Byl si téměř jistý, že sní. Nepřirozené ticho, které se kolem něj rozlévalo, bylo až moc neskutečné na to, aby bylo opravdové. I když byl téměř přesvědčený, že je to sen, stejně se nemohl zbavit strachu, který mu stahoval žaludek.
Rozhlížel se kolem sebe a po zádech mu přejel mráz. Kolem něj nikdo nebyl. Byl tady docela sám, a to mu nahánělo ještě větší hrůzu. Na place
vždycky někdo byl. Nezáleželo na tom, jestli bylo poledne nebo tři hodiny v noci, vždycky tady byl alespoň někdo.Nervózně se otočil, když za sebou uslyšel šramot. Viděl stín, jak se mihnul přes zeď protější budovy, ale nedokázal říct, jestli to byl nějaký člověk nebo jen zatoulané zvíře.
Bill se vzbudil zpocený a lapající po dechu. Tlumeně vykřikl, když na něj ze tmy zíraly Danovy oči, než si uvědomil, že je to ve skutečnosti Anisova rozepsalá tvář, která se před ním objevila. Byl zmatený, protože čekal, že to bude Tomova tvář, kterou uvidí, a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je a proč. Z nějakého důvodu ho najednou zamrzelo, že vedle něj není Tom, aby ho utěšil.
„Hej, jsi v pohodě?“ natáhl k němu Anis ruku a stiskl mu jemně rameno.
Zamířil po schodech dolů do kuchyně, kde se opravdu trochu napil, ale bylo to spíš jen proto, že nevěděl, co dělat. Nechtělo se mu jít zpátky nahoru za Anisem. Najednou si nedokázal představit, že by si vedle něj měl zpátky lehnout. Ne, když ve skutečnosti chtěl, aby mohl ležet vedle někoho jiného. Vedle Toma.
Pokaždé, když myslel na bratra, cítil podivnou těžkost, která ho tlačila na prsou. Ale teď navíc cítil i hroznou potřebu mít ho u sebe. Byl si jistý, že Tom by přesně věděl, jak ho teď utěšit. Držel by ho tak dlouho, dokud by se Bill plně neuklidnil a pak by mu šeptal do ucha cokoli, jen aby ho rozptýlil. Necítil se provinile, že si přál, aby mohl být se svým bratrem. Nebylo přece nic špatného na tom, přát si bratrovu přítomnost, dokud zůstalo jen u toho.
Sedl si ke stolu a složil hlavu do dlaní. Ztěžka vydechl a snažil se zahnat ten děsivý obraz Danovy tváře, který mu vytanul před očima, jakmile je zavřel. Ale nemohl na to přestat myslet. Nemohl přestat myslet na Dana. Na to, že je mrtvý. A to jen proto, že byl závislý.
Ježiši, vždyť mu nebylo ani dvacet pět. Nikdy nepozná, jaké to je, mít rodinu. Nikdy nezestárne a nikdy neuvidí stárnout své děti. Nikdy nepozná, jaké to je, doopravdy žít. Stejně jako naprostá většina těch, kteří byli dnes za Billem pro svou dávku. Kolik z nich skončí jako Dan? Někde na podlaze veřejných záchodků s překvapeným výrazem na tváři, protože místo normálního nájezdu, který čekali, si pro ně přišla smrt. Protože už vyčerpali svůj příděl dávek, které jejich tělo dokázalo snést.
Bill frustrovaně praštil do stolu. Měl toho dost. Nechtěl myslet ani na Dana, ani na nikoho dalšího. Měl dost toho, jak se neustále kvůli něčemu, nebo někomu cítil provinile. Provinile, protože byl závislý. Provinile, protože ublížil svému bratrovi, ačkoli byl pořád přesvědčený, že odejít, bylo to nejlepší, co mohl udělat. Provinile, protože šířil to svinstvo ze strachu a vděčnosti k Anisovi.
