autor: Mischy & Turmawenne
Zdravíme vás,
rády bychom vám představily naši novou povídku Denial. Myslíme si, že tato povídka je pojata maličko jinak než klasické twincestní povídky, ale to již poznáte sami, pokud se dáte do čtení. Obě doufáme, že se vám bude tato povídka líbit a užijete si ji alespoň tak, jako jsme si ji užívaly my při jejím psaní. Tohle je jedna z našich nejoblíbenějších povídek, které jsme spolu kdy napsaly. Snad tedy zaujme i ve vašem žebříčku nějaké to kladné místo.
Příjemné čtení 🙂
Mischy & Turmawenne
TOM
Dnešek byl první den, který jsem trávil ve svém novém zaměstnání. Sotva jsem vylezl z vysoké, hned jsem si šel hledat práci. Dřív jsem pracoval jen na pomocných místech, jelikož jsem neměl kvůli škole příliš času. Teď už ji mám ale konečně za sebou, a tak jsem si sehnal plnohodnotné zaměstnání v téhle reklamní agentuře, již vede jakýsi Bill Trümper. Zatím jsem se s ním nesetkal, přijal mě jenom personální, ale to vlastně není důležité. Hlavní je, že mám konečně práci. Ve třiadvaceti letech už je také načase, no ne? Už v osmnácti letech jsem odešel z domova. Důvod? Můj otec se nehodlal smířit s mojí orientací. Jo, jsem bisexuál, ale kdybych se musel někam zařadit, rozhodně kopu za kluky. No neříkejte, že nejsou lepší. Ty jejich svaly, mužně vypracovaná bříška a co takový zpocený chlap. Mmmhhh…
Ahm, sorry, tak zpátky. Když jsem nastoupil na vejšku, našel jsem si s kámošem byt. Postupem času si ale našel holku a vystěhoval se, takže od té doby je to můj byt. Jinak jsem si ho i zařídil. Je to zkrátka pěkný, udržovaný byt mladého kluka.
„Tak, a tady je tvoje kancelář,“ řekne mi můj nadřízený Frederik Kunz. Jen se na něj v tichosti podívám a přikývnu. „Je možné, že tu Martin v šuplíkách ještě něco nechal, tak to když tak vyhoď,“ mávne lhostejně rukou. „Jinak si to zařiď, jak chceš.“
„Dobře, díky,“ pokývám s malým úsměvem hlavou.
„Fajn, tak až přijde šéf, zeptám se, co s tebou,“ oznámí mi.
„Ok, tak já si zatím vybalím věci,“ řeknu. On už jen pokývá hlavou a odejde.
„Hm…“ našpulím rty, založím si ruce v bok a rozhlédnu se. Je to tu celkem velký i pěkný. Až si to tu trochu vybavím, hned to bude vypadat líp. Pohodil jsem věci na stolek a svalil se do koženého křesla. Ještě chvíli jsem se kochal pohledem na svoji vlastní kancelář, až jsem si začal vybalovat nějaké věci, včetně antistresového míčku, a urovnávat si to tu. Pak jsem otevřel notebook a hodil si nohy na stůl. Času mám nejspíš ještě dost, než dorazí šéf. Co budu dělat do té doby, netuším. Možná bych mohl zavolat Patrickovi, jak se má a oznámit, že už jsem tady. Hm, to je dobrý nápad.
BILL
„Buď hodná, zlatíčko,“ usměju se na ni a pohladím ji po vláskách, které jí maličko upravím. „Odpoledne si tě vyzvednu a zajdeme na nějakou moc dobrou zmrzku, hm?“ chytnu ji za tu její drobnou ručičku.
„Tak jo,“ vycení na mě malé zoubky v úsměvu.
„Dobře, tak utíkej,“ dám jí ještě pusinku na čelo a popostrčím ji maličko.
„Mám tě moc ráda, tatínku,“ obejme mě ještě krátce a pak se rozběhne vesele pryč.
„A já tebe,“ dívám se za ní, dokud nezajde do třídy, kde už je i učitelka.
Tahle princezna je moje všechno. Sám pro sebe jsem se pousmál a poté už ze školky vyšel ven. Nasedl jsem do své Audi a rozjel se do práce. Byl jsem vlastníkem a taktéž ředitelem reklamní agentury, kterou jsem zdědil po otci. Na to, že mi bylo teprve – nebo vlastně už – 26 let, jsem žil docela ustáleným životem. Měl jsem rodinu, manželku a dítě, vedl jsem velice známou a perspektivní firmu a byl jsem finančně zajištěný. Ovšem to není vše, co člověk k životu potřebuje a co ho dělá šťastným. Mým největším štěstím byla má čtyřletá dcera Nicole, ano, ta princeznička, kterou jsem ráno vozil do školky a sliboval jí hory doly na odpoledne.
