté na Kunze. Proč vždycky kouká na mě jako na prvního? Tuší to?

„O nic nejde. Vždyť je to moje práce,“ začne se Žabák chvástat. Připomínal mi v tu chvíli ropuchu na listu uprostřed bažiny, jak se snaží chytit mouchu. Musel jsem odvrátit pohled a přikrýt si rukou pusu, abych se nezačal hlasitě smát.

„Samozřejmě,“ prohodil šéf téměř bez tónu a prohlédl si potom i návrhy ostatních.

„Takže je vybráno?“ zeptá se ho jedna žena z hlavních.

„Ano, za sebe říkám rozhodně ano,“ kývne šéf hlavou. Páni, můj první návrh a už si ho vybral. Kdybych tohle tušil, dal bych si na něm víc záležet. No nevadí, třeba příště. Kunz se teď bude chtít vytáhnout určitě i příště, takže rozhodně budu mít možnost opět něco udělat. Ještě chvíli se tam všichni domlouvali na detailech, až poté Trümper poradu ukončil. Všichni „hlavní“ si sebrali arogantně své saky paky a odešli. Jejich asistenti tam zůstali se mnou. Akorát šéf si tam ještě něco urovnával.

„Ten Žabák se dneska docela vytáhnul, co?“ pronese uznale Oliver, když ke mně přijde.

„To jo, nejvíc ve svym kanclu. Měl na saku nějaký mrdky a tvrdil mi, že se pokydal tatarkou,“ zakroutím se smíchem hlavou a složím si věci.

„To jako fakt?“ začala se Nina smát. „Ten je nechutnej.“

„Prostě Kunz, no,“ zafrká pobaveně Edith.

„Hele, ale musíte uznat, že ten jeho návrh byl dobrej. Naposledy přišel s tím, že ho nic nenapadlo,“ nadhodí Kurt. A sakra, netušil jsem, že to je takovej patlal. Kdyby mi to řekl, udělal bych to horší, aby to najednou nebyl takový skok. Teď si toho každý všiml. Asi je to divný. Hm…

„Prosím tě, snad si nemyslíš, že to fakt dělal on. Vždyť šel včera po obědě domů,“ zasměje se Nina. Nadechnu se, abych ji umlčel, a ohlédnu se na šéfa. Sice se bavil se svým asistentem, ale i přesto nás pozoroval.

„Víte co? Pojďte do kantýny. Mám chuť na pořádný latté,“ vyhrknu rychle a podívám se na ně zpátky.

„To je slovo chlapa,“ ovine mi Nina ruku kolem pasu. Přichytím ji a začnu ji i s ostatními táhnout pryč ze zasedačky, aby náhodou šéf neslyšel víc, než je třeba.

BILL

Poskládal jsem si pár papírů a desek na stole, když jsem se zastavil pohledem na zarámované fotografii. Byla spadlá, což se mi nelíbilo, takže jsem ji ihned postavil. Při pohledu na ni jsem se musel usmát. Byla tam moje maličká Nicki, když jí byly tři roky. Měl jsem tu několik fotografií, na kterých byla, ale pro tuhle jsem měl slabost, aniž bych věděl proč.

Ze zadumaného pohledu na fotografii mě vyrušilo něčí zaklepání na dveře.

„Vstupte,“ řeknu a jen se pohodlně usadím na židli.

„Dobrej, šéfe,“ ozval se od dveří oprsklý hlas, „můžu?“ Aniž bych se na něj podíval, je mi jasné, koho mi to čerti nesou.

„Dobrý den, pojďte,“ ukážu na křeslo před mým stolem a narovnám se.

„Díky,“ zavře za sebou dveře. Přijde až k mému stolu, ale neposadí se.

„Posaďte se,“ nabídnu mu znovu, jak je slušností, a pousměju se.