Nechtěl být za to všechno zodpovědný. Chtěl být zase zodpovědný jen sám za sebe, protože to bylo o tolik snazší. Nevěděl, jak se s tím vším má vyrovnat. Nikdy nemusel – nemusel se vyrovnávat s tím, že by někomu ublížil, protože se staral jen o sebe. Jediný vztah, který udržoval, byl vztah k droze. A té ublížit nemohl. Tom mu pořád říkal, že se musí naučit řešit své problémy, ale nikdy mu neřekl jak. Bill nikdy věci neuměl řešit. Naučil se před problémy utíkat, ne jim čelit. Nikdo mu neukázal jak. Nechtěl se rýpat v niterných záležitostech, protože to bolelo. A on nechtěl trpět. Jediné, co chtěl, bylo, přestat se starat.
Vstal od stolu, aby se ještě napil a nohou zavadil o tašku s heroinem, která byla nachystaná na zítřek pod stolem. Než si stačil uvědomit, co dělá, natáhl se k ní a položil ji nahoru na stůl. Chvíli se na ni jen díval a kousal si ret, než roztřesenými prsty rozepnul zip. Nebyl si jistý, co chce udělat, ale věděl, že jen nepatrné množství z toho, co bylo v té tašce, by mu pomohlo zapomenout. Už žádné přemítání nad tím, jestli to, co dělá, je správné. Už žádné stýskání si po bratrovi. Už žádná nejistota ohledně toho, co se dělo mezi ním a Anisem. S ničím z toho by se nemusel potýkat. Byl téměř přesvědčený, že by se mu podařilo do toho nespadnout znova.
„Bille.“ Malý balíček mu vypadl z prstů, když se za ním ozval Arabův hlas. „Co to děláš?“
Bylo možné, aby to, co Anis říkal, byla pravda? Opravdu mu věřil? Protože v této chvíli Bill nevěřil sám sobě. Jediný, kdo doopravdy vždycky věřil, že to zvládne, byl Tom. Tom o něm nikdy nepochyboval, i když to někdy nešlo nejlépe.
„Co kdybychom si šli ještě lehnout?“ zeptal se Anis po chvíli ticha.
Ukázalo se, že Tom nemůže zůstat sedět na gauči po zbytek svého život, i když to bylo to jediné, co chtěl. Pořád měl práci, kterou si nemohl dovolit ztratit, pokud nechtěl ztratit dům. I když byl přesvědčený, že se svět musí zastavit, když u něj nebyl Bill, nezdálo se, že by o tom byl přesvědčený i řečený svět. Pořád kolem něj fungoval a nebral ohled na jeho zlomené srdce. Na jednu stranu za to byl Tom vděčný. Nechtěl takhle skončit. Utopený v žalu a sebelítosti, i když se zdálo, že najednou není schopný cítit nic jiného.
A tak každé ráno vstal a dělal, co bylo třeba. Ale nic z toho najednou nebylo důležité. Jak by mohlo být, když jediná důležitá věc v jeho životě byla pryč? A ačkoli pořád čekal, že se každou chvíli otevřou dveře a jeho bratr se vrátí domů, pomalu začal ztrácet naději. Pomalu se začal smiřovat se skutečností, že Bill se nevrátí. Nebo alespoň ne v dohledné době. A pokud se vrátí potom? Nevěděl, jestli budou ještě někdy schopni spolu jakkoli fungovat. Tyhle myšlenky Toma vždycky nechávaly otupělého a prázdného, jako by mu někdo ukradl jeho duši a nic v něm nezbylo.
Nejhorší na tom všem bylo, že neměl tušení, jak se Billovi daří. A to ho dělalo šíleným. Nutil se příliš nad tím nepřemýšlet, protože když si představil, co všechno se mohlo stát od chvíle, kdy odešel, zapomínal dýchat. Doufal jen, že se s bratrem už dostali dost daleko na to, aby se zase nevrátil k heroinu. A taky doufal, že se jejich otec opravdu změnil a neodváží se Billovi zkřivit vlásek. Protože jestli ano…
„Jak ses vlastně dostal k heroinu?“ zeptal se ho Anis zvědavě a potáhl si z cigarety. „Jsi tak mladý,“ vydechl kouř a podal cigaretu Billovi. Byli usazení zpátky v Anisově ložnici a Bill zamyšleně dloubal do peřiny.
