Teach me 7.

autor: Muckátko :o*

Domkem Kaulitzů se neslo příjemné nedělní ticho. Melissa seděla ve svém oblíbeném křesle a četla knihu, zatímco Tom se po obědě ztratil ve svém pokoji. Krátce před čtvrtou hodinou však uslyšela Melissa typický dusot Tomových kroků a hned na to se v obýváku objevil i Tom.

„Máš někam namířeno?“ zeptala se Melissa, když si Toma změřila pohledem. Měl na sobě černé šortky a bílý nátělník.

„Půjdu si zaběhat,“ omotal si sluchátka kolem krku, aby mu visely na hrudi a mobil zastrčil do kapsy.

„To je mi novinka,“ pozastavila se nad tím Melissa.

„Proč? Čas od času přece jdu běhat,“ pokrčil Tom rameny.

„Dobře dobře. Vždyť nic neříkám,“ bránila se. Tom protočil očima.

„Nechám odemknuto, abych si nemusel brát klíče, nebo na tebe zvonit.“

„Žádný problém,“ přikývla Melissa a sledovala Tomova záda, jak mizí v chodbě. „A dávej na sebe pozor!“ houkla na něj ke dveřím ještě.

„No joooo!“ zabručel Tom a dveře zavřel. Melissa zakroutila hlavou a ponořila se zpět do čtení.

*

O hodinu později Melissu ze čtení vytrhl zvonek. Zamračila se, když si vzpomněla na její a Tomovu domluvu. Odložila knihu stranou a vstala. Netušila, kdo by mohl v podvečer zvonit. Bylo nepsaným pravidlem, že neděle jsou znamení pohody, rodinné idylky a především žádných nevyžádaných návštěv.

Melissa sáhla po klice a dveře otevřela. Když si prohlédla muže před prahem a dala si dvě a dvě dohromady, ani se nedivila, když v tom nezdvořákovi, který jí ruší nedělní klid, poznala svého bratra Michaela. Jediné, co ji zaráželo, byl fakt, že jej potkala hned dvakrát za sebou v tak krátké době. Většinou jej nepotkala, jak byl rok dlouhý.

„Ahoj,“ pozdravila jej jako první, protože viděla, že on vůbec nebere v potaz fakt, že muž by měl ženu pozdravit jako první, nehledě na to, že to byl on, kdo bez pozvání přijel.

„Ahoj,“ odpověděl jako vždy tvrdě. „Pozveš mě dál, nebo nejsem hoden toho, abych vešel dovnitř?“ zeptal jedovatě a čekal, dokud Melissa zahanbeně neodstoupí od dveří. Stalo se tak, ale Melissa z toho moc velikou radost neměla.

„A co že jsi zavítal až sem?“ zeptala se malinko jízlivě a sledovala Michaela, jak se usazuje na pohovce.

„Chci mluvit s tvým synem.“

„S Tomem?“

„Ano s ním. Máš jich snad víc?“ zeptal se ostře, a tím dal Melisse mlčky najevo, jaké o ní má mínění.

„Tom ale není doma.“

„No to mi došlo, jinak by mi už dávno ztropil tu samou scénu, kterou předvádí pokaždé, kdy na sebe narazíme. Je vidět, že po svém otci zdědil víc, než je zdrávo,“ odfrkl si Michael.

„Jestli jsi přijel někoho urážet, ráda tě vyprovodím z mého domu,“ zavrčela Melissa bojovně. Michael se pouze uchechtl.

„Kdy se vrátí?“

„Odešel běhat. Nevím, kdy se vrátí,“ pokrčila Melissa rameny, ačkoli věděla, že by se měl Tom objevit každou chvíli. Nechodil běhat na déle než hodinu.

„Pak si na něj počkám,“ rozvalil se Michael, jako by mu celá pohovka patřila.

*

Tom zrychleně oddychoval a sundával si z uší sluchátka, když otevíral dveře od domu. Bokem je zase zavřel a sundal si boty.

