Novel of Dreams – Our Life 55.

BILL

Ani nevím, jak dlouhou dobu jsem tam takhle seděl. Z přemýšlení mě vytrhnul tichý nářek od kluků z pokoje. Doufám, že se jim nic nestalo a jen se probudili. Hned jsem se zvedl a rychle tam došel. Oba už se probudili a dožadovali se pozornosti.

„Vyspinkaní, broučkové?“ usmál jsem se na ně a otřel si oči. Tom má v tomhle pravdu, oni nemají vidět, že pláču. Hned se začali culit a vůbec neplakali. Snažili se mě nebo Toma jen přivolat.

„Ta-ta, ta-ta,“ začali hned oba říkat a zvesela se vrtěli. Oni jsou vážně moje štěstí. Vnesli do našeho života světlo. Vzal jsem si je oba z postýlky ven a dal je na kobereček. Hrál jsem si s nimi, mazlil se s nimi, všelijak si povídal. Chtěl jsem s nimi být, co nejvíce jsem jen mohl. Když bylo chvíli před sedmou hodinou, vzal jsem však ty dva broučky do náruče a šel s nimi dolů. Měli už hlad, však také byl čas večeře.

„A bude hamu,“ dám jim oběma pusinku.

„Ha-mu, ha-mu,“ zajásal Nathaniel, nad čímž jsem se jen usmál. To by bylo, aby on se neozval. Aaron místo toho využíval toho, že mi dosáhne na vlasy a tahal mě za ně.

Došel jsem s nimi do kuchyně, kde jsem je usadil do židliček.

„Hezky na mě počkejte, ano? Budete za chvilku papat,“ usmál jsem se na ně a poté šel za Tomem. Zaklepal jsem na dveře od jeho pracovny a poté pomalu vešel. Nechci ho nijak rušit, ale zvyk je zvyk, a teď by se neměl zvlášť kvůli klukům porušovat. Tom seděl u stolu a četl si nějakou knížku.

„Hm?“ zvedne ke mně pohled.

„Omlouvám se, nechci tě rušit, ale půjdu kluky nakrmit, tak… jestli by ses šel najíst,“ olíznu si rty a sklopím oči.

„Za chvíli přijdu,“ vydechne.

„Dobře, děkuju,“ přikývnu lehce a tiše zase zavřu dveře.

Došel jsem zase zpět do kuchyně.

„Tak, ohřeju vám kašičku, co jsem vám připravil, a napapáme se, ano?“ usmál jsem se na kluky sladce.

„Hamu, hamu,“ plácal Nathaniel lžičkou do židličky.

„Ma-ta, ma-ta,“ sháněl se pro změnu Aaron po Tomovi. A to je přesně ono. Jsme prostě rodina. Pokud se stane cokoli, nedopustím, aby Tom o kluky přišel. On je miluje a oni milují jeho. Já jsem to zvoral, já jsem bohužel ten, kdo už se vymyká… Smutně jsem se na Aarona pousmál.

„Přijde, neboj. Ma-ta přijde,“ šeptnu a vyndám si tu kaši. Dal jsem ji ohřát. Když se ohřála, ještě několikrát jsem ji ozkoušel, aby na ně nebyla studená či příliš teplá. To už Tom přišel a posadil se ke klukům.

„Ma-ta!“ vyhrkl hned Aaron nadšeně. Tom se na něj usmál a začal ho pusinkovat, čemuž se malej hihňal a objímal ho ručkama.

„Ma-tá,“ zakňoural Nathaniel, jelikož chtěl taky.

„No jo, ty můj jedlíku, taky dostaneš,“ začal pusinkovat i jeho. Vzápětí se ozvalo další hihňání. „Teď vám tatínek dá hamu, takže se poslušně napapáte. Žádný házení jídla, dobře?“ domlouval jim Tom. Musel jsem se nad tím usmát. Uměl to s nimi lépe než kterákoli žena, matka. Připravil jsem Tomovi hned také jídlo a vše mu dal na stůl.

„Tak a jdeme papat,“ pousměju se a dám i klukům kaši na stůl.

„Díky,“ řekl jen Tom a vzal si jednu misku a přišoupl se blíž k Aaronovi, jelikož seděl na jeho straně.

