autor: Sturmfrei
Když se Georg vrátil domů, Tom neprojevil žádnou snahu se zvednout z gauče a přivítat ho. Nepokusil se ani posadit nebo zamávat, nebo jen otočit hlavu. Zůstal přesně tam, kde byl po většinu dopoledne – ležel na břiše s tváří zabořenou do polštáře.
„Tak se ukázalo, že ten sushi bar je místo, kde toho můžeš sníst, kolik jen chceš,“ oznámil Georg vesele, zatímco si v předsíni skopnul boty a vešel do obývacího pokoje. „Hailey a já jsme včerejší večer strávili v potravinovém komatu, dokonce jsme ani – hej, jsi v pořádku?“
Tom do polštáře cosi zabručel. „Dobře, takže – ne v pořádku.“ Georg obešel konferenční stolek, povšiml si dvou použitých skleniček od vína stále čekajících na to, až je někdo uklidí do myčky, a posadil se na opěrku u Tomovy hlavy. „Ty a Bill jste se pohádali?“
Jako odpověď si Tom vytáhl polštář zpod hlavy a zabořil hlavu pod něj. „Takže to budu brát taky jako ano,“ řekl Georg suše. Zvedl polštář, vyprovokoval tím svého spolubydlícího k zamumlanému protestu, a odhodil ho na podlahu. „Co se stalo?“
Tom slepě hmatal po polštáři, ale když ho Georg odkopl o kousek dál, konečně to vzdal a posadil se. Nevypadal, že by brečel, jeho oči nebyly červené a tváře nebyly vlhké. Vypadal otupěle. Georgův úšklebek zmizel a on se naklonil, aby Toma popadl za rameno. „Vy jste se vážně pohádali? Hej, mluv se mnou, kámo.“
„Mluvil jsem s Billem,“ řekl Tom, jeho hlas byl ochraptělý. „No, totiž, já-“ Potřásl hlavou. „Řekl jsem mu, že ho miluju.“
Georg vytřeštil oči a pustil jej. „Jakmile se jednou rozhodneš do toho jít, tak do toho opravdu jdeš, co?“
„Odešel.“ Tom se zamračil, jako by až teď začínal věřit tomu, co se stalo. „Snídali jsme, a on se prostě – zvedl a odešel.“
„Bez jediného slova?“ Zeptal se Georg nevěřícně.
„Ne, on…“ Tom se odmlčel, přitiskl si špičky prstů na čelo a zavrtěl hlavou.
Pak Georgovi pověděl v krátkých větách bez emocí o tom, co se mezi ním a Billem stalo. „Udělal jsem snídani. On řekl něco o sacharidech a žádné lítosti. Já jsem řekl Miluju tě. On ztuhnul a pak řekl, ať si raději dělám legraci. Měl jsem říct, že dělám – ale neřekl.“ (Tady Georg vypadal, jako by chtěl protestovat, ale Tom bez odmlky pokračoval.) „Řekl mi, že se to nikdy nemůže stát, že jsem to musel vědět, a že by měl jít. Já neřekl nic, takže popadl svoje věci a odešel.“
Nastalo ticho. Tom hleděl do neurčita stále zamračeně, a mnul si malé kroužky na spáncích. Jeho spolubydlící jej chvíli pozoroval, dokud jeho neutrální výraz konečně nepovolil. „Takže to je debil.“
Síla jeho hněvu Toma málem shodila z gauče a poprvé během rozhovoru projevil nějaké emoce – rozčarování. „Cože?“
„Ale no tak,“ řekl Georg rychle, „tohle je taková blbost. Popotahuje tě už, do prdele, kdo ví kolik měsíců, polovina jeho šatníku je na podlaze tvé ložnice, mazlíte se, vzájemně se svěřujete, a on má koule na to, aby- aby-„
Dokončil tu větu tím, že rozhodil rukama. Tomovi povadla tvář a pomalu zavrtěl hlavou. „Tohle není fér. Věděl jsem hned od začátku, že nechce-„
„Bl-bost.“ Georg vstal, jako by na opěrce gauče nebylo dostatek prostoru pro jeho rozhořčení. „Porušil tolik z těch jeho vlastních pitomých pravidel, měl jsi plné právo věřit, že se věci změnily. Je to prostě jen zatracený zbabělec.“
„Myslím, že se půjdu projít,“ zamumlal Tom. Se sklopenýma očima se odšoural kolem svého kamaráda a natáhl se pro polštář, aby ho hodil zpátky na gauč. Během minuty si nazul boty a zavřel za sebou dveře od bytu.