„Jsem doma!“ houkl do domu a podivil se, když se mu nedostalo žádné reakce. Zamračeně došel do obýváku, nadechujíc se, že něco řekne, když matku spatřil v křesle. Zarazil se okamžitě, když si všiml, kdo okupoval jejich pohovku.

„No tak já jdu k sobě,“ pronesl významně a otočil se na patě.

„Tome, počkej!“ zvolala Melissa a doběhla Toma na schodech.

„Ne, mami, nevím, co tady chce, ale pošli ho proč. Je mi z něj na nic,“ otřepal se.

„Chce s tebou mluvit.“

„Ale já nechci mluvit s ním. Akorát tu moří vzduch!“

„Třeba je to něco dobrého… třeba se… změnil,“ řekla Melissa, ačkoli jí tahle slova k osobě jejího bratra vůbec nešla.

„Mami, prosím tě! Tomu sama nevěříš! Kolikrát se tady takhle ukázal a kolikrát nás opakovaně zklamal. Proč myslíš, že dnes to bude jinak?“

„Tome, prosím. Vím, jaký je, ale je to poslední člen rodiny, který mi zbyl,“ podívala se na Toma zbědovaně a Tom na to nemohl nic říct. Michael mohl být zlý a zákeřný, jak chtěl, ale pořád to byl matčin bratr.

Tom se nepříjemně ošil a odfrkl si. Sešel pár schodů zpět a chodbou se dostal zpět do obýváku, kde na jejich pohovce seděl člověk, kterého ze srdce nenáviděl.

„Dobrý den!“ pronesl drze a hlasitě, aby jej Michael zaregistroval. Zaujal bojovnou pozici a ostře se díval muži do očí. Nikdy mu netykal. Tak blízko k němu neměl.

„Pořád stejný!“ podotkl Michael a povrchně zakroutil hlavou.

„Snad abyste mi řekl, co ode mě chcete, a můžete zase odejít.“

„Jak jde výuka mladého Billa Trümpera?“ zeptal se zničehonic. Toma to trochu zaskočilo.

„Proč vás tohle zajímá?“

„Simone Trümper je moje dobrá přítelkyně a opravdu mi záleží na tom, aby její syn dostal kvalitní výuku. Chtěl jsem se ujistit, že vše běží tak, jak má.“

„O to se nemusíte starat.“ Michael se napřímil. Tohle nebylo to, proč sem přišel.

„Chci, abys věděl jedno. Bill Trümper je velmi bohatý a oba jeho rodiče mají velice vysoké postavení v naší společnosti. Je pravda, že Bill si ještě není zcela vědom toho, čeho se mu dostává a dostat může, to ale neznamená, že je to špatný člověk. Přijel jsem, abych se ujistil, že ty a tvoje způsoby jej nijak neohrožují. Nerad bych, abys na něj měl jakkoli špatný vliv, který by jej začal rozptylovat od jeho povinností, které vyplývají z postavení jeho rodiny, která si na dobré mravy velice potrpí. Vyjádřil jsem se jasně?“ zeptal se Michael a sledoval, jak Tom v obličeji rudne vzteky.

„Okamžitě odsud vypadněte, než poupravím tu vaši milionářskou držku tak, že už se nebudete moct ukázat ani doma na balkoně!“ ukázal Tom na dveře a víc než Michaelova slova jej rozčiloval ten samolibý výraz v jeho tváři a šnečí tempo, jakým se sbíral z pohovky.

„A právě o těchhle způsobech mluvím,“ pronesl Michael, když se zastavil mezi futry domovních dveří. Tom do něj silně strčil, až muž klopýtl, a hned na to mu třískl dveřmi před obličejem.

Naštvaně přicházel ke schodům, když si všiml matky stojící v kuchyni. Věnoval jí pohled zračící ne moc pozitivní emoce a beze slova pokračoval dál. Nechtěl o tom mluvit. Chápal matku, ale nikdy nepochopí tu její slepou víru, že se jednoho dne něco změní a Michael se u dveří objeví s provinilým výrazem ve tváři a omluvami na jazyku. To bylo pro Toma něco jako sci-fi.

autor: Muckátko :o*