Jakmile jsem zaparkoval na svém místě na parkovišti před prací, vzal jsem si ze zadních sedadel tašku a vystoupil. Zamkl jsem auto a upravil si trošku sáčko. Potom jsem se už vydal na recepci, kde jsem mile pozdravil Ann. Byla tady, už když firmu vedl táta, nemohl si ji vynachválit a já taktéž. Stopnul jsem si výtah a vyjel do sedmého patra, kde jsem měl kancelář. Jakmile jsem prošel dlouhou chodbu, zašel jsem do své kanceláře, která byla propojená se sekretariátem.
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem Sandru.
„Dobrý den, mám vám připravit kávu, pane Trümpere?“ usmála se hned.
„Buďte tak hodná, prosím. Ahm, korespondenci mám připravenou?“ ujistím se.
„Ano, máte ji na stole a káva tam bude do pár minut také,“ řekla a hned zašla dozadu. Jen jsem sám pro sebe kývnul a zašel do své kanceláře. Odložil jsem si na křeslo tašku a poté se usadil ke stolu, kde jsem hned prohlédnul veškerou korespondenci. Nic důležitého to dnes naštěstí nebylo. Prohrabal jsem se potom několika papíry. Narazil jsem na smlouvu, která byla uzavřena minulý týden. Jednalo se o nějakého nového pracovníka, kterého měl mít na starost Frederik. Nic mi o tom neřekl, takže jsem se to rozhodl ihned řešit. Měl jsem rád pořádek a nějaký řád. Proto jsem se zvedl a rozešel se do jeho kanceláře.
Krátce jsem zaťukal a vešel, ale nikdo v kanceláři nebyl. Klasika. Já toho chlapa přetrhnu. Má tady už hodinu sedět a makat. Poté jsem ale zaslechl něčí hlas z vedlejší kanceláře u Frederika. Tak jsem tedy prošel kanceláří a nahlédl do dveří od vedlejší kanceláře, které byly otevřené. Seděl tam v křesle nějaký kluk. Nohy měl na stole, házel si s míčkem o zeď a s někým očividně telefonoval. Ahm, kdo to je a co to tu dělá?
„Ty vole, to jo. No on ten můj nadřízenej vypadá jak vyžraná žába s brejlema,“ začal se smát, aniž by si mě všiml. Podzvedl jsem obočí a opřel se o futra dveří. Jen jsem ho v tichosti sledoval a naslouchal mu.
„Jo, fakt. Ještě by mohl mít zelenou barvu,“ smál se dál. Nerad to říkám, ale má pravdu. Chvíli mlčel, jelikož mluvil ten druhý. „Šéfa jsem ještě neviděl, tak nevím, ale říkají, že je v cajku,“ řekl pak a znovu chytil míček do dlaně, kterým hodil o zeď. Pokýval jsem hlavou a našpulil trošku s úsměvem rty. A to mě ještě nezná. Abych mu nezatopil pod zadkem, když jsem tak v cajku.
„Hej, já nevim, prej nějakej Trümper. Zdědil to tu po fotrovi, ale je prej mladej, tak si myslim, že bude v pohodě. To ještě uvidím,“ zasmál se.
Drzý mladíček, to se musí nechat. „No, a co ta tvoje krůta? Furt pyskuje?“
„Ehhhm,“ odkašlal jsem si a přimhouřil mírně oči. Olíznul jsem si rty a narovnal se. Sice mám chuť vyprsknout smíchy, ale musím se krotit, když jsem ten pán šéf Trümper. To se ten kluk pootočil a pozvedl obočí.
„Hele, vole, počkej, je tu ňákej šmírák,“ řekne do telefonu a odendá ho. „Potřebujete něco, pane?“ Ohh, no to je síla. S tím si ještě asi užijeme. Jestli se tu udrží, bude to zázrak. Mám srandu rád, ale jestli bude tak drzý pořád, asi mu nacpu do pusy několik papírů.
„Těší mě, Trümper,“ usměju se na něj a překřížím si paže na hrudi. To jsem viděl, jak mu už úsměv opadl. Ah, to mě mrzí.
„To jako ten šéf, nebo je vás tu víc?“ řekne tišeji. Jo jasně, je nás tu asi patnáct.
„Ředitel firmy,“ brouknu klidně.