„Nemáš za co,“ řeknu mu. Přisedl jsem si vedle Nathaniela a vzal si druhou misku z kaší. Nabral jsem mu trošku na lžičku a přistrčil mu to k pusince. „Ham.“

„Háám,“ zopakoval Nathaniel a vzal si sousto. Šikula maličký. Jsem rád, že dohnal Aarona a snad ho i předbíhá.

„Je důležitý, abychom jedli pohromadě, jak jsou zvyklí,“ řekl náhle Tom, přičemž pomalu krmil Aarona. V tom má naprostou pravdu. Musíme tohle dodržovat. Malí by to poznali.

„To souhlasím,“ přikývnu a dám Nathanielovi další sousto.

„Když se odloučíme, tak je dobrý, že jsou ještě takhle malí. Budou pár dnů nebo týdnů brečet, ale časem zapomenou,“ pošeptá. On to chce… skončit. Dává mi tím najevo, že bych měl asi odejít nebo že se rozvedeme.

„…ty to chceš skončit?“ zašeptám, přičemž se na něj zůstanu dívat.

„Stále nad tím ještě přemýšlím,“ podívá se na mě také.

Uvažuje o tom. Možná už má všechno i rozmyšlené, jen neví, jak mi to říct. Navíc, dnes byl u Briana, kterému vše určitě řekl.

„Dobře,“ vydechnu a nasucho polknu. Vší silou jsem držel slzy, musel jsem. „Ham,“ pošeptám tiše a udělám Nathanielovi letadýlko před pusinkou. „Já-já se nechci odloučit,“ pípnu. Nevím, jak to vyjádřit. Pokud by se tohle mělo stát, zřejmě bych to nepřežil.

„Zatím to necháme takhle a uvidíme. Pořád… pořád je to moc čerstvý a já nechci udělat kravinu, který pak budu litovat,“ vydechne Tom bolestně a pohladí Aarona po tvářičce, načež popotáhne nosem. Alespoň, že je upřímný a bere to takhle. Je pravda, že mě mohl hned vykopnout a prostě to skončit.

„Dobře, chápu to. Děkuju, že mi to říkáš,“ zašeptám a stisknu si kořen nosu, abych nebrečel. Dál jsem přitom krmil Nathaniela.

„Stalo se to a nevrátíme to. Bolí to a… ani nevím důvod, proč jsi to udělal, ale… pořád jsou tu věci, který předtím fungovaly,“ řekl polohlasem. Pořád si asi myslí, že jsem to udělal naschvál, že jsem měl důvod, ale tak to vůbec není.

„Strašně rád bych ti to vysvětlil a pár věcí ti řekl, Tome,“ pošeptám.

„Teď na to není vhodná doba,“ řekl už jen, když se usmál na kluky a dál Aarona krmil.

„Já vím,“ přikývnul jsem na souhlas a dál Nathaniela krmil.

Společně jsme kluky nakrmili a já je potom šel vykoupat. Po koupání jsme si ještě chviličku hráli, protože byli hezky čilí, ale potom jsem je uložil do postýlky. Jakou dobu jsem nad nimi zase postával, šeptal jim něco na dobrou noc a hladil je. Dokázal jsem se na ně jen hodiny dívat. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, jaká dvě nádherná stvoření se nám narodila.

Když jsem od kluků odešel, šel jsem se rovnou osprchovat. Pořád jsem musel uvažovat nad tím, co mi Tom řekl. Samozřejmě, že jsem se bál jeho rozhodnutí, ale zároveň jsem po dnešku doufal, že mi dá šanci mu to vysvětlit. Soudil jsem tak podle toho, co mi řekl u večeře. Kdybych mu mohl vše vysvětlit, bylo by to hned lepší. Sice mu to nedokážu, ale alespoň vysvětlím a rozumně. Opravdu mu nechci dělat žádné divadlo, jak už mi sám řekl. Potřebuju mu říct, že si uvědomuji svou chybu, chápu, že jsem ho tím ranil, ale že jsem tohle nikdy neplánoval, nemyslel na to. On pro mě vždy byl a bude ten, koho miluju a s kým chci být.