„Hm?“ zvedl překvapeně hlavu, když Arab prolomil ticho, které mezi nimi panovalo. Vzal si od něj cigaretu a chvíli jen kouřil. Nebyl si jistý, jestli se mu o tom chtělo mluvit. Ale možná mu opravdu může pomoci, když si s někým popovídá. Koneckonců Anis dokázal pochopit, jaké to je. Protože si prošel tím samým. A co mohl ztratit? Tak jako tak už se několikrát přesvědčil, že když o věcech nebude mluvit, nezmizí.
„Nejsem zase tak mladý. Možná v porovnání s tebou,“ ušklíbl se a Arab se na něj zazubil. Vzápětí ale zase oba zvážněli. Bill sklopil hlavu a zavrtal pohled zpátky do světlého povlečení.
„Asi jsem hledal únik,“ hlesl potichu po další chvíli mlčení, kdy si Anis myslel, že už neodpoví. „Není to to, co od heroinu chtějí všichni?“ vzhlédl k Anisovi, a vzápětí pohled zase sklopil. „Zneužíval mě otec,“ trhl rameny, jako by ta slova ze sebe chtěl setřást.
„Když to pořád pokračovalo, nevěděl jsem, co mám dělat. Nemohl jsem to říct, prostě to nešlo. Protože by to zničilo úplně všechno.“
„Pořád si říkám, že to všechno mohlo být jinak,“ vzhlédl zpátky k Anisovi a smutně se na něj usmál. „Možná, kdybych nevypadal tak, jak vypadám, tak by ho to ani nenapadlo. A možná, kdybych opravdu chtěl, tak jsem nemusel skončit u heroinu, kdybych…“
„Máš pravdu,“ přikývnul Anis pomalu. „To, že jsi začal s heroinem, bylo tvé rozhodnutí. Nemusel jsi skončit u drog. Ale není to tak, že bys měl úplně na vybranou. Utrpení dělá s lidmi různé věci. Každý se s tím vyrovnává jinak. Někdy je těžké některým věcem čelit. Ale Bille, podívej se na mě,“ zatřásl s ním, až se mu mladík znovu zadíval do očí. „To, co udělal tvůj otec – měl stejně jako ty právo se rozhodnout. A pokud se rozhodl pro tohle, bylo to jeho rozhodnutí a jeho zodpovědnost. Ne tvoje vina. Ne tvoje vina.“
Bill si neuvědomoval, jak moc to potřeboval slyšet, dokud ta slova nevyšla z Anisových úst. Pomohlo mu to podívat se na to z jiného úhlu. Nebylo to tak, že by najednou byl smířený s tím, co se stalo. Ale najednou bylo o malinko lehčí s tím žít. Najednou bylo o malinko lehčí žít sám se sebou.
„Děkuju,“ zašeptal Bill. „Děkuju, že to pro mě děláš. Asi jsem si opravdu potřeboval s někým promluvit.“
Tom si povzdechnul a rukou si protřel unavené oči. Bylo teprve deset večer a on se cítil, jako by byl vzhůru minimálně dvacet hodin. Pravda byla, že toho v poslední době moc nenaspal, ale i tak. Zazíval a protáhl se, až mu křuplo v zádech. Dneska už moc práce stejně neudělá. Vypnul počítač a sešel dolů do kuchyně. Ušklíbl se nad nepořádkem, který tam byl, ale nedokázal se přimět k tomu, aby tam uklidil. Už tak stačilo, že se každé ráno přinutil vstát z postele – víc po něm nikdo chtít nemohl. Ne, dokud pořád truchlil.
Vzal si něco k jídlu, nepříliš zaujatý tím, co to bylo, protože mu to stejně bylo jedno, a zamířil do obývacího pokoje. Zrovna, když se chtěl usadit na gauč, ozval se zvonek. Srdce mu vynechalo úder, jak překvapeně nadskočil nad tím zvukem.
Byl to-?Dlaně se mu potily a najednou se mu těžce dýchalo.
Opravdu se vrátil?
Zamířil pomalu ke dveřím a měl pocit, že omdlí nebo se pozvrací. Možná oboje.
„Patriku. Co tady děláš?“Všechno to napětí, které ještě před chvílí cítil, bylo pryč a nezbylo nic než otupělost.
