Tisíc a jeden příběh 5.

autor: Saline A.

Příběh 21. – Ráj na zemi v absolutní pustině

Když Anis říkal, že chata je obklopená lesy, tak nelhal. Sice se nacházela na mýtině, kam si pro potravu chodila zvířata snad z celého okolí, ale byli jsme obklopeni lesem ze všech stran. I přes můj odpor k přírodě jsem byl nadšený, sledování srn a jelenů během večerního šálku čaje se rychle stalo mojí oblíbenou činností, zatímco Anis mě u toho fotil.

Na pohled drsný rapper byl totiž skrytým milovníkem focení. Stál jsem oněmělý šokem, když přede mnou rozbaloval tašku plnou náčiní, včetně dvou fotoaparátů – zrcadlovky a polaroidu, který používal nejčastěji. Zpočátku jsem se zdráhal a bránil se mu, ale brzy mi došlo, že to nemá cenu a podvolil se mu. Nakonec bylo docela příjemné nechat se fotit s vědomím, že to hned další den nebude na titulkách všech novin.

Anis mě fotil snad všude, i když nutno přiznat, že míst moc nebylo – chata byla překvapivě maličká; jedna ložnice, skromná koupelna a obývák spojený s kuchyní. Jedinou značkou luxusu byl venkovní vyhřívaný bazén, ale jinak to byla úplně obyčejná chata. Byl jsem za to nicméně vděčný, trochu mi to připomnělo, odkud pocházím, a kam se můžu vrátit, pokud nebudu opatrný.

Co se času stráveného s Anisem týče, prožíval jsem jedny z nejšťastnějších chvil svého života. Ačkoliv jsem po cestě nabýval pochybností, že moje rozhodnutí je špatné, po příjezdu se všechno změnilo. I přes společné lůžko jsme oba hodili starosti za hlavu a chovali se k sobě jako dobří přátelé. Hodně důvěrní přátelé, kteří se k sobě noc co noc mačkali v jediné titěrné posteli. Tedy, alespoň jsem se snažil přimět se myslet si, že je titěrná, protože ve skutečnosti byla tak velká, že by se tam vešli další dva lidé. Já si tím ale omlouval chvíle, kdy jsem se přisouval k Anisovi a tulil se k jeho hrudi.

„Nechceš jít dovnitř? Rozdělal jsem oheň v krbu a uvařil večeři,“ přiložil mi Anis jemně dlaň na rameno. S úsměvem jsem k němu vzhlédl od dvou nesmělých srn, které přišly ke krmelci, a přitakal. Ačkoliv se měsíc přehoupnul do června, večery byly stále chladné a Anis věděl, jak moc zbožňuju krby – byly moje slabost. „Netěš se na nic mistrovského, jen trocha orestované zeleniny s bramborem, na vaření byla expert vždycky mamka,“ zazubil se.

„Jsi hloupý. Moc dobře víš, že dám přednost téhle jednoduché večeři před tříchodovým menu,“ pobaveně jsem mu dloubnul do boku po cestě do kuchyně. Tuplem, když k tomu máš to výborné červené víno,“ oči se mi okamžitě rozzářily nadšením, když ho skutečně spatřily na maličkém stolku.

„Snažím se,“ pokrčil jednoduše rameny, zatímco se usazoval na gauč. „Jo a později dávají film Prázdniny. Mluvila o tom mamka, prý je to dobrá komedie, tak bychom si to mohli pustit, co říkáš?“ tázavě ke mně vzhlédl.

V zamyšlení jsem si stáhnul deku z ramen, a usazujíc se k němu, jsem nakonec souhlasně přikývl. „Proč ne? Může to být fajn.“

°°°

Nebylo to fajn. Bylo to úplně všechno, jen ne fajn. Ačkoliv tam bylo pár vtipných scén, já většinu filmu profňukal zabalený v dece a schoulený u Anise. Tolik jsem se ztotožňoval s příběhem jedné z hrdinek, té zoufalejší, že jsem prostě nemohl přestat brečet. „Už nikdy si nepustím nic, co doporučila Luise, to je hrozný!“