„Ne, to je dobrý, ale díky,“ mávne laxně rukou. No, jak myslí. „Já bych potřeboval podepsat jen nějaký papíry, co mi přišly z personálního. Je to něco s pojistkou. Prej to má bejt podepsaný od zaměstnavatele a… to jste vy, pokud dobře chápu,“ zakření se na mě.

„Ano, děkuju moc,“ usměju a vezmu si to od něj. Hned jsem to podepsal a poté mu to vrátil.

„Nic jiného jste nepotřeboval?“ Připadalo mi, že toho má na srdci víc.

„Hm, vlastně ne. Díky,“ usměje se a papíry si složí. „A jak se máte?“ zeptá se náhle. Trošku jsem se nad tím pozastavil, ale v dobrém slova smyslu. Vážně ho zajímá, jak se mám? Hmm, to je od něj milé.

„Mm, děkuju za optání. Dobře, ale mohlo by to být o něco lepší. Jak se máte vy, hm?“ zeptám se ho.

„Jo, super. Dneska je venku pěkně, co? Určitě už máte plány na odpoledne,“ opře se pobaveně o křeslo. Ta jeho drzost se vážně nezapře. Je to ale milé, není nijak zlý.

„Moje dcera vše naplánovala už za mě,“ brouknu a protáhnu se. „Prý prohlídka zoologické zahrady. A co máte v plánu vy?“

„Cože?! Vy máte dceru? No tak to mi poser záda,“ vyvalí na mě oči. Až potom zavře pusu a semkne rty k sobě. Je to snad nějak divné…? „Pardon. Já jen… že mě to překvapilo.“ No to vidím.

„To koukám,“ podzvednu obočí a usměju se. Poté ale vezmu do ruky rámeček s fotografií, na kterou jsem se díval, než přišel. Otočím ji na něj. „To je ta moje princezna, Nicki,“ řeknu.

„Má oči po vás,“ vezme mi fotografii z ruky. „Je fakt pěkná. Takže předpokládám, že máte i ženu, hm?“ vrátí mi rámeček s fotkou do ruky. To už můj úsměv poklesne. Odložím fotku na své místo a podívám se na něj.

„Jo, to mám,“ přikývnu a semknu rty k sobě.

„Ale… do toho mi nic není,“ pousměje se, přičemž skloní pohled. Proč náhle tolik zaražení a slušnosti. „No, tak já vás nebudu už zdržovat. Určitě toho máte hodně,“ začne couvat pomalu ke dveřím. „Jdeme do kantýny na kafe, ale… to bych vám vlastně neměl říkat, když jste šéf,“ zasměje se. Mile se usměju a opřu se lokty o stůl.

„Dejte si i za mě, dal bych si totiž taky,“ zasměju se a poté se natáhnu pro papíry. „Ale bohužel, práce volá a já musím spěchat, abych stihl malou včas vyzvednout,“ brouknu. „Dobře, tak ji pozdravujte a pěkně si to odpoledne užijte. Nashle,“ otevře s úsměvem dveře. Je milý. Jsem rád, že jsem ho přijal, vlastně to tu rozzářil. Alespoň to tak vidím.

„Děkuju, mějte se hezky. Nashledanou,“ usměju se na něj ještě, ale poté se už ponořím mezi papíry. Ani ne za pět minut už mi někdo klepal na dveře. Že by přeci jen něco ještě potřeboval?

„Dále,“ brouknu, aniž bych zvedl pohled od plateb na notebooku.

„Tady máte kávu, pane Trümpere,“ řekne Sandra a hned ke mně přistaví šálek kávy. Podíval jsem se na ni celkem překvapeným pohledem.

„Kávu, ahm… díky,“ řeknu a usměju se.

„Není zač,“ ukázala mi své rovné bílé zuby a poté odcupitala k sobě. Podíval jsem se na tu kávu, poté na dveře a pak se sám pro sebe uculil. Není jen milý, je i pozorný a hodný.

autor: Mischy & Turmawenne