Tu noc, než si zalezl do postele a ležel tam s široce rozevřenýma očima po několik hodin, Tom uklidil skleničky od vína a puntičkářsky převlékl postel. Sesbíral z koupelny Billovy vlasové produkty, ručníky a zatoulané tričko a uložil to všechno do police ve skříni určené pro všechny Billovy věci. Ačkoli se vyhýbal tomu, aby se tam díval až příliš dlouho, bylo nemožné přehlédnout, že ta polička byla dost plná. Se zasténáním si Tom přetáhl přes hlavu čistě povlečenou deku a přikázal sám sobě spánek.
Nefungovalo to.
Georgova slova mu neustále probíhala hlavou, kousky a útržky jeho hněvu – zbabělec a blbost mezi těmi nejpřednějšími – proložené Billovým náhlým chladem, když řekl nikdy. Nebylo to slovo, které používal příliš často, to Tom věděl; Billovy ambice šly ruku v ruce s téměř nezničitelným optimismem. Jediné chvíle, kdy mluvili o nikdy, bylo, když probírali nemožnost záchrany jeho vztahu s otcem.
Tom se polštářem plácl přes obličej, otočil se na bok a soustředil se na zírání do zdi. S pozorností zaměřenou na přítmí se mu podařilo se rozptýlit od myšlenek na dost dlouho, aby začal dřímat. Výsledkem byl trhaný spánek, ale aspoň to zvládl až do osmi hodin ráno bez dalšího hloubání.
Jelikož Georg jako většina normálních lidí stále mírumilovně spal, Tom si dal tichou snídani v kuchyni a vydal se na svůj pravidelný ranní nedělní běh. To, plus následná krátká sprcha vyčistily jeho myšlenky lépe, než očekával – takže když se vynořil z koupelny a Georg okamžitě vykouknul z kuchyně, Tom měl pocit, že možná skutečně bude schopný vést nadcházející konverzaci.
„Podívej,“ řekl Georg a poškrábal se na krku. „Omlouvám se, že jsem o něm včera řekl všechny ty věci. Že jsem ho nazval debilem a tak. Měl jsem si uvědomit, že to možná právě v tu chvíli nechceš slyšet.“
Tom pokrčil rameny a nalil si šálek kávy. „Nechtěl jsem, ale to je v pohodě. Chápu, proč jsi to řekl.“
„Ale i tak…“ Georg si odkašlal. „Tak jak se cítíš?“
Tom měl tu otázku očekávat a možná, že jedna jeho malá část ji i čekala, ale přesto se zarazil. Bylo obtížné oddělit hlavu od srdce. Co si myslel, a kolik z toho cítil? Několikrát se záměrně napil kávy, a nakonec se usadil na odpovědi, která se zdála být vyrovnaná pro obě strany.
„Je to na hovno, ale víš, možná je dobře, že se to stalo teď. Potřebuju přestat na Billovi tolik viset a posunout se se svým životem dál.“ Říct to nahlas mu také pomohlo tomu uvěřit. Jeho životní plán před rokem neobsahoval aférku s modelem, a ta aférka s modelem neměla zahrnovat naprostý nezájem o skutečný milostný život. Po celé roky Tom následoval stopu toho, co bylo obecně považováno za ´úspěch´ – řádné vzdělání, slibná práce, široký okruh přátel, spousta pozvánek na večírky. Zapletení se s Billem možná nijak jeho kariéru neodsunulo, ale změnilo to jeho vlastní definici ´úspěchu.´
Měl by se snažit o vztah s budoucností a ne uchovávat současný stav, který nebyl plně tím, co chtěl.
Georg mu věnoval zkoumavý pohled, očividně se rozhodl věřit té relativní vyrovnanosti v Tomově tváři (nebo se alespoň rozhodl schválit jeho odpověď) a přikývl. „Jo, to… se zdá být nejlepší. Je mi to líto, člověče. Opravdu jsem si myslel-„
„To my oba,“ přerušil ho Tom. „Není to tvoje chyba. Pojďme na to prostě zapomenout, jo?“
Znovu si naplnil svůj šálek, po cestě z kuchyně Georga šťouchl do ramene a přesunul se do obývacího pokoje. Když zmizel z dohledu svého kamaráda, Tom mohl cítit, jak trochu splaskl. Běh a sprcha možná zlepšily jeho náladu, ale odhodlání, se kterým pronesl ´posunout se dál´, rozhodně ještě nebylo emocionálně stabilní. Zabere to čas. Spoustu času, a spoustu ranních běhů, a nespíš spoustu zachráněných jezevců.
