Wenn nichts mehr geht

Vzdaluje se mi. Nechce se mi tomu věřit. Nikdy bych neřekl, že se to může někdy stát. Je mojí součástí. Nedílnou součástí. Má polovina. Ta, která uměla stát pevně na zemi. Ta, která věděla, jaký svět skutečně je. Já to nikdy vědět nechtěl. Odjakživa jsem byl ten snílek. Ten divný s pohledem v oblacích, s myslí někde daleko. V mých snech, kterým jsem začal postupem času věřit. To byla chyba.

Vždy stál po mém boku. Střežil mě jako svůj nejcennější poklad a nikdy nedopustil, aby mi někdo ublížil. Když se rozhlédnu kolem sebe, tak tu stojím sám. Není tady. Sice jej vídám denně. Cítím už z dálky, že se ke mně blíží. Ale už dlouho jsem necítil to silné pouto. Splynutí duší. Jeho cit ke mně ochabl. Má jiné zájmy, chápu. Chce se bavit, žít. Přeji mu to. Také bych se rád bavil a žil. Ale bez něj to nejde.

Už jakou dobu jsem nevylezl z našeho domu. Byl jsem zrovna schoulený na pohovce, zachumlaný v dece. Na stole mi stydnul čaj, na dece se válel zmuchlaný list papíru, na kterém stálo pár veršů, které smáčely moje slzy. Ta slova by nikdo neměl vidět. Jenom dávám světu najevo, jak jsem slabý. Sám. Takovou dobu sám. Ani si neuvědomuje, jak mě samota zabíjí. Vždycky tomu tak bylo. Táhli jsme za jeden provaz. Byl mi oporou, když jsem potřeboval. A já tu pro něj také byl, když potřeboval.

Es ist vorbei…

Další slzy. Všichni si o mně musí myslet, že už mi totálně hráblo. Ze slávy, z bohatství. K čemu mi to ale všechno je? K čemu mi je tučný konto, k čemu mi je, že mě na ulici všichni poznávají, když nemám to, po čem jsem v životě toužil nejvíc? Jak z toho můžu mít radost, když nemám lásku…

Neumím se vrátit do starých kolejí. Bojím se. Vracel bych se tam sám. A to nedokážu. Rozhlédl jsem se. Bezúčelně. Nostalgicky. Přes clonu slz jsem viděl rozmazané obrysy našeho luxusního domu. Je krásný. Náš společný. Ale je v něm ticho. Zase je pryč. Jako každý večer. Pomalu jsem se došoural do ložnice. Do jeho společnosti nepatřím. Nemohl jsem tam zůstat. Propadám panice mezi těmi lidmi, mezi kterými se nachází. Těch lidí je tam tolik a jsou cizí. Stačilo mi to jednou a hned jsem věděl, že by mě stejně nikdy nepřijali mezi sebe. A já o to ani nestojím.

Celý večer jsem tam seděl nad skleničkou vína a pozoroval jej, jak se baví a mě si nevšímá. Vůbec. Ani pohledem o mě nezavadil. Nezajímalo jej, že mi tam není dobře a nejradši bych byl někde pryč. Ale hlavně s ním. Bolelo to. Moc. Nejhorší bylo, že si ani nevšiml, když jsem odešel. Esemeska mi přišla asi za tři hodiny, co jsem se vrátil domů a brečel do polštáře.

Už to nedávám. Z postele jsem shodil pár rozpitých veršů, sebral z nočního stolku prášky na spaní. Vzal jsem si dva a pořádně to zapil tím odporným chlastem, co se mi tu válel na zemi. Možná to jednoho dne přeženu, prášků si vezmu víc a lahev dopiju do dna. Možná ne. Asi jsem na to slabý. Sakra! Na nic nemám. Ale je mi to už putna. Proč mi to děláš… Proč… Proč mě přehlížíš… Vysílal jsem k němu své myšlenky. Pořád jsem věřil v naše pouto. Ale já už necítil nic, co by mi jej byť jen připomínalo. Vždy jsem věděl, jak mu zrovna je, i když byl na kilometry daleko. Teď ale ne. Ticho. A samota.

Ani to neví, ale pohřbívá mé sny. Moji víru a touhu jít dál. Touhu něco dokázat. Už nechci nic. V poslední době si spíš jen přeji, aby ten humbuk kolem mě a kapely nadobro utichl. Za tu dobu jsem napsal hromadu textů, které svět nikdy nespatří. Všechny jsou stejně na jedno a to samé téma. On. Kdo umí číst mezi řádky, tomu by to mohlo dojít, ale takových lidí je málo. Málo těch, co pochopí poezii pomatenýho blázna. Asi jsem vážně jenom snílek. Ale ten teď spadl z nebe přímo na hubu.

Z mého ubohého rozjímání mě probral šramot v zámku. Venku už pomalu svítalo, zase jsem tu řval až do rána. Paráda. Za okamžik se ke mně dostalo jeho opilé prozpěvování. Za další chvíli se ke mně přiřítil i on.

„Brááááácha voleeeee, ses vypařil a mě tu nechal s těma kočičkama, co si to s tebou taky chtěly rozdat…“ začal se smát jak idiot a mně do tváře praštil alkoholový smrad spojený s hnusem z tuny vykouřených cigaret. Zvedl se mi žaludek.

„Myslíš, že zrovna stojím o to, nějakou přehnout přes stůl a druhej den si ani nepamatovat, která to vůbec byla?“ podíval se na mě jako na největšího kripla ve vesmíru a po jeho zkoumavém pohledu s výrazem vožralýho inženýra se rozchlámal na celý kolo.

„Ty jsi vážně kretén,“ odpochodoval z mého pokoje a ještě na chodbě se smál a žvatlal cosi o tom, že má bráchu dementa. S každým jeho dalším slovem se mi do srdce zarývaly žiletky a já se nemohl udržet a hystericky se rozbrečel.

Už pro něj nejsem nejdůležitější na světě. Jsem jenom ten mladší brácha, kterej je tak trochu víc dement a nevím, co všechno. Nic víc pro něj neznamenám. Už ne. Ty časy, co ke mně přišel, objal mě a šeptal mi ty nádherný slova, že jsem pro něj všechno a nikdy nedopustí, aby mi někdo ublížil… Ne… Je to pryč. Plakal jsem. Dlouho. Už jsem nemohl ani popadnout dech. Jenom jsem se třásl, vzlykal a slzy nechal volně kanout po tvářích. To ne.

Napadaly mě samý hnusný myšlenky. Už nemůžu. Nemůžu. Nikdy to nebude jako dřív. Nikdy. Sebral jsem znovu platíčko s práškama a všechny jsem si je vymáčkl do dlaně. Chvíli jsem ještě plakal. Přemýšlel. Ale už jsem neměl nad čím přemýšlet. Už nic nebylo. Nebylo na co čekat. Prášky jsem si rychle hodil do úst a zapil je pořádným lokem chlastu. Ani nevím, co to vůbec je. Whisky, nebo jinej hnus? Je to jedno. Za okamžik jsem si z lahve přihnul více.

Když už nic víc nepůjde

Sbohem, Tome.

autor: Evil