„Proč mi nezvedáš telefon?“ zamračil se na něj Patrik, když došli do obýváku.
„Co to tady tak smrdí?“ zašklebil se Patrik a rozhlédl se kolem sebe. „Chlape, kdys tady naposledy uklízel?“ zamával si rukou před obličejem, aby ten smrad odehnal.
„Tome,“ Patrik si sedl do protějšího křesla a zkoumavě si jej prohlížel. „Kde je Bill?“Nevěděl, proč se ho ptal na jeho bratra, ale výraz, který přeběhl po Tomově tváři, když zmínil jeho jméno, ho přesvědčil, že to on může za jeho podivné chování. Patrik znal Toma už dlouho. Znal jeho přecitlivělost na své dvojče. Taky věděl o Billově závislosti. Tom se mu svěřil po té rodinné tragédii. Moc dobře si pamatoval tu dobu, po smrti jejich matky a připadalo mu, jako by se díval na Toma z té doby. Ten stejný nezájem o všechno okolo. Ta stejná nedůtklivost, když někdo zmínil jméno jeho bratra.
Když je potkal pár týdnů zpátky v tom baru, byl překvapený, že je vidí spolu. Naposledy, co si pamatoval, byl Tom pořád na bratra naštvaný, a hlavně nevěděl, kde Bill je. Ale byl za svého přítele rád, že to spolu vyřešili, protože věděl, že to Toma užíralo, i když o tom nechtěl nikdy mluvit.
„Tome, řekni mi, co se stalo.“ Nechtěl strkat nos do věcí, do kterých mu nic nebylo, ale Tom vypadal, že by si doopravdy potřeboval s někým promluvit.
„Není to tak, že bych to zvládal bez mrknutí oka,“ zakroutil Anis hlavou. „I teď po několika letech je to pořád těžké. Jen… jen si musíš pamatovat, proč jsi přestal. A nikdy na to nezapomenout. Ať už jsi přestal z jakéhokoli důvodu, nikdy na to nesmíš zapomenout, Bille.“
Anis se mu podíval tvrdě do očí a chvíli to vypadalo, že mu neodpoví. Ale po další minutě ticha, kdy Bill málem mohl vidět do jeho hlavy, jak zuřivě přemýšlí, jestli se mu svěří nebo ne, Anis nakonec začal vyprávět.
„Byla tady jedna žena,“ začal zamyšleně a v jeho očích se zračil nepřítomný výraz. „Janine,“ vydechl její jméno a Billovi to znělo podobně, jako když jeho jméno vyslovoval Tom.
„Co se stalo s Janine?“ zeptal se Bill měkce, když Anis nepokračoval.
autor: Lisa
Billa aj Toma mi je ľúto.
Som rada, že Anis je taký aký je vyzerá to tak, že nakoniec Billovy pomôže.
Dúfam, že Bill sa ozve Tomovy obaja to potrebujú.
Je dobře že Bill potkal Anise a Tom že má Patrika přála bych si aby se Bill z toho dostal.
Jsi fakt skvělá !!!! ♥
Ďakujem za kapitolu. Je plná emćií. Ako celá poviedka. Je ťažké čítať tieto riadky , pretože keď si odmyslím fan dom, tak je to až príliš skutočná a krutá téma. Veľmi dúfam, že teraz, keď si Bill uvedomuje, že Toma potrebuje, pôjde ho aspoň navštíviť. Veď musí vedieť ako jeho bráško trpí. Môže mu vysvetliť, že ho nechce ako milenca, Tom by to pochopil. Len keby mu dal vedieť, že je relatívne v poriadku.
Lisa dúfam že už nenecháš Toma trápiť a privedieš zazvoniť k jeho dverám toho,kto mu dá zasa chuť žiť,aj keď viem že je to skoro nemožné aby nám niekto zvonku pomohol,ak si nepomôžeme sami a nenájdeme v sebe pokoj.
Tým že Bill myslí na Toma si mi urobila radosť,pretože som sa bála že ho odpísal úplne a že uplynie veľa času kým ho znovu pustí do svojho života,ale verím že sa blížime k ich stretnutiu.Som šťastná že píšeš a že nás obohacuješ o takéto príbehy,vďaka..