S unaveným polozazubením se Tom usadil v rohu gauče. Plánoval tam zůstat po zbytek dne, sledovat tolik dokumentů o přírodě, kolik jen bude moct najít, a vrčet na každého, kdo by se jej pokusil vyrušit.
Ani ne o deset minut později zazvonil zvonek.
„Já tam jdu!“ Zavolal Georg z kuchyně, a Tom se usadil zpátky mezi polštáře. Srdce mu při tom zvuku neúmyslně poskočilo, hlava si však nad tím odfrkla. V předsíni Georg promluvil do intercomu. „Haló?“ Krátká odmlka. Poté: „Ty? Co–vydrž.“
S předtuchou, kterou se pokusil odtlačit, se Tom narovnal a pozvedl obočí, když Georg vešel do místnosti.
„Je to Bill,“ řekl Georg tiše. Předtucha vybouchla v oblak smíšených emocí, které zamlžily Tomův mozek. Jediné, co jej napadlo, bylo vstát a přesvědčit se sám, přičemž po cestě málem zakopnul o vlastní nohy.
Obraz Billa na kameře byl zrnitý, ale nezaměnitelný. Dredy měl volně spuštěné dolů, pohrával si se zipem na rukávu své kožené bundy a rozhlížel se kolem, jako by čekal, že jej každou chvíli někdo přepadne. Tom neslyšel, že by sám vydal nějaký zvuk, ale zřejmě ano, protože Bill najednou vzhlédl přímo do kamery a řekl: „Prosím.“
Tom ho pustil dovnitř. Bylo to, jako by to tlačítko stiskl někdo jiný, na ovladači, který byl připojený k Tomovu mozku, a on ho jen bezmyšlenkovitě poslouchal. Billovy oči na něj mívaly takový efekt.
„Jsi si jistý?“ Zeptal se Georg za ním.
„Možná chce jen zpátky svoje věci,“ zamumlal Tom. Zvažoval, že by pro věci rovnou zašel, ale nohy se mu nepohnuly nikam, kde by nemohl vidět na vstupní dveře. Přesto když se ozvalo zaklepání, musel dveře otevřít Georg. První věcí, kterou Tom zaregistroval, bylo, že Bill neměl na sobě žádný makeup. Tom jej viděl v různých stádiích svlékání (nyní i včetně téměř nahého na kuchyňském stole), ale čistou tvář pouze ve spánku. Nikdy to nebyl vzhled za denního světla, a dokonce i když losangelské sluneční záření vystavovalo tmavé kruhy pod Billovýma očima a okousaný spodní ret, Tom se nemohl dostat přes to, jak je nádherný.
„Ahoj,“ řekl Bill tiše. „Můžu dál?“
Georg beze slova poodstoupil, aby jej nechal projít. Už se dříve párkrát setkali, dostatečně na to, aby se vzájemně představili a prohodili pár zdvořilých frází, a stejně tak dostatečně na to, aby ignoroval Billův požadavek na diskrétnost; bylo to jediné pravidlo, u kterého hlasitě protestoval proti porušení, a udělal to jen jednou. Nyní se Georg odebral do své ložnice a demonstrativně za sebou zavřel dveře. Nechal ty dva stojící naproti sobě, prostor mezi nimi byl hmatatelný způsobem jako nikdy předtím – ani na začátku, dokonce ani s Tomovým neustálým opatrným našlapováním.
„Já, ehm…“ Začal Bill do ticha. „Nechali jsme nějaké věci nevyřčené, myslím. Včera. Ehm…“ Tvář se mu zkroutila do výrazu čiré bezmocnosti a Tom málem vykročil kupředu, aby jej objal. Přinutil se zůstat stát na místě a poté se přinutil mlčet. Vždy nechával Billa přijít k němu, udržoval Billovy hranice, dokud je Bill sám neporušil. Tentokrát však to bylo proto, aby Billa viděl, jak bojuje sám se sebou. Žádná pomoc z Tomovy strany během konverzace, žádné pobízení, pro jednou ani jedno konejšivé slovo.
Bylo by to jednodušší, kdyby si pusu předtím slepil, ale Tom pevně tíhnul ke svým instinktům. Pozoroval, jak se Billova tvář změnila z bezmocné přes nejistou až na zahanbenou, a zůstal zticha.