Po dlouhé sprše jsem zašel dolů do obýváku, kde jsem si lehnul na pohovku. Přikryl jsem se a zíral do prázdna. Nechtěl jsem jít nahoru k němu. Potřebuje se vyspat a vedle mě by se mu dobře určitě nespalo. Samozřejmě, že bych u něj byl strašně rád, ale tahle situace mi to nedovoluje. Zapnul jsem si na chvilku ještě televizi, kde jsem naladil nějakou radiostanici. Poslouchal jsem, ale po chvíli jsem to v slzách vypnul. Hráli nejednu naši oblíbenou či společnou písničku. Byl večer, hráli překrásné ploužáky, které poslouchali většinou zamilování, přičemž si šeptali, jak moc se milují. I u nás to tak bývalo, ale já to překazil.

Po několika nekonečných hodinách jsem usnul. Přímo jsem se k tomu donutil.

Náhle mě probudil nějaký zvuk. Co to… Hned jsem se prudce vzpřímil do sedu a rozhlédl se kolem. Netušil jsem ani, kolik je hodin, proto jsem hned zašmátral po mobilu, který ukazoval rovných 3:33. Z horního patra se ozýval šílený křik, byl vysoký, ale zněl jako Tomův. Pane bože, co se děje. Okamžitě jsem se vyhrabal zpod deky a šel nahoru dost rychlým a svižným krokem. Jakmile jsem schody vyšel, rozešel jsem se rychle chodbou. Křik byl ještě hlasitější. Trvalo jen pár sekund, než se z dětského pokojíku ozval pláč kluků. Do prdele! Co mám dělat?! Kde je Tom? Nedokázal jsem ani myslet, nedocházelo mi, co by se mohlo dít. Rychle jsem vrazil do ložnice. V tenhle okamžik je mi fakt jedno, jestli tam vpadnu nebo ne. Hlavně, aby byl v pořádku. Tom ležel odkrytý na posteli, byl prohnutý v pase a křičel, přičemž svíral prostěradlo v dlaních. Ihned jsem k němu došel. Jemně jsem ho chytil za paže.

„Tome, Tome, co je ti?“ řeknu vyděšeně. On ale i dál křičel a zdálo se, jako by se vzpouzel. Vypadalo to, jako by mu někdo ubližoval, ale měl zavřené oči. Možná se mu jen něco zdá nebo je v křeči.

„Tome,“ zatřesu s ním jemně a pohladím ho po tváři. Náhle ztichnul, avšak oči neotevřel. Místo toho začal lapat po dechu a vydávat ze sebe dávivé zvuky. Nechápu to. Musí se mu jen něco zdát, zdá se mi, jako by byl v šoku. Potřebuju ho rychle probudit, ale nechci ho naštvat a ještě víc rozrušit.

„Ššššš, Tomi,“ snažil jsem se ho uklidnit. Pohladil jsem ho po hrudi a snažil se ho dál probudit. Jenomže ono to neustále pokračovalo. Nedýchal. Sakra, sakra, sakra! Musí dýchat, musí se probrat a uklidnit. Jenže, jak toho mám dosáhnout?!

„Tome,“ řeknu víc nahlas a vytáhnu ho do sedu. „Prosím, no tak, dýchej,“ podepřel jsem ho pořádně. Náhle hlasitě zalapal po dechu, až se zakuckal a konečně otevřel oči. Oh, pane bože, děkuju. Tohle ať už mi nedělá. V ten okamžik se mu orosilo čelo potem a on splašeně oddechoval, přičemž na mě dezorientovaně koukal. Odvedle z pokojíku se však ozýval neustále pláč kluků. To Tom hned zamrkal, promnul si krk a začal se hrabat z postele. Sakra, musím za nimi. Jenže jeho musím udržet v posteli a hlavně v klidu.

„Lež, lež, uklidni se. Jdu hned za nimi. Jen se probudili,“ snažil jsem se ho nějak uklidnit. Zatlačil jsem ho zlehka do postele a otřel mu trošku čelo. Poté jsem hned vyšel z jeho ložnice a šel za kluky. Hned jsem došel k nim do pokoje.