„Ale není, jen to moc prožíváš,“ pobaveně mi prohrábnul vlasy. „Byl to jen film, nic skutečného, tak přestaň brečet,“ jemně mi prsty utíral stále kanoucí slzy. Jen jsem mlčky zavřel oči a zabořil mu hlavu ke krku, mezi prsty drtíc jeho tričko. Co by asi dělal, kdyby věděl, že taky prožívám neopětovanou lásku, a že jde právě o něj? Nejspíš by ode mě dal ruce pryč a utekl hodně daleko. Anis nebyl gay. „Poslyš, co se ti vlastně zdálo první noc u nás doma?“

„O moři, byl jsem tam na dovolené,“ zalhal jsem pohotově. Nikdy se nesměl dozvědět, že se mi zdálo o nás dvou a o tom, že jsme tvořili pár…

„Víš, občas, ne moc často, jsi opravdu mizerný lhář,“ zasmál se tiše. „Ale to nevadí, asi k tomu máš důvod, takže to z tebe nebudu dolovat. Nicméně, moře není vůbec nic nesplnitelného, možná bychom tam na konci turistické sezóny mohli zajet, hm?“

Zbožňoval jsem tuhle Anisovu schopnost – perfektně zamluvit nějaké téma, pokud si všiml, že se necítím úplně příjemně. Vděčně jsem se víc uvelebil na jeho rameni, s úsměvem přikyvujíc. „Jo, to zní fajn. Rád bych zkusil nějakou novou destinaci; ostrov, kde jsem ještě nikdy nebyl. Rád objevuju nepoznané.“

„Dobrý nápad. Sedneme nad mapu a ukážeme si prstem,“ nadšeně přitakal, úplně se oživujíc začínajícím plánováním. „Rád bych prozkoumal další části Malediv. A nebo třeba Honolulu, tam to musí být zatraceně skvělý!“

Pobaveně jsem k němu vzhlédl a jemně přitiskl rty na jeho tvář. „Nějakou příjemnou dovolenou si naplánujeme, ano? Zasloužíš si pořádný odpočinek, větší než tady.“

„Ani nevíš, jak mi pomáhá i tohle,“ s drobným úsměvem přiložil dlaň na mou tvář a palcem mě pohladil. Nejistě jsem se opřel dlaní o jeho hrudník. „Jsem rád, že jsi jel se mnou, opravdu si toho vážím. Tvé důvěry ve mně.“

„Veškerou důvěru sis zasloužil, Anisi. Nevěřil bych ti, kdybys mi nedokázal, že můžu. A už teď vím, že ty mě nikdy vědomě nezklameš ani mi neublížíš,“ mumlal jsem tiše, možná až moc. Přišlo mi, že kdybych mluvil jen o trochu hlasitěji, zkazil bych ten krásný okamžik, který se mezi mnou a Anisem odehrával.

Mlčky se na mě díval, s dlaní stále přiloženou na mé tváři, zatímco na rty se mu vkrádal něžný úsměv. Nervózně jsem mezi prsty promnul jeho tričko. Proč nic neříkal? Vzápětí jsem pochopil proč. Opatrně se ke mně přibližoval, aby mě nevyděsil, ale já stejně panikařil. Opravdu se mě chystal políbit? Byl jsem vyděšený k smrti, ale ani to mě nepřimělo k tomu, abych ucukl. Namísto toho jsem v poslední vteřině, kterou mi Anis poskytoval pro útěk, pevněji sevřel jeho tričko mezi svými prsty a zrušil tu vzdálenost mezi námi.

Konečně jsem cítil chuť těch rtů, o kterých se mi tolikrát zdálo. Směl jsem se dotýkat těch dvou sametově hebkých polštářků, které tak neuvěřitelně jemně a mučivě pomalu laskaly mé rty. Přál jsem si, aby tahle chvíle trvala věčně, ale skončila téměř vzápětí.

Panika mě zasáhla plnou silou. Zadrhl se mi dech, srdce rozbušilo snad tisíckrát rychleji. Prudce jsem se od Anise odtrhl. V očích se mu zračilo nefalšované zmatení, ale já mu nechtěl nic vysvětlovat, protože on to taky neudělal. Jen jsem bez rozmýšlení vzal nohy na ramena.

Nevnímal jsem Anisovy prosby o návrat. Utíkal jsem, co mi síly stačily, nedbajíc na to, že jsem v samém spěchu zapomněl na boty. Toužil jsem utéct co nejdál od Anise – toho muže, který mě tak dokonale zmátl.

Zastavil jsem se až v hlubokém lese, když mi nohy tepaly silnou bolestí po celé cestě, kdy mi nejrůznější klacíky rozdíraly pokožku. Nohy mě bolely, točila se mi hlava a hystericky jsem plakal, zatímco se do mě dávala zima. Byl jsem vyděšený náhlou změnou situace.