„Kurvadrát,“ zanadával a snažil se vyhrabat ze židle. „Teda do prdele, vlastně pardon. Au,“ bouchl se o stůl do nohy, a navíc si shodil na zem desky s papíry. Jen jsem si ho prohlížel a kousal se do rtu, abych se nesmál. Bylo vtipné dívat se na tohle drzé kuře.
„Vidím, že jste se s chodem firmy už seznámil.“
„Nooo, tak trochu,“ sebere si desky a poté se postaví. „Rád vás poznávám a… omlouvám se za své chování. Bylo opravdu… nevhodné,“ pokývá pokorně hlavou a semkne k sobě rty. Je mi ho až líto. Nechci, aby se tolik omlouval, ale je pravda, že tohle drzé bylo. Zhluboka jsem se nadechl a sjel si ho pohledem.
„I já vás rád poznávám,“ podám mu ruku. Váhavě obešel stůl, ale poté mi ruku jemně stiskl a podíval se mi do očí. „Bill Trümper,“ pousměju se a trošku mu ruku stisknu. Šlo mi hlavně o to, aby se mi představil i on.
„Tom Kaulitz,“ usměje se. Ještě chvíli mě za ruku držel, až k ní sklonil pohled a pomalu ji pustil. „Že neřeknete Kunzovi, jak jsem o něm mluvil? Když mně fakt připomíná žábu,“ šeptne s rošťáckým úsměvem, když na mě pohlédne zpod řas. Tiše jsem si poodkašlal a podíval se na něj. Koukám, že mu to jde, docela to se mnou umí nato, že mě zná pár minut.
„Pane Kaulitzi, já jsem nic o žábě neslyšel, vy snad ano?“ usměju se sladce. To se na mě hned zakřenil jako dítě.
„Co pro vás teda můžu udělat?“ nabídne se mi. Páni, ten je ale čilý.
„Hm, sehnat mi pana Kunze a složit tady ty papíry s deskami,“ usměju se.
„Já bych vám ho sehnal rád,“ začal hned sbírat ty papíry. „Jenomže on mi jen řekl, že počkáme, až přijdete, abyste mi dal nějakou práci a pak vyfičel pryč. Ani to tu neznám, tak nevím, kde ho hledat, víte,“ srovnal rychle papíry, přičemž se na mě krátce podíval a poté je položil na stůl. Ten chlap by si zasloužil nejen snížit plat, ale snad i vyhodit. V poslední době to tu pěkně fláká a ještě si dovoluje házet práci na ostatní. Bože, ten kluk je tu dneska prvně a on hned…
„Tohle vám řekl? No výborně, to si s ním rád promluvím,“ přikývnu a dám si ruce v bok. „Dát vám práci, to není lehké. Rád bych viděl, jaké máte zatím pracovní zkušenosti, nebo jestli je tohle vaše první pracoviště? Prošel si s vámi pan Kunz firmu, vysvětlil vám vaši pracovní náplň?“ zeptám se ho vlídně.
„Zrovna jsem dokončil Vyšší odbornou školu reklamní tvorby, takže je to moje první zkušenost,“ řekne hned. „Prý firmu projdeme dýl, protože to dnes údajně nebudu potřebovat a moje pracovní náplň je Kunzův asistent. Prý udělám, co řekne,“ pokrčí nevědoucně rameny, čímž mi odpoví na všechny mé dotazy. Očividně má dobrou paměť.
Hm, šikovnej. To se mi líbí. Podzvedl jsem užasle obočí a usmál se.
„Výborně, děkuju,“ brouknu a olíznu si rty. „Každopádně si s panem Kunzem promluvím. Jakmile byste ho zastihl, pošlete ho rovnou ke mně, prosím. A co se týče vás,“ opřu se o futra, abych nebyl tak křečovitý, „práci pro vás mám, jen drobnost týkající se korespondence.“
„Hm,“ semkne k sobě rty, přičemž si mě celého prohlédne. „Dobře.“
„Potom si promyslím, co s vámi udělám,“ brouknu a odpíchnu se od futer.
„Dobře,“ kývne.
„Pojďte tedy se mnou,“ usměju se a poté se s ním rozejdu do mé kanceláře. Pozavírali jsme za sebou dveře a vydali se chodbou až ke mně.
„Máte tam tu kávu, pane Trümpere,“ vyhrkne hned Sandra, když vejdu do sekretariátu.
„Děkuju,“ brouknu a zavedu ho k sobě do kanceláře. Je občas až otravná. Beze slov vešel, zavřel za sebou a zůstal stát u dveří.
„Posaďte se,“ pokynu rukou ke koženému křeslu a usměju se. Posadil jsem se za svůj pracovní stůl a dal stranou nějaké papíry.