„Šššš, nic se neděje, broučkové,“ řeknu ihned a dojdu až k jejich postýlce. Chudáčci, jak byli vystrašení. Musím je ukonejšit. Oba jsem si je vzal do náruče a chvilku je choval. „Nic to není, v klidu spinkejte. Šššš,“ dal jsem jim oběma pusinku na čelo. Ještě chvilku pofňukávali, až se k sobě zase přitulili, zavrtali se do peřinky a zavřeli očíčka. Jsou hodní… po Tomovi.

„Ták,“ pošeptám jen a pohladím je. „Spinkejte,“ šeptnu tiše. Pomaličku jsem se od nich zase vzdálil a odešel. Dovolil jsem si pak vejít ještě k Tomovi. Vešel jsem tentokrát už tiše.

„Tome?“ šeptnu, když vejdu mezi dveře. On stál u zrcadla a pozoroval svůj krk, zkoumal ho prsty. Co se s ním jen děje? Tohle jsem u něj nikdy v životě nezažil. Došel jsem k němu a semkl rty k sobě. „Kluci už spinkají, nedělej si starost. Co se ti stalo? Jak ti je?“ šeptám.

„Mám-mám pořád pocit, jako by mě to škrtilo,“ vydal ze sebe, načež se rozešel k posteli, na níž si sednul a objal se rukama. Muselo se mu něco takového zdát, jinak nevím. Nějaký ošklivý pocit ze spaní znám, ale tohle se mi ještě nestalo a jemu, pokud vím, tak vážně také ne.

„Škrtilo? A nezdálo se ti něco takového?“ pošeptám vlídně a kleknu si k němu. Umřel jsem málem strachy, když jsem ho slyšel křičet a pak ho viděl.

„Bylo to strašně skutečný,“ šeptne. „Bylo to tak odporný. Mělo to červený oči, slepený černý chlupy, nechutně to smrdělo a bylo to strašně velký. Mělo-mělo to odporný dlouhý drápy, který mi to zarývalo do krku. Já…“ zakryl si obličej dlaněmi. Chudáček, takové zlé sny. Má nervy a stres, to je tím. A je to hlavně mnou. Posadil jsem se vedle něj a opravdu opatrně ho objal kolem ramen. Snad mě hned neodmítne. Chci ho jen ukonejšit.

„Šššš, byl to jen sen. Je to pryč a ty můžeš volně dýchat. Hlavně klid, ano? Byl to jen zlý sen,“ pošeptal jsem mu a pohladil ho po paži. „Strašně jsi napřed křičel, to nás probudilo, víš. Nemohl jsem tě vůbec probudit.“

„Křičel? Já? To-to já tě vzbudil a-a děti taky?“ podíval se na mě nechápavě, aniž by mne od sebe jakkoli odstrkoval. Aspoň, že tak. Cením si toho.

„Ano, byl to šílený křik. V životě jsem tě neslyšel tak řvát. Křičel jsi, pak se rozkřičeli kluci, protože se vzbudili. Běžel jsem sem k tobě, ale nemohl jsem tě probrat. Potom jsi přestal z ničeho nic dýchat, tak jsem tě posadil a snažil se tě jakkoli probrat a hlavně uvést zpět k dechu.“

„Já-já… promiň mi to, já… Je to už snad rok, co jsem měl ty divný sny a…“ začal se mi zmateně omlouvat. Zase se mu ty sny vrací? Ne, to se nesmí stát. Nesmí zase trpět a trápit se tím. Vždyť jen co to s ním dnes udělalo.

„Pšššt,“ přivinu ho trošku více k sobě. „Vůbec se neomlouvej, nemůžeš za to. Hlavně, že je to dobré. Teď už si lehneš a budeš klidně spát, ano?“

„Jo,“ šeptne, tiše polkne a nechá se mnou i nadále objímat. Kéž by to takhle bylo nadále. Pohladil jsem ho znovu po paži.

„Neboj se, už to bude dobrý. A kdybys cokoli potřeboval, stačí mě jen zavolat.“

„Nemůžeš tu zůstat?“ vydechne náhle bázlivě. Chce… chce, abych tu zůstal? Nikdy jsem z toho snad nebyl tolik v šoku.

„Já-já… samozřejmě, že ano, pokud chceš,“ šeptnu tiše a položím ho pomalu do postele. „Budu tady.“ Nechtěl jsem odejít ani tak, ale nechci jednoduše, aby se cítil nějak špatně. Pokud si mě žádá ovšem u sebe, neodmítnu. Naopak jsem rád.