„Omlouvám se,“ řekl Bill nakonec. „Za to, že jsem tak odešel. A za to… že jsem ti dal naději. Neměl jsem v úmyslu – uvědomuju si, že je to moje vina. Přišel jsem sem za tebou už tolikrát… Ale včera jsem tě neměl prostě jen tak opustit. To bylo ode mě pitomé. Omlouvám se.“ Zatahal za jeden ze svých dredů a otáčel si ho kolem prstů, perfektní póza modela, kdyby nebylo té nejistoty v jeho očích. Tom se soustředil na dýchání a i nadále na mlčení. Slyšet Billa, jak se mu omlouvá za to, že mu dal naději, jej zasáhlo, a on nechtěl riskovat, že něco bez rozmyslu vyhrkne. Očividně tam stále ta naděje někde byla, v zákoutích a skulinách jeho mysli.
„Omlouvám se,“ opakoval Bill, „tak trochu jsi mě zaskočil, jinak bych…“ Odmlčel se, vrhnul po Tomovi úzkostlivým pohledem, než sklopil oči. „Mohl bys, možná… něco říct?“
Tom se rozhodl, že už je unavený ze stání v předsíni. Jeho nohy se nezdály být zrovna silné a žaludek se mu kroutil. Aniž by zkontroloval Billovu reakci, otočil se a zamířil zpátky na své místo na gauči. Dokument o přírodě pokračoval bez něj, zastihl vypravěče uprostřed věty o páření a vypnul zvuk.
„Ty…“ Bill jej následoval, ale nepřekročil práh místnosti. Zdálo se, že si uvědomil, že má jednu ruku stále zamotanou ve vlasech, a tak ji pomalu spustil dolů. „Ty už se mnou prostě nikdy znovu nepromluvíš?“
„A co bych měl říct?“ Tomův hlas byl ochraptělejší, než sám chtěl. Zíral na Billovu tvář, na chvíli ztracený, a odvrátil se. „Dal jsi mi naději. Můžeš se omluvit třeba stokrát, ale to nic nezmění. Víš vůbec, jak jsi to udělal?“
„Nebylo to úmyslné, jestli se ptáš na tohle,“ řekl Bill tiše. „Já vím, že jsme se setkávali často, a… nebylo to vždycky jen o sexu, to vím taky.“
V Tomově hrudi něco zavířilo. Odtlačil to, ale ozvěna zůstala, a on nedokázal zabránit slovům, která z něj vytryskla. „Takže připouštíš, že se z toho stalo něco víc? Taky to cítíš?“
To, co problesklo Billovou tváří, vypadalo hodně jako panika, a několikrát se slyšitelně nadechl, než odpověděl. „No, totiž, já – není to, jako bych – já tě mám rád, jsem s tebou rád. Ale to neznamená-„
„Neznamená to co?“ Přerušil ho Tom, celé tělo měl rozechvělé. „Co víc ještě potřebuješ? Jsi se mnou rád, to je vše, co je důležité.“
„Ty víš, že já nemůžu – nemůžu-„
„Nemůžeš co? Bille, ty už to všechno dávno děláš, všechny ty věci, kterých se tak bojíš.“ Vidět Billa, jak přišel o řeč, což se nikdy nestávalo, zlomilo poslední Tomovy zábrany. Narovnal se a odvážně se setkal s Billovým pohledem. „Miluju tě. To je to, co jsem řekl. Ne pojďme se vzít a usadit a adoptovat šest dětí a klan jezevců. Ani po tobě nechci, abys to řekl taky. Všechno, co jsem chtěl – co pořád chci, je, abys vzal na vědomí, že už to není jen obchodní dohoda. Že je mezi námi něco víc.“
Bill přešel několik kroků k nejbližšímu křeslu a posadil se na kraj. „Všechno, co vím, je…“ začal roztřeseným hlasem. „Všechno, co vím, je, že jsem dnes v noci spal hůř než v letadle během časových posunů, a že jsi první osoba, na kterou myslím, když mám nějaké novinky nebo chvíli času na povídání, nebo když se vracím domů, a když jsem se dnes ráno pokusil doma najít ve své kuchyni talíř, otevřel jsem skříňku vedle ledničky, jako bych to udělal tady, a…“
Zavřel oči.