Nebylo pochyb, že Anis celou dobu věděl o tom, co se ve mně odehrávalo. Věděl to, ale stejně mi nic neřekl, žádná slova útěchy nebo odmítnutí. Proč celou dobu nic nedělal, když teď udělal tu nejvíc šokující věc, kterou mohl udělat? A proč mě kruci vůbec líbal? S dalším hrdelním vzlyknutím jsem se stočil do klubíčka a zabořil hlavu ke kolenům. K vyděšenosti z Anisova činu se přidal i strach z neznámého prostředí a skutečnost, že nohy mě bolely čím dál víc.

°°°

Probudila mě ostrá bolest v oblasti chodidel. S výkřikem jsem sebou prudce škubnul, okamžitě pátrajíc po původu té bolesti. Byl to Anis. V ruce držel vatový polštářek, zjevně napuštěný nějakou desinfekcí, a čistil mi otevřené rány. Nemusel jsem se na něj ani dívat, abych poznal, že je zklamaný.

„Omlouvám se,“ zašeptal jsem provinile a odvrátil od něj pohled. Bylo pro mě snazší mluvit, když jsem neviděl do jeho očí. „Nevím, co se stalo, najednou jsem zpanikařil, vůbec jsem nepřemýšlel, když jsem utíkal. Nechtěl jsem ti ublížit, já jen… Jsem hrozně zmatený, Anisi. Teprve nedávno jsem si připustil své city a smiřoval se s tím, že budeme jen přátelé a najednou… Prostě jsem se lekl, je to pro mě něco úplně nového.“

Slyšel jsem tiché klapnutí, jak Anis odložil lahvičku s čirou tekutinou, než se ozvalo šustění peřin a Anis se objevil vedle mě, jemně mi odhrnujíc vlasy z čela. „Neomlouvej se, Bille. Nemůžu tě soudit, nevím, co přesně se v tobě odehrává, můžu si to jen domýšlet. Ale mrzí mě, že jsi utekl a nepromluvil si o tom se mnou. Byl jsem k smrti vyděšený, když jsem tě v tom lese našel, klepajícího se zimou a s krvácejícíma nohama. Takže příště, až budeš mít podobný panický záchvat, dej mi nějaký signál nebo zalez do ložnice, ale už nikdy neutíkej, dobře?“

Souhlasně jsem přitakal, prsty přejíždějíc po jeho zápěstí. „Proč jsi mě políbil, Anisi?“

„Protože jsem chtěl,“ pokrčil rameny s úsměvem. „Moc jsem nad tím nepřemýšlel, prostě… Já nevím, Bille, těžko se to vysvětluje. Myslím ale, že je dost očividné, že pro tebe mám slabost – vidí to všichni, vyjma tebe samozřejmě. Ty totiž žiješ v představě, že nikomu nejsi dost dobrý. Vůbec si neuvědomuješ svojí krásu a jedinečnost. Chci říct… předtím jsi býval diva. A teď jsi Bill, objevující sebe samého, rozkošný svou nervozitou a nejistotou, stydlivostí. Zapomněl jsi na to, že jsi dech beroucí,“ jemně mi vískal vlasy.

„Děláš to zase,“ s ruměncem ve tvářích jsem mu zabořil hlavu ke krku. „Skládáš mi jeden kompliment za druhým, ze kterých mi buší srdce nezdravě rychle, a v hlavě se mi ozývají varovné signály vepsané matčinou výchovou. Jsem kazové zboží.“

„Jsi cokoliv, ale nikdy ne kazové zboží, Bille,“ káravě na mě kouknul. „Takovou myšlenku zapomeň, dobře? Zapomeň na matku, jen se snaž užívat si přítomnost.“

„A… budeš v té přítomnosti u mě?“ nejistě jsem zatahal prsty za šňůrku od jeho mikiny, pohledem se úspěšně vyhýbajíc tomu jeho.

„Klidně i v budoucnosti, pokud budeš chtít,“ s úsměvem mě políbil na čelo a pevně mě k sobě přitisknul. Se spokojeným výdechem jsem ho objal kolem pasu. Konečně jsem si dovolil zavřít oči, aniž bych se bál, že až je znovu otevřu, Anis bude pryč.

autor: Saline A.