No ty kráso! Jsem tak dojaká, když Anis vyprávěl o tom miminku… jemi ho hrozně líto a Billa taky!!! Musí jít za Tomem.. potřebují si toho tolik říct! Doufám, že jeho příběh bude mít dobrý konec… když od puberty byl znásilňován a následně se stal závislým… každý má právo na kousek štěstí v životě.. a já věřím, že to štěstí najde v tomovi, jestli nebude slepý!!!:3 Doufám, že další díl tu bude aspoň do měsíce ._. 😀 asi je to fakrt těžký.. ale přesto se na něj těším 😉
Bill si prochází těžkým údobím, které zcela jasně provází nezbytná sobecká sebestřednost. Je škoda, že pravdu o nás samých, prezentovanou těmi, kteří nás milují, nechceme slyšet a teprve, až ji nám řekne někdo cizí, se kterým ale máme nějaký styčný bod, jsme ochotni naslouchat. Trochu mě žere, že z dealera drog Bushida se pomalu stává hrdina a těm, co se opravdu sebeobětovali, zůstali jen oči pro pláč. No jo, to je holt život.
Děkuji za ty pasáže s Tomem, moc mi totiž jeho přítomnost chybí.
To, že Bill Toma vpodstatě odřezává od svého života a snaží se ho vést po svém, je Billův vnitřní boj a vlastní volba. To, že si myslí, že jeho odchod bylo to nejlepší, co mohl udělat, to je taky jen jeho věc, ovšem, že ho za tu celou dobu ani jednou nenapadlo zvednout telefon a poslat aspoň jednu jedinou pitomou sms-ku a dát tak vědět tmu, co se může zbláznit strachem o Billa, že žije a že je v pořádku, to mi teda hlava nebere. Je vidět, že bratrovi na Billovi záleží podstatně víc, než Billovi na Tomovi. Jinak moc krásná kapitola, i když bolavá.
Děkuji mnohokrát za Vaše komentáře 🙂
Vím, že jsem jakožto autor nespolehlivá a zasloužím si tak akorát drátem do oka, ale je opravdu hezké dostat nějakou zpětnou vazbu, která člověku řekne, co si ostatní o tom všem vlastně myslí. Občas mě překvapuje rozdílný pohled na věc, který máte, protože jsem strašně determinovaná tím, jak to celé vidím já a je strašně úžasné, že mi napíšete svůj názor.
Každopádně to vypadá, že se blížíme do poslední třetiny příběhu a pokud nebudu mít zase výpadek, tak už to snad nebude dlouho trvat a dovíte se, jak že to s dvojčaty všechno dopadne.
[1]: Děkuju za komentář. Anis je vážně skoro jako Matka Tereza, že?:D
[2]: Každý někoho potřebuje, jen co je pravda. Těžko říct, kam Bill momentálně směřuje. Snad si to chlapec nepodělá.
[3]: Děkuji, děkuji. Většinou to o sobě vím, ale občas pochybuju 😀
[4]: Zvláště ty, Zuzanko – nemáš zač 🙂 Máš pravdu, drogy samy o sobě tvoří silné příběhy. Přijde mi absurdní, že čím déle píšu tuhle povídku, tím častěji se s tímhle prostředím musím potýkat. Ne zrovna příjemná věc, abych byla upřímná.
[5]:Já přece nikdy nikoho netrápím 😀 To bych neudělala. Každopádně nemyslím, že jsou už připravení na to, aby mohli jeden druhému čelit. Ale máš pravdu – už se k tomu pomalu blížíme.
[6]: Děkuju moc 🙂 Budu se snažit, ať je příští díl co nejdříve, i když to teď začíná být ve škole zase nepříjemné 😀 Snad se s tím poperu co nejlépe a nejrychleji.
[7]: Děkuji za Tě, Modrozelenko.
Bill se musí ještě hodně naučit – a jednou z věcí je naučit se, jaké to vlastně je, starat se i o někoho jiného než o sebe. Co si budeme povídat, dneska už to umí jen málo lidí. Chlapec si ještě nesrovnal hodnoty, takže bere, co se nabízí. Otázkou je, nakolik je jeho počínání moudré.