„… nejsem moc dobrý se slovem láska, ale možná, že se to vztahuje na tebe.“
To Toma připravilo o dech. Očekával prohlášení o citech, možná i o těch hřejivých, váhavý krůček jeho směrem – ale rozhodně ne to specifické pětipísmenné slovo, a rozhodně ne zmizení třasu v Billově hlasu, když to vyslovil. Ten náhlý pevný tón řekl Tomovi, aby odstranil to ´možná´, a výsledek té věty mu vzal všechnu naději a přeměnil ji v pravdu.
„Nežádám tě, aby se cokoliv změnilo,“ zašeptal Tom. „Nepotřebuju s tebou létat kolem světa, a nepotřebuju, abys bylo pořád tady se mnou. To, co už máme, je to, co chci. Jen-„
Bill otevřel oči. Panika je opustila a jeho dech se zdál být trochu rychlejší, ale jinak pravidelný. Nakonec se maličko pousmál. „Žádní jezevci, jen my.“
„Přesně tak.“ Tom se usmál nazpět. Hruď se mu roztáhla, když se nadechl, jako by se její kapacita třikrát zvětšila ve chvíli, kdy Bill řekl my. Cítil vyčerpání z neklidné noci, vyčerpání z vyřčení tolika myšlenek a pocitů, a zároveň by si mohl jít zaběhat nebo strávit noc ve městě s množstvím kyslíku a endorfinů, které proplouvaly jeho systémem.
„Takže…“ Bill si odkašlal a vypadal nepřirozeně plaše. „Co chceš dělat teď?“
Ruch v Tomově mozku se uklidnil a on zjistil, že vlastně opravdu nechce dělat nic. Tak dlouhou dobu chtěl pouze a jen tohle, čekal, až oba dosáhnout tohoto bodu, že byl nyní spokojený tam prostě jen tak sedět a dívat se jeden na druhého. To byla pravděpodobně podivná věc k navrhnutí, a tak pokrčil rameny. „Co chceš dělat ty?“
„Vlastně,“ řekl Bill, ostýchavost uvolnila cestu chlapeckému úšklebku. „Opravdu bych si rád zdřímnul.“
Tom se hlasitě rozesmál, poté vstal a natáhl se pro Billovu ruku. Ač se už společně přesouvali do Tomovy ložnice nespočetněkrát – dokonce i bez záměru sexu – tentokrát to bylo jiné. Bill odkopnul boty s větší bezstarostností než kdy předtím, a společně vklouzli pod deku jako mince do automatu.
S malým povzdechem se Bill opřel tváří o Tomovu hruď. Poprvé v životě Tom beze strachu vtiskl polibek Billovi na čelo. Schoulili se kolem sebe, ruce a nohy propletené, a společně usnuli.
KONEC
autor: Sturmfrei
překlad: Zuzu
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 19
Ah…. ❤️❤️❤️ Nadhera! Zadny prehnany happy end, proste to krasme vyplynulo, klidne bych to brala jako uvod k dalsim dilum.
Moc pěkní dík.
jak už jsem psala předtím, četla jsem to i v angličtině .. a rozhodně si to ráda přečtu i v češtině 🙂
Děkuju Zuzu za překlad 🙂
Ten Bill tomu teda dal. Takto ujsť bez palacinkových raňajok. Ale našťastie si uvedomil, že aj on miluje Toma… No tak dobre, tvári sa, že neuvedomil, ale ja tomu verím. A Tom tiež. A to je dobre. Nebudú to mať ľahké, ale pokiaľ sa Bill vždy vráti tam, kam patrí, zvládnu to. Ďakujem za preklad.
Nechápu, ze jsem na tuhle povídku narazila az takhle pozde, zvlast, kdyz Tom tady ma aktualni podobu a Bill je Alfou 😄. At uz to bylo zapříčiněno čímkoliv, jsem za to asi v podstate i malinko rada, protoze to alespoň potvrzuje fakt, ze je i dnes pro mne stale mozne zde narazit na skvele povídky, ktere na me objevení a přečtení teprve čekají 😇😊😁❣️ Občas už totiz trochu začínám podléhat skepsi, ze to NEJ jsem uz cetla… U tohoto příběhu to ale neplatí a byla jsem mile překvapena, sedl mi od zacatku az do konce. Co je ale na tech jednohubkach to nejhorší? Jen co si clovek vybuduje vztah a citovou vazbu k postavam, tak uz aby se s nimi loučil. To preci neni vubec fér 😭!
Ach, to byla taková nádhera 😍 Škoda, že je to jen krátká jednohubka, klidně bych snesla 30 dílků 😁 Autorka píše skvěle, škoda že tu toho od ní není víc. Díky moc za překlad 🙏