The treasure from Germany 2.

Další dva dny už proběhly kupodivu relativně rychle a v klidu. Poté, co jsem se Kayově mamince omluvil a vysvětlil jí důvod mého výbuchu, mě s úsměvem uklidnila, že je to normální. V tu chvíli mě napadlo, jak obrovská škoda je, že jsme si nenašli nějakou svatební agentku, která by všechno zařídila za nás a mě ušetřila silných migrén a vzteklých výbuchů.

Když jsme se tam dostali, podle domluvy jsme se s Kayem rozdělili každý do svého pokoje, kde na nás čekali ti nejbližší. Ačkoliv jsem se těšil na mámu, až do obřadu jsem ji nechtěl vidět – další stresující faktory jsem vedle sebe nepotřeboval, a máma k nim rozhodně patřila. Její funkci tak nahradil Bill, se kterým jsem si v poslední době našel společnou řeč – možná kvůli té vzdálenosti mezi námi. Nicméně jakmile jsem ho spatřil, mým tělem se rozlilo uvolnění a nadšení, že vidím někoho mně tak blízkého, že jsem se mu vrhl kolem krku a neubránil se pár vděčným slzám.

„Ale jo, je, já jen…“ s povzdechem jsem si sedl do křesla a rozhlédl se po místnosti. Byl to krásný salónek v neméně krásném hotelu kousek od pláže, můj oblek byl vyžehlený a vystavený vedle zrcadla, ve kterém jsem viděl svůj nešťastný vzhled. „Jen toho na mě bylo moc. Nikdy bych si nedokázal představit, kolik je toho kolem svatby potřeba zařídit, dokud jsme to všechno nemuseli udělat. Tuplem dneska ráno ještě byly nějaké problémy a já čekám, kdy se přiřítí další.“

„Tak se okamžitě na všechny starosti vykašli, Tome,“ s úsměvem přede mě přikleknul, „tohle je váš den a ty nesmíš ničemu dovolit, aby tě to stresovalo, dobře? Máš se bavit, radovat se z toho, že si bereš toho ňoumu,“ pobaveně do mě šťouchnul, „a neřešit kraviny, jako že vám přivezli vanilkový dort místo kokosového.“

„Oni přivezli vanilkový dort?!“ šokovaně jsem vyhrknul.

„Tome!“ Bill mě káravě praštil do ramene. „Nic takového se nestalo, jen říkám, že kdyby ano, tobě to bude jedno. Ať se stane cokoliv, jde hlavně o to, že se oslavuje jedna radostná událost, vstup do partnerství. A proto teď všechny organizační věci přebírám já, což nechápu, proč jsem neudělal už dávno,“ přimhouřil oči v zamyšlení a vstal. „To je jedno. Ty se teď oblékneš, já z tebe udělám tu krásnou tvářičku, která jsi, když jsi vyspalý a v psychické pohodě, a pak se půjdeš oženit, dobře?“

Neubránil jsem se úsměvu. Ačkoliv na něm byly pořád znát určité nesympatie ke Kayovi, které asi jen tak nezmizí, i tak byl ochotný vzít na sebe všechny budoucí problémy, které určitě budou, a dovolit nám tak užít si dnešek, zatímco on bude v jednom kole.

„To zní super,“ s kývnutím se zazubil. „Teď ale přestaň řešit zítřek a mysli jen na dnešek. Na to, jak skvělý oblek sis vybral, což mě nepřestává udivovat, a jak budete skvěle vypadat u oltáře,“ chvatně vstal, přecházejíc hned ke své kabele, kde se začal horlivě přehrabovat a nakonec s vítězoslavným úsměvem vytáhl kosmetickou taštičku. „Jdeme z tebe udělat člověka!“

*

„… A tak táži se vás, Tome Kaulitzi, pojímáte zde přítomného Kennetha Glöcklera za vašeho životního partnera?“

Oddávající měl vskutku krásný proslov. Spousta slov o tom, jak je krásné brát si někoho, s kým máme na první pohled tolik společného, být ochotni strávit s ním zbytek života a… Vlastně nevím, co říkal. Jakmile jsem s mamkou procházel uličkou, míříc ke Kayovi, jako kdybych přestal vnímat svět. Existoval pro mě jen Kay a skutečnost, že budeme partneři. Oficiálně, už si nikdo nebude moct říkat, že nám to nevydrží, že se za měsíc rozejdeme. Zničili jsme všechny pomluvy – dokázali jsme, že to myslíme naprosto vážně.

„Už jste spokojený, Tome Glöcklere? Nic vám nechybí?“ něžně mě stisknul v pase, zatímco jsme se pohupovali na parketu s prvním novomanželským tancem.

„Co myslíte, Kennethe Glöcklere?“ s úsměvem jsem k němu vzhlédnul, lehce tisknouc rty na jeho. „Mám tu celou rodinu, všechny přátele, tvoji rodinu a přátele, nikdo na nás nevrhá nenávistný pohledy, jsme ušetření novinářů… A hlavně jsem tvůj manžel, životní partner. Cítím se naprosto skvěle,“ opřel jsem si čelo o jeho rameno.

„Všechen ten stres stál za to, viď?“ pousmál se. „Když jsem viděl, jak jsou z nás všichni upřímně nadšení, a hlavně když mě zaplavil pocit z toho, že jsme konečně svoji, bylo mi jasné, že každá hádka i problém, kterému jsme museli čelit, stál za to. Všechno to dospělo k tomuhle momentu.“

„Který by nemohl být lepší,“ doplnil jsem ho tiše a znovu se natáhl k jeho rtům, tentokrát pro delší polibek.

„A já bych jim vůbec nedával prostor, pojďme nakrájet dort, zacpeme jim pusu a pak budou chtít všichni tančit, na proslov se zapomene,“ zkušebně jsem navrhl – vážně jsem nestál o to, aby se tu teď, zveřejňovaly naše trapasy.

„Na to ani nemysli,“ ozval se za mnou pobaveně Bill. „S tím proslovem jsem si dával dost záležet, takže já ho chci říct.“

„A hlavně si nechceš ujít příležitost být ve středu pozornosti, když jsme celý den středem pozornosti my, že jo?“ protočil jsem očima, ale neubránil se smíchu. „Jsi stejná egoistická mrcha jako vždycky, Bille. Dokonce ani na mojí svatbě si to nedokážeš odpustit!“

„Pf,“ odfrknul s potlačovaným smíchem. „Jako kdybych já si mohl odpustit být středem pozornosti na minutu, natož na deset minut, protože…“ zamával výmluvně papíry s textem před obličejem.

„Chceš mi říct, že tohle všechno jsi napsal o mně a o Kayovi? A chceš to odříkat tady, před všemi lidmi?“ nevěřícně jsem na něj zíral.

„No, o Kayovi tam toho moc není, spíš o tobě,“ konečně se rozesmál, než mi papíry strčil do kapsy. „Ale myslím, že nejlepší bude, když si to přečtete v soukromí, nemá cenu to tu rozebírat na veřejnosti,“ pousmál se. „Takhle si to užijete víc a bude to osobní. Nechci vám krást dnešní slávu.“

„A pak, že já se změnil,“ s úsměvem jsem zavrtěl hlavou a pevně ho objal. „Díky za všechno, co jsi pro nás v poslední době udělal, Bille. Jsem ti moc vděčný.“

„Mám takový neochvějný pocit, že jsem vám to trochu dlužil,“ mrknul na mě, načež s úsměvem pokynul Kayovi a zmizel za Anisem, který se zdál být nadšený stejně jako my s Kayem.

autor: PeTiška & Saline A.