„A cože to tu budu dělat?“ plácne sebou do křesla, přičemž se na něm zatočí. To je teda číslo. Věřím tomu, že s ním bude ještě sranda. Pro dnešek ho ale nechám být.
„Mm, trošku jsem změnil plány,“ pomlasknu si a najedu si do notebooku. „Jak koukám, registrovaný tu už jste, od dnešního dne vám bude běžet už platební lhůta, vše je v pořádku. Myslím, že dnešní den pro vás už byl velmi vyčerpávající, proto vám dávám pro dnešek volno,“ odvrátím od notebooku pohled a podívám se na něj.
„Jo, a nejvíc mě vyčerpalo házení míčkem do zdi,“ zasměje se, ale ani se nehne. Jestli ho takhle ještě ale načapu, tak něco uvidí.
„Tomu věřím, ale myslím si, že horlivé vyprávění o žabákovi bylo ještě více vyčerpávající,“ pokývám hlavou s úsměvem. Nad tím se jen zasmál a dál seděl.
„No, takže pane Kaulitzi,“ zvednu se ze židle, „budu se na vás zítra těšit. Doufám, že se vám u nás bude líbit.“ Nač bych ho tu držel, dnes je stejně v háji, když tu Kunz není.
„Tak to počkat,“ zastaví mě zamračeně. „To mám jít jako vážně domů?“
„Ano, běžte domů načerpat síly na následující den,“ usměju se. Povytáhnul obočí, ale po chvíli jen zakroutil hlavou a zvednul se. Nelíbí se mu to snad?
„Fajn, tak nashle,“ rozešel se pryč.
„Nashledanou,“ usměju se jen a posadím se.
„Tohle je divná firma,“ zaslechl jsem ho ještě, než za sebou zavřel zvenku dveře. Já ti dám divnou firmu. Bude se z tebe ještě kouřit, jak budeš pracovat, hošánku.
„Nezdá se vám něco v cajku?“ použiju schválně dost nahlas jeho slova. Nic se neozvalo. Jen jsem si odfrknul a sám pro sebe se usmál.
Myslím, že s tímhle mládětem to bude ještě zajímavé. Přestal jsem se už věnovat tomuhle drzému človíčkovi a začal pracovat.
autor: Mischy & Turmawenne
betaread: J. :o)
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Strašně moc mě překvapilo, že má Bil dítě i manželku 🙂 Na tohle moc nejsem zvyklá, ale myslím, že si zvyknu 🙂 Jen je to pro mě vážně novinka 🙂 Ale děti v povídkách miluju, tak se na tu Billovu malou holčičku těším 🙂
No ale Tom 😀 😀 Já jsem se musela děsně smát, když jej Bill poslouchal jak telefonuje 😀 Nejen ty jeho kecy 😀 😀 Ale ještě jak tam ležel rozvalený a Bill jej poslouchal 😀 prostě paráda 😀
Moc se těším na další díl!!!! 🙂
Ženatý Bill? A tá jeho ženská ešte žije? Lebo sa mi zdalo akoby to bolo v minulom čase, alebo som to blbo pochopila? Dieťa mi až tak nevadí, ale ženskej by sa mal zbaviť čím skôr. Tom je poriadne číslo, som zvedavá ako sa mu Bill "pomstí".
[2]: Zuzanko, ano, manželka Billa je stále naživu. Nejspíš jsi to jen špatně pochopila 🙂 nic se ovšem neděje 🙂
No tak ženatý Bill s dieťaťom ma veľmi prekvapil a musím súhlasiť so Zuzanou, že dieťa mi nevadí, ale ženy by sa mal čo najskôr zbaviť (som zákerná, no čo :D). A Tom.. k tomu nemám slov.. je to teda fakt poriadne číslo… už sa teším na jeho účinkovanie v tej firme 🙂
Ou 😀 no vypadá to opravdu zajímavě :D..tedy Bill má ženu a dítě..hmm..s tím budou ještě potíže 😀 a Tom..bože to je kvítko..no jo…teprve vyšel vysokou..ale..jestli si bude zahrávat s ohněm..nevím nevím jak dlouho mu to Bill bude tolerovat :D..už se těším na pokračování :))
WOW!!!! Tak konečně se i jí zapojuji do téhle povídky, kterou jste holky, poslaly 🙂
Abych byla upřímná, tak jsem Januli už otravovala s tím, jestli jste už něco poslaly, ale tohle se mi opravdu hodně líbí už od prvního dílu :-)) Opravdu 🙂 Zajímavý nápad, jsem na to hodně zvědavá !!! :-))
Tak se kluci seznámili.Ten telefonat bodoval.