„Děkuju,“ zašeptá do ticha a přikryje se peřinou. Blázínek.

„Vůbec neděkuj, to je samozřejmost,“ šeptnu tiše a zvednu se z postele.

Poté jsem ji obešel a posadil se z druhé strany na svou půlku. Tom se náhle pobaveně usmál. Eh?

„Copak?“

„Bojíš se vedle mě spát nebo co?“ zeptá se polohlasem. Aha. No, jde hlavně o něj.

„To ne, jen nechci, aby to tobě bylo nepříjemný,“ povzdechnu.

„Řekl jsem, že chci, abys tu byl, tak zvedni zadek a dojdi si dolů pro tu svojí debilní peřinu,“ broukne s úsměvem. Já se snad i přerazím, jak dolů poletím. Můžu být u něj! To by člověk ani neřekl, jak si váží maličkostí.

„Tomi,“ šeptnu jemně a hned se z postele zvednu. „Děkuju,“ pousměju se maličko a potom se hned rozejdu dolů. Schody jsem seběhnul, čapnul dole peřinu a zase mazal rychle nahoru za ním. Vešel jsem do ložnice a přivřel za sebou tiše dveře. Poté jsem už přešel k posteli a položil si tam peřinu. Posadil jsem se. Jak si mám teď lehnout? Dál od něj, normálně nebo k němu?

„No, tak jsem tu,“ šeptnu tiše.

„Tak si lehni, proboha. Je to i tvoje ložnice,“ začne se tiše smát a schová si obličej pod polštář. „Bože, tohle je trapná situace. Jak kdybychom spolu spali poprvé v posteli.“ To má pravdu. Připadám si trapně, měl bych se spíš chovat normálně. Možná tak vše bude o něco snadnější. Tím samozřejmě nechci říct, že by mi nějak odpustil.

„Ale to zase ne,“ usměju se a lehnu si. Přikryl jsem se a lehnul si čelem k němu.

„Pamatuješ si, jak jsem u tebe poprvé přespával? Doslova si pamatuju, jak jsi mi nabídl, že mi koupíš největší triko na spaní, které v obchodě najdeš,“ usmál se, přičemž na mě koukal zpod polštáře. Rád na tohle všechno vzpomínám. Byly to ty nejkrásnější časy, ty nevinné začátky.

„Ano, na to si moc dobře vzpomínám,“ přikývnu a zadívám se na něj. „Bylo to roztomilý.“

„Ta tvoje bílá košilka byla roztomilá,“ uchechtne se. Těší mě, že na to nezapomněl. Že si to stále pamatuje a ví, co a jak bylo. „Zrovna nedávno jsem na ni narazil, když jsem přebíral skříň. Hned jsem si na to vzpomněl.“

„Měl jsem ji rád a mám dodnes. Budu ji mít asi navždycky schovanou. Schovává krásný vzpomínky.“

„Jo,“ šeptl a na jeho tváři se mihl bolestný úsměv. To ho zabolelo a neříkám, že mě ne. Nechci, aby z našeho vztahu zbyly jen vzpomínky. Nemůžu o něj přijít. On je slunce, důvod, láska a smysl mého života. „Tak… dobrou.“ Semknul jsem rty k sobě a zhluboka se nadechl.

„Dobrou noc, a kdyby cokoli, tak mě vzbuď,“ šeptnu a sklopím oči.

„Už to bude dobrý,“ broukne a otočí se na druhý bok. „Přes rok jsem ty sny neměl, protože přes rok spím denně vedle tebe,“ pošeptal už jen do prázdna a následně se zachumlal po krk do peřiny.

„Aha,“ vydechnu. Uklidňuje ho to, když jsem u něj? To mě těší. „Tak dobrou noc,“ špitnu naposledy a zavřu zvolna oční víčka.

Neusnul jsem do té doby, co neusnul. Stále jsem poslouchal jeho dech, sledoval každý jeho pohyb. Až když jsem viděl, že v klidu usnul, odhodlal jsem se skutečně také ke spánku. Kéž bych mohl po jeho boku ležet do konce života. A pokud bych mohl ležet blízko něj… vše by bylo zase dobré.

autor: Mischy & Turmawenne